Objevování Pacifiku: Zakladatelé a ztracená městaExtra Credits

Říká se, že si jeden kněz v exilu vycvičil chobotnici, aby se pomstila jeho vesnici. Zvíře napadlo pobřeží, rozervalo sítě a ukradlo ryby, což způsobilo hladomor. Silný Kupe, navigátor a hrdina, vyplul, aby nestvůru ulovil. Pronásledoval ji přes 3 000 km a válčil s bouřemi a vichřicemi. Konečně jeho posádka uviděla, že nestvůra míří k obrovskému, mraky zahalenému ostrovu.

Utkal se s ní, byl to titánský zápas, který rozdrtil zátoky a vytesal hory. Když ji skolil, oči nestvůry se potopily do moře a vytvořily ostrovy. Kupe se vrátil a vyprávěl o zemi, kterou objevil. O zemi dlouhého bílého mraku. Aotearoa, tedy Nový Zéland.

Kupe je jeden z mnoha zakladatelů v Pacifiku. První navigátoři a osadníci si tyto příběhy navzájem předávali. Například na Havaji se vypráví o polobohu Mauim, který přelstil bratra, aby mu pomohl vytáhnout ostrovy z moře svým hákem, a o bohyni sopek, která je poprvé objevila. Nicméně ne všechny tyto příběhy jsou mytické. Jiné verze o objevení Nového Zélandu tvrdí, že Kupe unikal zákonu nebo hledal svou unesenou ženu místo honu na obří chobotnici.

Podobné příběhy mají na mnoha ostrovech v Pacifiku. Víme tedy, že Austronésané osídlili tichomořské ostrovy. Teď se možná ptáte, jak víme, kdo přijel kam a kdy. Výborná otázka. Odpověď je jasná. Nevíme. Tedy ne přesně. I když dnes jsme tomu zjištění blíž, než jsme byli před 10 lety. Není to ale vůbec snadné, vlastně je to pěkně komplikovaná věc, nedá se totiž spoléhat na žádnou formu dat.

Aby si udělali obrázek, musí lidé studující pohyb v Pacifiku zkoumat ústní prameny, archeologii, antropologii, lingvistiku, životní prostředí a genetiku. To zahrnuje datování kostí drůbeže a krys ukrytých v lodích, zkoumání změn v architektuře a hrnčířství, hledání jazykových změn, zkoumání vztahů mezi ústními prameny a analýzu DNA u tehdejších i současných lidí.

To znamená, že i když víme mnohem více než kdy předtím, tato data jsou určená teprve nedávno. Jsou i další teorie a nové objevy mohou naše informace vyvrátit. S tím vším vyřčeným, náš příběh začíná u lapitského národa, který dorazil na Bismarckovo souostroví 1600 let před n. l. Nebyli tam však první. Lidské osídlení tohoto souostroví se datuje až 33 000 let dozadu. Původní obyvatelé buď připluli v loďkách, nebo použili již zaniklý most z Nové Guineje.

Lapité byli Austronésané, kteří připluli, usadili se a do jisté míry promíchali s místními. Drželi se spíše u pobřeží, stavěli osady na pláži nebo žili v domech postavených na kůlech ve vodě. Věnovali se zemědělství, rybolovu a něčemu, co odlišovalo jejich kulturu a definovalo ji i po mnoha tisíciletích – keramice. Používali jemné vzory stejně jako u tetování, které hojně používali jejich potomci.

Díky keramice můžeme sledovat jejich cesty, jak osídlili Fidži ve východní části Melanésie, poté pokračovali do Polynésie na ostrovy Samoa a Tonga v době okolo 800 let př. n. l. Asi 200 let př. n. l. osídlili Karolíny a Marshallovy ostrovy v Mikronésii. Na rozdíl od Bismarckova souostroví byla tato místa neobydlená. Neosídlili však celou Mikronésii.

Oddělená skupina Čamorů se vydala na východ od Filipín a zhruba 1300 let př. n. l. osídlila Mariánské ostrovy. Byli to také Austronésané, ovšem po staletích oddělení od Lapitů se lišili z kulturního, jazykového i genetického hlediska. Když jižní větev migrace, z níž vznikli Lapitové, přešla přes jihovýchodní Asii, změnila ji kulturní výměna. Lapité osídlili ostrovy ve střední Mikronésii a jejich kultura se od západních ostrovů lišila.

