Jak blízko jsme k mluvení se zvířaty?

Možná si to nepřiznáte, ale aspoň jednou v životě už jste mluvili se zvířetem. Možná to bylo při chválení psa, nebo jste ptali kočky, kde se toulala. Možná jste se snažili povzbudit slona, nebo nadávali ovci. Až už jste mluvili s jakýmkoli zvířetem, jedna věc je jistá – asi neodpovědělo. Ale co kdyby mohlo? Vědci pracují na způsobech, jak nejen porozumět, co zvířata říkají, ale také na způsobech, jak jim odpovídat, což by navždy změnilo náš pohled na ně. Takže jak blízko jsme k mluvení se zvířaty?

Jasně, vím, co řeknete. Zvířata mluví, jen ne slovy. Vydávají zvuky, mají výrazy tváře a řeč těla. Ale to není přesně to, o čem tu mluvíme. Myslím si, že je důležité rozlišovat mezi komunikací a jazykem. Komunikace je obecnější termín, představuje výměnu signálů smysluplným způsobem. Jazyk je slovo, které má mnoho interpretací a je předmětem mnoha debat. Mají zvířata svůj jazyk, nebo komunikují? Předpokládáme, že zvířata mají jazyk, ale je třeba provést mnoho pokusů, abychom to dokázali.

Nikdo zatím neprokázal, že zvíře nebo druh má svůj jazyk, částečně je to proto, že definice, co to vlastně jazyk je, ještě nebyla zcela vymezena. V širším slova smyslu by jazyk měl být zřetelná a organizovaná forma komunikace s téměř nekonečnými možnostmi kombinací, která je naučená a užívána dobrovolně, ne instinktivně nebo v reakci na něco. Když váš pes štěká na probíhající veverku, jedná se o předvídatelnou a instinktivní reakci, takže ji za jazyk nepovažujeme.

Ale existují studie, které ukazují, že zvířata komunikují velmi komplexním způsobem, který vykazuje známky jazyka. Teď musíme jen přijít na to, jak jejich řeč rozluštit. Myslím, že nalezení Rosettské desky jazyka zvířat je velmi reálné. To, co musíme udělat, je pomocí experimentů určit kontext, v jakém zvířata dávají signály. Znalost kontextu nám dá tuto Rossetskou desku. Doktor Con Slobodchikoff studuje psouny, kteří svým pištěním říkají mnoho.

Dokážou si říct, o jakého predátora jde, a v reakci na něj spustit poplach. Sdělují si, jestli je predátorem káně rudoocasá, kojot, pes domácí, nebo člověk. Můžou popsat predátorovy fyzické znaky. U člověka si dokáží sdělit barvu jeho oblečení, přibližnou velikost a tvar osoby a také rychlost jejího pohybu. Spojením letitých nahrávek psouních varování s AI technologiemi by jednoho dne mohl vytvořit překladač psounštiny do angličtiny.

Zjistit, zda mají zvířata jazyk, je bohužel obtížný proces. Nikoliv jednoduchý. Vyžaduje hodně úsilí, času a peněz. Jedna z překážek, která nás zpomaluje v komunikaci s ostatními druhy, je ta, že nesdílíme žádný kód. Doktor Slobodchikoff se snaží jako sdílený kód používat jazyk psounů, jiní se snaží vytvořit zcela nový kód, který by snad mohl překonat propast mezi zvířaty a lidmi.

Vytvořili jsme podvodní interaktivní dotykovou obrazovku pro delfíny, která jim dá možnost výběru a kontrolu a nám zase umožní porozumět, jaké signály používají, jejich významy a více o jejich kognitivních schopnostech. Doktorka Reissová bude pozorovat volby delfínů a porovnávat je s jejich zvuky a chováním s nadějí na rozluštění některých částí řeči delfínů. Opět za účelem vytvoření Rosettské desky pro překlad a rozhovor s delfíny v jejich řeči. V laboratoři se snažíme s delfíny komunikovat prostřednictvím klávesnice, aby mohli požadovat a poznávat různé objekty, pracujeme na tom, aby sami vytvářeli svůj kód.

