Slavné fotografie: Polštářová bitva

Jmenuji se Harry Benson a jsem fotograf. Byl jsem s Beatles v Paříži roku 1964
a byli úžasní. První noc se hrálo ve Fontainebleau,
a když jsem přišel, právě začínali. Byl jsem ve správný čas
na správném místě, bylo to skvělé. Věděl jsem, že toho musím využít,
dostat se k těm lidem co nejblíž. Řeknu vám, jak to bylo. Byl jsem u nich
v pokoji v hotelu Four Seasons. A přišel Brian Epstein se zprávou, že píseň I Wanna Hold Your Hand
se stala jedničkou v Americe.

A za půl hodiny přišel znovu s tím,
že jsou pozvaní do show Eda Sullivana. Bylo to pozdě v noci,
Paul seděl se sklenicí whisky, John se za něj připlížil s polštářem,
praštil ho a tak to začalo. Nafotil jsem to Rolleiflexem.
Bum, prásk, snímek za snímkem. A oni se celou tu dobu smáli. Neměl jsem tam žádného asistenta,
na foťáku jen jeden blesk. Dobrý snímek přišel asi po dvaceti minutách.
To poznáte, všechno do sebe zapadá. Zároveň je to v pohybu, zároveň v jedné linii.


Paul tam byl hodně důležitý, protože držel ten polštář nahoře,
což navozuje tu akci. Mám na fotkách rád pohyb,
chci zachycovat pohyb. Robert Louis Stevenson v básni napsal:
"Jen krátký záblesk a navždy zmizí!" To je to, co dělá dobrou fotku. Beatles
už další polštářovou bitvu mít nebudou. A já ten snímek už nezopakuji. Je to radost a pohyb. Takové to tehdy bylo.
Byli šťastní a v pohybu. A já se hýbal s nimi.

Můj pokoj byl na druhé straně chodby. Zatemnil jsem toaletu, vyvolal, vytiskl... Umyl jsem je ve vaně, protože jinak
by v té rychlosti mohly zežloutnout. Film jsem vysušil fénem
a snímky poslal do Londýna. Odšroubovalo se sluchátko telefonu,
spojilo s přístrojem, vložila se fotka. Nebyly tak velké, šlo to snadno.
Píp, píp, píp... Pak jsem s nimi letěl do New Yorku,
a tak mám i fotky z příletu. Tehdy se té cesty do Ameriky
docela báli, protože...

to bylo jen dva měsíce
po vraždě Jacka Kennedyho. Ale myslím, že do té situace
vnesli aspoň trochu radosti. "Ona tě miluje, ou jé, jé..."
Bylo to neuvěřitelné. Překlad: hAnko
www.videacesky.cz