Problém s hranicemi afrických zemí

Když Evropané kolonizovali Afriku, šlo jim především o jednu věc: zisk. Ať to bylo zlato z Guiney, guma z Konga nebo diamanty z Jižní Afriky, cílem bylo získat zdroje a poslat je zpět domů. Orientace na ziskovost dovedla evropské mocnosti k Berlínské konferenci, kde byla Afrika diplomaticky rozdělena mezi nové a staré koloniální mocnosti, aby se předešlo konfliktu mezi Evropany. Konflikty přeci jen stojí peníze, což samozřejmě ohrožuje ziskovost kolonií.

Nepočítalo se však s rozdílností samotných Afričanů. Výsledkem toho byly jednotné národy jako Masajové rozděleny mezi anglickou Keňu a německou východní Afriku, která se později stala Tanzanií. Čím větší národ byl, tím rozdělenější většinou byl. Například Jorubové s dnešní populací 44 000 000 lidí byli rozděleni mezi anglickou Nigérii, francouzskou západní Afriku, německý Togoland a anglické Zlaté pobřeží.

Hausové na severu, kterých je dnes 75 000 000, byli rozdělení anglickou Nigérií a francouzskou západní Afrikou, která se později stala Nigerem. Oba národy byly částečně zahrnuty do dnešních nigerijských hranic. Spolu s Igby, kterých je dnes 49 000 000, jejichž tradiční země leží zcela v rámci nigerijských hranic. A to nemluvím o menších kmenech mezi nimi.

To vedlo k soupeření o území, které mělo být jejich společné. Například Španělsko má dnes stejně obyvatel jako Jorubové. Francouzů je trochu méně než Hausů a Igbů je více než Portugalců, Belgičanů a Nizozemců dohromady. Představte si, že někdo přijde do Evropy, nakreslí zemi, co zahrnuje jen polovinu Španělska, polovinu Francie a všechny ostatní. Takto zjednodušeně řečeno vznikla Nigérie a mnoho dalších afrických zemí.

V nejhorších případech vedly tyto hranice k občanským válkám, revolucím a genocidám mezi africkými zeměmi, když se lidé snažili zemi více vypodobnit vlastnímu národu. Tyto události nám připomínají, jaký vliv mohou čáry na mapě mít. Ale ta dobrá věc na hranicích je, a jak nám tyto katastrofy ukázaly, tak hranice jsou jen to: čáry na mapách, které jde změnit. Takže když víme, že hranice pro Afriku nefungují, musíme si položit otázku: můžeme africké hranice spravit?

Nejdříve se podíváme na tuto mapu publikovanou univerzitou Harvard v roce 1959. Ukazuje přibližné hranice různých kmenů a národností na africkém kontinentu. Pouhým okem vidíme, že hranice nejsou stejnoměrné. Kde se žije těžko, např. na Sahaře, jsou území velká a sotva obydlená a některá jsou označená jako neobydlená. Kde jsou přírodní podmínky vhodnější, např. v západní Africe a v oblasti jezer, vidíme explozi etnodiverzity a mapa se stává nepřehlednou.

Když tyto hranice překryjeme aktuálními konflikty, vidíme problém. Etnická diverzita v Africe se zdá být spojená s konfliktem. Hodně mi to připomíná Svatou říši římskou s malými, spletitými kmeny, nebo v tomto případě královstvími, které spolu válčily tak dlouho, až nebylo o co válčit. Proto by pravděpodobně nefungovalo, kdyby měl každý africký národ vlastní zemi. A proto je kreslení hranic v Africe tak složité. Stejně jako se malá království SŘŘ nakonec sjednotila a vzniklo Německo, mohou být tyto kmeny použity jako stavební kameny pro větší, stabilní země.

Jak tyto africké národy vypadají však závisí na vaší definici národa. Pro Německo se sjednocení točilo kolem společného náboženství, jazyka a původu. Kde lidé byli katolíci, mluvili francouzsky nebo měli za předky Italy, vznikly jiné země. Takže za použití těchto faktorů, náboženství, jazyka a původu, můžeme začít pracovat na návrhu hranic jednotných afrických národů. Asi nejjasněji je Afrika rozdělena podle náboženství, proto je tu jako první.

I když je Afrika domovem mnoha tamních náboženství, dvě hlavní náboženství, křesťanství a islám, jsou vyznávány skoro na celém kontinentu. Rozdělují Afriku na většinově islámský sever a většinově křesťanský jih. Islámský vliv na severu je důsledkem rozpínání různých chalífátů a říší, které Afriku spojily nábožensky, a tedy i kulturně se svými sousedy na Blízkém východě a ve středomořské Evropě.

