Proč jsme morbidně zvědaví?Vsauce

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 108
86 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:249
Počet zobrazení:6 633

Jste zvědaví? Zajímá vás, co se kde šustne? Přitahují váš pohled negativní a děsivé věci? Proč tomu tak je? Na to vám odpoví dnešní Vsauce.

Přepis titulků

Ahoj, tady Michael z Vsauce. V roce 1924 nakreslil psycholog Carney Landis lidem na obličej čáry a fotil je v různých situacích, aby prozkoumal výrazy obličeje. Nepoužil herce a účastníkům neřekl, aby emoce předstírali, prostě je postavil před skutečná traumata. Přiměl je čichat amoniak, prohlížet si pornografické obrázky, dokonce i sáhnout do kýble plného mokrých slizkých žab. Nejsilnějším příkazem bylo vzít nůž a zatímco účastníky fotografoval, měli uříznout hlavu živé kryse.

Opravdu. Většina nejprve odmítla hlavu uříznout, ale dvě třetiny nakonec souhlasily. Včetně 13letého chlapce, který byl poslán na psychiatrii lékařem, který tvrdil, že mu emoční nestabilita zvyšuje krevní tlak. Ostatní jeho názoru věřili a Landisovův experiment byl nešťastnou náhodou.

Pokud by ho opakoval dnes, byl by Landis možná zatčen. Psychologicky poutavý je na těchto snímcích fakt, že znepokojení, zhnusení a strach, který ukazují, jsou opravdové. Je to znepokojivé i fascinující zároveň. Paradoxně jsme přitahováni k pěkně odpudivým věcem. Dopravní nehody, honičky aut, šance, že dojde ke střetu či rvačce nebo přírodní katastrofa, která sice nikoho nezraní, ale je vzrušující, skandály celebrit, drama, znetvoření, opravdové zločiny, válka, kaluže krve.

Děs. Stejně jako Kangling, trubka používaná při buddhistických rituálech v Himalájích vyrobená z lidské stehenní kosti. Často se cítíme provinile, protože nás takové věci přitahují, i když jsou odporné. Ale stejně nedokážeme odvrátit zrak. Proč?

Neexistuje pro to jeden důvod. Je jich několik a všechny se dají zformovat do mnemotechnické pomůcky. Máme znepokojivé věci rádi, protože rádi křičíme. Může za to síla, katarze, realita, průzkum, přijetí a význam. Sledovat, jak někdo jí želé s odpornými příchutěmi, papričku Bhut Jolokia nebo lžíci skořice, či trpí extrémnějším způsobem, je podivnou kratochvílí. Ale patří to k našemu životu.

Jsme zvědaví i v případě, kdy by to mohlo dopadnout špatně. Nejistota je pro nás často nepříjemnější než nepříjemná jistota. Stačí se podívat a víme, jak to dopadlo. Pro zkoumání tváře čelící nebezpečí máme neurologický základ. Jsme mnohem pozornější a ostražitější, když se bojíme, což dává smysl. Neurotransmitery norepinefrin a dopamin se uvolňují, když se bojíme.

Fyzicky a psychicky nás připravují buď na postavení se výzvě, nebo na úspěšný únik. Dopamin je v mozku součástí systému odměn. Dopamin je uvolňován jako odpověď na příjemné věci, například sex a jídlo. To neznamená, že náš mozek považuje zneklidňující věci za příjemné. Je to mnohem zajímavější.

Když je dopaminový systém u laboratorních zvířat zablokován, přestanou vyhledávat jídlo a pojdou hlady. Protože už je jídlo nebaví? Ne. Pokud je jim vloženo do pusy, sní ho a vykazují známky uspokojení. Takovéto důkazy ukazují, že v mozku jsou systémy, které motivují hledání, přístup a zvědavost pro vlastní dobro. To má důsledky pro studium kompulzivního chování. To, že chcete něco dělat, ještě neznamená, že to máte rádi.

Příliv sloučenin do mozku a těla nám při strachu pomáhá, když jde o skutečné hrozby. Pokud hrozba není reálná nebo jsme od ní bezpečně daleko a pouze pozorujeme, vyplavují se stejné sloučeniny, které nás činí pozornějšími a zvědavějšími, takže je mnohem těžší odvrátit zrak. Na začátku 20.

století publikoval Eugène-Louis Doyen neuvěřitelné fotografie mrtvol, které rozkrájel na stohovatelné plátky. Fotografie jsou úžasně děsivé i naprosto fascinující. Jsou skvělou připomínkou toho, čím jsme stvořeni. Často cítíme, že se potřebujeme na něco vymluvit, třeba na Halloween nebo úkol z anatomie, abychom si mohli prohlížet takovéhle věci a nevypadali jako totální magoři.

Pokud vás děsivé věci zajímají až moc, pak se zdá, že uznáváte a užíváte si příšernosti. Je vtipné, že tato vina pravděpodobně podněcuje naši touhu se dívat. Někdy nátlak na to, abychom určitou věc nedělali, spíše přiměje lidi, aby ji udělali. Říká se tomu bumerangový efekt. Věci se mohou jako bumerang vracet spoustou způsobů. Jedním z nich je efekt Straissandové.

Když se snažíte něco potlačit, nechtěně to ještě víc rozšíříte. V roce 2003 podala Barbra Streisandová žalobu, aby potlačila fotku vydanou online jako součást projektu zachování kalifornského pobřeží. Na fotce, které se chtěla zbavit, byl vidět její dům. Během měsíce, kdy se žaloba stala veřejnou, si fotku z dané stránky stáhlo půl milionu lidí.

Před podáním žaloby si fotku stáhlo pouze šest lidí a dva z nich byli její právníci. Stejným způsobem činí sociální tlak a tabu zobrazování zneklidňujících věcí zajímavějšími. Jsou vzácnější, a tím pádem hodnotnější komoditou. A také svobodnou. Tím, že si je záměrně prohlížíme dáváme i ostatním najevo, že jsme svobodní a můžeme si dělat, co chceme.

Díky zneklidňujícím věcem si můžeme také připadat silnější. Protože jejich odpornost je výzvou. Glenn Sparks na univerzitě Purdue studoval, jak nás ovlivňují děsivé filmy. Po jejich zhlédnutí se diváci často cítili silnější. Byli spokojení, že z toho nevycouvali, že to zvládli. Postavili se něčemu zneklidňujícímu a ustáli to. Je to v podstatě jakýsi trénink.

Jak řekl Stephen King: "Horory si vymýšlíme, abychom se dokázali vyrovnat s těmi opravdovými." Záporem je, že se díky sledování skandálů celebrit nebo prohře rivalů vašeho oblíbeného týmu budete cítit vážně dobře. Říká se tomu "schadenfreude", neboli radost z neštěstí druhých. Teorie sociálního srovnání toto chování popisuje a předvídá. Ačkoliv známky a hodnocení přinášejí úzkost, jsme hnáni potřebou sebehodnocení a porovnání s ostatními.

Obzvláště si užíváme hodnocení, která nás staví na vrchol. Způsobovat, aby se ostatním vedlo hůř tím pádem téměř dává smysl. Pokud vám jde o relativní štěstí, trolling, obtěžování či griefing ostatních tak nějak funguje. Vás to šťastnějšími neučiní, ale ve srovnání s těmi, které obtěžujete, jste méně naštvaní. Takže hurá? Sledování scén plných vzteku, pomsty a násilí, ve kterých sami nefigurujeme, může náš vztek či agresi spálit a zanechat v nás pocit spokojenosti.

Nazýváme to katarzí, očistou. Vytváření obrazů, filmů a příběhů, které si pohrávají s našimi emocemi, je nesmírně snadné. Je to úkon, který je pro tak logické tvory, jakými jsme, podřadný. Nebo to může být mocnou ukázkou skutečnosti, že aspoň částečně rozumíme vlastním pocitům.

Sice odsuzujeme skutky masových vrahů, nicméně se k nim často chováme jako k rockovým hvězdám. Stránky jako redrumautographs.com a serialkillersink.net prodávají autogramy, suvenýry, cetky a umělecká díla skutečných sériových vrahů. Někteří tomu říkají murderabilie. Na stupnici od drobného vzrušení a zasmušilého voyerství k naprosto ochromující obsesi a strachu je náš vztah k morbidnostem hodně komplikovaný.

Ale máme ho pod kontrolou, dokud si uvědomujeme své vlastní činy. Jedno z nejkonstruktivnějších a sociálně důležitých využití morbidity je napomožení významu, přijetí a empatie. V knize Každý miluje dobrou trosku Eric G. Wilson říká, že naše přitažlivost k děsu do jisté míry touhou zažít utrpení někoho jiného.

Morbidní zvědavost souvisí s představivostí. Představujeme si, jaké to asi je být dotyčnou osobou. Co kdyby se to stalo mně? Mohlo by se to stát mně? Pocity empatie nám připomínají, že tu nebudeme věčně a že jsme křehcí, což nás určitým způsobem sbližuje. Samozřejmě že poslední film, který jsem viděl a po němž jsem chtěl jít a obejmout prvního kamaráda, kterého potkám, nebyl příjemnou komedií.

Šlo o zasmušilý film Louis Therouxe Nesmírná láska - Demence. Sledování nepříjemných věcí je nečiní méně nepříjemnými ani méně reálnými, ale o to ani většinou nejde. Morbidní zvědavost souvisí i s přijetím. Náš mozek je napěchovaný touhou objevovat nepříjemné věci, protože je to lákavější něž nevědomost. Zírání na morbidnosti často souvisí s otázkou "proč?"

