Hot pennies aneb slavnost házení horkých mincí na lidi

Někdy si před natáčením dohledám spoustu informací a někdy prostě improvizuju. Co vím: Každoročně se v Honitonu, městě na jihozápadě Anglie, dodržuje tradice, při které z balkónů hází drobné mince lidem dole, kteří se je snaží chytit. Zřejmě s tím začali před 700 lety, během místních slavností. Tehdy házeli mince úplně rozžhavené a ti, kteří je házeli, se bavili tím, že sledovali, jak se chudí popálí, když se snaží mince posbírat.



Tehdy měla jedna pence mnohem vyšší hodnotu, odpovídalo to zhruba hodnotě jedné libry, to už někomu zoufalému za pár popálenin stálo. O 7 století později pořád ještě hází pence, ale prý už ne rozžhavené, pouze nahřáté. Víc toho nevím, tady končí scénář. Ale snad se od místních dozvím víc.



A snad mě nezraní padající pence. Letos poprvé slavím Hot pennies v roli starostky Honitonu. Ale znám to od dětství. Slavnost vede především městský vyvolavač, je to jeho slavnost, já se tam spíš vetřela. Jsem městský vyvolavač a ceremoniář v Honitonu. Tuto funkci mám už 27 let a dnes povedu svou 28.



ceremonii slavnosti Hot pennies. Házíme pence z balkónů, oken, a když si troufnete je nachytat, posbírat, můžete si je nechat. Rovnáme se tu zhruba podle výšky. Děti vepředu, dospělí vzadu. Snad budeme všichni v pořádku. Ve výboru jsem už neuvěřitelných 46 let a dnes slavím 47. ročník Hot pennies. Když Honiton získal status města, uspořádali slavnost. Samozřejmě chtěli, aby přišli lidé, aby se slavnost povedla.



Ale docela hodně lidí svým pánům nezaplatilo pachtovné, takže se rozhodlo, že během týdne slavností platí amnestie. Že nikdo nebude zatčen, dokud bude vyvěšena rukavice. Nikdo nebude zatčen. Nikdo nebude zatčen. Až teď mě napadlo, že bych mohl mít nádobu, do které mince chytat. Lidi tu mají obrácené deštníky, děti mají kbelíky a já…



Držte mi palce. Honiton je významná zastávka na cestě z Exeteru do Londýna, na hlavní ulici bylo více krčem, než bylo jinde obvyklé. V těch krčmách přespávali bohatí lidé a ti se velmi bavili tím, že házeli horké mince a sledovali, jak si poddaní pálí prsty. Už to začíná. Ty brďo!



Au! Nechytnul jsem ji. Jen na chvilku jsem ty mince spustil z očí… Letos je už 802. ročník. Aspoň si to myslíme. Asi se několik let vynechalo, za války a tak, ale celé roky nebyli potřeba sponzoři. Všechny pence se posbírali do sklenic a nádob v hospodách. A rozhazujeme tu pence v hodnotě stovek liber. V každé hospodě byla nějaká lahev, plechovka nebo tác, kam lidé dávali drobné, ale dneska se ty pence musí objednávat třeba 14 dní předem v bance.



Mám ji! Je to jedna pence, ale jsem na tu jednu penci hrdý. Můžu potvrdit, že je trochu nahřátá. Dříve je žhavili, pekli je v pecích, podél hlavní ulice dříve tekl potok a máme fotky, jak z něj děti tahají pence a taky jak si chladí popálené prsty.



A někteří obyvatelé mají ještě dnes jizvy, protože je v 60. letech popálily mince. Dříve bývaly opravdu horké, úplně rozžhavené. Když vás trefila mince do ruky… Mám kamaráda, který tvrdí, že má od takové mince jizvu. Je na to hrdý. Když mince popadaly na zem, při sbírání se člověk spálil. Tam nahoře je dítě. A to hází mince přímo na nás spíš než do vzduchu.



Nosívali jsme rukavice, pořádné boty, staré oblečení… A když jsme se vrátili do školy, dostali jsme trest, že jsme šli za školu. Dneska to zní šíleně, že na nás někdo házel horké mince, hlavně když jsme byli ještě malí. Ale proto to byla zábava. Už jsem moc daleko. Neprobojoval jsem se blíž. Nedostal jsem se až tam k těm deštníkům. Spokojím se se svými dvěma pencemi a jedním lehce zraněným kameramanem. Mrzí mě to. Bývalo to docela divoké.



V dnešní době jsme opatrnější. Mince házíme víc do vzduchu, ohříváme je tak maximálně na sluníčku a snad se vyhýbáme úrazům. Ale snažíme se, aby se tenhle krásný, starobylý zvyk dál dodržoval. Překlad: jesterka www.videacesky.cz