Co za peníze nekoupíte

Pane profesore Sandele,
drazí přátelé a kolegové, je mi velkou ctí
jménem Karlovy univerzity zde na právnické fakultě
srdečně přivítat slavného profesora z Harvardu,
pana Michaela Sandela, který přijal pozvání šesti fakult
naší univerzity a studentského spolku. Věřím, že zkušenosti a znalosti
profesora Sandela zaručí příjemný večer. Nyní poprosím o úvod paní Wildovou,
děkanku Pedagogické fakulty. Děkuji mockrát.

Pokusím se... Pokusím se
být co nejstručnější. Chtěla bych přivítat
pana Michaela J. Sandela, amerického politického filosofa
a profesora Harvardovy univerzity. Je známý zejména
svým kurzem Spravedlnost, který vyučuje
již přes dvacet let. Účastnilo se jej
přes 15 000 studentů, což z něj činí jeden z nejvíce
navštěvovaných kurzů v historii Harvardu.

Na podzim 2007 dokonce
pokořil harvardský rekord, když dorazilo
celkem 1115 studentů. Roku 2005 byl kurz
umístěn na internet, aby byl k dispozici
i dálkovým studentům Harvardu. Profesor Sandel je dále znám kvůli své kritice
Teorie spravedlnosti Johna Rawla, ve své první knize
Liberalismus a limity spravedlnosti. Roku 2002 byl zvolen členem
Americké akademie umění a věd.

Jsme velmi rádi, že naše pozvání
přijala tak slavná osobnost. Ráda bych proto poděkovala
organizátoru a iniciátoru této události, kolegovi z pedagogické fakulty
a mému studentovi, Tomáši Bederkovi, který je současně... Tomáš byl první,
kdo přišel do mé kanceláře s nápadem pana Sandela pozvat. Nebyla jsem si tím jistá, ale společnými silami filozofické,
pedagogické a právnické fakulty a také kanceláře rektora
se zadařilo, a tak jsme tu.

Děkuji tedy vám i vašemu spolku
za pozvání pana Michaela Sandela. Pane Sandele, máte slovo. Jste tu velice vítán. Pane rektore, paní profesorko,
mockrát děkuji za úvod a přivítání. Je mi velkou ctí zde být. S manželkou jsme
v Praze poprvé. Díky, že jste přišli a děkuji,
Tomáši, že jste to zorganizoval.

Když jsem studoval, v prvním ročníku jsem chodil
na hodiny politické filosofie. A popravdě,
moc jsem tomu nerozuměl. Museli jsme číst knihy
slavných myslitelů, třeba Platona, Aristotela.
Ty knihy mi přišly obtížné. Moc abstraktní. Neviděl jsem v nich souvislost
s ničím, na čem by mi záleželo. A tak jsem si dal od
politické filosofie na chvíli pauzu a zaměřil se na věci,
co se mi zdály praktičtější.

Politiku, ekonomii, dějiny. A až později, když jsem dostudoval a měl jsem příležitost
v Anglii odpromovat, řekl jsem si,
že to zkusím znovu. A tehdy mi zmíněné knihy
začaly připadat o něco srozumitelnější. Tehdy na škole
jsem dokonce musel číst Kantovu Kritiku zdravého rozumu.

To bych vám asi nedoporučil. Četl jsem Kanta, Hegela, Marxe, pak jsem se vrátil
k Platonovi a Aristotelovi. A než jsem se nadál... hrozně mě to chytlo. Ovšem i přesto,
jak jsem si filosofii zamiloval, pořád jsem se snažil s ní ztotožnit,
propojit ji s reálným světem.

Už jako kluka
mě zajímala politika. Argumenty politiků, jejich debaty. A když jsem začal učit, chtěl jsem svým studentům
představit kurz politické filosofie, na jaký bych sám
jako student chtěl chodit. Myslím, že první lekce
o tom, jak učit, je prostá. Vzpomeňte si, jaké to je,
být studentem. Snažil jsem se tehdy za mlada
do svého kurzu o spravedlnosti vložit co nejvíce
příkladů z praxe.

Konkrétních případů. Zaměřit se
na politiku a právo. Kontroverze, debaty. Chtěl jsem studenty navést,
aby přemýšleli, argumentovali. Aby vnímali souvislost
myšlenky a argumentu a spravedlnost
v širším kontextu práva a konceptu společného dobra.

O čemž už ostatně
psali ti slavní filosofové. Tehdy nebylo pozdě, abych konečně začal chápat,
o čem vlastně všechny ty knihy byly. A popravdě, myslím, že jim
začínám skutečně rozumět až nyní. Lidé si občas myslí,
že filosofie je o nebi a oblakách. O světě za hranicí toho našeho. Podle mě
filosofie patří do měst. Tam, kde se potkávají občané.

Kde spolu nesouhlasí
a hádají se spolu. O tom je filosofie. A popravdě,
když čtete Platona, přesně to Sokrates dělal.
Chodil po ulicích. Nedával nikomu přednášky. Chodil ulicemi Athén
a pokládal lidem otázky. Běžným lidem,
nikoli dalším učencům. Běžným lidem,
těm nejchudším.

Zajímal se o lidi,
kteří v Athénách pracovali. A když mu odpověděli,
další otázkou zase navázal. Svými otázkami
se totiž snažil ostatní vyzvat, přimět
a vyprovokovat k diskusi. Netrvalo dlouho
a Sokrates v ulicích Athén skrze své rozhovory dal za vznik filosofii. Já bych rád propojil filosofii
se světem skrze diskusi s vámi.

Pokud se vám tedy chce.
Co vy na to? Mezi vámi je pár organizátorů
s mikrofony, stačí zvednout ruku. Kolik mikrofonů máme? Tamhle je jeden... Druhý... Máme nějaký
dole nebo uprostřed? A tamhle je další.
Tak snad to půjde. Začněme tím,
že si povšimneme dvou tendencí současného veřejného života.

Zaprvé, v demokratických
systémech celého světa jsou občani frustrováni
politiky, politikou i politickými stranami. A příčinou této frustrace jsou podmínky
veřejného diskurzu. Jeho hlavním obsahem
jsou v dnešení době totiž zejména strohé,
neinspirativní, technokratické řeči.

Popřípadě řev,
když se přidá trocha vášně. Lidé, povětšinou politici, řvou. Překřikují se. Postrádá však zaobírání se skutečně
stěžejními otázkami, hodnotami, etikou. Tím, na čem záleží. Otázkami spravedlnosti,
rovnosti, nerovnosti. Role trhu,
co to znamená být občan, to jsou ty stěžejní otázky,
na kterých záleží.

