Úskalí kosmického hororu

Zahleděli jste se někdy na noční oblohu a sledovali nespočet hvězd ve vesmírné prázdnotě? S postupem času se prázdnota rozrůstala a pohlcovala vaši mysl? Uvědomili jste si velikost expandujícího vesmíru a malost vaší existence? Naplnilo vás to děsivou emocí, která se těžko popisuje, zatímco jste hleděli na něco mimo vaše chápání? O tom je kosmický horor.



Nespoléhá na nestvůry, násilí a nebezpečí. Tento horor je o uvědomění si hranic lidského bytí. Spisovatel H. P. Lovecraft na počátku 20. století o tomto tématu často psal. Proto se tento žánr také nazývá jako Lovecraftovský horor. Jeho příběhy se často točí kolem postav, které musí čelit něčemu mimo jejich chápání. Lovecraftova tvorba inspirovala současné autory jako Stephena Kinga a Neila Gaimana nebo autora mangy Junji Ita, přesto tento druh hororu nebyl příliš často kvalitně adaptován na vizuální médium.



Na rozdíl od vyvražďovaček, duchařských filmů, sci-fi hororů nebo hororů s nestvůrami, kosmický horor se na plátna kin příliš nedostává. Ale proč? Proč se kosmický horor jen obtížně točí? Můžete popsat, jakou formu to mělo? Ne. Podívejme se na ukázku z Nepojmenovatelného od H. P. Lovecrafta. Zde je vidět největší úskalí adaptace kosmického hororu do vizuálního média.



"Dobrý bože, Mantone, co to bylo?" "Ty jizvy... Byly skutečně takové?" "Byl jsem příliš omámený na to, abych vnímal, když zašeptal něco, co jsem napůl očekával." "Ne, nebylo to stále takové. Bylo to všude... želatina... sliz..." "Avšak mělo to tvar... Tisíce tvarů nevídané obludnosti." "Mělo to oči... bylo to ohavné... Byla to jáma... srdce víru... největší zrůdnost." "Cartere, bylo to Nepojmenovatelné."



Jak posloucháte popis nepojmenovatelné entity, musíte projít určitým myšlenkovým cvičením, abyste si v hlavě vytvořili obraz. Spisovatel začíná popisem rozeznatelných forem, ale pak se přesouvá k méně porozumitelnému popisu a celé se to stává méně uchopitelné. Nakonec to přetvoří v koncept. Jak vizuálně zaznamenáte nepoznatelný nebo nepojmenovatelný děs? Je těžké si představit něco většího a mocnějšího než vy.



Natož vytvořit jeho obraz. Pokud tomu dáte tvar a umístíte ho na plátno, už to není nepoznatelné. Tím pádem tomu seberete moc. Film, který se vyhýbá vizualizaci, je Bird Box. Víme, že v něm jsou děsivé zrůdy, které dovedou lidi k šílenství a ti spáchají sebevraždu. Zároveň přitahují lidi, kteří už jsou šílení. Nikde ve filmu neuvidíme, jak vypadají.



Vidíme jen to, co způsobují. Největším vodítkem jsou kresby psychicky nemocných pacientů, které jsou nejasné, zlověstné a nikterak nenarušují jejich záhadnost. Nezobrazení té entity kvůli její komplexitě je dobrou cestou. Ale také můžeme najít dobrý příklad opačného přístupu. Věc je filmem, který nám stvůru ukáže, ale na konci stejně neznáme její skutečnou podobu. Známe jen přechodné podoby, když napodobuje lidi nebo zvířata.



Vizuální efekty, které byly praktické a na svou dobu pokrokové, nám ukazují děsivé a znetvořené zrůdy, které často postrádají bezpečí antropomorfismu. Nestvůra se neustále mění a my ji nedokážeme definovat. Stojí před nám bytost, které nedokážeme porozumět a jejíž cíle nedokážeme pochopit, přestože se snaží vypadat a znít jako my.



Věc úspěšně zobrazuje kosmický horor, ale ne díky použití chapadel, což je základ žánru, ale protože dbá na proměnlivé charakteristiky literárního stylu. Podobně jako u popisu Nepojmenovatelného není její tvar spojen s jedním vzezřením. Je jich více. Kosmický horor sídlí v abstrakci. Pokud vezmete předchozí úryvek, popis Nepojmenovatelné bytosti je úmyslně neuchopitelný.



Jediným záchytným bodem v moři nejasnosti jsou pocity, které vyvolávají v postavách nebo v nás. Reakcí na to, že čelí něčemu nepochopitelnému, vede postavu k pohledu do svého nitra a ke komplexním emocím, které jim zbyly. "Nejmilosrdnější věcí na světě podle mě je neschopnost lidské mysli zpracovat veškerý obsah světa. Žijeme na poklidném ostrově ignorance uprostřed černého moře nekonečna. Nikdy nám nebylo předurčeno cestovat daleko.



Věda, každá mířící svou vlastní cestou, nám až doposud vždy částečně uškodila. Ale jednou spojení odloučených částí vědomostí otevře tak děsivé pohledy na realitu a na naši úděsnou roli v ní, že se buď z tohoto odhalení zblázníme, nebo ze smrtícího světla uprchneme do klidu a bezpečí nové doby temna." Představte si, jak byste vyobrazili tyto emoce ve filmu?



Existenciální strach je emoce, která se těžko vysvětluje. Je to pocit, který oproti štěstí, strachu nebo vzteku prožíváme vzácně. Kromě své vzácnosti ho ne každý dokáže vyjádřit, natož tak, aby to pochopili i ostatní. Často je nepochopena a je vykládána jako něco jiného. Vyobrazit tyto emoce ve filmu je velmi těžké. Stejně tak donutit diváky tyto emoce sdílet. Emoce zrozené z kosmického hororu jsou podobné jejich nestvůrám.



Abstraktní, bez jasného tvaru, těžko pochopitelné, těžko popsatelné. Je těžké vyobrazit, jak si postava začíná uvědomovat křehkost své lidskosti. Tento vnitřní monolog nejlépe funguje v literatuře. Ale důvěrného uvědomění může být dosaženo i beze slov. Jako v této scéně z Anihilace, kde hlavní postava stojí tváří tvář bytosti, která ji napodobuje. Pomalu jí začíná rozumět i bez použití dialogů.



Někdy je nejlepší nechat vizuál mluvit sám za sebe. Zobrazení nestvůry může filmu uškodit a totéž platí pro vysvětlování. Byl to mimozemšťan. Je to jako popisovat tvar něčeho, co žádný nemá. Je to o rovnováze. Některé filmy mohou mít dobrý vizuál, ale schází jim soudržný, úderný příběh a schází jim zlověstnost a děsivost.



V jiných případech je prostředí perfektní a atmosféra je dokonalá, ale efekty jsou k smíchu a rozhodně nejsou děsivé. Pokud chcete natočit kosmický horor a nemáte velký rozpočet, Bird Box je vám dobrým vzorem. Příšery nezobrazí a nechají, ať vše zařídí lidská představivost. Pokud máte větší rozpočet a kreativní mysl, praktické efekty ve Věci nebo Nicotě jsou správnou cestou. Nezapomeňte na druhou a stejně důležitou stranu rovnice.



Dobrý kosmický horor využívá estetiku sci-fi filmů, ale s vnitřními pocity existenciálních filmů. Lidé jsou tak zaujatí estetikou, chapadly a příšerami, že zapomínají řešit větší otázky, protože jsou mnohem komplexnější. Oni sami tomu nerozumí. Jen málo filmů se pouští do abstrakce, zůstávají s vizuálem na povrchu, což je pochopitelné.



Jaké jsou hranice lidstva? Co se stane, když je překročíme? Pokud se nad něčím těžko přemýšlí, těžko se to vyjadřuje. Pokud se to těžko vyjadřuje, je téměř nemožné to ukázat. Díky za sledování videa. Dejte lajk, sdílejte a odebírejte nás, pokud jste tak ještě neudělali. Zase příště.



Překlad: Mithril www.videacesky.cz