Jak mít radost z práce?

Thumbnail play icon
95 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:537
Počet zobrazení:18 267

Po nějaké době tu opět máme přednášku od profesora psychologie a behaviorální ekonomie Dana Arielyho, který nám přiblíží další aspekt lidského chování. Konkrétně se dnes zaměří na to, jak motivovat k práci tak, aby člověku přinášela větší radost. Pozn.: Znalostní ekonomika, kterou Ariely zmiňuje ke konci videa, spočívá v tvorbě přidané hodnoty na základě zúročení znalostí. Roste v ní význam vzdělání a vědeckých poznatků.

Přepis titulků

Dnes bych rád řekl něco málo o práci. Když uvažujeme nad tím, jak lidé pracují, intuitivně předpokládáme, že jsou jako krysy v bludišti. Že jim záleží jen na penězích a že v momentě, kdy jim dáme peníze, můžeme jim dát instrukce. To proto bankéřům dáváme bonusy a platíme jim nejrůznější odměny. Máme neskutečně zjednodušený náhled na to, proč lidé pracují a jak vypadá trh práce.

Když se nad tím ale zamyslíte, všude kolem nás můžeme vidět nezvyklé chování. Vezměte si například horolezectví. Když si přečtete knížky o lidech, co šplhají po obtížných horách, myslíte si, že ty knížky jsou plné radostných a šťastných chvil? Ne, jsou plné utrpení. Ve skutečnosti jsou celé o omrzlinách, o tom, jak nemůžou chodit, o dýchacích potížích, o zimě a o náročných podmínkách.

Kdyby lidem šlo jen o štěstí, jakmile by se dostali na vrchol, řekli by si: "Tohle byla chyba. Už to nikdy neudělám. Radši si sednu někam na pláž a dám si mojito." Místo toho ale sešplhají dolů a až se z toho vzpamatují, vylezou zase nahoru.

Když si vezmete horolezectví jako příklad, můžeme z toho spoustu věcí vyvodit. Naznačuje to, že nám jde o to dostat se na vrchol. Naznačuje to, že nám jde o boj, o výzvu. Znamená to, že existuje spousta dalších věcí, které nás motivují k práci a k různému chování. Já osobně jsem o tom začal přemýšlet poté, co mě navštívil jeden student.

Byl to student, kterého jsem učil před pár lety. Jednoho dne se vrátil na kampus a vyprávěl mi následující příběh. Řekl, že přes dva týdny pracoval na powerpointové prezentaci. Pracoval ve velké bance, kde připravovali fúzi dvou společností. Tvrdě na té prezentaci pracoval. Grafy, tabulky, informace. Každý den pracoval pozdě do noci a den před uzávěrkou svoji prezentaci poslal šéfovi. Šéf mu odepsal: "Pěkná prezentace, ale fúze se ruší."

A to ho uvedlo do deprese. Když pracoval, měl z toho radost. Každý večer si svoji práci užíval, pracoval pozdě do noci a zdokonaloval svoji prezentaci, ale vědomí, že tu prezentaci nikdy nikdo neuvidí, ho deprimovalo. Nejdřív jsem se zamyslel nad tím, jak experimentovat s plody naší práce.

Pro začátek jsme vymysleli menší pokus, ve kterém jsme lidem dali lego a požádali jsme je, aby ho sestavili. Některým jsme dali lego a zeptali jsme se: "Sestavili byste tento Bionicle za tři dolary? Zaplatíme vám za to tři dolary." Oni odpověděli, že ano, a sestavili to lego. Když ho dodělali, vzali jsme ho, dali jsme ho pod stůl a zeptali se: "Chtěli byste sestavit další?

Tentokrát za 2,70." Pak jsme jim dali další a když ho dodělali, zeptali jsme se jich, jestli chtějí postavit další za 2,40, 2,10, atd. Po určité době ale řekli: "To stačí. Už se mi to nevyplatí." Tomu jsme říkali smysluplná varianta.

Lidi stavěli jeden Bionicle za druhým. Když je všechny dodělali, strčili jsme je pod stůl a řekli jsme jim, že na konci pokusu všechny Bionicly vezmeme, rozložíme je, vrátíme je do obalu a použijeme je pro další účastníky. U další varianty jsme se inspirovali mým studentem Davidem. Nazvali jsme ji sisyfovskou variantou. Jestli si vybavujete příběh o Sisyfovi, Sisyfos byl potrestán bohy a musel ten samý balvan neustále tlačit do kopce.

Kdykoliv byl skoro u vrcholu, jeho balvan se skutálel dolů a on musel začít nanovo. Vystihuje to marné úsilí. Kdyby ten balvan tlačil na různé kopce, alespoň by v tom viděl jistý pokrok. Ve filmech z vězeňského prostředí někdy můžete vidět, že dozorci vězně mučí tím, že je nutí vykopat jámu. Když ji vykopou, řeknou jim, aby ji zase naplnili a začali znovu kopat.

Něco na této cyklické variantě, kdy něco děláme pořád dokola, nás obzvlášť demotivuje. U druhé varianty tohoto pokusu jsme udělali přesně tohle. Zeptali jsme se: "Chtěli byste postavit jeden Bionicle za tři dolary?" Když souhlasili, postavili ho. Pak jsme se jich zeptali, jestli chtějí postavit další za 2,70. Když souhlasili, dali jsme jim nový a zatímco ho stavěli, rozebrali jsme ten, co právě dokončili.

Když ho dostavěli, zeptali jsme se, jestli chtějí další. Tentokrát by dostali o 30 centů míň. Když souhlasili, dali jsme jim ten, který jsme rozebrali. Byl to nekonečný koloběh, ve kterém oni stavěli a my jsme jejich práci ničili přímo před jejich očima. Co se stane, když porovnáte tyhle dvě varianty? Zaprvé lidé postaví mnohem víc Bioniclů, u smysluplné varianty jich postaví průmrně jedenáct, oproti sedmi u sisyfovské varianty.

Měli bychom zdůraznit, že ty úkoly neměly velký význam. Neléčila se rakovina, nestavěly se mosty. Oni za pár centů stavěli Bionicly. Nejen to. Všichni věděli, že ty Bionicly brzo rozebereme. Nemělo to žádný velký význam, ale i tak malá změna měla dopad.

Měli jsme ještě další verzi pokusu. V této verzi jsme lidi do této situace nestavěli. Prostě jsme jim situaci popsali tak, jak vám ji popisuju teď, a požádali jsme je, aby předpověděli výsledek. Co se stalo? Lidi správně uhodli směr, ale spletli se v měřítku. Lidé, kterým jsme pokus popsali, řekli, že u smysluplné varianty lidé postaví o jeden Bionicle víc. Lidé tedy chápou, že smysluplnost je důležitá, ale podceňují její význam.

Zkoumali jsme ještě jeden aspekt. Když se nad tím zamyslíte, někteří lidé lego mají rádi a jiní ne. Hádali byste, že ti, co lego mají rádi, postaví víc za míň peněz. Přece jen jim to přinese víc radosti. Ti, kteří lego mají rádi méně, toho postaví míň, protože jim to přinese míň zábavy. A tak to fungovalo u smysluplné varianty.

Našli jsme pěknou korelaci mezi láskou k legu a množstvím postaveného lega. Co se stalo u sisyfovské varianty? U této varianty byla korelace nulová. Neexistoval žádný vztah mezi láskou k legu a množstvím postaveného lega. Znamenalo by to, že tím, že jsme lego ničili přímo před jejich očima, jsme lidem zničili veškerou radost z té činnosti. Naprosto jsme ji zlikvidovali.

Po dokončení tohoto experimentu jsem si šel promluvit s velkou softwarovou firmou v Seattlu. Nemůžu vám říct, jak se jmenuje, ale je to velká firma v Seattlu. Jednu skupinu v této firmě přestěhovali do jiné budovy a požádali je o vytvoření a inovaci dalšího produktu této firmy. Týden předtím, než jsem přijel, jejich výkonný ředitel této skupině 200 inženýrů oznámil, že se ten projekt ruší.

Stál jsem před 200 nejnešťastnějšími lidmi, se kterými jsem kdy mluvil. Popsal jsem jim tyhle pokusy z legem a oni mi řekli, že mají pocit, jako by si tímto pokusem právě prošli. Zeptal jsem se jich: "Kolik z vás do práce teď chodí později než předtím?" Všichni zvedli ruku. "A kolik z vás teď domů odchází dřív než předtím?" Všichni zvedli ruku. Zeptal jsem se: "Kolik z vás přidává do svých pracovních nákladů ne úplně košer položky?"

Nezvedli přímo ruku, ale vzali mě na večeři a ukázali mi, jak umí pracovat s pracovními náklady. A pak jsem se jich zeptal: "Co mohl váš výkonný ředitel udělat, aby vám tu situaci ulehčil?" A přišli se spoustou různých nápadů. Řekli, že je mohl požádat, aby celé firmě přednesli prezentaci o svojí práci za poslední dva roky. Mohl je požádat, aby se zamysleli nad tím, který aspekt jejich technologie by se dal využít v dalších oblastech organizace.

Mohl je požádat, aby vytvořili prototyp nové generace, aby viděli, jak bude fungovat. Hlavní je to, že to všechno by vyžadovalo určité úsilí a motivaci. Jejich výkonný ředitel nepochopil, jak důležitá je smysluplnost práce. Pokud si stejně jako naši účastníci pokusu myslel, že smysl není důležitý, nezáleželo by mu na něm. Myslel by si, že když lidem dá určité instrukce a vzápětí řekne něco jiného, nic se nestane.

Ale když pochopíte, jak důležitá je smysluplnost práce, uvědomíte si, že je důležité vynaložit určitý čas a energii na to, abyste lidi přiměli k tomu, aby jim záleželo na tom, co dělají. Další pokus byl trochu jiný. Vzali jsme papír s náhodnými písmeny a požádali jsme účastníky, aby našli páry stejných písmen vedle sebe. Měli to za úkol. Udělali první list.

Pak jsme se jich zeptali, jestli udělají další za trochu míň peněz. A tak dále. Měli jsme tři varianty. V první variantě si list podepsali, našli všechny páry písmen a předali ho výzkumnému pracovníkovi. Pracovník se na něj podíval, projel ho od začátku do konce, řekl "mm-hmm" a položil ho na hromadu vedle sebe. V druhé variantě si list nepodepsali, výzkumný pracovník si ho vzal, nijak si ho neprohlédl a prostě ho odložil na hromadu.

Jen ten papír vzal a odložil ho vedle. Ve třetí variantě náš pracovník jejich list vzal a dal ho přímo do skartovačky. Co se stalo v těchto třech variantách? Na tomto grafu vám ukážu, u jaké odměny lidi přestali.

Nižší čísla znamenají, že pracovali usilovněji a mnohem déle. Když se uznalo jejich úsilí, pracovali až do 15 centů. U 15 centů za stránku se přestali snažit. Ve variantě se skartovačkou to bylo dvakrát tolik. 30 centů za stránku. To jsou stejné výsledky jako předtím. Když zničíte usilí druhých, nebudou mít radost z toho, co dělají. Měl bych ale poukázat na to, že ve variantě se skartovačkou se mohlo podvádět.

Mohli to odbýt, protože věděli, že jejich práci skartujeme. První list možná udělali pečlivě a pak viděli, že je nikdo nekontroluje, takže to začali odbývat. Ve variantě se skartovačkou tedy mohli odevzdat víc práce a získat víc peněz za méně úsilí. Ale co druhá varianta? Je ignorování něčí práce blíž první, nebo třetí variantě?

Nebo něco mezi tím? Ukázalo se, že je to skoro jako skartovačka. To znamená dobrou a špatnou zprávu. Špatnou zprávou je, že ignorování úsilí pracovníků je skoro stejně špatné jako skartování jejich práce přímo před jejich očima. Ignorování má velmi špatný dopad. Dobrou zprávou je, že jen to, že si něčí práci prohlédneme a řekneme "mm-hmm", stačí k významnému zvýšení pracovní motivace.

Dobrou zprávou je, že zvýšení motivace není nicsložitého. Špatnou zprávou je, že ke zničení motivace může dojít neskutečně snadno, a když si to pečlivě nepromyslíme, můžeme to přehnat. To bylo k negativní motivaci. K odstranění negativní motivace. V další části vám chci ukázat něco o pozitivní motivaci.

Ve Spojených státech existuje obchod zvaný IKEA. IKEA je obchod, který prodává ucházející nábytek, který vyžaduje spoustu času na sestavení. Nevím jak vy, ale kdykoliv ho sestavuju já, trvá mi to mnohem déle a vyžaduje to mnohem víc úsilí. Je to matoucí. Montuju to do sebe špatně. Nemůžu říct, že by mě to montování bavilo. Nemůžu říct, že by mě bavil ten proces, ale když ho smontuju, z nějakého důvodu mám jejich nábytek radši než nábytek jiné značky.

Řeknu vám starou historku o dortech z prášku. Když ve 40. letech začali vyrábět dorty z prášku, strčili prášek do krabice a chtěli po matkách v domácnosti, aby ho nasypaly do misky, promíchaly ho s vodou, strčily ho do trouby a voilà, měli jste dort. Ale ukázalo se, že se nikomu nelíbily.

Nikdo je nechtěl. Snažili se vypátrat možné příčiny. Možná na vině byla chuť. Ne, chuť byla skvělá. Přišli na to, že na vině byl nedostatek úsilí. Bylo to tak snadné, že nikdo svým hostům nemohl servírovat dort a říct: "Dejte si můj dort." Ne, byl to dort někoho jiného. Bylo to jako byste si ho koupili. Neměli jste pocit, že je váš. Takže co udělali?

Vyjali z prášku mléko a vajíčka. Teď jste museli rozbít vajíčka a přidat je, museli jste naměřit mléko, nalít ho do směsi a zamíchat to. Konečně to byl váš dort. Bylo po problému. Stejné je to u IKEA efektu. Když přimějete lidi vynaložit úsilí, bude se jim víc líbit to, co dělají. Jak se na tuto otázku díváme z hlediska experimentů? Chtěli jsme, aby účastníci složili origami.

Dali jsme jim list papíru s instrukcemi jak složit origami. Všichni to byli začátečníci a jejich výtvory byly dost ošklivé. Nic, co by připomínalo žábu nebo jeřába. Pak jsme jim ale řekli: "Tohle origami ve skutečnosti patří nám. Pracovali jste pro nás, ale my vám ho prodáme. Kolik byste za něj zaplatili?" A měřili jsme, kolik byli ochotní zaplatit. Měli jsme dvě skupiny lidí.

Jedni skládali. Druzí neskládali a jen hodnotili jako nezaujatí pozorovatelé. Zjistili jsme, že ti, co skládali, si mysleli, že to jsou překrásná origami a byli za ně ochotní zaplatit pětkrát víc než ti, kteří je hodnotili nezaujatě. Myslíte, že kdybyste je sami poskládali, řekli byste si: "To origami je úžasné, ale vím, že nikomu jinému se líbit nebude."

Nebo byste si řekli: "To origami je úžasné. Všem ostatním bude úžasné připadat taky." Které z nich to je? Ukázalo se, že nejen, že autoři mají svoje výtvory radši, ale taky si myslí, že všichni to uvidí jako oni. Myslí si, že si je zamilují všichni. V další variantě jsme se pokusili o IKEA efekt. Zkusili jsme jim to ztížit. Některým jsme dali stejný úkol.

Jiným jsme to ztížili tak, že jsme jim schovali instrukce. V horní části listu jsme měli návod, jak skládat origami. U některých jsme ho odstranili. Měli to tak těžší. Co se stalo? Z objektivního hlediska jejich origami bylo ještě ošklivější. Bylo obtížnější. U jednoduchého origami jsme viděli to samé. Těm, co ho poskládali, se líbilo víc, hodnotitelům se líbilo míň.

U obtížných instrukcí byl tento efekt ještě větší. Proč? Protože teď se autorům líbilo ještě víc. Vložili do něj všechno to úsilí. Hodnotitelům se líbilo ještě míň. V reálu totiž bylo ještě ošklivější než první verze. To samozřejmě vypovídá o tom, jak věci hodnotíme. Vezměte si děti. Představte si, že se vás zeptám, za kolik byste prodali svoje děti.

Vaše vzpomínky, dojmy a tak dále. Většina lidí by chtěla spousty peněz. Když se den vydaří. Ale představte si drobný rozdíl. Představte si, že nemáte děti. Jednoho dne půjdete do parku a potkáte tam pár dětí. Jsou přesně jako ty vaše. Pár hodin si s nimi budete hrát a než odejdete, jejich rodiče se vás zeptají: "Mimochodem pokud máte zájem, jsou na prodej." Kolik byste za ně dali teď?

Většina lidí by moc nenabídla. Je to kvůli tomu, že naše děti nemají takovou hodnotu kvůli nim samotným, ale kvůli nám. Protože k nim máme vztah. Kvůli všemu času, který s námi strávily. A jestli si myslíte, že návody Ikey jsou na nic, Představte si instrukce, co byste dostali k dětem. To je teprve oříšek. Mimochodem tohle jsou moje děti, které jsou samozřejmě úžasné.

Říká nám to ještě něco. Stejně jako ti, co skládali, když se podívame na něco, co jsme vytvořili, nechápeme, že ostatní to nevidí jako my. Ještě jeden komentář na závěr. Vezměte si Adama Smithe versus Karla Marxe. Adam Smith měl velmi důležitý postřeh o efektivitě. Ukázal to na příkladu továrny na špendlíky.

Řekl, že výroba špendlíků má 12 kroků. Pokud všech 12 kroků dělá jen jedna osoba, produkce je velmi nízká. Pokud jednotlivé kroky rozdělíme mezi jednotlivé osoby, produkce může obrovsky narůst. Je to skvělý příklad a důvod pro průmyslovou revoluci a její efektivitu. Karl Marx na druhou stranu říkal, že nesmírně důležité je odcizení práce. To, jak lidé přemýšlejí o vztahu k tomu, co dělají.

Pokud uděláte všech 12 kroků, tak vám na tom špendlíku záleží. Když ale děláte pouze jeden krok, asi vám na něm tak záležet nebude. Podle mě měl v průmyslové revoluci pravdu spíš Adam Smith než Karl Marx. Ve skutečnosti ale došlo ke změně a teď se nacházíme ve znalostní ekonomice. Zeptejme se, co se stane ve znalostní ekonomice. Je efektivita stále důležitější než smysl? Myslím, že ne.

Přecházíme do stavu, kdy se lidé musí sami rozhodovat, kolik úsilí a pozornosti budou práci věnovat. Přemýšlí o práci na cestě do práce nebo ve sprše? Najednou je lepší poslouchat Marxe. Když uvažujeme o práci, obvykle bereme motivaci a odměnu jako to samé. Ve skutečnosti byste ale měli přidat spoustu dalších věcí. Smysl, tvorbu, výzvu, vlastnictví, identitu, hrdost a tak dále. Dobrou zprávou je, že když všechny tyto složky přidáme a zamyslíme se nad nimi...

Jak do práce přinést smysl, hrdost a motivaci? Jak to udělat na pracovišti pro naše zaměstnance? Myslím, že by lidé byli produktivnější a šťastnější. Děkuju mockrát. Překlad: qetu www.videacesky.cz

Komentáře (22)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Více TEDu prosím.

330

Odpovědět

Jedna poznámka k překladu - Adam Smith píše v knize o špendlících (pin) a ne hřebících (nail). Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (Svazek první, Kniha I, Kapitola I, O dělbě práce).

220

Odpovědět

Díky, opravím :)

200

Odpovědět

+qetuděkuju :-)

200

Odpovědět

Být motivovám je v práci to zásadní. nevím však, jestli to přinese "chuť" k práci... a hlavně mít z ní radost. určitě na tom je ale něco pravdy. ale mít radost? nevím, je to individuální. mně stačí opravdu maličkost, abych měla radost a od srdce se zasmála. :-)
http://www.extra.cz/jak-zcela-zarucene-rozesmat-depresivni-lidi-v-pondeli-rano-na-zastavce

191

Odpovědět

A já si myslel že už jste na něj zapomněli. Tyhle přednášky jsou super. Líbilo by se mi přeložit něco od Zimbarda, třeba http://www.youtube.com/watch?v=OsFEV35tWsg . je to opravdu zajímavý

200

Odpovědět

Když se koukneš na ted.com, zjistíš, že spoustu videí už tam do češtiny přeložených mají. Konkrétně to tvoje video můžeš i s titulkama najít tady :): http://www.ted.com/talks/philip_zimbardo_on_the_psychology_of_evil.html

190

Odpovědět

+qetuJá věděl, proč jsem to komentoval, díky :D

190

Odpovědět

+qetuPrávě jsem se na to dodívala. Je to asi to nejdepresivnější video, co jsem kdy viděla. Ještě, že to skončilo na trochu optimističtější notu, protože jinak bych asi definitivně ztratila víru v lidskou rasu. Ono je možná lepší nevědět, že 90 % lidí by mi za správných okolností bylo ochotných způsobit obrovskou bolest. Díky, haywire. To trauma si s sebou ponesu ještě několik let :D

190

Odpovědět

Tyhle videa mám rád, protože mám pocit, že u toho neztrácím čas. :-)

231

Odpovědět

Narozdíl od =3

1915

Odpovědět

Jupí, po dlouhé době zase Dan Ariely :)

211

Odpovědět

Toto video by měli vidět všichni, kdo mají pod sebou zaměstnance.

210

Odpovědět

Všetci... pretože zamestnávateľ to musí vysvetliť predovšetkým klientovi....

201

Odpovědět

Ten test s těma bioniclama byl jistě zajímavý, ale chápu, proč jich v té první skupině postavili jen 11. Za první dostali $3 a pak za každý další o $.30 míň, takže poslední, jedenáctý už dělali zadarmo, což už by mě naštvalo samo o sobě a ještě ta představa, že za dvanáctý už jim vlastně budu vracet prachy, tak to bych s tím taky sekl :-D

212

Odpovědět

V dnešní době je to s motivací poněkud jednodušší bych řekl, protože pokud se bavíme o většině, a jakože v demokratické společnosti ano, tak většina lidí je motivována výdělkem, odměnou. Rád bych navázal na příklad s hřebíky. Pojďme ale do dnešní doby, aby se mi to lépe psalo. Jsme ve strojírenské firmě a aby jsme mohli vydělat peníze, musíme najít zakázku, vytvořit nějaké technologické postupy, vytvořit program, obsluha stroje se potom musí postarat o to, aby šlo všechno ok, nakonec výrobky někdo zkontroluje, zabalí a odešle. Víte v čem je problém? Že bez každého jediného člověka by nebylo možné vyrobit onu věc a získat peníze, přesto jsou všichni lidé oceněni jinými penězi. Všichni z nich udělali stejně důležitou práci, nikoho nemůžeme vynechat, přesto programátor dostane více peněz než ten, kdo zkontroluje výrobek a odešle k zadavateli. Jak je to možné? Všichni to víme, všichni toto víme už když do firmy nastupujeme. Ale teď jsou zde dvě skupiny lidí. Jedna je už od začátku demotivována, protože se cítí ukřivděna, že dostává méně peněz, i když by bez nich nemohlo dojít k výdělku firmy. A mají pravdu, když se nad tím zamyslíte. Proto si rádi dělají přestávky, když se něco pokazí, tak se to prostě pokazilo a tak dále. Nemají vztah k práci. Ale druhá skupina je motivována o to více, aby postoupila na vyšší pozici a získávala mnohem více peněz, než nyní. A proto se starají o víc věcí, než ve skutečnosti mají, chodí včas a odchází později. Chápete, co tím chci říci? Odměna, v dnešní době pochop jako peníze, je pro všechny důležitá. Nikdo nebude pracovat zadarmo ani kdyby chtěl, už jen proto, že úřady nezajímá, že děláš zadarmo a proto nemůžeš platit. Všichni pracují za peníze, za odměnu, práci a školu si hledají podle odměny, přesto už v tomto bodě je většina lidí znechucena, že dostane méně peněz, než kamarád.

1914

Odpovědět

Osobně s tebou souhlasím tak z 50 procent. Je nezpochybnitelné, že peníze jsou silný motiv, ale zdaleka ne jediný a zdaleka ne všemocný. Ariely právě mluví o tom, jak zvýšit motivaci pracovníků "zadarmo" nebo levněji, což může být nakonec účinnější, než vysoké bonusy. Doporučuji video http://www.videacesky.cz/navody-dokumenty-pokusy/jak-nas-ovlivnuji-vysoke-premie-v-praci, kde popisuje, jak mohou peníze fungovat demotivačně. Problém ekonomie je, že když zkoumá produktivitu práce, tak hledí pouze a jen na peníze a tvrdí: víc peněz = vyšší produktivita. To zdaleka není pravda. K tomu všemu ještě nejsou peníze jediný motivátor k práci (jak by potom mohla vzniknout wikipedie, když tam lidé přispívají zadarmo).
To, že kontrolor a odesílatel dostávají méně peněz než programátor je jednoduchý efekt nabídky/poptávky. Odesilatele může dělat mnoho lidí, proto je mzda nižší (čím vyšší nabídka, tím nižší cena). Na druhé straně programátorů je málo (malá nabídka, vysoká cena) a proto berou více. To, že je tam ten odesilatel potřeba je jasné, ale také je jasné, že když si řekne jako programátor, tak seženu jiného. Ale to, že si programátor řekne 5x tolik co odesilatel je akceptovatelné, protože prostě jiného neseženu. Podle tvé úvahy, kdyby odesílatel nebyl potřeba, tak by jen dostával nižší plat. Realita je však taková, že by tam nebyl vůbec.
V poslední větě popisuješ zajímavý efekt na motivaci. Když porovnáváš cokoli (třeba peníze) s někým, kdo má víc, vždycky tě to otráví. Je to dáno tím, že lidská psychika snáz hodnotí nějaké porovnání, než absolutní veličinu (je to pro mozek snazší). I kdybys bral 50 000 čistého (což jsou aspoň podle mě hodně dobré peníze), naštve tě, že soused má 60 000. To už ale nesouvisí s prací, ale s porovnáním nějakých dvou situací.
Arielyho (a jiné) myšlenky jsou dnes brány dost vážně, protože nejen boří klasickou ekonomii, která sice funguje, ale ne nijak ideálně, ale také mají opravdu vliv na produktivitu. Pochvala, ocenění (před nastoupenou jednotkou :-) ) opravdu může přinést lepší pracovní výsledky než vyšší plat.

212

Odpovědět

Bez každého by určitě tu věc nevyrobili, ale vyrobili by jí bez TOHO konkrétního baliče/ kontrolora/sekretářky, což se nedá říct o konkrétních programátorech/ designerech. V rámci platu je také oceňována nenahraditelnost.
Odměna je důležitá (o tom to video nakonec je), ale odměna nejsou jen peníze(o tom to video je především). Když říďa skočí jednou za půl roku k baličům, řekne jak je jejich konkrétní práce důležitá (i když není) a zaplatí jim pivo, tak ho budou zbožňovat a ani je nenapadne camrat, že mají třetinový plat oproti programátorovi.

193

Odpovědět

Postavenim balicu a programatoru do jedne roviny by se akorat presunuly misky vah na druhou stranu. Programator musel vyvinout mnohem vetsi usili aby mohl delat to co dela a co si budem nalhavat balic takrka zadne.
Ze lide hledaji primarne praci podle vydelku je choroba dnesni doby kazdy se zene za vydelkem a je mu jedno zda je v praci a doma stastny.
Kdyby takto ale lide premysleli prestal by fungovat system tak jak jej dnes zname. Lide by hlavne nemeli potrebu obklopovat se hmotnym pred dusevnim bohatstvim
Odkaz na blog ktery se zabyva "svobodou v praci" pokud nekoho tohle tema zajima
http://blog.peoplecomm.cz/

204

Odpovědět

Souhlasím, že ve většina lidí je motivována pouze odměnou, ale v tomhle případě se Ariel zabýval hlavně motivací těch "top" zaměstnanců, on zmiňoval tu skupinu inženýrů. Tyhle lidi, kteří přichází s novými nápady a realizují je musí být motivováni jinak než lidi, kteří stojí u pásu. Hlavně většina takových lidí dělá tu práci také proto, že je to baví a vidí nějaké výsledky...

198

Odpovědět

+lion6Môžem pracovať ako CNC sústružník a zarobím viac ako designer za menej práce.
To však mnoho freelancerov nerobí, pretože ide hlavne o radosť z práce :)

201

Odpovědět

super

206