Proč máme dvě nosní dírky?Vsauce

Ahoj, tady Michael z Vsauce, naše obličeje mají spoustu děr. Máme dvě uši i oči, což je logické, protože časový rozdíl mezi dosažením zvuku u jednoho a druhého ucha nám umožňuje lokalizovat zdroj zvuku. Tím, že máme dvě oči, vidíme dvě různé perspektivy, které nám společně umožňují vnímat hloubku. Proč ale máme dvě nosní dírky?

Náš čich není tak dobrý, abychom rozeznali jednu dírku od druhé, proč tedy nemáme jen jednu velkou díru jako třeba pusu? Projekt čichového zkoumání Standfordské univerzity zjistil, že jedna nosní dírka během dne nasává vzduch lépe a rychleji než druhá. Která je dominantní, se mění během dne. Ale mít jednu dírku, která dobře nasává vzduch, a jednu ne tak dobrou, je důležité. Potřebujeme obě, protože vůně a molekuly jsou absorbovány kůží a čichány v různé míře.

Některé jsou absorbovány tak rychle, že musí spěchat k čichovým receptorům, aby nebyly pohlceny nosem. Jiné molekuly a vůně jsou pohlcovány pomalu a potřebují čas, aby se vstřebaly předtím, než se dostanou do plic. Proto nám dvě nosní dírky umožňují cítit toho víc. Tak se pokusme čichnout si k divným věcem. Třeba k vesmíru. Jak by voněl vesmír?

Dobře, je to těžká otázka, která moc nedává smysl, protože vesmír je téměř vakuum. Pokud byste si ve vesmíru sundali helmu, abyste si čichli, všechen vzduch z vašich plic, hrdla i nosu by byl prudce vysát. I kdybyste se pokusili o nějaký čichový vjem, cítili byste akorát tak rychlé vypařování vody ze sliznic. A na pár vteřin, kdy byste při vědomí, byste mohli cítit rýmu a krev.

To nezní moc vesele. Vtip je v tom, že věci, které byly ve vesmíru, a poté byly přeneseny do obyvatelné atmosféry, např. do kosmické stanice, voněly jinak než před vstupem do vesmíru. Astronauti líčili, že jejich obleky po pobytu ve vesmíru měly zvláštní kovový zápach spáleného masa a sváření. Vůně je pravděpodobně způsobena vysoce energetickými částicemi, které lpí na obleku a po přinesení dovnitř reagují se vzduchem, čímž vytváří vůni spáleniny.

Jedním typem vysoce energetických molekul objeveným ve vesmíru jsou polycyklické aromatické uhlovodíky. Tyto sloučeniny vznikají spalováním. V roce 2004 Toledská univerzita v Ohiu našla důkaz, že tyto molekuly mohly existovat ve staré mlhovině. Výsledek chlazení konvekčního proudění uhlíku a vodíku jim dovoluje vázat se do obrovských tvarů.

Polycyklické aromatické uhlovodíky se rovněž tvoří při úpravě masa za vysoké teploty. Aby se astronauti na Zemi školili realističtěji, Nasa oslovila Stephena Pearce z Omega Ingredients, aby vytvořil vůni věcí, které byly ve vesmíru, ve fortmě parfému. Pokud známe chemické složení nečeho, i něčeho vzdáleného světelné roky, můžeme dát ty ingredience tady na Zemi dohromady a získat představu, jak by asi voněly.

Vědci nedávno odhalili přítomnost ethylformiátu v oblaku prachu Sagittarius B2. Pokud byste tam letěli, zvedli si přilbu a nadechli se, umřeli byste. Nebyli byste schopní se nadechnout. Všechen vzduch z nosu, krku i plic by byl okamžitě vypuzen. Pokud byste si ale mohli vzít kýbl Sagittaria B2 na Zem a potom si čichli, díky ethylformiátu by Saggitarius B2 voněl jako maliny a rum.

Elegantní, že? Ale vraťme se domů. Jak voní vnitřek vašeho nosu? Je těžké to poznat, protože ho cítíme pořád. Naše těla znecitliví vůči stálým stimulům, abychom nebyli přetížení, a dovolují nám cítit neobvyklé pachy, kterých bychom si měli všimnout. To se nám stává pořád. Když poprvé vstoupíte to restaurace, ucítíte všechno jídlo, ale v polovině večere už si to neuvědomujete.

Nazývá se to neurální adaptace. Snažím se říct, že abychom mohli zjistit, jak voní vnitřek nosu, museli bychom cítit nějaký nový, např. nos vašeho kamaráda. Zní to divně, ale je to způsob, jak si vytvořit nové vzpomínky. Náš čichový smysl možná není tak mazaný, jako naše ostatní smysly, ale je velmi pevně svázán se vzpomínkami. Jedno čichnutí k vůni vám okamžitě připomene, kde jste ji cítili, a dokonce, s kým jste byli.

To je způsobeno spojením čichu s limbickým systémem v mozku. Čichové vjemy jsou přenášeny limbickým systémem, který je spojený s emocemi a vzpomínkami. Žádný jiný smysl není takto spojený s limbickým systémem. Pacienti, kteří utrpěli ztrátu paměti způsobenou poškozením mozku měli poškozený i čich. Važte si svého čichu, protože nás chrání nejen před nechutným smradem a zkaženým jídlem, ale i před incestem.

Jedince, kteří jsou první roky svého života vychováváni společně ve stejném prostředí, ať jsou příbuzní nebo ne, to k sobě později přitahuje mnohem méně než k cizím lidem. Je to Westermarckův efekt a působí hlavně přes čich. My, lidé, máme zajímavou schopnost ropoznat vůni cizince od někoho příbuzného nebo někoho, s kým jsme vyrůstali.

Tento jev je možná přirozenou formou ochrany proti příbuzenskému křížení. Co někdo, kdo nemá čich? Jak ho nazýváme? Ten, kdo nevidí, je slepý, kdo neslyší, je hluchý, kdo nemluví, je němý, ale jak se říká někomu, kdo nemá čich? Ztráta čichu se nazývá anosmie.

Přídavné jméno je velmi nezvyklé, ale existuje. Osoba, která ztratila čich, je čichotupá. Další slovo, na které jsme se měli zaměřit, je čichový. Jak vzniklo? Ol je z venkovní vůně, ale factory? Továrny vyrábí věci, ale nos nevyrábí vůně, jen je cítí. Správně? Věci cítíme, protože jejich molekuly reagují určitým způsobem s našimi čichovými receptory.

Molekuly mají specifický tvar, kmitání a chování, ale vůně není vlastní molekulám, vůně je důsledkem reakcí molekul s námi. Bez nás by nebyla vůně. Takže čichový je úžasné slovo. Každý pohled, dotek, zvuk a vůně, které zažíváme, je vlastně vesmír, který na nás reaguje. Všechno, co víme o vesmíru, víme proto, že to bylo zpracováno, pozměněno, zanalyzováno a vyfiltrováno v továrně našich smyslů.

A jako vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka www.videacesky.cz