I když to částečně platí i pro křesťanství, které se v Etiopii objevilo ještě před vznikem islámu, bylo křesťanství nejvíce rozšířeno misionáři během kolonizace. Africká křesťanská populace se odhaduje na 630 000 000 lidí. Překonává tak latinskou Ameriku a je domovem největší křesťanské populace. Do roku 2000 byl v Africe rozšířenější islám, který vyznávalo 45 % Afričanů ve srovnání se 40 % křesťanů. Od té doby však africké křesťanské země zažívaly mnohem větší populační rozvoj, což zvýšilo počet křesťanů.

Výsledkem toho dnes mají tato náboženství v Africe skoro stejný počet následovatelů. Muslimská Afrika pokrývá kolem 15 000 000 km² a křesťanská Afrika pokrývá rovněž asi 15 000 000 km². Je opravdu pozoruhodné, jak rovnoměrně náboženství Afriku rozděluje. Samozřejmě je to složitější. Nejdříve chci poděkovat africkým muslimům, že jsou všichni sunnité, ale křesťanství má v Africe čtyři větve, i když většinu mají jen tři: katolíci, protestanti a etiopští pravoslavní.

Čtvrtí jsou koptští pravoslavní v Egyptě, ale jsou tam v menšině, takže se jim nebudeme věnovat. Vidíme, že africké národy nerozděluje jen kmenová příslušnost, ale také náboženství. Zřetelně to vidíme v Nigérii nebo Etiopii, kde je rozdělení skoro rovnoměrné. A potom máme Mozambik, kde stejně velké oblasti neobývají jen muslimové, katolíci a protestanti, ale je zde silně zastoupeno i místní náboženství.

I když jsou v Africe převážně jen dvě náboženství, je kontinent domovem více než 2 000 různých jazyků. Nemůžeme se tedy dívat na každý jazyk, ale na jazykové rodiny. Stejně jako románské jazyky zahrnují několik příbuzných, avšak odlišných jazyků, platí totéž pro ty africké. Nejrozšířenější jsou nigerokonžské jazyky, do kterých spadá 1 500 jazyků a pokrývají skoro celou subsaharskou Afriku.

S 700 000 000 rodilých mluvčích je to třetí největší jazyková rodina na světě, a kvůli tomu bych ji rád rozdělil. Můžeme z nich vyjmout podrodinu bantuských jazyků, čímž jazykovou rodinu rozdělíme na nigerské a konžské, neboli bantské. Učinil jsem tak, protože ze 700 000 000 nigerokonžských mluvčích mluví 350 000 000 lidí bantskými jazyky. Tím jsme jazykovou rodinu rozdělili perfektně vedví.

Druhou největší jazykovou rodinou na kontinentu jsou afroasijské jazyky. Stejně jako islám přišly do Afriky ze sousedních zemí, což znamená, že zdejší hlavní jazyk je arabština s jen dvěma velkými výjimkami. Hluboko v Sahaře existuje tuaregský jazyk, kterým mluví skoro tři miliony nomádů, kteří dnes tuto oblast obývají. A potom u Afrického rohu existují kušitské jazyky, kterými se mluví v Etiopii a Somálsku.

Zbývá nám poslední velká africká rodina jazyků. Nilosaharské jazyky. Podobně jako nigerokonžské jazyky se i nilosaharské dají rozdělit do dvou hlavních skupin. Nilskými jazyky hovoří lidé žijící kolem řeky Nil, s malými enklávami podél řeky až v Egyptě. Zatímco druhá skupina jde hlouběji do Sahary a je víceméně soustředěná kolem jezera Čad.

Po třech hlavních jazykových rodinách zbývají dvě stejně rozdílné, avšak menší rodiny, které existují na spodku kontinentu. Nejdříve máme kojsanské jazyky, do kterých patří známé cvakavé jazyky. Ale kromě toho jazyky této rodiny nic moc nespojuje a řadí se do ní většinou jiné nerozlišitelné nebo nezařaditelné jazyky regionu. Pod nimi nalezneme afrikánské jazyky. I když se v Africe mluví mnoha evropskými jazyky, právě zde se vyvinuly do vlastního nového jazyka, odvozeného původně z nizozemštiny.

Mluví jimi většina zdejších Afričanů i nizozemských potomků. Ukazuje to, že když se lidé stěhují, berou si jazyk s sebou, jazyk a rasa jdou tedy často ruku v ruce. A když se podíváme na rasovou rozmanitost, vidíme, že každá jazyková rodina koresponduje s vlastní rasovou skupinou. A proto se rase budu věnovat jen tím, že zmíním dvě velká etnika, o kterých jsem dosud nemluvil.

