Masožravé rostliny

Před pěti lety...
Ne, pardon, před miliony let prošlo několik rostlin
mimořádnou adaptací. Tyto fotosyntetické rostliny
žijí v oblastech s nedostatkem živin, často jim chybí dusík, tak vyvinuly
schopnost doplňovat svůj jídelníček lovením a pojídáním zvířecího masa. Jak říkávala moje máma:
"Pokud potřebuješ vápník, sněz mlékaře." Ano, přesně to říkala. Asi nejznámější masožravá rostlina
je mucholapka podivná.

Její listy jsou rozděleny na dva laloky
napojené na prostřední kanálek. Malé aktivační chloupky na obou lalocích
jsou extrémně citlivé na dotek. Když jsou tyto chloupky ohnuty,
iontové kanály u jejich kořínků se otevřou,
což vytvoří elektrochemický signál, který poté změní buňky
v prostředním kanálku a dovolí lalokům,
obvykle udržovaným v napětí, aby se zaklaply. Vskutku to vypadá,
že sledujeme tikaní jemných koleček v nádherných hod***ch matky přírody.

Proč jste to vypípali?
Říkám hod***y. Teď to vypadá,
že místo toho říkám hovadiny. Listy se zavírají ve dvou fázích,
nejdříve rychle, ale jenom napůl, aby uvěznily větší kořist,
ale menší, méně výživnou nechaly uniknout. Hej, já to viděl.
To je fakt zvrácený. Jako by ta moucha
neměla svých starostí dost. Když je hmyz správných rozměrů chycen,
prstům podobné řasy na okrajích listů se zapletou a postupně
vytvoří vzduchotěsný uzávěr, aby nevytékaly trávicí šťávy rostliny
a dovnitř se nedostaly bakterie.

Následujících 5 až 12 dní
je hmyz, nebo žába s velkou smůlou, tráven, načež se mucholapka opět otevře. Pokud se vám to zdá groteskní,
představte si, co si kytky myslí o salátu. Tohle je pomsta
za váš míchaný salát jako z hororu. Mucholapka je, jako když vám
salátový bar usekne ruce. Naproti tomu je drosera
smrt v obětí lízátek.

Drosera se také jmenuje rosnatka,
protože její malinká tykadla se lesknou, jako by byla pokrytá kapkami rosy. Ve skutečnosti to není rosa,
nýbrž sliz vylučovaný sliznými žlázami. Ne, tento sliz není jako ta
burákovému máslu podobná hrudka, kterou jste vyflusli v metru.
Tento sliz je hustá, lepivá látka, která kořist polapí a zároveň tráví. Tykadla reagují na nejmenší dotyk,
a tak se ke kořisti ohýbají další tykadla. Čím více se zvíře brání,
tím zapletenější je v tom vnějším žaludku.

Pokud není tenhle pavouk.
Tenhle pavouk se s tím nes*re. Ty největší masožravé rostliny
spoléhají na pasivnější strategii. Nepenthy, neboli láčkovky,
mají modifikované listy, které fungují jako pasti. Kolem obústí, tedy okraje láčky
je vylučován sladký nektar, který láká hmyz ke kluzké stěně,
po které kořist sklouzne a nakonec se utopí
v trávicích šťávách na dně. Co je to sakra z úhel?

Vynálezce záchodové kamery
se konečně někde uchytil. Jo, jasně, je to na videa o přírodě. Měli byste se cítit #požehnaní,
že se nemusíte strachovat, že spadnete do žaludku. Na Borneu vykazují tři druhy láčkovek
mutualistický vztah s tanou horskou. Tyto rostliny produkují toaletní láčky. A to jsou dvě slova,
která by neměla být tak blízko u sebe. Vylučují nektar tak,
aby na něj tana dosáhla pouze, pokud umístí zadek nad ústí láčky.

Je to určitá forma platby.
Jako restaurace se záchody místo židlí. Je těžké to přijmout,
říká ta láčkovka. Mutualismus je vztah dvou organismů,
při kterém každý profituje z činnosti toho druhého. Tana má prospěch z vylučovaného nektaru,
zatímco láčkovka má prospěch z toho, že se jí někdo vysere do pusy. Oboustranně výhodné.

Výkaly tany jsou ve skutečnosti
pro láčkovku jednoduchý a efektivní způsob jak získat živiny. A je to skvělý příklad
jednoho ze základních pravidel přírody: Pokud je někde díra,
něco do ní vleze a vykadí se tam. Můžete to zkusit.
Lehněte si a natřete si nos medem a otevřete pusu.
To je fakt nechutný. Překlad: jesterka
www.videacesky.cz Hej, Bobe.

Bobe. Jako vážně? Bobe!