Proč jsme morbidně zvědaví?

Ahoj, tady Michael z Vsauce. V roce 1924 nakreslil psycholog
Carney Landis lidem na obličej čáry a fotil je v různých situacích,
aby prozkoumal výrazy obličeje. Nepoužil herce a účastníkům neřekl,
aby emoce předstírali, prostě je postavil
před skutečná traumata. Přiměl je čichat amoniak,
prohlížet si pornografické obrázky, dokonce i sáhnout do kýble
plného mokrých slizkých žab. Nejsilnějším příkazem bylo vzít nůž a zatímco účastníky fotografoval,
měli uříznout hlavu živé kryse.

Opravdu. Většina nejprve odmítla
hlavu uříznout, ale dvě třetiny nakonec souhlasily. Včetně 13letého chlapce, který byl
poslán na psychiatrii lékařem, který tvrdil, že mu emoční
nestabilita zvyšuje krevní tlak. Ostatní jeho názoru věřili a Landisovův experiment
byl nešťastnou náhodou.

Pokud by ho opakoval dnes,
byl by Landis možná zatčen. Psychologicky poutavý
je na těchto snímcích fakt, že znepokojení, zhnusení a strach,
který ukazují, jsou opravdové. Je to znepokojivé i fascinující zároveň. Paradoxně jsme přitahováni
k pěkně odpudivým věcem. Dopravní nehody, honičky aut,
šance, že dojde ke střetu či rvačce nebo přírodní katastrofa, která sice
nikoho nezraní, ale je vzrušující, skandály celebrit,
drama, znetvoření, opravdové zločiny, válka,
kaluže krve.

Děs. Stejně jako Kangling, trubka používaná při buddhistických
rituálech v Himalájích vyrobená z lidské stehenní kosti. Často se cítíme provinile,
protože nás takové věci přitahují, i když jsou odporné. Ale stejně nedokážeme odvrátit zrak. Proč?

Neexistuje pro to jeden důvod. Je jich několik a všechny se dají
zformovat do mnemotechnické pomůcky. Máme znepokojivé věci rádi,
protože rádi křičíme. Může za to síla, katarze, realita,
průzkum, přijetí a význam. Sledovat, jak někdo jí želé
s odpornými příchutěmi, papričku Bhut Jolokia
nebo lžíci skořice, či trpí extrémnějším způsobem,
je podivnou kratochvílí. Ale patří to k našemu životu.

Jsme zvědaví i v případě,
kdy by to mohlo dopadnout špatně. Nejistota je pro nás
často nepříjemnější než nepříjemná jistota. Stačí se podívat
a víme, jak to dopadlo. Pro zkoumání tváře čelící nebezpečí
máme neurologický základ. Jsme mnohem pozornější
a ostražitější, když se bojíme, což dává smysl. Neurotransmitery
norepinefrin a dopamin se uvolňují, když se bojíme.

Fyzicky a psychicky nás připravují buď na postavení se výzvě,
nebo na úspěšný únik. Dopamin je v mozku
součástí systému odměn. Dopamin je uvolňován jako odpověď
na příjemné věci, například sex a jídlo. To neznamená, že náš mozek považuje
zneklidňující věci za příjemné. Je to mnohem zajímavější.

Když je dopaminový systém
u laboratorních zvířat zablokován, přestanou vyhledávat jídlo
a pojdou hlady. Protože už je jídlo nebaví? Ne. Pokud je jim vloženo do pusy,
sní ho a vykazují známky uspokojení. Takovéto důkazy ukazují,
že v mozku jsou systémy, které motivují hledání, přístup
a zvědavost pro vlastní dobro. To má důsledky pro studium
kompulzivního chování. To, že chcete něco dělat,
ještě neznamená, že to máte rádi.

Příliv sloučenin do mozku a těla
nám při strachu pomáhá, když jde o skutečné hrozby. Pokud hrozba není reálná nebo jsme od ní bezpečně daleko
a pouze pozorujeme, vyplavují se stejné sloučeniny, které nás činí pozornějšími
a zvědavějšími, takže je mnohem těžší odvrátit zrak. Na začátku 20.

století
publikoval Eugène-Louis Doyen neuvěřitelné fotografie mrtvol, které rozkrájel
na stohovatelné plátky. Fotografie jsou úžasně děsivé
i naprosto fascinující. Jsou skvělou připomínkou toho,
čím jsme stvořeni. Často cítíme,
že se potřebujeme na něco vymluvit, třeba na Halloween nebo úkol z anatomie, abychom si mohli prohlížet
takovéhle věci a nevypadali jako totální magoři.