Přesto se o nich téměř nebavíme.
To je první tendence. A ta druhá je rostoucí role a dosah
peněz a trhu v naší společnosti. Poslední tři dekády se nacházíme
v sevření jakési víry ve vítězství trhu. A tou vírou myslím
velmi zpochybnitelný předpoklad, že mechanismy trhu
jsou naším primárním nástrojem pro ustanovení i dosažení
všeobecného dobra. Za poslední tři dekády
jsme se nechali unášet, aniž bychom
si toho byli vědomi, od využívání tržní ekonomiky
až po změnu v tržní společnost.

Tržní ekonomika je nástroj. Cenný a účinný nástroj
k organizaci produktivních aktivit. Tržní společnost je ovšem něco,
kde je na prodej téměř všechno. Je to způsob života, ve kterém
se tržní přemýšlení, logika a hodnoty začíná prodírat takřka
do všech aspektů života. Třeba do rodiny,
osobních vztahů, zdraví, vzdělání, občanství.

Do médií, práva, politiky. A o tom bych s vámi
právě rád diskutoval. Mělo by nás znepokojovat, že se z nás stává tržní společnost,
a pokud ano, tak proč? Jedním důvodem
ke znepokojení je nerovnost mezi lidmi.
Čím více si toho můžete koupit, tím obtížnější je být chudý.

Kdyby peníze znamenaly
jen to, že si můžete pořídit drahé BMW,
jachtu nebo drahou dovolenou, pak by na nerovnosti
zase tolik nezáleželo. Ale jakmile
se z peněz stane... nezbytná součást dobrého života, slušné zdravotní péče
a kvalitního vzdělání, zabezpečení, politického vlivu, pak na penězích
a nerovnosti záleží velice.

To je jeden důvod
ke znepokojení. Ale je tu ještě jeden. Mimo nerovnosti mezi lidmi a dosahu peněz
do všech aspektů života je důležitá ještě tendence
tržních hodnot a přemýšlení kazit a degradovat
důležité hodnoty s trhem nesouvisející. Tento důsledek
občas není tolik patrný, takže vám zkusím
uvést jeden dva příklady.

Když přemýšlíte o tom,
co by se nemělo dát koupit za peníze, musíte se
nad něčím zamyslet. Existuje vůbec něco,
co si za peníze nekoupíte, i když opravdu chcete? Napadá vás něco? Láska? Život?

Štěstí? Myslíte,
že štěstí se nedá koupit? Tak schválně,
jestli s tím všichni souhlasí. Kdo z vás si myslí,
že štěstí se nedá koupit? Zvedněte mi ruku. A kdo z vás nesouhlasí? Vypadá to dost nerozhodně. Vypadá to nerozhodně
a já mám dojem, že ti z vás, co se teď přihlásili
a věří, že štěstí se koupit dá, mají na mysli prvky
štěstí a spokojeného života, které umožňuje
právě větší obnos peněz.

Tedy nejspíš. Kdyžtak mě opravte. Dostaneme se k tomu. Podívejme se
na lásku a přátelství. Představte si,
že nemáte moc přátel a dělá vám problém
podobné vztahy navazovat.

Tamhle se někdo snaží
dostat dovnitř oknem. No nic, k tomu přátelství. Možná vás napadlo si přátele koupit,
pokud se vám jich nedostává. Ale tento nápad jste nejspíš
ihned zase zahnali. Proč? Nejspíš jste došli k tomu,
co si také myslím. Že ty peníze, které by vás to stálo,
by vztahu s novým přítelem uškodily. Vy souhlasíte.
Jak se jmenujete? Kristýna si myslí,
že za peníze štěstí nekoupí.

Předpokládám, že to
vztahujete i na přátelství. Z nějakého důvodu
by koupený přítel nebyl skutečný. Tohle je právě na nezpeněžitelných
společenských záležitostech zajímavé. U přátelství sice peníze
vašemu vztahu spíše uškodí, v mnoha případech
tomu ale tak není. Vezměte si ledvinu.
Lidský orgán. Ve většině zemí lidské orgány
na trhu kupovat ani prodávat nelze. A přesto je po nich velká sháňka,
a někteří ekonomové říkají, že nabídka orgánů k transplantaci
je nutné rozšířit vytvořením trhu s ledvinami.

S tím můžete
souhlasit i nesouhlasit. Ale i pokud nesouhlasíte... jde o něco zcela jiného,
než o přátelství, kterému peníze uškodí. V tomto případě
bude koupená ledvina fungovat. Pokud tedy
najdete vhodného dárce. Peníze ledvině nijak neuškodí,
nesejde na tom, že jste si ji zaplatili. Pokud tedy něco na trhu
s ledvinami nefunguje, musí za tím být jiný, morální důvod.

Není to tím,
že by mu peníze uškodily. Existuje ale nějaká souvislost
mezi tou ledvinou a přátelstvím? Co se zničí,
zhorší, zkazí či ztratí, když peníze
zasáhnou do sféry života, kde podle všeho
nemají co dělat? Uvedu vám konkrétní příklad
a schválně, co na to řeknete. Na tohle
jsem narazil ve Státech, pokud vím,
k Evropě k tomu zatím nedošlo.

Jde o využití tržních mechanismů
a hotovosti na poli vzdělávání. Studia, vyučování,
motivace dětí se učit. Spoustě škol dává
zabrat děti namotivovat, aby studovaly,
měly dobré známky, dělaly úkoly. A tak si některé školy
přivzaly na pomoc ekonomy a nabízely školákům
za dobré známky finanční odměnu.

50 dolarů za jedničku,
35 dolarů za dvojku... V Dallasu osmileté děti dostávají
za každou přečtenou knihu dva dolary. Co si o tom myslíte vy?
Kdybyste byli ve vedení těchto škol a věděli, že děti nečtou
a nechtějí se učit, třeba protože pochází z prostředí,
kde je ke čtení nikdo nevedl, byli byste pro, nebo proti,
posílat dětem za čtení peníze? Hlasujme. Kdo z vás by byl proti? A kdo z vás si myslí,
že by to stálo aspoň za pokus?

Pár se vás zdrželo. Chcete, abych si
vaše hlasy koupil? Takže ti z vás,
co jsou proti. Proč? Vy. Vstaňte
a řekněte nám jméno. Zkusíme to s mikrofonem. Povídejte.
Říkal jste David? Vydržte na mikrofon,
ať vás je slyšet.

