Proč jsou příběhy lepší než statistikaVeritasium

Někteří kritici Bořičů mýtů tvrdí, že tento pořad mylně interpretuje vědu. Experimenty se někdy dělají jen jednou a bez kontrolní skupiny. A výsledky se generalizují na definitivní tvrzení místo opakování experimentu a používání statistiky, jak by určoval pravdivost správný vědec. Je ironické, že pořad snažící se poučit o vědě může mylně popisovat fungování vědeckého procesu.

Ale podobná kritika byla mířená i na Veritasium. Například když jsme s Destinem ukazovali, jakým směrem se točí vír vody na opačných hemisférách. Ukázali jsme jediný experiment, i když jsme to každý zkusili alespoň třikrát. To nás přivádí k otázce, jestli bychom to měli dělat jinak. Měli by Bořiči mýtů a Veritasium ukazovat opakování experimentů a používat u svých tvrzení statistické výsledky?

Má odpověď je, že ne. Ale abych to vysvětlit, musím vám říct o experimentu o pomáhání. Prováděli ho v New Yorku v 60. letech. Probíhal tak, že účastníci seděli v oddělených kójích. S ostatními mluvili interkomem. Ale najednou běžel jen jeden mikrofon.

Účastníci mluvili popořadě po dvou minutách o svých životech a problémech. Mluvili pořád dokola. Účastníci ale nevěděli, že jeden z nich byl herec. Četl ze scénáře připraveného experimentátory. V prvním kole byl první, mluvil o těžkostech života v New Yorku a hlavně o tom, že při stresu dostává záchvaty.

Když všichni domluvili, přišlo zase na tohoto herce. Když mluvil, bylo mu čím dál hůře rozumět a mluvil o tom, že přichází jeden ze záchvatů. Dělal, že se dusí, prosil ostatní o pomoc, říkal, že umírá, a byl na tom pořád hůř, dokud se jeho mikrofon nevypnul. Smyslem experimentu bylo, kolik účastníků mu pomůže. Myslíte, že vy sami byste vyšli ze své kóje a šli se podívat, jestli je v pořádku?

Tohoto experimentu se zúčastnilo 13 lidí a počet těch, kteří mu pomohli, byl jen čtyři. Možná to je trochu zklamání z hlediska lidského smyslu pro pomoc, ale myslete na to, že další lidé slyšeli prosby o pomoc, což možná zmenšilo cit pro odpovědnost jednotlivců. Říká se tomu efekt přihlížejícího.

Ale podle mě na tomto experimentu není zajímavý efekt přihlížejícího, ale jak lidé vnímají výsledek. Například po srozumění s ním odmítají změnit názor na sebe i ostatní. Změnili jste třeba názor na to, jestli byste v té situaci pomohli? Teď, když víte, že v té situaci pomohlo pouhých 30 % lidí? V další studii ukazovali studentům dvě videa účastníků, kteří si prošli předchozím experimentem. Studenti o experimentu věděli a poté, co se dodívali na tato dvě videa, která nebyla příliš informativní, jen ukázala, že ti účastníci byli normální lidé, měli tito studenti odpovědět, jak pravděpodobné je, že tito dva účastníci pomohli.

V naprosté většině si studenti mysleli, že pomohli. I když věděli, že statisticky pomohlo jen 30 %. Takže by bylo lepší hádat, že nepomohli. Nevzali si zobecněné výsledky k srdci u konkrétních příkladů.

Domnívali se, že to neplatí pro normální, slušné lidi. Existuje způsob, jak lidem vštípit, jak svět funguje? Zkoušeli další studii, kde o experimentu mluvili, popsali ho, ale neukázali výsledky. Pak přehráli videa dvou účastníků, jen aby ukázali, že jde o normální a slušné lidi, a pak řekli studentům, že tito dva v experimentu nepomohli. Pak měli studenti hádat, jaká část účastníků pomohla.

V této studii, když jako první viděli konkrétní příklady, studenti dokázali daleko lépe generalizovat a odhadnout statistický výsledek. Vlastně se skoro přesně trefili. Myslím si, že to ukazuje, že naše mozky umí daleko lépe pracovat s jednotlivými příběhy a s věcmi v detailu než se statistickými výsledky.

A proto si myslím, že Bořiči mýtů a Veritasium by měli vědu předávat tak, že vypráví příběh a experiment ukážou jednou a dramaticky, radši než třikrát, kdy každé opakování potvrzuje předchozí výsledek. Ale pokud se snažíte najít vědecká fakta, samozřejmě potřebujete opakování a statistiku. Myslím si, že jde o to, jaký je váš cíl. Ale tento závěr myslím otevírá dva možné problémy.

Jeden je, že lidé mohou bez důkazů vymyslet dobrý příběh, vydat ho za pravdu a lidé tomu budou věřit. A druhý problém mají vědci, kteří mají přesvědčivé důkazy a jasné statistické výsledky, ale neumí své výsledky předat, protože za nimi není velký příběh. Příkladem prvního problému je nedávné šíření fámy, že šíření vrozeného defektu zvaného mikrocefalie v Jižní Americe byl způsobený larvicidem vyrobeným společností Monsanto.

Tento příběh se šířil jako požár. Je jasné proč, má svého padoucha, Monsanto, má jasný příběh, že někdo poškozuje vodu, že nás zabíjí nějaký jed, je to emotivní a jasný příběh. Zatímco druhý příběh je víc statistický. Že existuje spojení, které je i vědecky uznané, že mikrocefalie způsobuje virus Zika přenášený komáry.

Existují silné důkazy, že to je skutečností. Když se podíváte na příběh larvicidu, nedává moc smysl. Larvicid je tak slabý, že byste ho mohli vypít tisíc litrů denně, tedy tisíc litrů vody s larvicidem, a nemělo by to následky. Nebo že se ten larvicid používal v obojcích pro kočky a psy. Takže pro škodlivé působení larvicidu není moc důkazů.

Vlastně mezi ním a Monsantem není vůbec žádná spojitost. Ale myslím si, že se teorie uchytila, protože měla tak dobrý příběh. Na druhé straně máte klimatické změny. Jsou pro ně velmi silné důkazy, celosvětové výsledky. Ale jedna studená zima je pro lidi o tolik výraznější než tahle věc, která se zdá zcela založená na datech. A záleží asi na tom, jak moc věříte datům.

My vědci milujeme data. A myslíme si, že když chceme něco sdělit, když chceme někoho přesvědčit, stačí jim ukázat víc dat. Ale tento experiment nám statisticky ukazuje, že příběhy fungují daleko lépe. Překlad: Šaman Bobo www.videacesky.cz