Pokud vás děsivé věci
zajímají až moc, pak se zdá, že uznáváte
a užíváte si příšernosti. Je vtipné, že tato vina pravděpodobně
podněcuje naši touhu se dívat. Někdy nátlak na to,
abychom určitou věc nedělali, spíše přiměje lidi, aby ji udělali. Říká se tomu bumerangový efekt. Věci se mohou jako bumerang
vracet spoustou způsobů. Jedním z nich
je efekt Straissandové.

Když se snažíte něco potlačit, nechtěně to ještě víc rozšíříte. V roce 2003 podala
Barbra Streisandová žalobu, aby potlačila fotku vydanou online jako součást projektu
zachování kalifornského pobřeží. Na fotce, které se chtěla zbavit,
byl vidět její dům. Během měsíce,
kdy se žaloba stala veřejnou, si fotku z dané stránky
stáhlo půl milionu lidí.

Před podáním žaloby si fotku
stáhlo pouze šest lidí a dva z nich byli její právníci. Stejným způsobem
činí sociální tlak a tabu zobrazování zneklidňujících věcí
zajímavějšími. Jsou vzácnější, a tím pádem
hodnotnější komoditou. A také svobodnou. Tím, že si je záměrně prohlížíme
dáváme i ostatním najevo, že jsme svobodní
a můžeme si dělat, co chceme.

Díky zneklidňujícím věcem
si můžeme také připadat silnější. Protože jejich odpornost je výzvou. Glenn Sparks
na univerzitě Purdue studoval, jak nás ovlivňují děsivé filmy. Po jejich zhlédnutí
se diváci často cítili silnější. Byli spokojení, že z toho
nevycouvali, že to zvládli. Postavili se něčemu
zneklidňujícímu a ustáli to. Je to v podstatě jakýsi trénink.

Jak řekl Stephen King:
"Horory si vymýšlíme, abychom se dokázali vyrovnat
s těmi opravdovými." Záporem je, že se díky
sledování skandálů celebrit nebo prohře rivalů vašeho
oblíbeného týmu budete cítit vážně dobře. Říká se tomu "schadenfreude",
neboli radost z neštěstí druhých. Teorie sociálního srovnání
toto chování popisuje a předvídá. Ačkoliv známky a hodnocení
přinášejí úzkost, jsme hnáni potřebou sebehodnocení
a porovnání s ostatními.

Obzvláště si užíváme hodnocení,
která nás staví na vrchol. Způsobovat, aby se ostatním vedlo
hůř tím pádem téměř dává smysl. Pokud vám jde o relativní štěstí, trolling, obtěžování či griefing
ostatních tak nějak funguje. Vás to šťastnějšími neučiní, ale ve srovnání s těmi,
které obtěžujete, jste méně naštvaní. Takže hurá? Sledování scén plných vzteku,
pomsty a násilí, ve kterých sami nefigurujeme,
může náš vztek či agresi spálit a zanechat v nás pocit spokojenosti.

Nazýváme to katarzí, očistou. Vytváření obrazů, filmů a příběhů, které si pohrávají s našimi emocemi,
je nesmírně snadné. Je to úkon, který je pro tak logické tvory,
jakými jsme, podřadný. Nebo to může být
mocnou ukázkou skutečnosti, že aspoň částečně rozumíme
vlastním pocitům.

Sice odsuzujeme
skutky masových vrahů, nicméně se k nim často chováme
jako k rockovým hvězdám. Stránky jako redrumautographs.com
a serialkillersink.net prodávají autogramy, suvenýry,
cetky a umělecká díla skutečných sériových vrahů. Někteří tomu říkají murderabilie. Na stupnici od drobného vzrušení
a zasmušilého voyerství k naprosto ochromující obsesi
a strachu je náš vztah k morbidnostem
hodně komplikovaný.

