Obraz domácího násilíSlavné fotografie

Video obsahuje snímky násilí, které mohou některé diváky rozrušit. Překlad: hAnko www.videacesky.cz Jako fotografka chci znát lidi stejně jako členové jejich rodiny. Chci o lidech znát pravdu, ale to, co jsem viděla, jsem nečekala. OBRAZ DOMÁCÍHO NÁSILÍ První dokumentární zakázku jsem dostala od japonského Playboye, sledovat bohaté úspěšné páry věnující se swingers stylu.

V 80. letech to byl v New Yorku fenomén a nejslavnější byl v tomto ohledu klub Plato’s Retreat. Jeden z párů mě více zaujal. Pocházeli ze Švédska. Byli bohatí, šťastní, úspěšní a oddaní jeden druhému. Swingovali i v soukromí, ve svém krásném domě. A tak jsem chtěla vyprávět jejich příběh. S Donnou bylo snadné vycházet. Je milá a otevřená. Rychle zapadla, dokázala mluvit s každým.

Všichni ji měli rádi, a tak s námi trávila hodně času. Staly se z nás přítelkyně. Většinou jsem k Elisabeth a Bengtovi chodila, když pořádali party, a strávila u nich tři čtyři dny v kuse. Tehdy v osmdesátkách to byla úplně jiná doba. Kokain nebyl věc, které by se lidé báli. Občas do domu přišli i policisté a v klidu si dali koktejl. Viděli, co tam probíhá.

A nikdo to neřešil. Ale já si začala všímat znepokojivých věcí. Měsíce plynuly, až mi jednou Elisabeth zavolala a byla zoufalá. Povídá: „Donno, bojím se Bengta. Má 357 Magnum a dělá věci, ze kterých šílím. Můžeš k nám přijít?“ Už ve dveřích jsem viděla, že je to špatné. Oba hrozně zhubli. Jen co byla příležitost vzít Elisabeth stranou, říkám jí: „Musíte přestat s kokainem, ten vám ničí manželství.“ Tohle je varování pro fotografy, co se chtějí motat lidem do života.

Nevíte, co udělají. Nevěděla jsem, co se stane. Šla a kokain schovala. Myslela, že jí to projde, ale on začal řádit. Spala jsem na konci chodby a uprostřed noci najednou Elisabeth křičí, jako by ji na nože brali. Popadla jsem foťák a běžela se podívat, co se děje. Vešla jsem zrovna, když zvedal ruku k úderu, a napadlo mě, že když ho vyfotím, tak přestane.

Na fotkách jsem viděla svůj obličej v zrcadlech. Pamatuju si ten okamžik. I když ji viděl… bylo mu to jedno. Popadla jsem ho za ruku a řekla: „Co kruci děláš? Ublížíš jí!“ Ohnal se po mně jako po hmyzu: „Je to má žena. A já ji naučím, že mi nemá lhát.“ Všechno se událo tak rychle, pokračoval v urážkách, vyhazoval věci ze skříněk, choval se k ní jako k hračce.

Viděla jsem ho tak mockrát a věděla, že je lepší nic nedělat. Musela jsem zůstat v klidu. Moc jsem se bála. Bylo to nečekané, ale měla jsem foťák, bylo jasné, že musím zachytit, co se děje. Plakala na kolenou a já říkám: „Elisabeth, prosím, podívej se na mě, co se to děje?“ Řekla: „Víš, myslela jsem, že mě miluje, ale dneska v noci mě zmlátil víc než našeho psa.

Myslím, že jeho lásce už se nedá věřit.“ Ležela na posteli, začala na něj mluvit a mně prolétlo hlavou: „A dost.“ Druhý den ráno jsem vstala a odešla z toho domu, jak nejrychleji šlo. Schovávala jsem ten film v šuplíku čtyři měsíce. Vytěsnila jsem to.

Po tom incidentu se to jen zhoršovalo. Jen polehával ve sklepě a užíval si kokain. Tak jsem dýmku znovu schovala. A tentokrát běsnil tak, že můj malý syn zavolal policii a řekl: „Můj táta umlátí maminku k smrti!“ Pár měsíců nato jsem se začala bát. Přemýšlela jsem, co se děje, a zavolala k nim. Tehdy mi řekl: „Víš, není úplně v pohodě, musela na léčení kvůli drogám a chlastu.“ A já na to: „Co ty?

Taky bereš a piješ.“ A on, že to má pod kontrolou, to ona prý má problémy. Byla v odvykacím centru, s čerstvým monoklem. A já se dívám, jak jí láskyplně dal ruku kolem ramen a předstíral, jak moc mu na ní záleží. Konečně se mi rozsvítilo: „Panebože, tohle nikdy neskončí.“ Po návratu domů mě znovu ztřískal.

Byla jsem vyděšená. Zavolala jsem na policii a řekla: „Prosím, přijeďte, pomozte mi vzít si věci a odejít.“ Byla to… nejtěžší věc, kterou jsem udělala, protože jsem si vzala jen synka a zůstala úplně sama. Na ulici, bez ničeho. Odešla od něj a začala dlouhý proces hojení.

Tehdy ve zprávách o domácím násilí nic nebylo. Bylo pro mě těžké prorazit mediální zeď a ty snímky publikovat. John Loengard se na ně podíval a říká: „Dokázala jsi nemožné. Nemyslel bych, že domácí násilí se dá vyfotit.“ I přesto fotky nechtěl nikdo vydat. V tu chvíli jsem se rozhodla, že z toho udělám knihu. Bylo mi fuk, jak dlouho to potrvá. Všichni museli vidět, jak zlé to je. Chtěla jsem, aby viděli realitu násilí na ženách a dětech.

ŽIVOT S NEPŘÍTELEM A přesně to lidi chtěli, začalo se o problému mluvit. Když probíhala ta věc s O. J. Simpsonem, časopis Time vydal moji fotku Rity s modřinami. Dali ji na obálku a pak publikovali celý článek, včetně fotek z koupelny. Byla to senzace. Konečně mě uznala velká média a to bylo něco.

Fotografie Donny Ferrato byly prvními snímky probíhajícího domácího násilí. Dnes poprvé Elisabeth odhalila svou identitu. Víte, dokumentuji násilí na ženách už 32 let, ale to focení tehdy v té koupelně mělo obrovský dopad na mé smýšlení i kariéru. Nemyslím, že bych se stala tak vážnou a někdy… i rozzlobenou fotožurnalistkou. Příběh Elisabeth má šťastný konec.

Vybudovala si nový život. Je hrdá na to, co udělala pro týrané ženy. Pořízení těch snímků pomohlo zbořit mýty o domácím násilí. Ukázaly všem ženám, které jsou doma bity, že nám to není jedno. Stala ses rodinnou přítelkyní a… Věděla jsi o všem, nemusela jsem nic skrývat. - Teď, když jsi na to připravená… - Ano, jsem. Nemůžu být šťastnější.

Jsem… Jsem nadšená z toho, co se stane, až lidé poznají tvůj příběh. Jsem připravená ho vyprávět. Nastal pravý čas. Když srovnám, kde jsem byla tehdy a kde jsem dnes, můžu být na spoustu věcí pyšná. Elisabeth žije v New Jersey, pracuje jako masérka a tráví čas s vnoučaty. Bengt zemřel v roce 2010.