Život uvnitř jakuzy

Čekal jsem, že vstoupím do jakéhosi světa Kill Billa, kde lidé běhají s meči, sekají ostatním hlavy, po ulicích teče krev a tak dále. Tak jsem si to představoval. Jako všichni jsem to viděl ve filmech. Avšak viděl jsem velmi odlišný a mnohem rafinovanější svět, který se opírá o útlak, vystupování a nadvládu. Není to ani tolik o násilí. S 50 tisíci členy patří japonská jakuza mezi největší zločinecké sítě na světě.

Belgický fotograf Anton Kusters měl v roce 2009 možnost nahlédnout do fungování jedné rodiny. Dokumentoval ji dva roky. Po deseti měsících vyjednávání jsem byl představen kmotrovi. Zde sedí uprostřed, po jeho stranách je jeho pravá a levá ruka. Byla to neuvěřitelná chvilka, protože kmotr se na veřejnosti příliš často neukazuje, a většinou je chráněn svými bodyguardy.

Kmotr si vzal do ruky žádost, přečetl si ji lehce pokynul a řekl: "Dobře, můžete fotografovat." Název ja-ku-za znamená 8-9-3, nejhorší číselnou kombinaci ve hře podobné Blackjacku. Vznik jakuzy je nejasný, ale zřejmě vzešla z potulných samurajů na počátku 17. století. V 18. století se tito chudí a potulní bandité začali sdružovat do rodin. Struktura, kterou jsem v této rodině jakuzy viděl, potažmo zřejmě v každé takové rodině, je silně založena na oyabun-kobun, což znamená něco jako vztah mezi otcem a synem.

Je to velmi striktní. Existuje tu striktní hierarchie. Kmotr je šéf, jeho zástupce poslouchá kmotra, druhý zástupce... Vše je téměř vytesáno do kamene. Mladým lidem, nováčkům, které naverbují na ulici, se prezentují jako alternativní rodina. Odtrhnou je od pokrevní rodiny a nabídnou jim lepší život. Rodina, se kterou Anton trávil čas, ovládá tokijskou čtvrť červených luceren Kabukicho.

Živí se především prostitucí. Jiné klany jakuzy se věnují pašování drog, praní špinavých peněz, hazardu a uplácení. Největší kriminální organizací Japonska je Jamaguči-gumi. Podle odhadů vydělá ročně 80 miliard dolarů. Obrat italské 'Ndranghety byl v roce 2013 69 miliard dolarů. V Japonsku má jakuza možnost si legálně založit společnost. V Tokiu můžete vidět budovy s vývěsním štítem, na kterém je napsán název jakuzy.

Je to očividně jen zástěrka skutečného obchodu, ale i tak mají možnost tohle dělat. Tetování jsou samozřejmě velmi důležitá. Je to jejich hlavní rozlišovací znak. Tetované výjevy například zobrazují něco, co se událo během života tetované osoby. Nebo nějakou charakterovou vlastnost. Je to zobrazováno skrz typické japonské mýty.

Setkávají se v termálních lázních. V lázních musíte být samozřejmě nazí. Takže vidíte tetování ostatních a zároveň víte, že u sebe nikdo nemá schovanou zbraň. Když se od vás očekává nějaká omluva, musíte si sami useknout kus prstu a ten přinést na bílém prostírání svému šéfovi. Když jakuza bojovala samurajskými meči, nejdůležitějšími prsty byly malíček a prsteníček.

A když jste si musel useknout kus malíčku, už jste samurajským mečem nemohli bojovat tak dobře jako předtím. Nyní je to však gesto, které už tak dobře nefunguje. Ke konci projektu v březnu 2011 byl Anton doma v Evropě, když mu rodina zavolala. Miyamoto, vysoce postavený člen, ležel po infarktu v nemocnici. Anton se vrátil a směl se zúčastnit pohřbu. Pro jakuzu je to způsob, jak sjednotit rodinu a jak ukázat jakési společné truchlení.

Lidé z jiných rodin se pohřbu také účastní a lidé z této rodiny jsou otočeni k rakvi zády, aby přivítali lidi, kteří chtějí vyjádřit upřímnou soustrast. Velmi intimním momentem bylo, když jsem byl v domě bratra zesnulého Miyamota. Dovolil mi pořídit si snímek Miyamota v jeho rakvi. Tehdy jsem si neuvědomoval, že je to tak citlivá věc...

Až později jsem si uvědomil, že jsem asi dosáhl maximální důvěry, kterou jsem od nich mohl získat. Překlad: Mithril www.videacesky.cz