Povídejte. Myslím, že vnitřní motivaci dětí
k lepším známkám prostě koupit nelze. - Vnitřní motivaci, říkáte?
- Ano. Představte si ale, že to funguje.
Že děti chtějí peníze a proto více čtou. Vážně to nelze? Ani byste to nezkusil? Zopakoval byste otázku? Říkal jste, že vnitřní motivaci
nelze koupit.

Ale cílem je naučit děti
číst více knih. Tak proč nezkusit, zda by
tomu peníze nemohly pomoci? Být ředitelem, proč byste
tomuto programu nedal šanci? Zkusit se to může,
ale otázka je, zda je to morální. To je zajímavé.
Takže i kdyby to fungovalo, nepraktikoval byste to
kvůli morální stránce věci? Co na to říct.
Už budu jen poslouchat. Evokuje vám
to tedy úplatek?

Nerad bych se
do toho pouštěl, ale... Asi ano. A proto je to
morálně napadnutelné? Ano. A co když se někdo
uchází o práci? Pracujete někde?
Co chcete dělat? Vstávat. Co děláte,
co chcete dělat?

Za práci? - Co bych chtěl dělat?
- Ano. - Po škole?
- Ano. Já už pracuju. Jsem na právech, ale právník
být nechci, jsem v tom strašnej. Ale otázka zní: Kdybyste pracoval
jako právník a bral za to peníze, pobíral jako právník výplatu, považoval
byste to za úplatek?

No... Záleží, co považujeme za úplatek.
Možná bych tím uplácel sám sebe, protože tu práci dělat nechci.
Kdybych chtěl, bylo by to jiné. Bavíme se obecně nebo o osobním dojmu? Dobře, díky za příspěvek.

Skvěle. David se nebojí,
účastnil se diskuse. Pojďme se teď
zeptat někoho, kdo by tuto metodu zkusil.
Kdo by platil dětem, aby více četly. Povídejte. Asi by to nebyla
nejlepší cesta, ale kdyby
neexistovala lepší možnost, jak děti motivovat ke studiu, mohl by to být
alespoň dobrý začátek.

Možná by dítě
zjistilo, co ho zajímá, a pak už
nebude nutné mu platit. - Takže by dítěti mohl platit rodič?
- Rodič nebo škola. - Jak se jmenujete?
- Anastazie. Anastazie. - Anastazie, vám
vaši rodiče platili?

- Ne. Platili vám někomu
doma za dobré známky? Vám vzadu, vám platili? Vy vzadu, pojďte trochu blíž
a vemte si mikrofon. Řekněte nám víc. Té paní vzadu,
která se hlásila. Chci slyšet o tom,
jak jí platili. Mně platil můj táta, když jsem přečetla
filosofickou knížku. Když mi bylo tak sedm, osm.

Počkat, počkat. Tohle potřebuju pochopit. Vám tatínek platil
za čtení filosofie? Dětské verze. Zjednodušené. Doufám,
že to nebyly moje knížky. Jak se jmenujete? Anežka.

Anežko... Vzpomínáte,
co to bylo za knihy? Byla to encyklopedie. O řeckých filosofech. A řeckých
bozích a bohyních. A na kolik
jste si za to přišla? To si nevzpomínám,
protože to moc nefungovalo. Četla jste to tedy?

- Četla.
- A bavilo vás to? Ne. A platila byste vy
vaším dětem, aby více četly? - Ano.
- Vážně? - Ano. Anežko, vždyť jste říkala,
že to na vás nefungovalo. Já vím, ale
v některých případech to za pokus stojí,
protože když si dítě přečte knihu, jak zmínila
kolegyně Anastazie, může to v něm probudit
jisté pocity a myšlenky, které ho po dočtení
těch pár kousků, za které dostalo zaplaceno, přivedou k dalším knihám.

A tu už si přečtou
i bez odměny? Přesně tak. A myslím, že i kdyby to
fungovalo jen v jednom z pěti případů, stálo by to za to.

Protože by to bylo
ve jménu většího dobra. Ukáže jim to cestu k četbě. Dobře. Anežko, zůstaňte tam. Teď zkusím najít někoho,
kdo principiálně nesouhlasí, že by děti měly dostat
za četbu zaplaceno. Ano? Postavte se,
dostanete mikrofon.

Anežko, pojďte trochu blíž. A vy se jmenujete? Franta. - Jak prosím?
- Franta. - Franta?
- Ano. Vy s Anežkou nesouhlasíte? - Ano.
- Vydržte. Mluvte přímo k ní
a řekněte jí, proč nesouhlasíte.

No, mně jako malému
taky naši platili. Ale jen pár korun,
jako bych dostával pár centů. Vážně si nemyslím,
že by to fungovalo, poněvadž jsem četl studii, která prokázala,
že externí motivace, jako peníze
nebo dobré známky, jsou sice
velmi účinné zezačátku, ale postupem času slábnou.

Například když
motivaci dáme pryč... - Třeba když
přestanou platit? - Ano. Motivace je pak ještě slabší,
než byla úplně původně. Tato studie tedy říká,
že to nefunguje dlouhodobě? Přesně tak. Nejde ovšem
o principiální nesouhlas. Kdyby to fungovalo a tato studie to dokázala, nebyl byste proti.

Princip neprincip. Tím si nejsem jistý,
protože věřím, že lepší je vnitřní motivace
dělat to, co nás opravdu zajímá. V čem je to lepší? Věřím, že lidé mají tendenci
věnovat se tomu, v čem jsou dobří. Z utilitaristického hlediska se všichni...


tedy ne všichni, většina... věnují tomu,
v čem jsou dobří. Dobrá, takže... tomuto věříte, protože vás k tomu
přivedly studie a částečně vaše intuice. Že by děti mohli být
k četbě motivováni efektivněji, aniž bychom jim začali platit? Ano. A pokud jim necháte
určitou samostatnost, - necháte je přemýšlet, proč to dělají...
- Pak nakonec přijdou s vlastními důvody. Dobře, díky za příspěvek.


Je tu někdo, kdo má morální námitku, která zde dosud nezazněla? Ano, paní vzadu u uličky. Já jsem Alex. Pár principiálních námitek mám. Změnili bychom tím význam četby
v něco, za co se dostávají peníze. Je něco jiného,
když poznatky z četby využijeme a dostaneme zaplaceno
třeba jako právníci. Nesouhlasím ale, že by se mělo
dětem za čtení knih platit, protože tím změníte význam četby
a děti budou peníze očekávat pokaždé.

A možná nejen za čtení.
Takže z principu nesouhlasím. Takže vy nesouhlasíte, Alexi, protože peníze by změnily
význam samotné četby. Jak se to změní? Změní snad pro právníky
peníze něco na tom, že jsou právníci? Právníkům se platí za určitou činnost,
ne za to, že něco přečtou. - Říkáte tedy, že číst bychom měli
z nezištných důvodů?

- Ano. Věřím, že čtení zlepšuje
kritické uvažování, argumentaci... A například u takového sci-fi
jde také o zábavu. Dobře. Říkáte sci-fi.
A co třeba Vojna a mír? Od Tolstoje. Kolik byste někomu zaplatil,
aby se tím prokousal? - Asi hodně.
- Dobře. Lidé jsou tedy
placeni za to, že jsou právníky.

Neměli by právo také
praktikovat pouze z lásky k němu? Tomu právě věřím.
Měli by mít rádi svou práci, nikoli peníze,
jak říkal kolega. Vydržte.
Co vy na to, Anežko? Co říkáte
na Alexův argument? Vydržte, Alexi. Co říkáte na to,
že by peníze ničily vnitřní dobro pramenící z četby
a lásky k četbě?

Na jedné straně
máme hodnotu peněz, na druhé straně
vášeň k vědění, vášeň k četbě. I když zde peníze
popravdě znehodnocujeme, můžeme skrze ně dosáhnout
většího dobra, pramenícího z knih. Podle mě je to možnost. Peníze vás dostanou
ke knihám, Alexi, - a poté si podle Anežky
můžete četbu zamilovat. - Rozumím. Evokuje mi to trochu Kickstarter.

Já si ale myslím,
že by nám pak šlo o ty peníze. Od Kickstarteru se to liší v tom, že bychom pak
chtěli peníze za vše, co přečteme. - Myslí si to i další.
- Byli bychom na tom závislí. Když na začátku změníte význam,
už se to nezmění zpět. Já si myslím,
že v knihách je něco... co by překonalo
naši závislost na penězích. Jejich vliv je silnější,
než vliv peněz.

Myslíte, že nezištná záliba
v četbě by převládla a přemohla tento zvyk
vydělávat tím peníze. Alex nesouhlasí.
Díky vám oběma a Frantovi, Anastasii a Davidovi
za tuto skvělou diskusi. Díky vám. Tak. Měl bych asi říct,
jak to nakonec v Texasu dopadlo. Vidina dvou dolarů
sice na děti zafungovala, nicméně četly co nejkratší knihy.

Skutečná otázka ovšem
zazněla v naší diskusi. Mění peníze význam četby? Poškodí nezištnou
vnitřní zálibu v četbě? Nebo by fungovaly
podobně jako Kickstarter, vnitřní dobro
by nevyprchalo trvale a peníze by tedy
nezůstaly dominantní motivací? Ať už je pravdou to, či ono, už z této diskuse je jasné,
že peníze mají schopnost naprosto změnit přínos
a význam společenské činnosti.

Teď se podívejme
na úplně jiný příklad. Celá Evropa se zaobírá
uprchlickou krizí a tím, jak ji vyřešit. Evropská unie se snaží
vyjednat kvóty o počtu uprchlíků, aby zodpovědnost
jejich potřebami sdílelo vícero zemí. Někteří navrhují,
že pomohou tržní mechanismy. Země by prý přistoupily
k vyšším kvótám, kdyby po jejich přijetí mohly obchodovat
se svými obligacemi vůči uprchlíkům, které k nim byli přiřazeni.

Analogicky s produkcí uhlíku. Totiž, kvůli otázce globálního klimatu
se země mezi sebou dohodly, že stáhnou emise CO2
na určitou úroveň. Toho dosáhnete buď
redukcí vlastních emisí nebo tak, že zaplatíte jiné zemi,
aby ty své omezila ona. Tak proč neaplikovat
stejnou logiku a tržní mechanismus na alokaci uprchlíků?

Uprchlické kvóty na prodej. Pojďme si zase zahlasovat. Kolik z vás by bylo pro? Pro účel debaty nutno říci, že tím souhlasíte
i se samotným přijetím těchto kvót. A poté by probíhaly diskuse
ohledně umístění a přijetí uprchlíků, například přímo úměrně
s růstem HDP, nebo dle jiného měřítka.

Kolik z vás by bylo pro,
aby tyto kvóty byly na prodej a země by s nimi
mohly obchodovat? Přihlašte se. A kolik z vás je proti? Většina z vás je proti. Ti z vás, co jsou proti.
Jaké máte námitky? Pak se na názor
zeptáme protistrany. Podle mě by se jednalo o obchod s lidmi,
který je jednak nelegální, jednak nemorální.

Obchod s lidmi?
Jak se jmenujete? - Vojtěch.
- Vojtěchu... Mějte ale na paměti, že vy neobchodujete
s konkrétními lidmi. Striktně vzato chcete prodat
pouze povinnost tyto lidi přijmout. - Vážně jde o obchod s lidmi?
- Podle mě ano. Dobrá... Ti z vás, kteří byli pro,
co říkáte na Vojtěchův argument?

Má k tomu někdo co říci? Povídejte. Mé jméno je Daniel a podle mě
o obchod s lidmi nejde, jelikož prodáváte místo,
kam je dát, nikoliv lidi samotné. Navíc podobnou dohodu
jsme již uzavřeli s Tureckem. - Aha... - Díky ní
neposílají uprchlíky do Řecka. Nemůžeme tedy říct, že by to
bylo nemorální, když už to děláme.

No... Takže když se něco ve světě děje,
je to automaticky morální? Ne, jen nemáme morální právo říct,
že je to špatně, když už to stejně děláme. A když se vás tedy, Danieli, zeptám na názor
ohledně placení Turecku, aby přijali uprchlíky z Řecka, řekl byste, že je to v pořádku,
nebo je to napadnutelné? Myslím, že je to nutné.

- Prostředky sice občas mohou
být trochu nemorální... - Trochu, říkáte? ...ale účel je posvětí. Ve světě je občas třeba
odsunout morálku na druhou kolej. A proč si vlastně myslíte, že platit Turecku za uprchlíky
určitou sumu je nemorální? Protože... obchodujete s nadějí lidí. Přijdou do Turecka
po cestě do Evropy, s mnoha kilometry za zády, doufají, že se usadí v Evropě a pak jim někdo řekne,
že dál jít nemůžou.

Musí zůstat v táboře v Turecku,
protože je někdo prodal... Takže v reakci na Vojtěcha říkáte,
že se vlastně nejedná o obchod s lidmi, ale v tomto případě
se jedná spíš o obchod s jejich nadějí. A to nemorální jenom trochu. Já jsem to myslel jen tak,
že už to stejně děláme a není tedy na nás,
abychom říkali, že je to špatně.

Protože už tuto metodu
nepřímo aplikujeme. Zajímavé. Ano, mluvte. Vydržte na mikrofon. Řekněte nám své jméno. Katarína. - Jak že?
- Katarína, Kateřina. Pokud to vyslovíte.

Nemyslím, že všechno,
co děláme, je morální. Obzvlášť ne
ta část s Tureckem. Skutečně jde o obchod s lidmi, je to proti lidským právům. Myslíte tu dohodu s Tureckem? - Ano.
- Jedná se o obchod s lidmi? Ano, a je to i v rozporu
s úmluvou o uprchlictví. - Porušuje to toho víc...


- Bavíme se ale o morálce, ne legalitě. Je to napadnutelné i morálně,
protože si hrajeme s lidskými životy. Říkáme lidem, kde má kdo žít,
protože si je chceme koupit. Ačkoliv se jedná jen
o umístění nebo určité smlouvy, ovlivní to lidské životy.
Určujeme, že něčí syn musí odejít, protože si ho vytáhl někdo jiný
a nezáleží na tom, co ti lidé chtějí. A to ovlivňuje lidské životy,
hrajeme si s nimi. - A je to nemorální.
- Předpokládám, že jste také byla proti obchodu s uprchlickými kvótami?

- Ano.
- Dobře. Katarína argumentuje
proti oběma přístupům. Proti tomu,
že Němci platí Turkům, protože v jistém smyslu
jde o obchod s lidmi, o obchod s nadějí,
jak říká Daniel. Držte myšlenku.
Rád bych teď slyšel, zda někdo nesouhlasí a myslí si,
že je morálně v pořádku či dokonce potřeba,
aby se s kvótami obchodovalo.

Popřípadě se vyjádřete
k případu s Tureckem. Ano? Dobrý den, já jsem Zuzana.
Podle mě tak trh již globálně funguje, obzvlášť v Evropské unii. Neplatí sice lidem přímo,
aby odešli do nějaké země, ale nejrůznějšími regulacemi
dostávají finanční pobídky, aby z České republiky
odjeli například do Nizozemí. Neplatí se tedy lidem přímo, ale v čem jsou tyto pobídky horší,
než obchod s kvótami?

Myslíte lidi obecně,
nebo uprchlíky? Říkáte, že když kdokoliv odejde
do Nizozemí místo do České republiky, odpovídají tím, ať už
explicitně, nebo implicitně, na ekonomické pobídky. A co z toho plyne, Zuzano? Že je to v pořádku? Vlastně ano. Lidé se již stěhují
kvůli ekonomickým pobídkám. Když tedy přijdete s další pobídkou,
aby se lidé v Evropě rozmístili, a sice z dobrých důvodů, některé země
jsou možná připravenější je u sebe přivítat, není v tom velký rozdíl.

Ale v případě prodeje
uprchlických kvót dostávají pobídky země,
nikoli uprchlíci. - Přesto vám to připadá stejné?
- Ano. Někdo další?
Kdo se Zuzanou souhlasí? Vy nesouhlasíte? Dobrá.

Povídejte. Ahoj... Teda dobrý den. - Jsem Matthew...
- Jak že? - Matthew.
- Dobře. Nesouhlasím,
protože v tom vidím rozdíl. Je rozdíl mezi lidmi stěhujícími se
z ekonomických důvodů a ekonomickými důvody zemí,
aby stěhovaly lidi.

V tuto chvíli můžeme
přijít s kvótami ohledně imigrantů, k alokaci lidí
už přitom ale dochází. A to je na tom to nemorální. Když najednou tento způsob
alokace změníme, není to ta chvíle,
kdy se objeví morální problém. To nastane už při
stanovování kvót. - Takže v tuto chvíli...
- Čili jste pro otevřené hranice? Bez kvót?

Měli by lidé i uprchlíci
mít možnost jít, kam se jim zlíbí? Asi nemůžu říct,
že bych byl proti tomu. Předtím jsem hlasoval pro to,
že obchod s kvótami by měl být možný. Zda jsou kvóty obchodovatelné,
nebo ne, má na ně totiž zásadní vliv. Morální dilema tohoto tématu
je podle mě trochu naléhavější. Pokud je ale morálně napadnutelné
vůbec nějaké kvóty zavádět, nenaznačuje to, že by
se měly otevřít hranice? Podle mě je otázka kvót morálně
zpochybnitelná, mají ale praktické využití. Pokud země chce nebo
potřebuje uprchlíky, dostane je.

A pokud ne, tak ne.
To je praktická výhoda. A to je argument
pro trh s nimi. Ano. Souhlasíte? Proč? Ahoj, mé jméno je Katka. - Prosím?
- Katka. Nesouhlasím nutně s faktem,
že mít kvóty by bylo morální.

Chtěla bych ale říct, že obchodovat
s těmito kvótami nemorální je. Nevěřím totiž, že by to státy
vnímaly jako obchod s prostorem k životu. Bylo by to vnímáno
jako obchod se životy. A v tu chvíli musíte
život nějak ocenit. A proto to někdo
může vnímat jako obchod s lidmi, ačkoliv to možná
neodpovídá legální definici. Podle vás je to tedy
morálně obdobné, jako obchod s lidmi. Ano, je nemorální pověsit
cenovku na lidský život, snažíte se tím kvantifikovat něco,
co dle definice kvantifikovat nelze.

Nemůžete na lidský život
pověsit cenovku, je-li život už dle definice něčím, co nelze reprezentovat
jako ekonomickou hodnotu. Je to tedy tak, že lidský život
ocenit nemůžeme, nebo můžeme,
ale neměli bychom? Neměli bychom. Připomíná vám to spíš
případ s přáteli, nebo s ledvinou?

Je to něco, co penězi koupit nelze,
nebo lze, ale neměli bychom to dělat? Nemělo by to jít koupit. Vím, že to tak
nemusí dopadnout, ale když dáte státům kvóty
a zároveň možnost je prodat, budou se moci vymlouvat
například na problémy s určitým náboženstvím a pokoušet se například
prodat křesťana za padesát dolarů a muslima za mnohem víc. A to povede k rasismu
a zpředmětňování lidí.

Zajímavý argument. Kdybychom obchodovali s uprchlíky, jejich cena by se mohla lišit
dle jejich identity. - A to je podle vás
morálně špatně. - Ano. Z hlediska efektivity trhu ovšem... Máme tu nějaké ekonomy? Vy jste ekonom? Vy také?

Z pohledu efektivity trhu... nebylo by to
nejvýkonnější řešení? Nemusíte mluvit za ekonomii
obecně, ale jaký je váš názor? Jmenuji se Petr a začal bych asi tím,
že definuji problém. Zeptal bych se, zda je
alokace kvót konsensem. A v případě,
že máte většinové hlasování, že má být někdo
v této místnosti popraven, nechal bych tu osobu
toto většinové rozhodnutí vykoupit.

Nejsem si jistý,
že vám rozumím. Pokud se tyranická většina
rozhodne nechat mě popravit, měl bych podle vás najmout
někoho jiného, aby šel místo mě? Ne, ne. - Nebo si mám koupit jejich hlasy?
- Ne, spíš někoho podplatit, aby vás dostal do bezpečí. Neměl bych radši
kupovat jejich hlasy?

- Jen tím chci říct, že...
- Počkejte. Proč ne? - Zopakujete otázku?
- Proč bych neměl většinu, pokud mě tyranizuje
a mám dostatek prostředků, zastavit tím,
že si zaplatím jejich hlasy? Nemluvím o skupování hlasů, mluvím o úniku
před tyranií většiny. Například,
pokud byste byl bohatý Maďar, který je silně
proti uprchlickým kvótám, dal bych vám možnost vykoupit se
z povinnosti přijmout uprchlíky a předat je někomu, kdo je připraven
se o ně postarat.

Zjednodušeně řečeno,
australský plán o alokaci lidí je také posílá ze země, protože
místní si nepřejí žít s uprchlíky. A jaká je tedy vaše odpověď
na zmíněné argumenty? Že to odpovídá
obchodu s lidmi? No, věřím, že pokud
máte na světě místo osídlené lidmi, měli by mít možnost
zvolit si svůj osud.

Kdyby mi před šesti lety, kdy nás
bylo o 700 milionů méně, někdo řekl, že do 35 let každý desátý
Afričan bude hledat nový život v Evropě, asi bych odpověděl,
že podle odhadů Spojených národů se v Evropě předpokládá přírůstek
řekněme sto milionů Afričanů, přičemž počet samotných
Evropanů má stagnovat. Věřím, že lidé na určitém území
mají právo vybrat si svůj osud. Tady nejde o individuální
štědrost vůči jedincům. Byl byste pro otevření hranic?

Ne, ne. Nechal byste
rozhodnout většinu. Hranice mají plnit svou funkci,
jinak by propukl chaos. - No...
- Mluvím ze zkušenosti. Domněnka, že by
při otevření hranic propukl chaos je politický předpoklad,
nikoli ekonomický princip. Nejde o trh,
ale dobrá. Díky.

Díky vám všem,
co se zapojili do naší diskuse o uprchlických kvótách
jakožto obchodu s lidmi. Existuje jistá analogie
mezi čtením za peníze a obchodovatelností
uprchlických kvót. Existují analogie. Jedna z nich je, že ti, kteří měli námitky proti
oběma situacím, si alespoň částečně myslí, že peníze mění význam
dobra společenské praxe.

Měli jsme tu argumenty pro i proti
tomu, že peníze kazí nezištné dobro četby. A v případě uprchlických kvót či plateb Turecku mění peníze naše vnímání
a přístup vůči uprchlíkům. To je ta obava. Můžete říct, že se vyplatí
tuto morální cenu zaplatit. Děti pak mohou
začít číst, zamilovat si knihy. Možná se zbavíte nátlaku
vyřešit tíživou uprchlickou krizi.

Ale ta obava, kterou mnozí pociťují,
je, že na pozadí toho všeho zaplatíme morální cenu
změny a zničení cíle, který sledujeme. Ať už jde o knihy,
nebo o uprchlíky. V případě uprchlíků
tyto tržní mechanismy mohou vést k tomu, že na uprchlíky budeme nazírat jako na komodity,
o které se budeme handrkovat, místo toho, abychom
v nich viděli lidské bytosti v ohrožení.

Je-li pravdou, že tržní mechanismy mohou občas
změnit a zkazit záměr společenské praxe, pak jsou důležité ekonomické
předpoklady ožehavou otázkou. Tradičně předpokládáme,
že trhy jsou neutrální a že nemění ani nedevalvují
hodnotu dotčeného zboží. Tento předpoklad je
pravdivý jen do jisté míry. Bavíme-li se o materiáliích, autech, toasterech, plochých obrazovkách...

Pokud mi jednu takovou
prodáte nebo dáte jako dárek, nijak se tím nezmění,
bude pořád stejně dobrá. To ovšem nemusí platit v jiných případech, než jsou
auta, toastery a ploché obrazovky. Třeba v případě
výuky a učení se.

Nebo alokace uprchlíků. Nebo demokratického hlasování. V těchto případech
může zavedení tržních mechanismů vytěsnit netržní hodnoty,
na kterých nám záleží. A je-li tomu tak, je velmi těžké rozhodnout,
kde je využití těchto mechanismů nasnadě. Nedíváme-li se pouze
na účinnost a výdělek, musíme se zamyslet,
jaké hodnoty, přístupy a normy by tyto společenské
záležitosti měly řídit.

V jedné školce
se potýkali s tím, že rodiče si pro děti
chodili pozdě. Učitel tam musel s dětmi
těchto opozdilců zůstávat, a tak přišli ekonomové
a navrhli začít opozdilé rodiče pokutovat. Co myslíte,
že se potom stalo? Přesně tak.
Začali chodit pozdě ještě častěji. Proč se to stalo?

Pokuta byla moc nízká. To je docela možné. Kdyby šlo o milion dolarů
za desetiminutové zpoždění, pak by se nejspíš počet
opozdilců snížil, nikoliv zvýšil. Tím by to mohlo být. Ale z pohledu obecného
ekonomického uvažování a teorie ceny, když za určité
zboží či službu zvýšíte cenu, méně, nikoli více lidí o něj projeví zájem.

Zde se stal opak. Tak jak si to vysvětlit? Levné hlídání dětí... Máte pravdu, rodiče zjevně usoudili,
že hlídání dětí by je stálo mnohem víc. Předtím se aspoň
cítili provinile. Přidělávali učitelům práci. Ale když za to mohou zaplatit, je to jako
najmout si chůvu a na tom není nic špatného.

Někomu platili za službu,
za hlídání svých dětí. Nicméně ve školce
si toho po čase všimli a pokutu zrušili. Nové vzorce pozdních příchodů
ovšem již přetrvaly. To naznačuje,
že jakmile tržní mechanismy změní trend,
v tomto případě pozdních příchodů, odsunem normy
a smyslu pro povinnost, pak není jednoduché jen tak
zčistajasna normu znovu obnovit.

Budiž nám to výstrahou, že nesmíme dovolit tržním
mechanismům a uvažování narušit, zkazit či vypudit
důležité hodnoty či normy. Rád bych vám poskytl
i na nějaké obecné otázky, ale mám ještě
jeden příklad, týkající se toho, jak překládání každodenních záležitostí
v záležitost peněz změní jejich význam. Je to osobní příklad,
zmínil jsem ho již na začátku. Když jsem promoval
v Anglii v Oxfordu, pořád existovaly univerzity
striktně určené pouze pro dívky, které nepovolovaly
večerní pánské návštěvy.

Tato pravidla
byla málokdy vynucována a snadno porušována. Aspoň jsem to slyšel. Tlačilo se na to,
aby se tato pravidla změnila. Mezi jednotlivými fakultami
se rozhořela debata, většina volala
po zrušení tohoto pravidla, několik tradicionalistů
však stálo v opozici, jak jim kázala
jejich tradiční morálka.

Přišla nová doba
a jim začalo být trapné mluvit o skutečných
důvodech, proč stojí v opozici. O svém smyslu pro zodpovědnost
za počestnost těchto mladých dívek. A tak své argumenty přeložily
do ekonomických pojmů. Pokud prý povolí
noční pánské návštěvy, náklady univerzity se zvýší.

Jak, ptáte se? Protože se pak budou
chtít osprchovat a budou plýtvat teplou vodou. Navíc by prý museli
častěji měnit matrace. A když ti, co chtěli změnu,
tyto námitky viděli, přišli s jistým kompromisem. Dívky měly povoleny maximálně
tři pánské návštěvy za týden, a návštěvník musel univerzitě uhradit
padesát pencí jako náhradu za vzniklé škody.

Následujícího rána se
v celostátních médiích objevily titulky: "Studentky ze St. Anne's
po padesáti pencích." Tehdy se ukázalo,
že je vždy velmi snadné překládat běžnou
mluvu do řeči peněz. Na začátku jsem zmiňoval
dvě tendence současného veřejného života a frustraci
z morálně prázdné politiky. A víru v triumf trhu, přetrvávající
v posledních dekádách.

To vše podle mě spolu souvisí. Souvisí spolu, protože... jedním z důvodů této
morální prázdnoty současné politiky v naší rozmanité společnosti je to,
že se schováváme před morálními debatami a morální kontroverzí. Bojíme se pří, netolerance. A tak hledáme způsoby, jak morální kontroverze
udržet mimo veřejné dění.

Trváme na tom, aby občané
odhodili svá morální a duševní přesvědčení, když se účastní veřejné debaty. A toho právě docilujeme tím,
jak dlíme na mechanismech trhu. Jako bychom trh považovali
za morálně neutrální prostředek k řešení otázek,
které se bojíme otevírat kvůli obavám z kontroverze
a morální pře, ačkoli žijeme v demokracii. Jako bychom své morální
soudy přenechaly trhům. Ale to je chyba.

Je to zlozvyk,
kterého bychom se měli zbavit. A sice ze dvou důvodů.
Za prvé, jak jsme viděli v naší diskusi, trhy rozhodně
nejsou morálně neutrální. Předpokládají a vyjadřují určité způsoby
ohodnocování zboží a sociálních praktik. Neutrální nejsou. Je ještě druhý důvod,
proč je to chyba. Přispívá to ke zmíněné prázdnotě
veřejného diskurzu a oslabování občanů demokracie. Přispívá to k frustraci, kterou dnes
vnímáme v demokraciích po celém světě.

K prázdnotě politiky. A tak nabývám dojmu, že potřebujeme znovu
propojit tržní uvažování s morálním a znovu oživit
demokratický veřejný diskurz, nikoli zavírat oči před našimi
morálními a duševními rozepřemi. Musíme je vítat, vyhledávat. Je lákavé myslet si, že nejlepší způsob, jak respektovat
rozepře v rozmanité společnosti je nejrůzněji se jim vyhýbat.

Vyhýbat se rozepřím.
A víme, že to děláme. Ještě jiný druh mnohoznačnosti je mnohoznačnost zaujetí,
nikoli vyhýbání se. Přímějšího zaujetí
morálními přesvědčeními, které občané veřejně interpretují
Nikoli, aby došli pokaždé ke shodě. To nelze. Právě díky
mnohoznačnosti zaujetí a robustnosti veřejných dohadů, debatám a sporům
o důležitých věcech, by se mohl život v demokracii
zlepšit a něčemu nás zároveň naučit a tím i přispět k tomu, abychom se my
sami stali lepšími občany demokracie.

Moc vám všem děkuji. Díky moc, díky. Prý máme
čas na pár dotazů. Otázky se nemusí týkat přednášky,
ptejte se, na co chcete. Vy.

Do toho. Povídejte. Vemte si mikrofon. ... je vaším závěrem, že bychom měli
tržní procesy znovu propojit s morálkou. Ptám se vás tedy,
určitě je to dobrý nápad? To nás posledních
čtyřicet let nic nenaučilo? Podle mě jsme se
z posledních čtyř dekád naučili, že politické ideje jsou pryč.

A frustrace
z demokratického diskurzu viditelně vytvořila díru,
morální vakuum. Vstupujeme do rizika,
že ji nejspíš vyplní, pokud s tím tedy nic neuděláme, omezenými, temnými
hlasy bez špetky tolerance, které vidíme u populistické pravice
a netolerantních hnutí. Když mluvím o propojení
tržního a morálního uvažování, myslím tím návrat ke klasické
morální a politické ekonomice.

Což znamená
k samým jejím počátkům. Dokonce i Adam Smith a Karel Marx,
navzdory rozdílům v jejich ideologii, se shodli, že ekonomie není
hodnotově neutrální věda o lidském chování. Je to odvětví
morální a politické ekonomie. A k tomu konceptu
bychom se měli vrátit. Kdo dál? Ano? Díky.

Chtěl jsem se zeptat, Kde jste? - Tady.
- Á. Povídejte. Myslíte, že je
problémem liberalismu, že dosahuje
svého maximálního potenciálu? Že už jsme dosáhli toho, že nadělá
víc škody, než užitku? Protože máme strach argumentovat nebo si přiznat, že morálka
má ve veřejném životě své místo?

