Jordan Peterson je kanadský profesor psychologie, který na svém YouTube kanálu nabízí záznamy z přednášek na různá politická a společenská témata. Krtiizuje politickou korektnost v oblastech transgenderu, kulturní apropriace, nebo environmentalismu. Zatímco mnozí jej vidí primárně jako provokatéra, on sám sebe popsal jako kulturního kritika. V nedávné době se proslavil díky rozhovoru pro Channel 4 s Cathy Newmanovou, na jejíž Twitter následně vtrhla vlna jejích odpůrců, kritizující a zesměšňující její přístup a snahu vkládat Petersonovi slova do úst.
V tomto videu, které je útržkem jedné z jeho přednášek, Peterson popisuje způsob, jak si lépe zorganizovat každodenní život a vyhnout se prokrastinaci, tedy odkládání povinností na později.
VYSVĚTLIVKY:
Velká Pětka (Big Five) – konkrétně jde o pět rozměrů osobnosti: otevřenost, svědomitost, extraverze, přívětivost a neuroticismus
dopaminergní systém odměn – řeč je dopaminu, který navozuje příjemné pocity (jde tedy o touhu po odměně – uspokojení dopaminem)
vysvobození otce z velrybího břicha – metafora pro záchranu kultury a společnosti, která se zmítá v chaosu
Dalším nejlepším předpokladem
úspěchu v životě je svědomitost. Ze dvou aspektů svědomitosti,
tedy uspořádanosti a pracovitosti, je lepším předpokladem pracovitost. Otázkou tedy je,
jak zlepšit svoji pracovitost. Odpověď na to zní... že to kvůli jistému
vlivu genetiky není lehké. S ohledem na pracovitost ale můžete
pracovat na svých mikro návycích. A podle mě to nejlepší...
a to souvisí
s tímhle seberealizačním programem... To nejlepší, co můžete v rámci vlastní
svědomitosti udělat, je stanovit si cíle. Cíle, které pro vás mají význam. S tím dokáže seberealizační
program lidem pomoct. V podstatě provede situační analýzu... Pomůže vám provést spíše situační než
psychologickou analýzu vlastního života. Z toho pak plynou otázky jako...
Dobře... Do života budete muset vložit jisté úsilí,
ke kterému potřebujete motivaci. Jaké jsou potenciální zdroje motivace?
Dají se definovat tzv. Velkou Pětkou. Extroverti vyhledávají přátele,
přívětiví lidé chtějí důvěrný vztah, méně přívětiví chtějí vždy zvítězit,
vnímaví lidé preferují kreativní činnosti, neurotici vyhledávají bezpečí. To jsou všechno potenciální zdroje motivace,
které si můžete přizpůsobit podle sebe. Jsou tu ale i jiné aspekty,
které je potřeba zvážit, takže lidem pokládáme otázky jako: "Pokud byste za tři až pět let
mohli žít svůj život podle svých představ, co byste očekávali od přátelství,
od intimních vztahů, jakou rodinu a jakou kariéru
byste si představovali, jak byste využili
svůj volný čas a jak hodláte naložit
se svým psychickým a fyzickým zdravím?"
I s ohledem na užíváním alkoholu a drog,
které vás mohou stáhnout dolů, protože alkohol například
zaviní neúspěch 5 až 10 % lidí, takže tohle chcete mít pod kontrolou. Kromě toho...
Kromě toho možná taky... získáte představu o tom,
jak svůj život chcete žít, což souvisí s...
Jakmile máte stanovený cíl,
rozložíte si ho na dílčí dosažitelné kroky, které jsou pro vás v přímém poměru
k hlavnímu cíli uspokojující. To ve vás vyvolá chuť být odměněn. O dopaminergním systému odměn,
který nás žene kupředu, jsme mluvili. Nejlépe to funguje tak, že... V případě, že se přibližujete k cíli,
který pro vás má význam, přináší vám radost. Co z toho vyplývá?
Bez hodnotného cíle vám
nebude fungovat pozitivní motivace. V podstatě čím důležitější cíl,
tím více vás jeho dílčí kroky nabíjí. Díky tomu pak můžete ráno vstát připravení
a natěšení, co nový den přinese. Cílem tedy podle mě je
stanovit si dlouhodobý cíl a zároveň si možná ujasnit,
čeho se vyvarovat, aby vás neúspěch děsil stejně,
jako vás úspěch nabuzuje. I to se hodí. Ujasněte si svůj cíl a to...
do jisté míry jako jedinečná osoba. Je dobré si určit cíle,
u kterých si řeknete: "Kdyby se v důsledku mých činů stalo tohle,
stálo by to rozhodně za to!" Otázka totiž vždycky je:
"Proč něco dělat?" Nic nedělat je snazší, stačí sedět
a nic nedělat. To je dost snadné. Otázkou je, proč vůbec něco dělat. Na to je jasná odpověď: protože jste
nějak vydedukovali, že to za to stojí. Následuje otázka, kde hledat hodnotné cíle.
Buď se můžete řídit vlastní povahou, nebo se podívat, jakých hodnotných věcí
lidé během života nabývají. Uděláte si strukturální analýzu
dílčích složek lidské existence. O tom už jsem mluvil.
Potřebujete rodinu, přátele... Nepotřebujete to mít všechno,
alespoň však většinu. Rodinu, přátele, kariéru,
ambice se vzdělávat, plány pro volný čas, péči o své fyzické
a psychické zdraví a tak dále. O tomhle život je a pokud nic z toho nemáte,
zbyde vám jen bída a utrpení. Tohle pro vás
potom neskončí dobře.
Jakmile se vám podaří sestavit
takovýhle model cílů, což je mimochodem v mnoha ohledech to,
co byste na vysoké škole měli dělat... Přesně tohle byste měli dělat.
Snažit se přijít na to, kým chcete být. A na to se zaměřit. Použít pro vybudování
téhle osobnosti všechno, co se naučíte. A říkám, kým chcete být, ne máte být,
třebaže se tyhle představy překrývají. Je ale důležité mezi nimi rozlišovat...
a teď se vracím zpět k mikro návykům... Chcete se stát pracovitějšími?
Fajn, stanovte si svoje zatracený cíle. Jak chcete něčeho dosáhnout,
když nevíte čeho?
Takhle to nefunguje. Lidé často nechtějí být u cílů konkrétní,
protože nechtějí definovat neúspěch. Takže pokud zůstanete
v neurčitém vágním stavu, což je stejně snadné jako nic nedělání,
nikdy nepoznáte, kdy jste selhali. Možná si řeknete: "Když selžu,
nechci to vědět. Není to příjemné. Raději zůstanu
vůči neúspěchu slepý." Fajn. To ale znamená,
že selžete pokaždé. Jen to nebudete vědět,
dokud neselžete tak, že bude po všem. A to se vám může
snadno stát před čtyřicítkou.
Takže... Doporučuji vám, vyhněte se tomu. Je to úmyslné nevědomí.
Mohli jste to vědět, ale nechtěli jste. Jakmile tedy sestavíte svůj model cílů,
řeknete si: "Fajn, tohle by mi stálo za to," navzdory tomu, že to ve vás bude
vyvolávat úzkost a nahánět vám hrůzu a pochopitelně přijde
i nějaké trápení a ztráty... Cílem je mít takovou
představu o životě, která vám, po zvážení
všech pro a proti, stojí za snahu.
Fajn. Co dál? Vrhnete se na mikro návyky. Svůj cíl už máte. Jak se dá konkretizovat
na denní, týdenní, měsíční bázi? S tímhle dokáže
neuvěřitelně pomoct rozvrh. Třeba Google Kalendář...
Udělejte si rozvrh a držte se ho! Jak pracovat s rozvrhem? Není to žádný vězení. Už v tomhle se lidé pletou nejvíce:
"Nechci muset žít podle rozvrhu."
"A jaký typ rozvrhu si vytváříte?"
"Musím udělat tohle, pak tohle a tohle... Ale pak jdu hrát videohry,
protože kdo by ty povinnosti chtěl dělat." To je špatně! Vytvořte si rozvrh tak,
abyste měli den podle svých představ! O tom to je!
Zamyslete se nad zítřkem. Kdybyste chtěli prožít
nejlepší možný den, jak by měl prakticky vypadat? Podle toho si to naplánujte.
