Žijeme v simulaci?

Pokud se o tento křehký vesmír budeš opírat dost dlouho či silně, projdeš skrz. Žijeme v obrovském vesmíru, na malé mokré planetě, kde se před miliardami let jednobuněčné formy života, které se vyvinuly ze stejných prvků jako všechen neživý materiál kolem nich, začaly množit a proměňovat do neuvěřitelně složitých forem života. To vše, živé i neživé, mikroskopické i kosmické, se řídí matematickými zákony se zjevně náhodnými konstantami. Tím se nabízí otázka: Pokud je vesmír zcela řízen těmito zákony, nemohl by ho dostatečně silný počítač přesně simulovat?



Mohla by naše realita být skutečně neuvěřitelně detailní simulace zavedená mnohem vyspělejší civilizací? Toto může znít jako sci-fi, ale byla předmětem seriózního zkoumání. Filozof Nick Bostrom rozvinul přesvědčivý argument, že zřejmě žijeme v simulaci, a někteří vědci si také myslí, že je to možné.



Tito vědci začali přemýšlet o experimentálních testech, aby zjistili, zda je náš vesmír simulací. Debatovali o tom, jaké by mohla mít simulace omezení a jak by tato omezení mohla vést k pozorovatelným stopám na tomto světě. Kde bychom mohli hledat ty poruchy? Jedna myšlenka je, že jak simulace běží, to by mohla v průběhu času hromadit chyby. K nápravě těchto chyb by simulátory mohly upravit konstanty v přírodních zákonech. Tyto posuny mohou být malé, například určité konstanty, které jsme měřili s přesností částic na milion, se nehnuly po desetiletí, takže jakýkoliv posun by musel být v ještě menším měřítku.



Ale jak získáme větší přesnost v měřeních těchto konstant, můžeme zaznamenat mírné změny v průběhu času. Další věc za zvážení pochází z konceptu, že konečný výpočetní výkon, bez ohledu na svou velikost, nemůže simulovat nekonečno. Pokud je prostor a čas nepřetržitý, pak i malá část vesmíru má nekonečné body a stává se nemožnou k simulování konečnou výpočetní silou.



Takže simulace by musela reprezentovat prostor a čas ve velmi malých kouscích. Ty by byly téměř nepochopitelně malé. Ale mohli bychom je najít s použitím určitých subatomárních částic jako sond. Základní princip je tento: Čím menší to je, tím citlivější to bude k narušení. Představte si najetí do výmolu na skateboardu a v náklaďáku. Každá jednotka v časoprostoru by byla tak malá, že většina věcí by cestovala bez přerušení.



A to nejen objekty dostatečně velké na pozorování pouhým okem, ale také molekuly, atomy, dokonce i elektrony a většina subatomárních částic, které jsme objevili. Pokud objevíme malou jednotku v časoprostoru nebo proměnlivou konstantu v přírodním zákoně, dokázalo by to, že je vesmír simulace? Ne, byl by to jen první z mnoha kroků.



Pro každý nález by mohla být jiná vysvětlení. A mnohem více důkazů by bylo potřeba k vytvoření hypotézy simulace jako fungující teorie přírody. I přes nespočet testů jsme omezeni jistými předpoklady, které všechny mají. Naše současné chápání přírodního světa na kvantové úrovni se hroutí na něčem, co je známo jako Planckova stupnice. Pokud je jednotka časoprostoru v tomto měřítku, nebyli bychom schopni ji hledat s nynějším vědeckým porozuměním.



Je tu dost věcí, které jsou menší než to, co je nyní pozorovatelné, ale větší než Planckova stupnice, které se dají zkoumat. Podobně posuny v konstantách přírodních zákonů by mohly nastat tak pomalu, že by byly pozorovatelné pouze po dobu života vesmíru. Takže mohou existovat, i když je nezachytíme po stovky nebo tisíce let. Také si zaujatě myslíme, že simulátor našeho vesmíru, pokud existuje, provádí výpočty stejně jako my s podobnými výpočetními omezeními.



Opravdu nelze zjistit, jaká omezení a metody mimozemské civilizace mohou mít. Ale musíme někde začít. Možná nikdy nebude možné přesvědčivě dokázat, že vesmír je, nebo není simulací, ale vždy budeme posouvat vědu a techniku vpřed ve snaze o otázku: Jaká je podstata reality? Překlad: Karolína I. www.videacesky.cz