Proč máme dvě nosní dírky?

Ahoj, tady Michael z Vsauce, naše obličeje mají spoustu děr. Máme dvě uši i oči, což je logické, protože časový rozdíl mezi dosažením
zvuku u jednoho a druhého ucha nám umožňuje lokalizovat zdroj zvuku. Tím, že máme dvě oči,
vidíme dvě různé perspektivy, které nám společně umožňují
vnímat hloubku. Proč ale máme dvě nosní dírky?

Náš čich není tak dobrý,
abychom rozeznali jednu dírku od druhé, proč tedy nemáme jen jednu
velkou díru jako třeba pusu? Projekt čichového zkoumání
Standfordské univerzity zjistil, že jedna nosní dírka během dne nasává
vzduch lépe a rychleji než druhá. Která je dominantní, se mění během dne. Ale mít jednu dírku,
která dobře nasává vzduch, a jednu ne tak dobrou, je důležité.
Potřebujeme obě, protože vůně a molekuly jsou absorbovány
kůží a čichány v různé míře.

Některé jsou absorbovány tak rychle, že musí spěchat k čichovým receptorům,
aby nebyly pohlceny nosem. Jiné molekuly a vůně jsou pohlcovány pomalu a potřebují čas, aby se vstřebaly předtím,
než se dostanou do plic. Proto nám dvě nosní dírky
umožňují cítit toho víc. Tak se pokusme čichnout
si k divným věcem. Třeba k vesmíru. Jak by voněl vesmír?

Dobře, je to těžká otázka,
která moc nedává smysl, protože vesmír je téměř vakuum. Pokud byste si ve vesmíru
sundali helmu, abyste si čichli, všechen vzduch z vašich plic,
hrdla i nosu by byl prudce vysát. I kdybyste se pokusili
o nějaký čichový vjem, cítili byste akorát tak rychlé
vypařování vody ze sliznic. A na pár vteřin, kdy byste při vědomí,
byste mohli cítit rýmu a krev.

To nezní moc vesele. Vtip je v tom, že věci, které byly ve vesmíru, a poté byly přeneseny do obyvatelné
atmosféry, např. do kosmické stanice, voněly jinak než před vstupem do vesmíru. Astronauti líčili, že jejich obleky
po pobytu ve vesmíru měly zvláštní kovový zápach
spáleného masa a sváření. Vůně je pravděpodobně způsobena
vysoce energetickými částicemi, které lpí na obleku
a po přinesení dovnitř reagují se vzduchem,
čímž vytváří vůni spáleniny.

Jedním typem vysoce energetických
molekul objeveným ve vesmíru jsou polycyklické aromatické uhlovodíky. Tyto sloučeniny vznikají spalováním. V roce 2004 Toledská univerzita
v Ohiu našla důkaz, že tyto molekuly mohly existovat
ve staré mlhovině. Výsledek chlazení konvekčního
proudění uhlíku a vodíku jim dovoluje vázat se do obrovských tvarů.

Polycyklické aromatické uhlovodíky
se rovněž tvoří při úpravě masa za vysoké teploty. Aby se astronauti na Zemi
školili realističtěji, Nasa oslovila Stephena Pearce
z Omega Ingredients, aby vytvořil vůni věcí,
které byly ve vesmíru, ve fortmě parfému. Pokud známe chemické složení nečeho, i něčeho vzdáleného světelné roky, můžeme dát ty ingredience
tady na Zemi dohromady a získat představu, jak by asi voněly.

Vědci nedávno odhalili
přítomnost ethylformiátu v oblaku prachu Sagittarius B2. Pokud byste tam letěli, zvedli si
přilbu a nadechli se, umřeli byste. Nebyli byste schopní se nadechnout. Všechen vzduch z nosu,
krku i plic by byl okamžitě vypuzen. Pokud byste si ale mohli vzít kýbl
Sagittaria B2 na Zem a potom si čichli, díky ethylformiátu by Saggitarius B2
voněl jako maliny a rum.

Elegantní, že? Ale vraťme se domů.
Jak voní vnitřek vašeho nosu? Je těžké to poznat,
protože ho cítíme pořád. Naše těla znecitliví
vůči stálým stimulům, abychom nebyli přetížení, a dovolují nám cítit neobvyklé pachy,
kterých bychom si měli všimnout. To se nám stává pořád. Když poprvé vstoupíte to restaurace,
ucítíte všechno jídlo, ale v polovině večere
už si to neuvědomujete.

Nazývá se to neurální adaptace. Snažím se říct, že abychom mohli
zjistit, jak voní vnitřek nosu, museli bychom cítit nějaký nový,
např. nos vašeho kamaráda. Zní to divně, ale je to způsob,
jak si vytvořit nové vzpomínky. Náš čichový smysl možná není
tak mazaný, jako naše ostatní smysly, ale je velmi pevně svázán
se vzpomínkami. Jedno čichnutí k vůni vám okamžitě
připomene, kde jste ji cítili, a dokonce, s kým jste byli.

To je způsobeno spojením čichu
s limbickým systémem v mozku. Čichové vjemy jsou přenášeny
limbickým systémem, který je spojený s emocemi
a vzpomínkami. Žádný jiný smysl není takto
spojený s limbickým systémem. Pacienti, kteří utrpěli ztrátu paměti
způsobenou poškozením mozku měli poškozený i čich. Važte si svého čichu, protože nás chrání nejen
před nechutným smradem a zkaženým jídlem, ale i před incestem.

Jedince, kteří jsou první roky
svého života vychováváni společně ve stejném prostředí,
ať jsou příbuzní nebo ne, to k sobě později přitahuje
mnohem méně než k cizím lidem. Je to Westermarckův efekt
a působí hlavně přes čich. My, lidé, máme zajímavou
schopnost ropoznat vůni cizince od někoho příbuzného nebo někoho,
s kým jsme vyrůstali.

Tento jev je možná přirozenou formou
ochrany proti příbuzenskému křížení. Co někdo, kdo nemá čich? Jak ho nazýváme? Ten, kdo nevidí, je slepý, kdo neslyší, je hluchý, kdo nemluví, je němý, ale jak se říká někomu, kdo nemá čich? Ztráta čichu se nazývá anosmie.

Přídavné jméno je velmi nezvyklé,
ale existuje. Osoba, která ztratila čich,
je čichotupá. Další slovo, na které jsme se měli
zaměřit, je čichový. Jak vzniklo?
Ol je z venkovní vůně, ale factory? Továrny vyrábí věci,
ale nos nevyrábí vůně, jen je cítí. Správně? Věci cítíme, protože jejich molekuly reagují určitým
způsobem s našimi čichovými receptory.

Molekuly mají specifický tvar,
kmitání a chování, ale vůně není vlastní molekulám, vůně je důsledkem reakcí
molekul s námi. Bez nás by nebyla vůně. Takže čichový je úžasné slovo. Každý pohled, dotek, zvuk a vůně,
které zažíváme, je vlastně vesmír,
který na nás reaguje. Všechno, co víme o vesmíru, víme proto, že to bylo zpracováno, pozměněno,
zanalyzováno a vyfiltrováno v továrně našich smyslů.

A jako vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka
www.videacesky.cz