Co je to bayhem?

Ahoj, jmenuju se Tony
a tohle je Every Frame a Painting. Vím, co si říkáte.
Proč mluvím o tomhle chlápkovi? - Panebože, vy jste Michael Bay.
- Panebože, jsem Michael Bay. I když se mi jeho filmy nelíbí,
jejich studium je podle mě zásadní. Proč? To proto jste se začal
dívat na Wrestlemánii. Nemůžete od toho odvrátit oči.
Přesně to se na nás řítí. Přesně to chce v televizi vidět kolektivní, anonymní většina.

Stejně jako Wrestlemánie,
Anna Nicol Smith a Jackass, Michael Bay něco stvořil. Velkolepá podívaná.
Přesně to lidi chtějí. Věděli to Římani, Ludvík XIV.
a ví to i Wolfowitz. Raz, dva, tři.
Bum! Prásk! Může nám to přijít primitivní a vulgární,
ale pokud chceme natáčet lepší filmy, musíme porozumět obrazům,
které se na nás valí. Zaměříme se tedy na "bayhem".


Je to jedinečné použití filmové formy? Pokud chcete porozumět Michaelu Bayovi,
nejlepší je podívat se na ty, kteří ho napodobují.
Vezměte si třeba tento záběr z Bitevní lodi, který se snaží o točivý záběr,
kterým se proslavil. Nefunguje. Proč? Je to prosté. Zaprvé, v pozadí
vidíme jen modrou oblohu. Bez pozadí nemáme dojem,
že se záběr pohybuje. Vidíte ten rozdíl? Zadruhé, použili špatný objektiv. Bay
natáčí tyto záběry často teleobjektivem, který stlačuje prostor,
díky čemuž pozadí jen prosviští.

Zatřetí, herec tady
jen stojí a otáčí hlavou. Klíčem Bayovy verze je to, že se herci
pohybují vertikálně. Jako tady a tady. Nízký úhel je tu kvůli měřítku
a zpomalení proto, aby záběr prodalo. Bay do záběru
zakomponovává několik druhů pohybu. Pohyb kamery, pozadí a herců.
Zpomalení času. Pak se zastaví a zadívají se do dáli,
čímž navodí pocit nehybnosti. Přestože se díváte
do nehybného bodu, záběr vypadá velkolepě. Jde do tuhýho.

Uvidíte to,
když si rozeberete jakýkoliv Bayův záběr. Vrstvy hloubky, paralaxa,
pohyb, postava a prostředí navozují pocit velkoleposti. Žádné z těchto metod
nejsou nijak jedinečné. Hloubku a paralaxu v obrazu
přirozeně vytváří většina kameramanů, kdykoliv se pohne kamera.
Typický záběr na hrdinu můžeme vidět všude. Bay je jedinečný
množstvím vrstev a komplexností pohybu. To neznamená, že jsou jeho záběry lepší.


Jsou jen složitější než u konkurence. V jeho záběrech
se toho zdánlivě děje hodně. Mezi vrstvami najdeme
spoustu prachu, špíny, kouře a explozí. Další věcí jsou pouliční lampy. Spousta pouličních lamp. Když se vrátíte k prvním Mizerům,
v úvodních titulcích uvidíte tohle. Auto se pohybuje
jedním směrem, letadlo druhým, pouliční lampy to dávají do perspektivy
a celé je to snímáno teleobjektivem. Později ve filmu můžete
vidět stejnou kompoziční techniku.

A když začnou exploze... Jakmile to uvidíte, bude mnohem
jednodušší jeho záběry dekonstruovat a vidět jejich omezení. Bay například nerozlišuje mezi tím,
kdy se takový záběr hodí, a kdy ne. Použije ten samý pohyb kamery,
ať už postava říká něco důležitého... Máte nějaký prachy tady ve Státech? - ...nebo mele nesmysly.
- Co jsem ti to řekl? Slyšels, co jsem ti řekl?

Já jsem slyšel,
co jsem řekl, protože jsem tam zrovna stál. Každý záběr je zkonstruovaný tak, aby byl vizuálně co nejúdernější,
bez ohledu na to, jestli se to hodí. Bayův styl ale vede
i k fascinujícím vizuálním nápadům. Jak navodit pocit,
že je něco velké? Dáte do záběru
spoustu věcí různé velikosti a pak to zdůrazníte pohybem kamery.
To se podařilo i v Jurském parku. To je...
To je dinosaurus. Stejně důležitý
je prostor mimo plátno.

Všimněte si, že se tento herec
nedívá na letadla v pozadí. To znamená,
že tam jsou další letadla, která nevidíme. I když záběr
vypadá velkolepě, naznačuje něco ještě většího.
Jak filmaři podobné záběry vymýšlejí? Podíváme se na jeden
z oblíbených filmů Michaela Baye. Když jsi Tryskáč,
jsi Tryskáč skrz naskrz, od první cigarety,
do posledního dechu. V jednom skvělém interview
se dívá na West Side Story a mluví o tom,
proč je skvělý tento záběr...

a tento střih. Neumí vysvětlit proč,
jen říká, že jsou dynamické. To je ale podle mě ono. Když záběry
z West Side Story srovnáváte s jeho prací, cítíte, jak si jsou podobné. Bayovým cílem je podle mě zkombinovat
záběry a střihy, které se mu líbí. Jestli Howard Hawks definoval dobrý film
jako "tři dobré scény a žádná špatná", Michael Bay by ho definoval jako "3000 dynamických
záběrů a žádný statický".

Kromě West Side Story
Baye nejvíc ovlivnily další blockbustery. Často si ve scénách půjčuje
ty samé základní prvky. Z tohoto... se stane toto. Všimněte si, že blízké záběry
na postavu jsou ještě bližší a široké záběry širší.
Všechno má víc vrstev pohybu. Základní prvky
ale zůstavají stejné. - Dostal jsem ho!


- Super. Ať ti to nestoupne do hlavy. Nepůjčuje si jen od ostatních.
Bay stejným způsobem vykrádá i sám sebe. Z tohoto... se stane toto. Všimněte si,
že všechen pohyb v původním záběru, například to, že se kamera
a bomba otáčejí opačným směrem, - je v této verzi prostě intenzivnější.
- Autoboti, pronásleduju je. Co je to tedy "bayhem"? Je to použití
pohybu, kompozice a rychlého střihu za účelem vytvoření epické podívané.


Každý záběr vypadá velkolepě, ale zároveň naznačuje
něco ještě většího mimo něj. Skládá se z několika vrstev pohybu natočených buď velmi
doširoka, nebo do hloubky. Jeden okamžik toho vidíte spoustu,
ale pak je to hned pryč. Cítíte celkový pohyb,
ale nepochytíte nic konkrétního. Vytvořit něco takového
vyžaduje spoustu lidí a koordinace. V podstatě je to ale variace
na již existující prvky akčních scén. Záběry jsou špinavější, roztřesenější,
komplexnější a mají trochu víc vrstev.

Pak je za sebe sestříháte rychleji,
než je schopen vnímat mozek, ale ne rychleji, než se pohybuje oko.
Není to revoluční, je to jen vylepšení
něčeho, co už bylo. Jestli chcete vidět extrémnější verzi, podívejte se
na pozdější dílo Tonyho Scotta. A pokud chcete
vidět přehlednější verzi, můžete se podívat
na animaci někoho jako Glen Keane. Je to mnohem čitelnější než Bay,
ale základní myšlenka je stejná.

Postava, prostředí, mnoho vrstev,
jeden epický záběr. Svět vypadá velkolepě. Jedna z mých oblíbených adaptací
Bayova stylu je ve zmenšeném měřítku. "Bayhem", jehož kořeny zdánlivě zasadilo
dítě vyhazující do vzduchu svoje vláčky, má v malinkatém měřítku své kouzlo. - Co kdybychom do vzduchu místo světa
vyhodili anglické městečko? - Labuť! Popularita tohoto stylu
je ale podle mě nesmírně důležitá. Ať se nám líbí, nebo ne,
zajímavé na tom je to, že jsme vizuálně sofistikovaní
a zároveň naprosto negramotní.

Vizuální informace
jsme schopní zpracovávat rychlostí, která nebývala zvykem, ale co se týče
uvažování nad jejich významem... - Není to potřeba.
- Žádná sláva. - Jak řekl Werner Herzog... - Nemůžeme
odvrátit oči od toho, co se na nás valí. Může to znít trochu zvláštně,
ale nejvíc na tom tratí Michael Bay. Je otrokem vlastních očí.
Každý obraz musí udělat dynamicky, i když to odporuje myšlence filmu. Někteří lidi neví, co mají,
i když to mají přímo pod nosem.

V životě jsou nejdůležitější maličkosti. Jo, maličkosti. Jako panelák,
molo, výhled na řeku a člun. Jak se se stejným tématem
poperou dva skvělí vypravěči? Norme, vždyť se máme celkem dobře. Miluju tě, Margie. Miluju tě, Norme. Ještě dva měsíce. Ještě dva měsíce.

Překlad: qetu
www.videacesky.cz