Využil jste otázku liberalismu, abyste doplnil naši diskusi
o tržním fundamentalismu... Já tu nehovořil přímo
o liberálně politické filosofii. Nicméně stěžejním
prvkem liberalismu jest, že občané opustí své morální
a duchovní přesvědčení, když se účastní veřejné debaty. Veřejné úvahy
by nutně měly být neutrální a uctivé vůči protichůdným
pojetím dobrého života.

Vůči takové koncepci
liberální politické filosofie jsem kritický, je podle mě propojena
s tím, co jsme tu dnes probírali, včetně toho, jak zanechává prostor
pro přílišné lpění na trzích. Neřekl bych tedy,
že toto je jediná verze liberalismu. Existují i další,
morálně nezlomnější, které na neutralitě
vůči dobrému životu tolik netrvají. To, co tady navrhuji, znamená zamyslet se
nad takovým liberalismem, který trvá na tom,
aby veřejný diskurz byl neutrální a uctivý vůči
jednotlivým pojetím dobrého života.

To je podle mě chyba. Díky. Kdo dál? Ano, dobře. Haló? Chtěl bych se zeptat
na váš názor ohledně prostituce.

Měla by být legalizována? Pokud ne, měly by být
trestány sexuální pracovnice, nebo ti, kteří využívají... Prostituce by také byla
zajímavým námětem k diskusi. Je to další dobrý příklad
morálně zpochybnitelné komodifikace. Podle mě lze prostituci považovat
za vámi zmiňovaný obchod s lidmi. Je to prodej lidské sexuality
jakožto předmětu, komodity, věci za účelem zisku.

V případě uvedení
ilegalizace v praxi by zodpovědnost měl
v prvé řadě nést klient. Typicky dochází
k jistému nepoměru sil a legální odpověď by podle mě
měla k tomuto nepoměru přihlížet, jak tomu již je
v několika zemích. Legální zodpovědnost by měl nést
v prvé řadě kupec, nikoli prodávající. Zdravím. V kontextu
rozmluvy, kterou jste vedl... Je to americké téma a nevím,
nakolik to zajímá ostatní, ale podpořil byste
kandidaturu Bernieho Sanderse?

Je mi jasné, co si řada z vás
o tamních kandidátech musí myslet. Kterého z kandidátů
byste podpořili vy? Ani jednoho? Tak jinak. Využijeme potlesk. Zvukem se to pozná líp. Kolik z vás je
pro Donalda Trumpa?

Co Ted Kruz? A co Hillary Clinton? A Bernie Sanders? Je to nevědecké,
ale podle toho, jak to zní, bych řekl, že by Sanders
vyhrál pražskou primárku. Moje odpověď
vás možná úplně neuspokojí, protože jsme přijel přednášet,
nikoli politicky agitovat. Řeknu ale toto,
protože to souvisí s naší debatou: Bernie Sanders ze všech kandidátů nejlépe
reflektuje chyby demokratů i republikánů, aby pokládal otázky
nerovnosti, role peněz v politice a selhání slabých reforem
schválených po finanční krizi, stejně jako moci
bank ve finančním sektoru.

Vznesl tyto otázky
v politické debatě což je podle mě obrovským přínosem,
na který se žádná jiná strana nezmohla. Dobře, ptejte se. Díky.

Balkon promlouvá. Přemýšlel jsem o akci a reakci, když jste zezačátku
zmiňoval ty dva body. Napadá mě, do jaké míry
nárůst vládních nařízení a ekonomicky podporovaných
nerovností ovlivňuje ignoranci, kterou dnes v demokratických
režimech pozorujeme? Jinými slovy, do jaké míry
je nerovnost příčinou toho, co se děje? - A tím děním myslíte
vámi zmiňovanou ignoranci?

- Ano. Ve své podstatě to odpovídá tomu,
co jsem říkal o prázdnotě politických debat. Myslím to tak, že nerovnost
nejenže přetrvává, je jí víc a víc. A vlády rozvinutých zemí,
aspoň většiny z nich, toho využívají. Dělají vše pro to,
aby se jelo dál. - Asi nemluvím moc jasně.
- Ne, já vám rozumím, otázku chápu. A je v tom spousta pravdy.
Řekl bych asi toto: Ten rostoucí nepoměr, který v posledních dekádách
pozorujeme obzvláště v rozvinutých zemích, má na demokracii značný vliv.

Negativní vliv,
a to následující. Má to na ni vliv, protože... ničí, vyprazdňuje
a kazí smysl pospolitosti, který společnost potřebuje, aby cítila smysl
ve společných cílech. Efekt rostoucí nerovnosti můžeme
pozorovat v tom, o čem jsme již mluvili, že téměř na každý aspekt
dobrého života věšíme cenovky.

Ty dvě tendence vedly k tomu, že bohatí a chudí
vedou odlišnější a odlišnější životy. Tato tendence umožňuje
dobře situovaným vykoupit se z veřejných služeb a veřejného
prostoru, mohou-li si to dovolit. A nerovnost tak roste. A komodifikace
společenského života také. Propast mezi zámožnými
a těmi, co žijí skromně, se víc a víc prohlubuje.

Nakupují, žijí, užívají si jinde. Jejich děti
chodí do jiných škol. Toto vidíme v mnoha
zemích, tu mou nevyjímaje. Není to uspokojivý
způsob života. A to ani pro ty, co tu možnost vykoupit se z veřejného
života a prostoru mají. Z tohoto důvodu: Demokracie ke svému fungování
rovnost nepotřebuje, ale potřebuje, aby se lidé z různých
prostředí a různých tříd setkávali ve svých
každodenních životech.

Protože tak se učíme
vyjednávat a překonávat naše rozdíly. Díky tomu se považujeme
za spoluobčany. Proto nám zavisí
na společném dobru. A tak problém nerovnosti
a otázka adekvátní role trhu nevzbuzují otázky
primárně ekonomické. Vzbuzují zejména otázku toho,
jak hodláme společně žít.

Jestli chceme žít
ve společnosti, kde je vše na prodej nebo jestli existují určitá
morální a občanská dobra, kterých trh není hoden
a neměla by být koupitelná. A tady bych možná skončil. Díky vám všem! Rád bych jménem Právnické fakulty
poděkoval nejen profesoru Sandelovi, ale také paní Sandelové,
že se stará o tak skvělého učitele. Pane profesore,
vaše přednáška mě velmi inspirovala, tak vám ani nebudu posílat účet
za naši konzultaci během oběda.

Chtěla bych vám poděkovat,
jsme za vaši přednášku vděční. Díky, že jste přijel,
užijte si zbytek návštěvy a šťastnou cestu domů.
Mockrát děkujeme. překlad: Maty
www.VideaČesky.cz