. To všechno musí mít důvod, význam. Když zasáhne tragédie nebo je odhalen horor, nasloucháme názorům odborníků, sousedům, kteří popisují vraha, hledáme znamení, která byla přehlédnuta, a ujištění, že se ostatní cítí stejně jako my, že lidé pomáhají nebo se ujišťují, že zavládla spravedlnost. Katelin Dodi, moderátorka pořadu Ptejte se funebráka na YouTube, právě vydala fenomenální knihu Kouř v očích a další lekce z krematoria.

Ve své knize píše, že přijetí smrti neznamená, že nebudete zničení, když vám někdo blízký zemře, Znamená to, že se budete moci soustředit na svůj smutek nezatíženi většími existenčními otázkami typu: proč lidé umírají a proč se to děje mně? Smrt se neděje jen vám, ale nám všem. To je dost hluboká myšlenka.

Ale tento typ přijetí je to nejlepší, co nám může morbidní zvědavost nabídnout. Nebojte se, všechno má svou vtipnou stránku. Nebo alespoň vtipnou stránku s tímto spojenou. Morbidita nám jistým způsobem pomáhá pochopit okolní svět. Finská studie ukázala, že děti byly čtyřikrát náchylnější ke strachu při sledování jejich obvyklého televizního pořadu, pokud byl jeden z jejich rodičů ve stejné místnosti.

Vědce to překvapilo, ale vysvětlení můžeme najít v teorii "uh oh, máma sebou trhla". Její myšlenkou je, že pro malé dítě je téměř všechno úplně nové. Ale rodiče jsou starší, moudřejší, vědí, co je normální, a pokud je děsí to, co dávají v televizi, uh oh. To, jak se cítíme, a naše pocity ohledně toho, jak se cítíme, jsou z velké části naučené. Existuje teorie o původu humoru nazvaná šifrovaná teorie humoru.

Navrhuje, že jednou z velkých rolí, které humor hraje, je v měření toho, kdo je uvnitř a kdo je venku. Kdo je stejný a kdo sociologicky i ideologicky odlišný. Vtipy testují to, co vědci označují jako nevyslovený všeobecný fakt, který sdílí vypravěč i posluchač. Mohli bychom být morbidně zvědaví ze stejného důvodu, z jakého rádi vyprávíme vtipy? Vtipy hodnotí zdůrazněné sdílené postoje.

Morbidita nám pomáhá zhodnotit sdílené zdůrazněné postoje v existenční oblasti morálky a spravedlnosti. Ať je používána z důvodu empatie nebo vykořisťování, morbidita a smích mohou sdílet stejnou adaptivní roli. Jsme morbidně zvědaví, protože rádi křičíme. Zajímavější je, že se "Fuj!" a "Fuj, fuj!" překrývají. A jako vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka www.videacesky.cz

Komentáře (19)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Jak se prosím jmenuje ta písnička, která hraje na konci?

10

Odpovědět

Conversation - Bob Bradley feat. Sarah Wassal

00

Odpovědět

Tak nějak mi po tomto videu dává smysl oblíbenost knihy, která popisuje 371 186 zabití vyšší mocí.

61

Odpovědět

Fakt hezké video :-) A dokonce ani moc neodskočil od původního tématu :-D

30

Odpovědět

Tak trochu jsem doufala, že tam bude víc zmínky o erotice, ta je zvědavostí přesycena :)!

80

Odpovědět

2:25 Není to želé, ale Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak ;-)

11

Odpovědět

Nuda.

510

Odpovědět

Zbytečně protahovaný.

1613

Odpovědět

Jako každý Vsauce video :/

67

Odpovědět

Ďakujem veľmi pekne za video. Už dlho som si nepustil Vsauce a to z toho dôvodu, že môj mozog sa nechcel zaťažovať novými informáciami, radšej som vyhľadával videá zábavnejšieho charakteru. Už len za týchto trinásť minút som sa o psychológii dozvedel viac, než som sa kedy dozvedel v škole. Vďaka.

201

Odpovědět

Takže vlastně s oblibou sledovat brutální filmy, tzv. Shocksploitation, Slashery a Splattery, není nic špatného? Jsem si oddychl :D

42

Odpovědět

www.agresori.com

710

Odpovědět

:DDD SÁM DOMA :DDD

51

Odpovědět

Aha, tak proto lidé trollí :D

102

Odpovědět

Už vím proč se jako slušný řidíč koukám na nehody na youtube

152

Odpovědět

Já chci zase vesmír :(

326

Odpovědět

Asi jsem divnej, ale pohled na mrtvoly nevyhledávám a z toho dalšího bych se díval jen na přírodní katasrofy. To proto, že mě fascinuje jaké síly dokáže příroda vyvolat a jak jsme proti tomu stále bezbraní.

357

Odpovědět

reddit.com/r/spacedicks

64

Odpovědět

Já nevim, mě ta rozkrájená mrtvola docela zaujmula :D

152
Další