Prvními jsou Čadové, kteří žijí v severní Nigérii a jižním Nigeru. Jednoduše řečeno to jsou Hausové. Druhými jsou Bandové a obě tyto skupiny nám ještě více rozdělují nigerokonžské jazyky. Náboženství tedy rozděluje Afriku na severní muslimskou a jižní křesťanskou. Jazyk tvoří šest až devět oblastí a rasa nám to celé dotváří. Za použití těchto třech kritérií se začíná rýsovat mnou navržená Afrika.

Což je, připomínám, jen teoretický návrh afrických zemí. To znamená, že země v rámci těchto hranic má větší šanci na mír a stabilitu než země napříč hranicemi. Takže měly by takto vypadat africké hranice? No, těžko říct. Podívejte se třeba na Súdán. Takhle Súdán vypadal v roce 2010, přičemž nábožensky, jazykově i rasově byl očividně rozdělený, a proto mnou vytvořené hranice rozdělují zemi vedví.

A také proto se v roce 2011 Jižní Súdán oddělil od severu a stal se nejmladší zemí světa. Proto jej můžeme považovat za zkoušku, jestli bude rozdělení dle mých hranic fungovat. Avšak pouhé dva roky po vzniku země vypukla občanská válka a zemí již zmítá několik vážných humanitárních krizí, takže první roky této země nebyly zrovna snadné.

Jen se podívejte na Wikipedii na četnost etnického násilí v Jižním Súdánu. A to podle mě říká o Africe něco důležitějšího. Navzdory stejnému náboženství, stejnému jazyku a stejné rase stále existují menší skupiny, které se zbytkem nevychází. A to proto, že hranice nejsou jediným problémem. Jižní Súdán od svého vzniku potkaly nedostatek vody, uprchlická krize kvůli sousední válce a hladomor, což je pro jednu zemi více než dost.

Takže není překvapením, když nuerská armáda Jižního Súdánu navrhla „vyhladit z povrchu zemského celý murlský kmen jako jedinou cestu, jak zaručit dlouhodobou bezpečnost nuerského dobytka“. Takže i když jsou konflikty často vedeny mezi kmeny, příčiny těchto konfliktů leží spíše ve zdrojích než v kmenech samotných. Vidíme tedy cyklus, ve kterém nedostatek vede ke konfliktu, který vytváří větší nedostatek, který vede k dalšímu konfliktu. Ať už budou hranice Afriky vypadat jakkoliv, takhle, takhle, takhle takhle nebo takhle, dokud nebudou mít lidé dostatek jídla, vody a dalších nezbytných věcí, objeví se konflikty uvnitř i těch nejvyváženějších zemí.

Takže i když je toto lákavý návrh pro vytvoření nových afrických zemí, nebude to samo o sobě stačit. A i když mnoho afrických hranic nebylo ke svým zemím zrovna vlídných, neznamená to, že v Africe nejsou úspěšné země. A rozložení těch zemí by zřejmě uškodilo pokroku, kterého po dekolonizaci dosáhly.

Když se po druhé světové válce v Africe evropský kolonialismus zhroutil a moc nad Afrikou byla předána Afričanům, čelili noví vůdci rozhodnutí: Zachovat si zděděné hranice a trpět kvůli konfliktům nesourodých kmenů, nebo je změnit a trpět kvůli nově vzniklým konfliktům. A obě volby byly špatné. Po své verzi Berlínské konference se afričtí vůdci rozhodli zachovat náhodné hranice nakreslené Evropany, aby v Africe po druhé světové válce zachovali co nejvíce míru.

A zatím tato strategie fungovala a od 70. let konfliktů v Africe ubývá. Ve Světovém indexu míru pro rok 2019 vidíme, že se mnoho afrických zemí vyšplhalo mezi nejpokojnější na světě, a 36 z nich, neboli dvě třetiny z nich, jsou pokojnější než Spojené státy. A jak nedávný africký populační boom zpomaluje a ekonomické investice rostou, ty nejlepší roky na Afriku teprve čekají. Snad se vám video líbilo, věnoval jsem výzkumu i scénáři hodně času.

Takže pokud mě chcete podpořit, podívejte se na moji stránku na Patreonu. Kromě toho právě končím s učením, takže budu nahrávat více videí. Takže mě odebírejte a podívejte se na ně. Díky.