Proč se zamilováváme?TED-Ed

Ach, ta láska. Jak je nádherná a opojná, srdcervoucí a zdrcující. A často tohle všechno najednou! Proč se téhle emoční zátěži vydáváme dobrovolně všanc? Dává láska našim životům smysl, nebo je to útěk před naší samotou a utrpením? Zastírá láska naši sexuální touhu, nebo je to trik biologie, abychom se množili? Je láska vším, co potřebujeme?

Potřebujeme ji vůbec? Pokud má romantická láska účel, nepřišla na něj ještě ani věda, ani psychologie. Ale v průběhu dějin někteří z největších filozofů přišli se zajímavými teoriemi. Láska nás znovu sceluje. Starořecký filozof Platon zkoumal myšlenku, že milujeme, abychom se scelili. Ve svém Symposiu píše o hostině, na které Aristofanes, autor komedií, hosty baví s následujícím příběhem: Lidé bývali stvořeními se čtyřma rukama, čtyřma nohama a dvěma tvářemi.

Jednoho dne nahněvali bohy a Zeus je rozťal vedví. Od té chvíle každý člověk postrádá svou polovičku. Láska je touha najít spřízněnou duši, díky které se budeme opět cítit celí. Nebo aspoň to si Platon myslel, že by opilý dramatik říkal na party. Láska nás trikem nutí mít děti. O mnoho, mnoho let později si německý filozof Arthur Schopenhauer myslel, že láska postavená na sexuální touze je jen slastná iluze.

Tvrdil, že milujeme, protože naše touhy nás nutí uvěřit, že někdo jiný nás učiní šťastným. Ale těžce se mýlíme. Příroda nás jen balamutí, abychom se množili, a láskyplné spojení, které hledáme, se naplní v podobě našich dětí. Když už jsou sexuální touhy naplněny, jsme vrženi zpátky do mučivé existence a uspět můžeme jedině tak, že zachováme lidské pokolení a udržíme v chodu cyklus lidské otročiny. Někdo nejspíš potřebuje obejmout.

Láska je útěkem před osaměním. Podle laureáta Nobelovy ceny, britského filozofa Bertranda Russella, milujeme, abychom uhasili naše fyzické a duševní touhy. Lidé jsou stvořeni k rozmnožování, ale bez opojení vášnivé lásky je sex neuspokojivý. Náš strach z chladného, krutého světa nás nutí budovat si tvrdé schránky, které nás chrání a izolují.

Blaho, intimita a vřelost lásky nám pomáhá překonat strach ze světa, zbavit se osamělých schránek a být v životě aktivnější. Láska obohacuje celé naše bytí, a proto je tou nejlepší věcí v životě. Láska je klamné utrpení. Siddhártha Gautama, známý jako Buddha nebo Osvícený, by se s Russellem nejspíš pustil do zajímavé diskuze. Buddha tvrdil, že milujeme, protože se snažíme uspokojit základní potřeby. Ale naše vášnivé tužby jsou vadné a vztahy, včetně romantické lásky, jsou velkým zdrojem utrpení.

Buddha naštěstí objevil osmidílnou stezku, jakýsi plán, jak uhasit toužebné ohně, abychom dosáhli nirvány, osvíceného stavu pokoje, jasnosti, moudrosti a soucitu. Romanopisec Cchao Süe-čchin vylíčil tento buddhistický postoj, že je romantická láska pošetilost, v jedné z největších čínských klasik Sen v červeném domě.

Ve vedlejší dějové linii se Jia Rui zamiluje do Si-feng, která ho obalamutí a zesměšní. Protichůdné pocity lásky a nenávisti ho ničí, tak mu taoista dá kouzelné zrcátko, které jej může vyléčit, tedy pokud se do něj nepodívá. Ale samozřejmě že se do něj podívá. V něm spatří Si-feng.

Jeho duše vstoupí do zrcátka a v železných řetězech je odvlečen vstříc smrti. Ne všichni buddhisté tenhle postoj vůči romantické a erotické lásce sdílí, ale ponaučení z příběhu říká, že taková náklonnost se rovná tragédii a měli bychom se jí a kouzelným zrcátkům vyhýbat. Láska nám dovoluje se překonat. Zakončeme to trochu pozitivněji. Francouzská filozofka Simone de Beauvoir přišla s tím, že láska je touha se s někým propojit a že naše životy naplňuje smyslem.

Netrápila ji ale tolik otázka toho, proč milujeme, ale spíš jak můžeme milovat lépe. Podle ní problém tradiční romantické lásky spočívá v tom, že umí být tak okouzlující, že máme nutkání z ní dělat jediný důvod, proč žít. Ale závislost na druhém, aby ospravedlnil naši existenci, snadno vede k nudě a mocenským hrám.

Abychom se této pasti vyhnuli, podle Beauvoir máme milovat autenticky, což je spíš jako velké přátelství. Milenci se podporují v tom, aby poznávali sami sebe, překonávali vlastní ego a obohacovali své životy i svět společně. I když se možná nikdy nedozvíme, proč se zamilováváme, víme jistě, že to bude jako jízda na horské dráze emocí. Je to děsivé a vzrušující. Kvůli ní trpíme a létáme ve výšinách. Možná se sami sobě ztratíme, možná sami sebe nalezneme.

Může to být srdcervoucí, nebo to taky může být to nejlepší, co se nám přihodí. Odvážíte se to zjistit? Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz