Juvenoia

Ahoj, tady Michael z Vsauce. Kostlivci jsou děsiví a strašidelní. Ale víte co ještě? Puberťáci. Jejich postoj, způsob, jakým
se oblékají, a hudba, kterou poslouchají. Dá se tomu vůbec říkat hudba? Ta dnešní mládež. Ale jaká je dnešní mládež?

Proč jsme tolik znepokojeni?
A co je generace? Proč si myslíme, že se vrstevníci, skupiny lidí přibližně
stejného věku, chovají tak podobně? Množství každodenně
zveřejňovaných článků a publikací a příspěvků na internetu
srovnávajících minulost a přítomnost, ať už upřímně
nebo ironicky, je zarážející. Zdá se, že toho
o dnešní mládeži a o tom, jak rozdílné a úžasné bylo být
dítětem za starých dobrých časů, nemáme nikdy dost.

Označením generací to vypadá, že je lidská historie spíše uspořádaná
a oddělená nežli děsivá a chaotická. Má to také nádherně podezřelou
tendenci lichotit těm, kteří je používají. George Orwell to řekl hezky: "Každá generace považuje sebe samu
za inteligentnější než tu, co byla před ní, a moudřejší než tu, co přijde po ní.'" Pro takové přesvědčení
máme název: Juvenoia Sociolog David Finkelhor
tenhle termín zavedl.

Znamená přehnanou obavu o věci, které ovlivňují dnešní mládež. Juvenoia je znepokojivé zklamání, že kvůli iPhonům,
internetu, televizi rockové muzice
nebo těm proklatým povozům bez koní není svět pro děti
tak vhodný, jako bývával. Konflikt mezi generacemi
opravdu trvá už velmi dlouho.

Koneckonců to,
že "cti otce svého a matku svoji" bylo starověkým
přikázáním, mělo důvod. Ve 4. stol. př. n. l.
Aristoteles poznamenal, že chyby mládeže
jsou důsledkem přemíry toho, že si myslí, že vědí všechno. Zde je rytina z roku 1627, která napomíná to současné
ve srovnání se způsoby starého. Na počátku 20.

století
si Romain Rolland stěžoval, že nová generace
mladých lidí je. cituji: "Vášnivě zamilována do potěšení
a násilných her, snadno se dá podvést." Na nové lidi a směr,
jímž se společnost ubírá, bylo vždy pohlíženo
s určitým nesouhlasem. Xkcd slavně sesbíral
stručnou historii šťavnatých příkladů. V roce 1871 Sunday Magazine
zveřejnil větu, která by se dala vztáhnout
na dnešní esemeskování. "Teď vysíláme množství
rychlých a krátkých poznámek namísto toho, abychom si sedli a vážně pohovořili
o skutečném listu papíru."

V Journal of Education
v roce 1907 bědovali, že při tichém setkání
moderní rodiny u krbu má každý jednotlivec hlavu zabořenou
do svého oblíbeného časopisu. Jde o to, že pod sluncem není nic nového. Dokonce ani Slunce. O Slunci se věří,
že je hvězdou třetí generace.

Tenhle neustálý koloběh střetů generací
může občas znít jako rozbitá deska. Opravdu tyhle komentáře poskytují
vhled do myslí budoucích vůdců, nebo předčasně soudí vrstevníky
na základě jejich chování v pubertě? Navzdory neustálým starostem ta pověstná dnešní mládež se zdá
být mnohem lepší než kdykoliv předtím. Užívání drog kleslo, cvičení vzrostlo, matematika a znalost psaní se zvýšily,
trestná činnost mladistvých se snížila, urážlivé poznámky
nahlášené dětmi poklesly, počet 9 až 12letých,
kteří se zúčastnili bitky, poklesl a počet dospívajících,
kteří se bojí útoků ve školách, poklesl.

Ale juvenoia stále přetrvává. Proč? Docela to dává smysl.
Děti jsou budoucností druhu, takže je rozumné předpokládat, že příroda zvolí ty rysy druhu, u kterých by dospělí
upřednostňovali právě ten způsob, jakým byli vychováni
a zpochybňovali cokoliv jiného.

