Objevování Pacifiku: Tam, kam se dosud žádný člověk nevydal

Červen 1767 HMS Dolphin, Tahiti Kapitán Samuel Wallis má o loď obavy. Tesař řekl, že konstrukce lodi je možná poškozená. Obává se, že posádka plánuje dezertovat. Musí vyplout, dokud má ještě loď a posádku. Když připlul, Tahiťané mu vyrazili naproti a zasypali loď kamením, Wallis tedy zahájil střelbu. Ze střetu se však vzpamatovali, začali obchodovat, aby na loď nakoupili jídlo za hřebíky a navázali přátelské vztahy.



Z toho se však stal problém, když posádka zjistila, že místní ženy za hřebíky ochotně zaplatí sexem. Brzy byly zásoby hřebíků k výměně pryč. Třetina posádky spala na palubě, aby mohli vyměnit hřebíky ze závěsných lůžek, dokonce je vydolovali z lodi samotné, odevšad je vytrhávali, doslova loď rozebrali na kousky.



Wallis byl donucen vyplout, poražen ne zbraněmi, ale chtíčem. Po staletí Španělsko kralovalo prozkoumávání Pacifiku. Zmapovali mnoho ostrovů, spojili se s národy, a dokonce zahlédli i severní části Austrálie. V polovině 17. století jim však přibyla konkurence. Nizozemští mořeplavci našli další cesty kolem mysu Horn a jejich Východoindická společnost založila přístav v dnešní Jakartě.



Odtamtud vyplul Abel Tasman, aby konečně objevil nechvalně známý a neobjevený kontinent Terra Australis. Nejprve doplul na ostrov, který později nesl jeho jméno – Tasmánie. Poté na západní pobřeží Nového Zélandu, nazvaného po dánském ostrově. Jeho první kontakt s Maory byl trochu šokující. Jednu z jeho lodí napadla skupina válečníků a tři muže ubila k smrti.



Vrátil se zpátky přesvědčený, že Nový Zéland je ve skutečnosti západní pobřeží terra incognita. Druhá plavba vedla kolem severní části toho, co nazval Nové Holandsko a čemu my dnes říkáme Austrálie, za bájným kontinentem, který hledal. Nebyl však první Evropan, který se tam vydal, a muslimští obchodníci z Indonésie tam stejně nejspíš byli první.



V roce 1721 konkurenční Nizozemská západoindická společnost vyslala další výpravu hledat Terra Australis. Ta však místo toho objevila podivný, řídce osídlený ostrov s obrovskými megalitickými sochami. Jelikož připluli o Velikonocích, pojmenovali ho Velikonoční ostrov. Aby bylo jasno, kdykoliv někdo objevil ostrov v Pacifiku, nechlubil se tím. Poloha těchto ostrovů byla státní tajemství.



Nechtěli, aby jim nové kolonie někdo zabral, jako to udělala Velká Británie Španělsku s Falklandy. Znamenalo to však, že každý měl kousek mapy, ostrov tady, kontinent támhle, ale nikdo neměl celou mapu. V roce 1766 se prozkoumávání Pacifiku dramaticky změnilo. Do hry vstoupila Francie a přinesla s sebou nové osvícenské ideály o vědě, filozofii a etnografii.



Toho roku Louis Antoine, hrabě z Bougainville, obdržel povolení k prvnímu francouzskému obeplutí zeměkoule. Bougainville, po němž byl pojmenován ostrov a rostlina, byl první, kdo měl s sebou botaniky, spisovatele a kartografy, aby získal vědomosti o zemích a lidech, které potkal. Nejnápadnější zastávkou bylo Tahiti, které zabral pro Francii, aniž věděl, že Wallis právě odplul. Když zažil stejně…



ehm, vřelé uvítání jako posádka lodi HMS Dolphin, začal Bougainville považovat Tahiti za ráj na zemi. Tak ostrov popsal ve svém nejprodávanějším cestopisu Cesta kolem světa. Bougainville měl Tahiti za rajskou zahradu obydlenou nevinnými a nezkaženými vznešenými divochy. Tato myšlenka se nezdála ani lidem v jeho době. Vrátili se k ní však později v osvícenství a uměleckých hnutích. Bougainville také popsal Tahiti jako smyslovou říši divů plnou přírodních krás, jídla, volného času a nevázané sexuální svobody.



Tato myšlenka se na západě uchytila, popisovala ostrovy jako prázdninovou destinaci. Tato představa v cestovním ruchu figuruje dodnes. Bougainville se také stal první objevitelskou celebritou, chvástal se svými objevy a zajišťoval zemi slávu, místo aby to tajil.



Jeho sláva však brzy vyhasla. Evropský objev Tahiti přišel v klíčovou chvíli. Okolo roku 1760 pracovaly skupiny v Evropě na jednom z prvních nadnárodních vědeckých projektů. Pozorovali přechod Venuše přes sluneční disk, jehož sledování z různých míst mohlo vést k výpočtu vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. V roce 1761 sledování nevyšlo kvůli zatažené obloze a přechod v roce 1769 byl pro tehdejší generaci poslední.



Bylo potřeba jej pozorovat z Norska, jižní Afriky a jižní části Pacifiku. Neznali však vhodné místo, dokud Wallis neobjevil Tahiti. V roce 1768 se Británie obrátila na dosud neznámého Jamese Cooka, 39letého námořníka, jenž na sebe upozornil astronomickými pozorováními a výzkumem. Aby se toho mohl ujmout, musel být povýšen na poručíka. To byla novinka. Výprava vybavená speciálně pro vědecký výzkum.



Na lodi byl i přírodovědec Joseph Banks, jehož úkolem byly etnografické poznatky a sběr exemplářů. Bylo však veřejným tajemstvím, že Cookova výprava měla objevovat. Po Tahiti se vydal na jih, aby objevil terra incognita. Loď HMS Endeavour měla plout k nejzazší hranici Pacifiku. Byla to tříletá mise s cílem objevit nové země a civilizace, s cílem plout, jak prohlásil Cook, „tam, kam se dosud žádný člověk nevydal“. Pokud to zní povědomě, je to proto, že kapitán Cook a jeho loď Endeavour inspirovali postavu kapitána Kirka a loď Enterprise.



I když asi s žádnými gorny nebojoval. Ale neberte mě za slovo. Připluli na Tahiti a sledovali přechod, ale viděli i plno dalších věcí. Cook se setkal s náčelnicí Pureou, která znala i Wallise. Nechala jeho tým provést kartografická měření, vzít si botanické vzorky, předměty a dokonce si nakreslit lidi, obydlí, rostliny a nástroje.



Svým způsobem přinášel Pacifik do Evropy. Nejenže místo katalogizoval, ale dělal to tak, že i lidé na nejnižších příčkách evropské společnosti mohli mít něco z daleké země. Z Banksových kreseb vyráběli levné tisky a prodávali je střední třídě. Cook si však všiml, že odhad populace od jeho posádky byl menší než Wallisův.



Jak jeho cesta pokračovala, došlo mu, že kontakt s Evropany přinesl epidemie a sexuálně přenosné nemoci, které pustošily místní. Cookova přítomnost tedy vlastně zničila každou společnost, kterou navštívil, přestože se vyhýbal násilí. Na Tahiti Cook také potkal Pureina rádce Tupaiu, o němž jsme už mluvili. Tupaia byl lékař, kněz, ústní historik, politický rádce a navigátor podle oblohy.



Uměl zpaměti vyjmenovat 130 ostrovů, které si Cook a Banks poznamenali. I když ne všechny ostrovy byly skutečná místa. Některé byly spíše duchovní koncepty nebo bájné domovy předků. Zahrnovalo to i Společenské ostrovy okolo Tahiti, Cookovy ostrovy, Tongu, Samou a Fidži. Pomocí Banksovy výbavy také namaloval pár akvarelů. Když odplouvali, Tupaia se chtěl k výpravě přidat a navštívit Anglii.



Cook byl proti. Obával se, že jako nepříliš bohatý by musel Tupaiu živit. Ale Banks bohatý byl. Řekl, že zaopatří muže, kterého vnímal jako génia a zvráceným způsobem trochu jako zvířátko. Ve výsledku se Tupaia ukázal jako neocenitelný tlumočník, navigátor a expert na kulturu.



Vedl Cooka přes Společenské ostrovy, sledoval směr a správně odhadoval, kdy narazí na pevninu. Když připluli na Nový Zéland, Tupaia komunikoval s Maory a přiměl je, aby přijali Cookovy dary. Výprava zmapovala celé pobřeží Nového Zélandu a východ Austrálie, což potvrdilo, že se nejedná o část Terra Australis. Tupaia se bohužel do Anglie nedostal.



Zemřel na nákazu na lodi v oblasti dnešní Indonésie. Cook vyplul ještě dvakrát. Na další výpravě za Terra Australis se dostal až k Antarktidě, sledoval pokles populace na ostrovech a v Arktidě hledal severozápadní cestu. Byl také první Evropan, který doplul na Havaj, kde také zemřel, když se snažil získat zpět ukradený člun. Tyto příběhy si však schováme na jindy. Rob by rád sérii o Cookovi, tak běžte hlasovat na Patreon.



Teď vás necháme s představou Cooka a Tupaii, dvěma mořeplavci s různými tradicemi, vzděláním a kulturou, jak společně plují a objevují v nekonečné modři Pacifiku. Uvidíme se příště. Příjemnou plavbu! Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz