Nádherné sochy ze skla

Jsem Jack Storms z Los Angeles
a jsem sochař ze studeného skla. V umění jsem byl vždy dobrý. Už od dětství jsem rád kreslil,
tvaroval a obecně něco vytvářel. Ale umělcem jsem se stal, protože že mi
to šlo a protože jsem si zamiloval ten proces. Když jsem udělal vysokou školu,
odhodil jsem svou čapku. A pak jsem začal panikařit,
co si s titulem z umění počnu. Ale vždy jsem věřil, že pokud to s uměním
myslíte vážně, můžete v něm prorazit. Nejdřív jsem hledal práci
v profesionálním uměleckém studiu.

Naštěstí jsem našel studio,
kde vyráběli optické sochy. Dostal jsem tu práci a začal tam dělat. A už tehdy mi bylo jasné,
že to chci dělat po zbytek života. Tento druh umění je unikátní proto, že na světě existuje jen pár lidí,
kteří se mu věnují. Téměř 99,9 % uměleckého sklářství
se vytváří formováním za tepla. Vezmou svůj materiál, zahřejí ho a začnou
manipulovat tvarem nebo barvou skla. Vystaví ho ohni nebo ho zahřejí v peci.

Existuje několik metod. Ale já nepoužívám vůbec žádný žár. Já pouze brousím a poté leštím. Tím se od ostatních liším. Je to mnohem složitější
i náročnější na čas. Ale výsledek je úžasný. Výroba jednoho díla zabere 8 až 18 týdnů. To proto, že je to pracné, musí to být
přesné a tolerance jsou malé.

V každém kroku jde o dokonalost. Proto to zabere čas. Popíšu vám ten proces. Nejdřív mám tyhle velké bloky skla. Toto je kus zlatého křišťálu. Dostávám ho asi v takto dlouhém bloku. Poté ho nařežu na různě velké kusy a do hladka obrousím všechny strany.

To udělám s každým kusem křišťálu. Následně ho rozpůlím,
vyleštím všechny vnitřní plochy To zabere asi den a půl. Poté dovnitř vložím dichroické sklo. Tento kus je z poloviny zpracovaný. Vložil jsem sem dichroické sklo.
Proto ta barva. Poté se dostanu do této fáze. Můžete zde vidět spoustu barev.

To proto, že jsem to mnohokrát
rozřízl a všechny barvy dovnitř vložil. Do této fáze to zabere týden až dva. Musím to naprosto přesně vyleštit, odnést to do lepící
místnosti, přidat barvu, spojit to, opět to rozříznout,
znovu donést do lepící místnosti a spojit. Znovu obrousit, rozříznout, na lepení... Každý z těchto kroků zabere čas. Pokud chcete dobrý výsledek,
nemůžete to nijak šidit.

Když lidé vidí mou práci, ptají se: "Jak jsi to tam dostal?
Jak jsi tam dostal ty kousky a barvy?" Musím jim vysvětlovat,
že nejdřív jsem vytvořil vnitřek a pak ho obklopil čirým sklem. Děje se tak kvůli indexu lomu. Uvnitř je křišťál,
skrz který světlo prochází jinak než přes optické sklo,
kterým je obklopen. Optické sklo a epoxid,
kterým ho lepím, mají stejný index lomu.

Světlo jimi prochází tak,
že to oko nepozná. Ale když prochází křišťálem,
vidíte tu hranici. Přijde vám to,
že v tom skle visí jiné sklo. Nevisí, ale vypadá to tak. Je to úžasný aspekt výtvoru. V těchto výtvorech
využívám dichroické sklo. Dichroické sklo je tak úžasné, protože každý kus skla odráží dvě barvy.

Asi vidíte, že je velmi tenké. Ale na tomto skle je povrchová vrstva,
která může měnit barvy. Navíc vrhá barevný stín
a tyto barvy i odráží. Je to jeden z důvodů,
proč je tento výtvor tak úžasný. Mou nejoblíbenější prací je jasně Viviovo. Začal jsem ho vytvářet
a ukázalo se, že je to velmi těžké. Během výroby jsem to skoro vzdal. Připravoval jsem se na výstavu a byla tam jedna úžasná dívka,
která se nakonec stala mou ženou.

Chtěl jsem se trochu předvést. Přivedl jsem ji k mým asi 12 až 20 dílům. Zeptal jsem se, které se jí líbí nejvíc. Čekal jsem, že... Ani nevím, co jsem čekal. Rozhlédla se po všech kusech a řekla: "Líbí se mi všechny,
ale nejvíc asi tohle nedodělané." "Jde o to, jaké by mohlo být.


Už to v něm skoro je." To dílo jsem proto pojmenoval Viviovo. Viviane je má žena
a ovo je portugalsky vejce. Má žena je Brazilka, takže to dává smysl. V hlavě jsem to plánoval,
že ho pojmenuji vejce. Toto je zlaté Viviovo. Tedy Viviovo de oro. Je to úžasný kousek. Živím se tím,
takže to mám pořád před očima.

Kdykoliv tam vložím
nějaký kousek, zarazím se. Jen tak sedím
a pozoruji, jak je to nádherné. Někdy se na to dívám a nemůžu uvěřit... Nemůžu uvěřit, že to vytvářím.
Udivuje mě to. Na mé práci mě baví to,
že do ní zakomponovávám Fibonacciho posloupnost a poměr. Fibonacciho je zlatý poměr,
který je všude v přírodě. Způsobuje, proč jsou stromy
tak vysoké a široké.

Je i v našem těle. Je v poměru vašeho obličeje,
vašich nosů a očí. Většinou je znázorněn jako ulita. Ta spirála je tím poměrem. Já ho používám,
protože je v každém dobrém umění. U mě je důležitý,
protože spoléhám na přímé linie. Všechny vyleštěné plochy musí být rovné.
A to v přírodě nenajdete. Já dělám to, že vezmu tyto přímé linie,
které se v přírodě nevyskytují, a udělám je přírodnější.

Musím ten poměr použít
jako most mezi sběratelem a uměním. Bez něj to vypadá jen jako
normální výrobek, jako něco z továrny. Tak to není, je to náročná práce. Každý krok výroby
je učiněn lidskýma rukama. Je to snaha o dokonalost. Takže abych dokázal, že je to umění a ne nějaký tovární výrobek, je Fibonacciho posloupnost nutností.

Inspiraci čerpám ze schopnosti
vytáhnout nápady z ničeho. Schopnosti se dotknout té studnice umění. Vzít něco, co je jen ve vaší hlavě,
a přeměnit to v něco skutečného. Mnoho lidí se mě ptá,
co pro mě toto umění znamená. Ale to není ta správná otázka. Správnou otázkou je, co toto umění
znamená pro osobu, která si ho odnese domů. O tom umění je.

Co to znamená pro osobu, která si to odnese
domů a bude se na to dennodenně dívat. O tom to je. Pokud se tedy někdo zeptá,
co to pro mě znamená, otočím to a zeptám se,
co to znamená pro něj. Je to něco, co bys koupil ženě k výročí? Je to něco, co si z cesty
na Havaj zapamatuješ? Nebo je to něco, co si koupíš, protože je
to krásné a chceš to vidět každý den? A to, že je to krásné, je odpovědí.

Odpovědí je, že to vytvářím,
abych s lidmi sdílel krásu. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz