Jak jedna filmová trilogie zničila akční filmy

Tohle jste už asi viděli nesčetněkrát. Třesoucí se kamera,
rychlé střihy a naprostý chaos. Někdy je to tak špatné,
že se ptáte sami sebe: "Na co se to dívám?" Jak jsme se sem dostali? Vraťme se o kousek zpět. Starší akční filmy mají společné to,
že akci dobře vidíme, což dává smysl. Dřívější filmy,
hlavně snímky s bojovými uměními, se zaměřovaly
na fyzické výkony hlavních hrdinů.

Proto se často natáčelo
na širokoúhlý objektiv a v záběru byla vidět většina těla. Kamera se pohybovala jen zřídka. A když už se pohnula,
sledovala akci postav, aby zdůraznila rychlost a sílu. Ale moderní akční filmy
už se tak nenatáčí. Místo toho jsou neklidné, chaotické
a často prostě matoucí.

Když porovnáme tyto filmy vedle sebe,
rozdíl je zřejmý. Nejspíš opravdový šok přijde teprve,
když si uvědomíte, že je to takhle natočeno záměrně. Takže zpět k otázce,
jak jsme se sem dostali? Je nemožné přesně určit zdroj,
ale jeden z největších vlivů měla pravděpodobně bourneovská trilogie. Filmy této série
byly v akčním žánru revoluční. A to nezmiňuji jejich
komerční a kritický úspěch.

Od třesoucích se ručních kamer
až k rychlým střihům, všechny problémy moderních
akčních filmů vedou k této trilogii. Abychom jednoduše viděli,
jak změnila tato trilogie akční filmy, stačí se podívat
na průměrnou délku záběru, zkráceně PDZ. Je to kinematografická statistika měřící
průměrnou délku záběru před střihem. V prvním filmu, Agent bez minulosti,
bylo PDZ okolo 4 sekund. Z těch se stalo 2,4 sekund
v pokračování Bournův mýtus. V posledním filmu Bourneovo ultimátum
bylo celkem asi 3200 snímků natěsnáno do 105 minut celkového času.

To znamená střih
skoro každé 2 sekundy filmu. Další změna, které jste si mohli všimnout,
je v práci kamery. Doug Liman točil svůj snímek
Agent bez minulosti spíše jako klasickou akci,
na kterou byla kina zvyklá. Široké záběry a méně střihů,
aby byla zachycena akce co nejzřetelněji. Ale pod režií Paula Greengrasse
se kamera začala mnohem více třást a přiblížila se k akci.

Chce, aby jeho publikum film spíše prožilo,
než jednoduše zhlédlo. A o tom Bourne je.
Je to zážitek. Trilogie je vlastně zpracována podobně,
jak funguje naše vědomí a smyslové vnímání. Jak shromažďujeme střípky informací,
abychom vytvořili větší celek. Nejvíce viditelné je to v honičkách,
jako je tato, kde vidíme vše z Bourneovy perspektivy
a máme šanci si vyložit různá vodítka, abychom našli cíl. V těchto filmech je napětí,
které si nedokážeme zařadit.

A tajemství,
jak Greengrass točí akční scény. I přesto, že každý stříh a úhel
vypadá neklidně, chaoticky a náhodně, když se na to podíváte zblízka,
zjistíte, že vše má svůj účel. Ne všichni věnují filmu
stejné množství úvah jako Greengrass a bohužel v poslední době
vzniklo pár příšerných akčních filmů. Existuje důvod, proč si Hollywood
tak rychle osvojil Greengrassův styl. Protože rychlý střih
ulehčuje použití vizuálního podvodu, aby se akčním hrdinou mohl stát kdokoli.

Musíte pouze dát dohromady
tři různé snímky: akci, dopad a reakci. Proto často vidíte střih před dopadem
a poté střih na moment po dopadu. Stříhají, aby zakryli akci. Kvůli tomu akce nejen vypadá falešně,
ale také to ničí celkový spád scény. V Bourneovi je každý střih
promyšleným činem k urychlení tempa filmu. Nikdy není použit,
aby něco zakryl. Každý úder, každý dopad
je celý předveden před kamerou.

Nestříhá se,
dokud nedošlo k zaregistrování úderu, což dělá souboj
více autentickým a poutavým. Kombinace akce, dopadu a reakce
se stále v této metodě střihu používá. Avšak není tak zřetelná,
když je špatně replikovaná. A i když Greengrass obětoval
určité množství zřetelnosti, aby přidal napětí,
neznamená to, že ji vynechal úplně. Když se podíváte na kteroukoliv
akční scénu z bourneovské trilogie, možná vás překvapí,
když si všimnete, že to není tak zmatené, jak se to na první pohled zdá.

Spatříte použití fikaných triků,
když víte, kam se dívat. Zaprvé se podívejte na časté použití
širokoúhlých záběrů, jako jsou tyto. Díky nim publikum pochopí prostor
a umístění jednotlivých postav. Někdy na logický úhel shora,
když se akce přesunuje na nové místo. Na to, jak většina úderů,
dopadů a krátkých vsuvek, kdykoli se objeví nová zbraň,
je situována do středu záběru, aby tam směřovala náš pohled
a my mohli shromažďovat informace rychleji.

Teď se podíváme na špatné příklady. Největším problémem filmů,
které se snaží napodobit styl Bourna, je, že zacházejí příliš daleko,
vše přehánějí. Například v této scéně můžete vidět
rychlé střihy podobně jako v Bourneovi, ale jsou spárovány se stejným záběrem
několikrát opakovaným v rychlém sledu. Viděli jsme opakování
v předešlých akčních filmech stokrát, ale nikdy ne tak extrémní. A přiznejme si to,
nepotřebujeme se dívat na Liama Neesona přeskakujícího
ten samý plot desetkrát.

Dokonce i v automobilových honičkách,
kde jsou opakování nevyhnutelná, stačí jeden náraz,
pokud je dobře natočen. Nebo třeba hudba.
Nejnovější filmy mají soundtrack, který hraje po celou dobu akce
udává její tempo a občas se ztiší, aby zdůraznil
klíčové okamžiky jako tento. V Bourneovi je to však úplně naopak. Není tu žádná hudba.

To, co vytváří spád a napětí, je samotný zvuk akce. Každý zvuk od brutálního nárazu
k různým nástrojům boje, vytváří rytmus,
takt bez jediné noty. Všechny tyto malé detaily a triky
dělají akci v Bourneovi souvislejší a intenzivnější než cokoliv,
co jsme viděli předtím nebo potom. Je to krásná kombinace
toho úspěšného z tradičních akčních filmů a nové inovativní techniky.

Nemůžeme vinit Bournea z toho,
jak jsou dnešní akční filmy špatné, vinu nesou filmaři,
kteří se snaží replikovat jeho techniku a strašně v tom selhávají. Publikum je chytřejší,
než si někteří režiséři myslí. Jednoduše poznáme,
když je s námi manipulováno, abychom něco viděli a cítili jinak,
než je to pro nás přirozené. A to je nejspíš to,
co odlišuje Bournea od jeho předchůdců. Ví, že střih může být použit,
aby akčním hrdinou mohl být kdokoliv, což však neznamená dobrý akční film.

Je si vědom, o čem
tento filmový žánr ve skutečnosti je. O akci. Překlad: Sisa
www.videacesky.cz