Když je tak těžké se naučit jejich jazyk, nemohli bychom je prostě naučit ten náš? Nebyla by to jednodušší cesta k mezidruhové komunikaci? No, možná. Po desetiletí se vědci snažili naučit lidoopy znakovou řeč s cílem dozvědět se něco o jejich druhu, ale i původu lidské řeči. Prvním takovým šimpanzem byla Washoe, byla chycená v divočině armádou, která sbírala šimpanze pro vesmírný program.

Místo výletu do vesmíru ji přeřadili k tomuto jazykovému projektu, takže byla vychována jako lidské dítě. A její ošetřovatelé používali znakovou řeč. Washoe se dokázala naučit přes 200 znaků, mluvit s vědci, a dokonce učit jiné šimpanze znakové řeči. Uskutečnilo se více studií, nejznámější s gorilou Koko, a na okamžik se hranice mezi lidmi a zvířaty začaly jemně rozplývat. Někteří však stále skepticky namítali, že primáti pouze napodobují znaky, a to výměnou za odměnu, místo dobrovolné konverzace.

Ale další studie ukázaly, že primáti znakování užívají i mezi sebou k vlastní vzájemné konverzaci. Zdálo se, že jazyk užívají dobrovolně. Přestože byl zaznamenán velký pokrok, někteří z oboru nemají dobrý pocit z myšlenky na zajetí dalších primátů nebo jiných zvířat. V tomto oboru se pohybuji velmi dlouho a podle mě by se tento výzkum neměl opakovat. Ale pokračujme v dokumentování šimpanzů, kteří používají znakovou řeč, studujme ji. O to tady jde.

Tohle je důvod, proč se vědci zajímají o studium mezidruhové komunikace a zužování propasti mezi námi a nimi. Myslím, že kdybychom mohli se zvířaty mluvit, opravdu by to změnilo náš vztah k nim, protože lidé by si uvědomili, že se nám dost podobají v mnoha ohledech. Naše kultura náš učí, že jsme výjimeční a nadřazení ostatním bytostem, takže když lidé vidí šimpanze gestikulovat, je to, jako by překračovali tu pomyslnou hranici, kterou naše kultura vytvořila. Tohle hodně lidem pomáhá rozšířit schopnost soucitu.

Dost možná to může ukončit to, co Loren Eiseley nazvala „dlouhou samotou“, nás jako jediného druhu, který je schopen vzájemně komunikovat. Bylo by velmi vzrušující moci komunikovat s ostatními druhy na planetě. Kdybychom mohli komunikovat se zvířetem, museli bychom dešifrovat zvuky a pohyby, které pro komunikaci používají. To by byla naše Rosettská deska, základ pro schopnost odpovídat jim. Tento scénář by mohl změnit náš způsob myšlení, vlády, práce, inovací a stravování. Takže jak blízko jsme komunikaci se zvířaty?

Musíme zanechat své arogance. To je totiž to, co nám brání komunikovat s lidmi z jiných kultur. A stejně tak pravděpodobně zpomaluje náš vývoj v porozumění s nelidmi. Se zvířaty již zjednodušeným způsobem komunikujeme. Takže pokud otázka zní, jak blízko jsme k sofistikovanějšímu druhu dialogu nebo interakce s jinými zvířaty, řekla bych, že před sebou stále máme dlouhou cestu a že jsme teprve v plenkách porozumění, jak na to.

Myslím, že to opravdu vyžaduje více rozluštit, co dělají ve svém přirozeném prostředí, a najít způsoby, jak toto zapracovat do našeho zamýšleného sdíleného jazyka. Je to složité, ale fascinující. Díky za sledování Jak jsme blízko, dejte nám v komentářích vědět, jaká témata byste si přáli v příštích epizodách. Pro sledování dalších epizod klikněte na odkaz k našemu playlistu. A nezapomeňte nám dát lajk, video sdílet a okomentovat.