Proč jsou příběhy lepší než statistika

Někteří kritici Bořičů mýtů tvrdí, že tento pořad
mylně interpretuje vědu. Experimenty se
někdy dělají jen jednou a bez kontrolní skupiny. A výsledky se
generalizují na definitivní tvrzení místo opakování
experimentu a používání statistiky, jak by určoval
pravdivost správný vědec. Je ironické,
že pořad snažící se poučit o vědě může mylně popisovat
fungování vědeckého procesu.

Ale podobná kritika
byla mířená i na Veritasium. Například když
jsme s Destinem ukazovali, jakým směrem se točí vír
vody na opačných hemisférách. Ukázali jsme
jediný experiment, i když jsme to
každý zkusili alespoň třikrát. To nás přivádí k otázce,
jestli bychom to měli dělat jinak. Měli by Bořiči mýtů a Veritasium
ukazovat opakování experimentů a používat u svých
tvrzení statistické výsledky?

Má odpověď je, že ne. Ale abych to vysvětlit,
musím vám říct o experimentu o pomáhání. Prováděli ho
v New Yorku v 60. letech. Probíhal tak, že účastníci seděli
v oddělených kójích. S ostatními mluvili interkomem. Ale najednou
běžel jen jeden mikrofon.

Účastníci mluvili
popořadě po dvou minutách o svých životech a problémech. Mluvili pořád dokola. Účastníci ale nevěděli,
že jeden z nich byl herec. Četl ze scénáře
připraveného experimentátory. V prvním kole byl první, mluvil o těžkostech
života v New Yorku a hlavně o tom,
že při stresu dostává záchvaty.

Když všichni domluvili,
přišlo zase na tohoto herce. Když mluvil,
bylo mu čím dál hůře rozumět a mluvil o tom,
že přichází jeden ze záchvatů. Dělal, že se dusí,
prosil ostatní o pomoc, říkal, že umírá,
a byl na tom pořád hůř, dokud se jeho mikrofon nevypnul. Smyslem experimentu bylo,
kolik účastníků mu pomůže. Myslíte, že vy sami
byste vyšli ze své kóje a šli se podívat,
jestli je v pořádku?

Tohoto experimentu
se zúčastnilo 13 lidí a počet těch,
kteří mu pomohli, byl jen čtyři. Možná to je trochu zklamání
z hlediska lidského smyslu pro pomoc, ale myslete na to,
že další lidé slyšeli prosby o pomoc, což možná zmenšilo
cit pro odpovědnost jednotlivců. Říká se tomu efekt přihlížejícího.

Ale podle mě na tomto experimentu
není zajímavý efekt přihlížejícího, ale jak lidé vnímají výsledek. Například po srozumění s ním
odmítají změnit názor na sebe i ostatní. Změnili jste třeba názor na to,
jestli byste v té situaci pomohli? Teď, když víte,
že v té situaci pomohlo pouhých 30 % lidí? V další studii ukazovali
studentům dvě videa účastníků, kteří si prošli
předchozím experimentem. Studenti o experimentu věděli a poté, co se dodívali na tato dvě videa, která nebyla příliš informativní,
jen ukázala, že ti účastníci byli normální lidé, měli tito studenti odpovědět,
jak pravděpodobné je, že tito dva účastníci pomohli.

V naprosté většině si
studenti mysleli, že pomohli. I když věděli,
že statisticky pomohlo jen 30 %. Takže by bylo
lepší hádat, že nepomohli. Nevzali si zobecněné výsledky
k srdci u konkrétních příkladů.

Domnívali se,
že to neplatí pro normální, slušné lidi. Existuje způsob,
jak lidem vštípit, jak svět funguje? Zkoušeli další studii,
kde o experimentu mluvili, popsali ho,
ale neukázali výsledky. Pak přehráli videa dvou účastníků, jen aby ukázali,
že jde o normální a slušné lidi, a pak řekli studentům,
že tito dva v experimentu nepomohli. Pak měli studenti hádat,
jaká část účastníků pomohla.

V této studii, když jako
první viděli konkrétní příklady, studenti dokázali
daleko lépe generalizovat a odhadnout statistický výsledek. Vlastně se skoro přesně trefili. Myslím si, že to ukazuje, že naše mozky umí daleko lépe
pracovat s jednotlivými příběhy a s věcmi v detailu než se statistickými výsledky.

A proto si myslím,
že Bořiči mýtů a Veritasium by měli vědu předávat tak, že vypráví příběh a experiment
ukážou jednou a dramaticky, radši než třikrát, kdy každé
opakování potvrzuje předchozí výsledek. Ale pokud se
snažíte najít vědecká fakta, samozřejmě potřebujete
opakování a statistiku. Myslím si,
že jde o to, jaký je váš cíl. Ale tento závěr myslím
otevírá dva možné problémy.

Jeden je, že lidé mohou
bez důkazů vymyslet dobrý příběh, vydat ho za pravdu
a lidé tomu budou věřit. A druhý problém mají vědci,
kteří mají přesvědčivé důkazy a jasné statistické výsledky, ale neumí své výsledky předat,
protože za nimi není velký příběh. Příkladem prvního
problému je nedávné šíření fámy, že šíření vrozeného defektu
zvaného mikrocefalie v Jižní Americe byl způsobený larvicidem
vyrobeným společností Monsanto.

Tento příběh se šířil jako požár. Je jasné proč,
má svého padoucha, Monsanto, má jasný příběh,
že někdo poškozuje vodu, že nás zabíjí nějaký jed, je to emotivní a jasný příběh. Zatímco druhý
příběh je víc statistický. Že existuje spojení,
které je i vědecky uznané, že mikrocefalie způsobuje
virus Zika přenášený komáry.

Existují silné důkazy,
že to je skutečností. Když se podíváte
na příběh larvicidu, nedává moc smysl. Larvicid je tak slabý, že byste ho
mohli vypít tisíc litrů denně, tedy tisíc litrů vody s larvicidem,
a nemělo by to následky. Nebo že se ten larvicid
používal v obojcích pro kočky a psy. Takže pro škodlivé
působení larvicidu není moc důkazů.

Vlastně mezi ním
a Monsantem není vůbec žádná spojitost. Ale myslím si, že se teorie uchytila,
protože měla tak dobrý příběh. Na druhé straně
máte klimatické změny. Jsou pro ně velmi silné důkazy, celosvětové výsledky. Ale jedna studená
zima je pro lidi o tolik výraznější než tahle věc,
která se zdá zcela založená na datech. A záleží asi na tom,
jak moc věříte datům.

My vědci milujeme data. A myslíme si,
že když chceme něco sdělit, když chceme někoho přesvědčit,
stačí jim ukázat víc dat. Ale tento experiment
nám statisticky ukazuje, že příběhy fungují daleko lépe. Překlad: Šaman Bobo
www.videacesky.cz