Samozřejmě
s tím souvisí i nějaká zodpovědnost, protože pokud máte rozum,
jedna z věcí, které budete chtít, je, abyste na tom na konci dne
nebyli hůře než na jeho začátku. To by byl pitomej den! Pokud byste měli takových dní několik
za sebou, v podstatě si kopete hrob. Omlouvám se, ale to prostě není
dobrá strategie, nýbrž špatná. Něco okolo 20 % vašeho dne
by měly tvořit povinnosti. Možná i víc, podle toho,
jak moc jste pozadu. I tady se ale můžete zamyslet: "Mám tyhle
povinnosti, musím si je rozvrhnout.
Jaký by měl být poměr
mezi povinností a odměnou?" Tahle otázka se podobá
vyjednávání se zaměstnancem. Zítra musíte do práce.
Chci, abyste zítra pracovali. Vy na to namítnete: "Co budu mít
z toho, že zítra půjdu do práce?" Na tohle se můžete
sami sebe zeptat. Třeba vám bude sedět hodina povinností
a potom patnáct minut videoher. To je fuk.
Záleží, jak vám to vyhovuje. Musíte se sebou ale vyjednávat,
ne sami sebe tyranizovat.
Jako byste jednali s někým,
na kom vám záleží, komu chcete, aby se dařilo
a vedl dobrý život. A takhle si vytvoříte rozvrh. Podíváte se na daný den se slovy:
"Kdybych měl takový den, to by bylo dobrý." Splníte ho asi ze 70 %, protože jste
k ničemu, ale to je pořád lepší než 0 %. A i když ho splníte jen z 50 %... Další pravidlo zní: Příští týden miřte
na 51 %, nebo i 50,5 %, proboha. Protože se tak
dostanete do pozice, kde se vám vše bude pozitivně vracet
a pomůže vám to na cestě vzhůru.
Tohle je způsob, jak pracovat na své
svědomitosti. Naplánujete si ideální život. Toho dosáhnete částečně
odkazováním na společenské normy – viz vysvobození
otce z velrybího břicha. Druhým způsobem je
promluvit si sám se sebou o... Jako byste se ani neznali.
Protože se znáte, neposlechnete něčí příkazy. Svoje vlastní rozkazy nesplníte.
Toho jste si museli všimnout. Jste špatný zaměstnanec
a ještě horší zaměstnavatel.
A oba pracují pro vás, chápete? Nevíte, co chcete dělat,
ale svoje rozkazy stejně nesplníte. Měli byste si dát padáka
a být někým jiným. Pointa je, že musíte pochopit,
že nejste svůj vlastní sluha. Jste někdo, s kým musíte vyjednávat. Zároveň jste někým, komu chcete
dát možnost žít kvalitní život. A to je pro lidi těžké,
protože sami sebe nemají moc rádi. Vždycky se raději k něčemu nutí
a pak prokrastinují.
A pak to samé znovu a znovu.
Bože. Je to taková nuda
a zároveň ubohý způsob trávení času. Určitě to znáte,
sami nejspíš 6 hodin denně promrháte. Myslím, že před časem
jsme to počítali, že? Hodina vašeho času
má hodnotu 50 dolarů. Tak nějak. Ne, že byste tyhle peníze teď dostávali,
ale jste mladí, tenhle čas teď investujete a efekt toho, co teď uděláte,
se v budoucnu znásobí. Řekněme tedy 50 dolarů,
což je rozumný odhad.
Pokud tedy promarníte 6 hodin denně,
přicházíte o 2000 dolarů týdně, což je asi sto tisíc dolarů ročně. Takže si poslužte,
ale tohle vás to stojí. Musíte vědět,
jak je váš čas cenný. Řekněme, že to není 50 dolarů, ale 30.
No a co. Možná, že je to 100. Nějak tak to bude. Zeptejte se sami sebe: "Strávil jsem
tuhle hodinu užitečnou činností?" Co kdybych někomu
za jeho hodinu dal 50 dolarů?
Pokud odpověď zní ne, možná byste
se svým časem měli naložit lépe. Záleží na tom, jestli podle vás
trávíte svůj čas užitečně. Vtipné ale je, že pokud podle vás
svůj čas netrávíte užitečně, nesedíte jen tak na zadku
ve stavu blaha bez povinností, ale existenčně trpíte. A to mi přijde
jako stupidní řešení.