Koneckonců rodiče byli podle definice
pro druh úspěchem v rozmnožování. Vytvořili nové členy. Ať už je k tomu přivedly
jakékoliv rozhodnutí a vlivy, musely být dostatečně dobré. Jakékoliv vychýlení
by mohlo být problémem. Takže starostlivost o mladé
mohla být přirozeně vybrána stejně jako oči a prsty,
dýchání vzduchu a kakání.

Ale jde o tohle, naše mozky
si minulost nevybavují přesně nebo vzpomínky neaplikují
spravedlivě a rozumně. Tenhle způsob přemýšlení
má celou řadu zajímavých příčin. Zaprvé, na společenské úrovni
znepokojení s mládeží a starost o ni jsou často přehnané,
protože přehánět je efektivní. Vyvoláte větší popud,
když dokážete lidi přesvědčit, že jsme na pokraji krize! Dále náš neustále se propojující svět znamená více potenciálního
styku s lidmi mimo rodinu, mimo kmen, mimo sousedství.

Přestože problémy mladistvých
zahrnují lidi, které mládež už zná, nebezpečný cizí člověk
vyvolává mnohem větší strach. "Moje děti mají dobré přátele,
kteří mají dobrý vliv, tak proč bych se měl bát?" by mohlo dnes být nahrazeno větou: "I tak lidé, co neznáš,
jsou hrozbou, tak se strachuj."

Další důvody
pro juvenoiu jsou osobní. Často to není až tolik svět,
co se změnil, jako spíš vy. Jsou řidiči dnes opravdu horší,
než když jste byli malí, nebo prostě máte
nové zodpovědnosti a zkušenosti, díky kterým si více všímáte
nebezpečí, která existovala vždy? Minulost si vybavujeme abstraktně. V našich mozcích
prostě není dostatek místa nebo nemáme životně
důležitou potřebu pravdomluvnosti, když si na něco vzpomínáme.

Proto si vzpomeneme spíše obecně,
jak jsme se v minulosti cítili bez malých nepříjemností
charakteristických pro přítomnost. Zadruhé, averze ke ztrátě
a majetnický efekt. Lidé přikládají větší význam ztrátě
než stejně velkému zisku. Když se v jedné slavné
studii zeptali lidí, kolik by zaplatili za hrneček, udávali cenu,
která byla podstatně nižší, než ta, za kterou by ho prodali lidé,
kteří hrneček zprvu dostali do ruky.

To možná hraje roli v tom,
jak si vážíme věcí, které už máme, našich vzpomínek a oblíbených
věcí více než něčeho nového. Existuje dokonce
neurověda, která dokládá, proč se pro vás
nové zdá být tak špatným. Říká se tomu vzpomínková nerovnost. Ukládání autobiografických vzpomínek, vzpomínek o vás se
zvyšuje v dobách změny.

Náhodou je to také důvod, proč si myslíme, že vzrušující věci
trvaly déle než ve skutečnosti, ale jen málokdy si podrobně
vybavujeme nudné chvilky. Dříve jsem rozebíral důvody,
kvůli kterým nám připadá, že se zejména v rychlých,
ale významných okamžicích zpomaluje čas. Každopádně dospívání
a raná dospělost, zejména ve věku od 10 do 30 let,
jsou dobou velkých změn. Mnoho důležitých věcí,
které určují vaši osobnost, se odehraje v tomhle věku.

Takže není žádným překvapením,
že vedle věcí, které se odehrály nedávno, vzpomínky z téhle vzpomínkové
nerovnosti jsou početnější a citovější. Knihy a písničky a filmy a slangová slova
a chování, které jste milovali a používali během téhle doby,
docela dobře korelují s tím, na co budete vzpomínat
nejraději, až budete staří. Jak můžeme vidět,
juvenoia je přirozená. Popravdě její zdravá dávka je důležitá.

Je mnoho věcí, které bychom
se měli snažit vylepšit. Při vysvětlování, že se juvenoia
objevuje u každé generace, se občas vytratí, že povaha
juvenoiy nebyla vždy stejná. Generační mezera starověku
nebo 14. století nebyla stejná jako dnes. Zvýšená rychlost změny
může být jedním důvodem, ale dalším je, že se začátkem minulého
století objevil nový typ stvoření. Puberťák. Slovo puberťák se do roku 1922
vůbec jako období života nepoužívalo.