Ale máme ho pod kontrolou,
dokud si uvědomujeme své vlastní činy. Jedno z nejkonstruktivnějších a sociálně důležitých
využití morbidity je napomožení významu,
přijetí a empatie. V knize Každý miluje dobrou trosku
Eric G. Wilson říká, že naše přitažlivost k děsu do jisté míry touhou
zažít utrpení někoho jiného.

Morbidní zvědavost
souvisí s představivostí. Představujeme si,
jaké to asi je být dotyčnou osobou. Co kdyby se to stalo mně? Mohlo by se to stát mně? Pocity empatie nám připomínají,
že tu nebudeme věčně a že jsme křehcí, což nás určitým způsobem sbližuje. Samozřejmě že poslední film,
který jsem viděl a po němž jsem chtěl jít a obejmout
prvního kamaráda, kterého potkám, nebyl příjemnou komedií.

Šlo o zasmušilý film Louis Therouxe
Nesmírná láska - Demence. Sledování nepříjemných věcí je nečiní
méně nepříjemnými ani méně reálnými, ale o to ani většinou nejde. Morbidní zvědavost souvisí i s přijetím. Náš mozek je napěchovaný touhou
objevovat nepříjemné věci, protože je to lákavější
něž nevědomost. Zírání na morbidnosti
často souvisí s otázkou "proč?"

. To všechno musí mít důvod, význam. Když zasáhne tragédie
nebo je odhalen horor, nasloucháme názorům odborníků,
sousedům, kteří popisují vraha, hledáme znamení,
která byla přehlédnuta, a ujištění, že se ostatní cítí
stejně jako my, že lidé pomáhají nebo se ujišťují,
že zavládla spravedlnost. Katelin Dodi, moderátorka pořadu
Ptejte se funebráka na YouTube, právě vydala fenomenální knihu Kouř v očích
a další lekce z krematoria.

Ve své knize píše,
že přijetí smrti neznamená, že nebudete zničení,
když vám někdo blízký zemře, Znamená to, že se budete moci
soustředit na svůj smutek nezatíženi většími existenčními
otázkami typu: proč lidé umírají a proč se to děje mně? Smrt se neděje jen vám, ale nám všem. To je dost hluboká myšlenka.

Ale tento typ přijetí
je to nejlepší, co nám může
morbidní zvědavost nabídnout. Nebojte se,
všechno má svou vtipnou stránku. Nebo alespoň vtipnou stránku
s tímto spojenou. Morbidita nám jistým způsobem
pomáhá pochopit okolní svět. Finská studie ukázala, že děti
byly čtyřikrát náchylnější ke strachu při sledování jejich obvyklého
televizního pořadu, pokud byl jeden z jejich
rodičů ve stejné místnosti.

Vědce to překvapilo, ale vysvětlení můžeme najít
v teorii "uh oh, máma sebou trhla". Její myšlenkou je, že pro malé dítě
je téměř všechno úplně nové. Ale rodiče jsou starší, moudřejší,
vědí, co je normální, a pokud je děsí to,
co dávají v televizi, uh oh. To, jak se cítíme, a naše pocity
ohledně toho, jak se cítíme, jsou z velké části naučené. Existuje teorie o původu humoru
nazvaná šifrovaná teorie humoru.

Navrhuje, že jednou z velkých rolí,
které humor hraje, je v měření toho,
kdo je uvnitř a kdo je venku. Kdo je stejný a kdo sociologicky
i ideologicky odlišný. Vtipy testují to, co vědci označují
jako nevyslovený všeobecný fakt, který sdílí vypravěč i posluchač. Mohli bychom být morbidně zvědaví
ze stejného důvodu, z jakého rádi vyprávíme vtipy? Vtipy hodnotí
zdůrazněné sdílené postoje.

Morbidita nám pomáhá zhodnotit
sdílené zdůrazněné postoje v existenční oblasti
morálky a spravedlnosti. Ať je používána z důvodu
empatie nebo vykořisťování, morbidita a smích mohou sdílet
stejnou adaptivní roli. Jsme morbidně zvědaví,
protože rádi křičíme. Zajímavější je, že se "Fuj!"
a "Fuj, fuj!" překrývají. A jako vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka
www.videacesky.cz