Úvod do tornád

Začínají svůj život jako duchové, osaměle proudící světem. ale jejich noblesa se pomalu mění ve vztek. Jsou stále větší a větší, vlní se a kroutí a zoufale se natahují k zemi. A to, co začalo jako neviditelný stín, se proměnilo v monstrum. ÚVOD DO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ TORNÁDA Tornáda jsou silné sloupce vzduchu, které se táhnou od země k mrakům.



Většina je relativně slabá, ale těch několik, která vyrostou do velkých tornád, jsou extrémně prudká a způsobují obrovskou destrukci. Tornáda se objevují na šesti ze sedmi kontinentů. Země s nejvíce tornády v poměru k rozloze je Spojené království, ve kterém je každý rok nahlášeno průměrně 33 tornád.



Ale země s největším počtem tornád a těmi nejintenzivnějšími jsou Spojené státy s více než tisíci hlášenými tornády ročně. Tornáda – bez ohledu na to, kde se vyskytují – jsou klasifikována buď jako supercelární tornáda, která se tvoří uvnitř supercel, což jsou nejsilnější bouřky, nebo nesupercelární tornáda, která jsou menší a slabší a tvoří se v nesupercelárních bouřkách.



Existuje mnoho teorií, které se točí okolo vzniku tornád. Jedním společným klíčovým prvkem je přítomnost vysokotlakého a nízkotlakého vzduchu v daném prostoru. Částice vzduchu z oblasti vysokého tlaku se pohybují směrem k oblasti nízkého tlaku. Tento pohyb vytváří vítr. Nesupercelární tornáda, jako je vodní smršť a pozemní smršť, vzniknou, když se smísí chladný vysokotlaký vzduch s teplým nízkotlakým.



A to zejména v blízkosti země. Jak se částice vzduchu pohybují horizontálně z oblasti vysokého tlaku do oblasti nízkého tlaku, začne se zvedat vítr. Větry foukající různými rychlostmi v různých směrech a nadmořských výškách začnou foukat cyklicky.



V případě nesupercelárních tornád se promění ve vír rotující směrem vzhůru. Ale aby se vytvořila supercelární tornáda, musí být okolnosti odlišné. Prudká supercela čerpá teplý nízkotlaký vzduch do vyšší nadmořské výšky a zanechává za sebou chladný vysokotlaký vzduch poblíž země. Vzduchové částice, které se snaží uvést do rovnováhy dva stupně tlaku, vytváří vítr, který fouká svisle.



Vítr sílí a začne foukat cyklicky, čímž se vytvoří roura větru, která se valí po zemi. V obou případech vzestupný proud větru zvaný stoupavý proud vzduchu poskytuje poslední složku pro vytvoření tornáda. V počínajícím nesupercelárním tornádu se stoupavý proud vzduchu protahuje svislým vírem, dokud nedosáhne mraků. Pro vytvoření supercelárního tornáda zvedne stoupavý proud vzduchu valivou rouru vzhůru, dokud není zcela vzpřímená.



Pak vytáhne z nebe kondenzaci do točícího se víru. Jakmile víry supercely nebo nesupercely spojí zemi s mraky, jsou oficiálně klasifikovány jako tornáda. Všechna tornáda jsou hodnocena podle systému zvaného rozšířená Fujitova stupnice.



Rozšířená Fujitova neboli EF stupnice klasifikuje tornáda podle hodnocení od EF0 až EF5. Hodnocení je založeno na řadě faktorů, jako jsou škody způsobené tornádem a odhady rychlosti větru naměřené Dopplerovým radarem. Tornáda EF0 jsou nejslabší s rychlostí větru mezi 105–137 km/h. Tornáda EP5 jsou nejsilnější s rychlostí větru přesahující rychlost 322 km/h.



Jedno z nejsilnějších zaznamenaných tornád se objevilo ve městě Oklahoma v Oklahomě v roce 1999. Zrozené ze supercely mělo tornádo EF5 sílu větru přes 480 km/h. To mělo za následek 36 úmrtí, 600 zranění a způsobilo škody okolo 1 miliardy dolarů. Tornádům sice nejde zabránit, ale přijímají se opatření na ochranu komunit.



Meteorologové pozorně sledují bouřkové fronty ve vysoce rizikových oblastech a snaží se předvídat možné výskyty tornád. Tím pomáhají snižovat škody v obydlených oblastech a zachránit nespočet životů. A to i v tváří v tvář jedné z nejhrozivějších přírodních škod. Překlad: Karolína I. www.videacesky.cz