Puberta od Jona Savage
je perfektní četbou o tom, jak lidská společnost tak nějak
náhodou puberťáka vytvořila. Jak továrny vytvářely
nové práce pro nekvalifikované, mladí lidé mohli získat
něco skvělého – jejich vlastní peníze. Najednou si obchodníci uvědomili,
že by mohli vyrábět produkty pro mládež. Nebyli nadále omezeni tím,
jak se rozhodli jejich rodiče. Navíc příval přistěhovalců
poukázal na to, že identita není natrvalo. Je tvárná, osobní,
záleží na rozhodnutí.

Mimoto v tu dobu volání
po povinném vzdělávání, to je, že se uzákonilo
chození dětí do školy, dále zesílilo oddělení identit dětí tím, že je ve velkém vyhnalo
ze světa do společných prostor, kde byly obklopeny
zejména svými vrstevníky. V tomto prostředí si mohly vytvořit
chování a názory a kulturu sdílené pouze mezi nimi. Povinná školní docházka
také zvýšila gramotnost v dospívání, což jim dalo tu obrovskou
moc slyšet příběhy napsané pro ně
a o nich v knihách, které si mohly koupit
za své vlastní peníze.

Tou dnešní mládeží
najednou nebyli jen mladí lidé čekající na životní zkušenosti, byly to samostatné bytosti
s jejich vlastní kulturou a hlasem. To způsobilo, že se juvenoia změnila
z jemných šarvátek minulosti do paniky v plných obrátkách,
jak ji známe a milujeme dnes.

Tím však vyvstává zásadnější otázka. Jistě, můžete říct, že to dává smysl, ale i někdo, kdo v téhle společnosti
nevyrůstal, by zcela zřetelně viděl, že za starých časů nebyla kultura
tak jednoduchá, jak je tomu dnes. Vytvářela ji elita pro elitu. Teď se vytváří pro masy, které vyžadují senzační,
atavistické banality namísto racionálních kritických
myšlenek jako učenci a samozřejmě já.

Tyhle příklady jsou jistě přesvědčující,
ale množné číslo anekdot není data. Mohli byste vybrat
jiné příklady a tvrdit opak. Mozart psal básně o prdech. Existují úžasná díla a existují jednoduchá
díla tvořená po celou dobu dějin lidstva. Jak Steven Johnson v knize Všechno
špatné je pro vás dobré poukazuje, když je lidem nabídnuta při rozhodování
možnost koupit nebo účastnit se, nalézáme u nich tendenci upřednostňovat
vyšší požadavky na přemýšlení, upřednostňovat chytřejší zábavu.

To, co obnáší držet
krok se zvyšující se hustotou a složitostí příběhů
v dnešních mediích, je ohromující. Abychom samozřejmě byli spravedliví, pod stimulující uspořádaností
se už neskrývá žádná podstata, že ano? Tohle řekl o dnešní jednoduché
společnosti bez mozku jeden slavný kritik: "Neobracíme stránky,
abychom našli myšlenky, výtečná psychologická pozorování, půvab stylu, šarm kompozice,
ale užíváme si je jako děti při hře, smějeme se obrázkům
před námi a pláčeme u nich."

Počkejte, promiňte,
tohle napsal literární kritik G. H. Lewis o Dickinsovi v roce 1872. Jde o to, že vkus je subjektivní. Co je pro jednoho uměním,
je pro jiného odpadem. Nemusí se vám líbit jazyk, násilí
nebo mravy vyobrazené dnes v televizi, ale není pochyb, že zábava,
včetně populární zábavy, vyžaduje na straně diváka více a více
přemýšlení než kdykoliv předtím.

Johnson vytvořil tenhle názorný obrázek
srovnávající zvraty ve vypravování v epizodách různých
televizních pořadů, jak šel čas. A tohle by nemělo být překvapující. Naše mozky se dožadují stimulace. Hrouda, která sedí a zírá
do vesmíru, není přirozeně vybrána jako mozek, který se učí
a syntetizuje a organizuje. Teď, když může být zábava
tvořena pro specifické publikum a dle libosti sledována znovu a znovu
a diskutována online do omrzení, ta přirozená touha může
být uspokojena médii.

Johnson zašel tak daleko, že řekl, že opakovaná sledování
nás učinila chytřejšími. Bylo umožněno vytvořit zábavu tak,
že odměňuje za její sledování a za přemýšlení o ní znovu a znovu. Jména a příběhy a vztahy a dramata,
která dnešní lidé musí nosit v hlavě, aby byli funkčními
konzumenty moderních medií, jsou dle historických
standardů ohromující a ovlivňují nás více
než kdykoliv předtím.

Johnson poukazuje na to, že v jeho době Dickinse četlo
jen 0,25 % populace jeho země. Zatímco dnes inovativní seriály
jako Západní křídlo nebo Simpsonovi s přehledem dosahují
dvacetinásobku tohoto čísla. Dobře, ale co tohle? Kde jsou dnešní Mozartové a Dostojevští? Pravděpodobně tady jsou, ale reputace Dostojevského
byla vybudována časem.

Něčím, čeho kritika moderních
umělců zatím neměla dostatek. Konečně, když
se bavíme o kritice děl, která dráždí základní emoce,
nezapomeňme na citát od Una Muna, který jsem rozebíral dříve. "Častěji jsem viděl kočku uvažovat
než smát se nebo plakat." Kočky a lidé jsou zvědaví
a dokážou řešit problémy, ale pouze lidé se dokážou
smát nad videi o prdech.

Takže čeho bychom si vlastně měli vážiz? Je tu však problém. I přestože autoři jako Johnson byli
schopni předložit přesvědčivé důkazy, že filmy a televize nám servírují
čím dál víc kognitivních složitostí, selhali při hledání
stejného důkazu pro populární hudbu. Téměř všechny
studie na toto téma zjistily, že na rozdíl od jiných forem
populárních médií se populární hudba od 50.

let minulého století ve svém
složení stala méně komplexní a naopak homogennější. Matematicky řečeno více dnešních
písniček zní podobně než dříve. Co se to děje, hudbo? Jde o tohle. Pop je pouze
jedním typem dnešní hudby a jeho role, co po něm její
posluchači chtějí a kým jsou, je mnohem specifičtější
než široké spektrum žánrů, které nabízí kina nebo Netflix. Pop song musí vyvolat rychlé
nálady, utkvět vám v hlavě, vyhovět očekávání a revanšovat se
v poměrně pravidelném časovém úseku.

Pro to ale existuje
omezené množství způsobů. Takže se možná producenti
popu prostě zlepšili ve škrabání určitého místa,
které jsou vyzváni škrabat. Představte si kritizovat doktora za to,
že v dnešní době používá penicilin. "Za starých dobrých časů
byla léčba inovativní. Byly tu pijavice, cibulové zábaly,
amputace a talismany pro štěstí. Teď je to jen penicilin, penicilin,
penicilin, je to všechno stejné."

Kritizování populární hudby
za to, že zní všechna stejně, ignoruje stejnost cíle každého pop songu. Ale co generace?
Co přesně jsou? Lidé nemají děti všichni naráz
každých 20 let nebo tak. Noví lidé se prostě objevují,
každou vteřinu asi čtyři noví. Ale jsou tu biologické změny,
kterými si lidé procházejí, jak vyrůstají a stárnou,
zhruba tvořící pár životních fází. Tenhle seznam generací zachází
až do poloviny 15.

století. Vztahuje se hlavně
k západnímu světu, zejména k USA, a je dílem
Williama Strausse a Neila Howea, jejichž kniha z roku 1991 Generace
obsahuje jedny z nejvlivnějších a nejambicioznějších teorií
o generacích naší doby. Mimochodem tohle jsou pánové,
kteří zavedli termín mileniál. Uvedli a rozvíjeli teorii, že společnost
obíhá předvídatelný cyklus nálad, každý trvá asi 20 let. Tolik, kolik každému trvá
přesun z jedné životní fáze do druhé.

Společenská nálada a společná životní
fáze, kterou při ní vrstevník zažívá, rozlišuje jednu generaci od další. Strauss a Howe nazývají každou
společenskou náladu otočkou. Otočka popisuje způsob,
jakým se bude společnost chovat, ať už zřízením,
přijímáním, vyzýváním, nebo rozpadem zažitých zvyků. K ilustraci cyklu začněme přímo
po skončení americké občanské války, v takzvaném pozlaceném věku.

Zde nacházíme americkou
společnost v první otočce, kterou nazvali vznešeností. Tohle je perioda čítající 20 let, kdy je společnost povětšinou
v souladu názorů na její další vývoj, protože nedávno
splynula tváří v tvář krizi. Instituce jsou silné, a tak jsou
mladí lidé opatrní a konformní, ale poté lidi omrzí společenská
disciplína a volají po reformě, nastane perioda probuzení.

Soulad většiny je narušen ve jménu
větší a obecnější autonomie jednotlivce. Nedůvěra v instituce vytvořené
v probuzení vede k další otočce: rozuzlení, kde na místo
obecné kulturní identity rozdělí lidi morální spory
v názorech na to, co se má dále dít. A konečně nastane obnovený chtíč
po souladu, který odpovídá krizi, tím, že se lidé sjednotí. Nálada společnosti
se přesune do přesvědčení, že odpovědí je splynutí
a společná výstavba.

Cyklus pak začíná znovu vznešeností. Většina se shodne
na směru vývoje společnosti a institucích posílených v době krize. Dokud lidi neomrzí
tohle většinové složení a probuzení zanechá
tyhle instituce slabé a ozbrojeny menším
souhlasem společnosti. Následuje rozuzlení, kde se lidé
rozdělí v názorech na morální problémy a mládež vychována v předešlých dvou
rozdělujících náladách se cítí odloučena.

Což nás přivádí do současnosti. Pokud je Strauss-Howeova
teorie pravdivá, říká nám, že tohle bude doba,
kdy se společnost sjednotí a postaví instituce
od základu tváří v tvář krizi. Není jasné, p jakou krizi půjde,
ale jestli má jejich teorie moc předpovídat, vyvrcholení krize
se odehraje v roce 2025. Celá teorie je skvělým způsobem,
jak se dozvědět něco o dějinách USA. Al Gore dokonce jednou rozdal kopii
Generations každému členu Kongresu.

Ale je nevědecká a nefalsifikovatelná. Když si vyberete správné příklady,
můžete najít vzorec v čemkoliv. Co se týče užitečnosti její obecnosti,
Philip Bump poukazuje na to, že statistický úřad USA uznává
pouze jednu oficiální rozlišitelnou generaci. Generaci populační exploze. Považujete se za generaci X?
Mileniála? Generaci Z? To je v pořádku, říká, nazvěte se,
čím chcete, všechno je to vymyšlené. Generace populační exploze
je kohorta významná v tom, že nezáleží,
kde se narodili nebo kým jsou, jejich velikost sama o sobě
toho hodně stanoví o jejich cestě.

Ale ostatní populační segmenty
pouze na základě roku narození nejsou prostě tolik významné. Další užitečný způsob rozdělení
do kohort by se mohl soustředit na jiné, s věkem méně spjaté znaky,
které lépe korelují s chováním. Bohatství, region, sexualita atd. Bez ohledu na její
přesnost je tu jedna věc, na které se teorie
o generacích a její kritici shodují.

Lidé se s věkem mění. A velikost společnosti
obklopující lidi ovlivňuje míru, po jakou se generace cítí být v konfliktu. Takže přemýšlení
o generacích je jakýmsi vodítkem, pomáhá nám vydat se na cestu osázenou
neustále stárnoucí a měnící se posádkou. Některé posádky
jsou odlišné od jiných a potřebujete obavy a starost,
abyste se udrželi v bezpečí.

Ale v konečném důsledku
je to pořád ta samá loď a stejné vody. Generace a juvenoia jsou jako to,
co kdysi Picasso řekl o umění. Jsou to lži, které říkají pravdu. A jako vždy, děkuji za sledování. Zde je bonus. Při provádění výzkumu jsem
našel stránku, která vám umožní vyhledat, jaké slovo bylo použito poprvé v roce,
ve kterém jste se narodili. Je to super.


Je to také M.U.O.L. Přesně tak, něco,
co Můžete Udělat Online, Lidi. Popravdě zde jsou
nějaké M.U.O.L. novinky. Pořady, které jste milovali a znali
z Vsauce, teď mají vlastní domov, kde mohou vzkvétat
a být tím, čím chtějí být. Jméno kanálu je DONG.
Jděte se tam podívat hned teď, máme tam super věci z internetu. O tom DONG je, je to internetové
safari, jsou to zajímavé věci, které nacházíme, když provádíme
výzkum pro tyhle epizody.

Takže se uvidíme na DONGu. A děkuji za sledování.