1. světová válka - část první: Koncert velmocí

Lidskou historii tvoří ze stejné části hrdinství, tragédie a nepochopení. Velmi vzácně vidíte všechny tři části v takové míře jako v první světové válce. Tato válka je nazývána zásadní katastrofou dvacátého století, protože bez ní by nebyl žádný Stalin ani Hitler, žádný fašismus a žádná druhá světová válka. Bez ní bychom neměli studenou válku, která nás dovedla na pokraj vyhlazení. Ani Blízký východ by nebyl rozkouskován lidmi, kteří se utápěli ve čtyři roky dlouhé bezvýznamné katastrofě, kterou si sami přivodili.



Bez této války bychom zřejmě neměli 11. září ani dnešní nepokoje na Blízkém východě. Tato válka značila příchod moderní doby. Zrodila se v nádobě střelného prachu a jedovatého plynu, a v krvi deseti milionů lidí. Krev byla prolévána od polí Francie až po břehy Ameriky, od ruských hranic k písečnému Blízkému východu, od čínského území po nejhlubší dno moří.



Tato válka zlomila říše. Roztříštila minulost a donutila nás vzdát se posledních vazeb na středověké smýšlení. Když se rozptýlil kouř a svět vylezl ze zákopů, žili jsme v nové době, s novými mocnostmi, novými myšlenkami i novými hrozbami. Byla to rozhodující událost dvacátého století. Byla to Velká válka. Ale dnes nebudeme mluvit přímo o válce.



Během této série budeme kousek po kousku, pomalu, příběh po příběhu, odrývat události jednoho z rozhodujícího okamžiku historie. A dnes? Dnes se podíváme na události, které k válce vedly. Protože jestliže je válka sama rozhodující katastrofou dvacátého století, potom týdny před ní jsou rozhodující tragédií. V dalších několika epizodách se budeme soustředit na velice lidské, velice osobní příběhy, které pohltily Evropu, které zažehly sebevražedné plameny, ze kterých se Evropa dodnes nevzpamatovala, protože šlo o jednu z největších tragédií jaké poznala.



Je to jako divadelní hra, řecký epos, příběh tak velkolepý, že bychom jej považovali za smyšlený, kdyby na polích Francie nebyly stále viditelné jizvy z války. Je to jako bychom prožívali Shakespeara. Vše začíná smrtí prince a jeho ženy a končí masakrem, který svět neviděl.



Pojďme nachystat jeviště. Po stol let žila Evropa v míru. Byly zde války, jistě, ale byly to menší války, války o hranice, války bez účasti mnoha velmocí. Od doby Napoleona nesoupeřily mocnosti v krvavé bitvě. Po Napoleonských válkách se setkali státníci Evropy s cílem zabránit znovu takové katastrofě. Vytvořili takzvaný Koncert velmocí.



Kdykoliv byla válka nevyhnutelně blízko, evropské země se sešly na kongresu, konferenci, a namísto války došly k řešení, které respektovaly všechny strany. Ale Evropa se změnila od chvíle, co se poprvé setkala, aby zabránila válce. První velkou změnou bylo zrození Německa. V době, kdy začíná náš příběh, je důležité vědět, že Německo jako země je teprve čtyřicet let staré. Je to mladá země, silná země, země hledající své nároky. Ale říci, že Německo je silná země, je velice slabé slovo.



Zrození Německa bylo něco unikátního v možná celé historii lidstva. Přes noc, podepsáním několika papírů, se střed Evropy z tisíců malých zemí přeměnil na největší velmoc jakou svět poznal. Přes noc, nejmocnější evropské země, Rusko, Francie, Rakousko-Uhersko a Anglie, najednou nebyly nejmocnější evropské země. Přes noc byl v srdci Evropy vytvořen stát s více lidmi, přírodními zdroji i silnější ekonomikou, než měl kterýkoliv jiný stát ve světě, s výjimkou možná Británie. Navíc stálo zrození tohoto státu na porážce Francie, která byla v té době považována za nejsilnější velmoc Evropy, a v čase našeho příběhu je tato porážka stále ještě ožehavé téma.



A podívejte se teď na svět z perspektivy tohoto silného Německého státu. Tady je, pravděpodobně nejmocnější země světa, a přesto mu jsou odepírána všechna práva světových velmocí. Británie a Francie mají kolonie po celém světě. Dokonce i Nizozemsko, národ, který by mohlo Německo zašlápnou během týdne, má kolonie od Asie po Afriku.



Ale Německu bylo toto přes jeho sílu odepřeno, prostě proto, že je mladé. Představte si, co to udělá s mocenskou rovnováhou. Představte si, co to udělá na světové politické scéně. Zamyslete se, co by se stalo, kdyby se dnes, řekněme Evropská unie, vyhlásila jedním státem, s jednou ekonomikou, jednou armádou a jednou zahraniční politikou. Představte si, že by tento stát řekl, že chce větší přístup k ropě Blízkého východu. A Rusko a Spojené státy řekly "ne, my tu byli první." Představte si, že se představitelé Ruska a USA usmívají a říkají Evropě, že jí budou dále rádi prodávat ropu, samozřejmě za zvýšenou cenu.



V takové pozici se nacházelo Německo. Jak mohl Koncert velmocí, systém postaven na rovnováze síly a kompromisu, přežít tyto okolnosti? A přesto se mu to po čtyřicet let dařilo. A to nás přivádí k druhé největší změně od Napoleonských válek. K lidem. Sedmdesát let poté je doba obrů, mužů, kteří se tyčí nad světovou scénou.



I teď se Evropě v kostkách historie dařilo dobře a přišla s vůdci, kteří se byli schopni orientovat ve složitém a stále modernějším světě. V devatenáctém století vládl Rusku Alexandr II., který chápal, že aby Rusko přežilo, musí se zmodernizovat. Zrušil nevolnictví, reformoval právní systém a podporovat univerzity a prosazoval mír, protože chápal, že Rusko není v pozici, kdy by mohlo válčit s evropskými mocnostmi. Jako všichni ale ani Alexandr II. nebyl jen usměvavý dobrák. Brutálně na svém území potlačoval revolucionáře i separatisty.



I přesto byl ale nepochybně úspěšný. Na počátku dvacátého století vládl Rusku Mikuláš II., velice nerozhodný a velice konzervativní člověk, kterého si historie pamatuje jako někoho, kdo neměl potřebné vzdělání ani sklon řádně vládout. Jeho vláda je katalogem trapně nezvládnutého řízení státu. Toto je muž, kterého ovlivnil mystický Rasputin. Toto je muž, který nedokázal připravit vlastní korunovaci, muž, který nechal ušlapat se třináct set lidí v den vlastní korunovace, protože, tohle si nevymýšlím, tam nebylo dostatek piva a preclíků.



A toto je muž, který i přesto pořádal toho večera ples, protože, proč si pár set mrtvými nechat zkazit den. A toto je muž, který bude nakonec držet osud světa ve vlastních rukou. Ve stejnou chvíli vládne v Rakousku 84letý muž, kterému zbývají jen dva roky života, a který je unavený tíhou života, který vedl. Jeho ministr zahraničí Berchtold není ani špatný ani hloupý člověk, ale je slabý a váhavý ve chvíli, kdy evropští politici hovoří jen o síle.



A Německo? Německo za dvacet let života mělo nepochybně jednoho z největších světových diplomatů. Otta von Bismarcka. Toto je muž velkých schopností i velkých chutí. Muž známý tím, že ke snídani vykouřil tři doutníky a vypil lahev šampaňského. Muž, který si zaslouží vlastní epizodu, ale teď řekněme, že je to muž, který držel Koncert velmocí pohromadě po neuvěřitelně složité situaci po vzniku Německa. Jeho životní prací bylo zajistit, aby se Francie s Ruskem nikdy nespojila, a Německo tak nebylo obklíčeno.



To byla jeho noční můra, jeho největší strach. A stejně jako mnoho jiných věcí se i tato ukázalo být pravdou. Řekl, že Evropa vzplane kvůli nějaké mizerné věci na Balkáně a varoval císaře Viléma II., že jeho válkychtivá politika zničí jeho říši do dvaceti let. A měl pravdu, skoro na den přesně. Ale byl propuštěn císařem Vilémem II., který si toho v historii nese tolik, že je těžké na něj získat přesný náhled.



Nutno říci, že císař se mnohdy cítil méněcenný, narodil se s ochrnutou rukou a vyrůstal opečováván vlastní matkou. Myslel si, že musí prokázat, že je silný, a tak opustil Bismarckovu politiku a ukázal, že on je vládce tím, že zrušil alianci s Ruskem a přistoupil k více expanzivní politice. Byl známý svojí drzostí, impulzivností a svou netaktností, což rozdrobilo pečlivě vyvážené aliance, které tak dlouho udržovaly Koncert velmocí při životě. Teď musíme přidat ještě poslední díl skládačky: Strach.



Strach ze skomírajících říší, strach, že jednou velké národy teď vidí ten stín smrti, který se k nim blíží. Osmanská říše, Rakousko-Uhersko a Rusko. Osmanská říše byla dlouho známa jako nemocná evropská říše. Její pád byl dlouhý a vleklý, jak si z ní okolní národy uždibovaly každý svůj kousek. Rakousko-Uhersko se podívalo na Osmany a vidělo, co se může stát. Bálo se, že dopadne stejně.



Kousek po kousku rozebrané až bude tak slabé, že nebude schopné bojovat. Jednou bylo nejmocnějším státem Evropy. Ale vládlo mnoha zemím a mnoha národům, a ty se na konci devatenáctého století začaly prosazovat, volat po vlastních zemích, volat po svobodě, po možnosti určit si vlastní osud. A tak Rakousko-Uhersko přicházelo v devatenáctém století o svá území, jak mocnosti Koncertu velmocí na konferencích rozhodovaly, že lidé mají právo na sebeurčení. A s každou ztrátou, lidé, kterým Rakousko stále vládlo, volali po svobodě víc a víc, což způsobilo povstání, která srazila říši na kolena.



A nakonec tady máme Rusko. Ruští carové vládli největší světové zemi, ale stejně jako v případě Osmanů byla jejich armáda, ekonomika i infrastruktura žalostně zastaralá. A v roce 1905, když Rusové prohráli válku s Japonskem - poprvé v moderní historii, kdy evropská země prohrála válku s asijskou - začala být jejich slabina světu jasná. Vedla k revolučním nepokojům, které donutily cara přijmout parlamentní a konstituční monarchii. Ale nebylo v povaze Alexandra II.



přijmout parlament, a tak se vzbouřil proti těmto omezením, čímž opět zanechal zemi na pokraji revoluce. S novou supervelmocí ve středu Evropy, strachem hnanými říšemi, které jednaly iracionálně a zoufale, a se skupinou vůdců, kteří nemohli dostát svým závazkům v řízení státu, jsou všechny figurky na svém místě. Jeviště je připraveno a opona se zvedá nad válkou, která má ukončit všechny války. Sledujte další epizodu o nepravděpodobném atentátu, smrti prince a svačině, které změnily historii.