Jak se tyto střípky kultur usadily v oblastech od korálových atolů po vysoké hornaté ostrovy, přizpůsobily svůj způsob života těmto specifickým prostředím a rozdíly se ještě prohloubily. Během toho také vymazali spoustu původních druhů, od velkých nelétavých ptáků přes leguány až po krokodýly. Nakonec se těmto tichomořským společnostem povedlo najít rovnováhu, ale prvně změnili prostředí tak, aby sedělo jim, i když ne vždy záměrně.

Pomáhala jim prasata, která si přivezli, a propašované krysy, které vyhubily ptáky tím, že jim kradly vejce. S koncem první vlny osídlování přišla tisíciletá pauza. Nikdo přesně neví proč, ale po objevení ostrovů Samoa a Tonga se postup do Pacifiku zastavil. Možná už měli dost místa pro všechny, možná změna klimatu ovlivnila větry a ztížila tím plavby na východ.

Nebo možná kánoe, které jim tak dobře sloužily, na centrální Pacifik zkrátka nestačily. Je možné, že pouze příchod dvoutrupých kánoí umožnil vyrazit do modravých dálek. Někdy v devátém století začali vyplouvat znovu. Během rychlé expanze do Tichomoří dopluli na Tahiti a Markézy.

Během dvou až tří století mořeplavci dosáhli vrcholů polynéského trojúhelníku – Havaje, Rapa Nui a Nového Zélandu. Osídlení ne vždycky proběhlo naráz. Ústní prameny naznačují, že na Havaji proběhlo ve dvou vlnách. První přišla z Markéz a druhá z Tahiti. Podle ústních pramenů byla první vlna mírnější a kolektivní, druhá přinesla tahitského boha války a nastolila hierarchii, která definuje pozdější společnost s Tahiťany jako vládnoucí třídou.

Pokud vás tohle téma zajímá, zkuste sérii o Kamehamehovi. Důsledkem těchto plaveb, objevů a osídlování byly vskutku různorodé kultury. Jako neustále větvící se rodokmen určité věci sdíleli, například způsob stavby člunů nebo uctívání svých předků, přírodních bohů a duchovní síly zvané mana, ale jinak se od sebe čím dál více lišili.

Někde si však byli bližší. Polynésii například osídlili poměrně pozdě a rychle, měli tedy společné jazykového dědictví, takže když přijel Cook, zjistil, že se Tahiťané domluví jak s Havajany, tak s Maory, přestože žili celá staletí odděleně.

Naopak Mikronésie se dělí do několika etnických a jazykových skupin a v Melanésii je tolik překrývajících se osídlení a směsí kultur, že vědci tvrdí, že slovo Melanésie, které poprvé použil Francouz roku 1832, by mělo označovat pouze geografickou oblast, a ne ty neuvěřitelně různorodé skupiny, které tam žijí. Lapitská keramika nakonec zmizela, když ji jejich potomci nahradili pletenými košíky.

V místech s nedostatkem kamene dominovaly nástroje z mušlí. Stavby se na různých místech lišily. Mnoho kultur stavělo dřevěné a doškové domky na kamenných základech. Jiní preferovali obrovské domy nebo domy na kůlech. Na Marianách Čamorové stavěli kamenné pilíře, které podpíraly dřevěné domy.

Obyvatelé Rapa Nui vztyčili své pověstné tesané sochy. Některé kultury však stavěly města. Ve 13. století na Pohnpei místní postavili obrovské kamenné město v laguně, umělé ostrovy propojené tak působivou sítí kanálů, že první Evropané mysleli, že se jedná o základy ztraceného bájného kontinentu. Lišily se i zemědělské postupy. Všichni sice dovezli plodiny i dobytek jako batáty, prasata a drůbež, místní podmínky jim však nevyhovovaly.

Havajské zemědělství cílilo na vodní rostliny a chov ryb, Čamorové pěstovali rýži a ostatní byli hlavně lovci a rybáři. Mohli bychom pokračovat a srovnávat tanec, tetování nebo jazyky, ukázat, kde kultury zůstaly stejné a kde se přizpůsobily podmínkám, jak byli někde patriarchální, jinde matriarchální, někde obojí. Ale už chápete, jak si skupiny na základě podmínek vytvářely vlastní kulturu. Do roku 1300 tichomořští mořeplavci osídlili každý kousek země, který se osídlit dal.

Hrst kultur rozptýlená na milionech čtverečných kilometrů oceánu. Národy provázané dědictvím, které odlišil čas, kultura, geografie a ekologie. Někde uplynou jen dvě nebo tři století, než průzkumník, cizinec z opačného konce světa, přijde a zničí všechno, co vytvořili. Fernão de Magalhães.

Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz