Syndrom podvodníka je rozšířený fenomén, který dost možná zažila většina z vás. Potýkají se s ním lidé ve škole, na vysokých akademických pozicích, ale i v běžném pracovním provozu. Co ho způsobuje a jak je s ním možné naložit?
I poté, co Maya Angelou napsala 11 knih a vyhrála několik prestižních cen, nemohla utišit otravné pochyby, že si to doopravdy nezasloužila. „Přijdou na to, že jsem je obelstila.“ Albert Einstein zažil něco podobného. Říkal o sobě, že je to bezděčný šejdíř, jehož práce si nezasloužila pozornost, které se jí dostalo. Úspěch na úrovni Angelou nebo Einsteina je vzácný, ale jejich pocit, že podvádí, je velmi obvyklý.
Proč se spousta z nás nemůže zbavit pocitu, že si svůj úspěch nezasloužíme nebo že si naše myšlenky a schopnosti nezaslouží pozornost? Psycholožka Pauline Rose Clance jako první zkoumala tento bezdůvodný pocit nejistoty. Při terapiích si všimla, že spousta jejích pacientů-studentů sdílela jednu obavu: i když měli dobré známky, nemysleli si, že si místo na univerzitě zaslouží. Někteří si dokonce mysleli, že byli přijati omylem. Ačkoliv Clance věděla, že to bylo neopodstatněné, vzpomněla si, že se tak na škole cítila úplně stejně.
Ona a její pacienti zažili něco, čemu se přezdívá různě: fenomén podvodníka, pocit podvodníka a syndrom podvodníka. Clance s kolegyní Suzanne Imes nejdřív zkoumaly imposterismus u studentek a členek fakulty. Ve své studii u této skupiny objevily všudypřítomné podvodné pocity. Od této studie bylo to samé objeveno napříč gendery, rasami, věkem a velkou škálou povolání, ačkoliv je to rozšířenější u méně zastoupených a znevýhodněných skupin, na které to má větší vliv.
Nazývat to syndromem zlehčuje, jak všeobecná zkušenost to je. Není to nemoc nebo abnormalita. A nutně se to nepojí s depresí, úzkostí nebo sebevědomím. Odkud se tyto podvodné pocity berou? Schopní a úspěšní lidé si myslí, že ostatní jsou na tom stejně. To může vést k pocitům, že si nezaslouží uznání nebo příležitosti na úkor jiných.
A u Angelou a Einsteina vidíme, že neexistuje hranice úspěchu, která by tyto pocity utišila. Pocity imposterismu se netýkají pouze velmi schopných osob. Každý může podlehnout jevu takzvané pluralitní ignorance, kde o sobě všichni tiše pochybujeme, ale myslíme si, že jsme v tom sami, protože nikdo jiný o pochybách nemluví. Jelikož je těžké doopravdy zjistit, jak tvrdě naše okolí pracuje, jak těžké jim určité úkoly připadají nebo jak moc o sobě pochybují, není snadné zbavit se pocitů, že jsme méně schopní než lidé kolem nás.
Intenzivní pocity imposterismu můžou lidem bránit ve sdílení skvělých nápadů nebo ve snaze o práci či program, ve kterých by zářili. Zatím se jako nejlepší způsob, jak se syndromem podvodníka bojovat, jeví mluvit o něm. Spousta lidí, co syndromem trpí, se bojí, že když se zeptají na svůj výkon, obavy se potvrdí.
Ale i když dostanou pozitivní feedback, často to jejich obavy neutiší. Ale na druhou stranou, pokud uslyšíte, že váš poradce či mentor tyto pocity zažil, obavy to může utišit. A totéž platí pro vrstevníky. I prosté zjištění, že pro tyto pocity existuje termín, může být obrovská úleva. Jakmile o tomto jevu víte, můžete s vlastním syndromem bojovat přehodnocováním pozitivního feedbacku. Jedna vědkyně, která se vinila z problémů v laboratoři, začala příčiny potíží dokumentovat.
Časem si uvědomila, že většina problémů vznikala selháním techniky, a uvědomila si vlastní kompetenci. Těchto pocitů se možná nikdy nezbavíme, ale můžeme otevřeně mluvit o akademických či profesních výzvách. Se vzrůstajícím povědomím o tom, jak běžná tato zkušenost je, se možná přestaneme bát mluvit upřímně o svých pocitech a uvěříme jednoduchým pravdám: máte talent, jste schopný a patříte sem.
Každému se občas hodí extra dávka sebevědomí. Tipy a triky, jak posílit to své, najdete v tomto videu. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz
ElTigrePublikováno: 4 let
