Aaron Swartz: Jak jsme zastavili zákon SOPA

Pro mě to všechno začalo telefonátem. Bylo to září. Ne minulý rok, ale předminulý, září 2010. Zavolal mi můj kamarád Peter. Řekl mi: "Aarone, objevil se úžasný zákon, který musíš vidět." "O co jde?" zeptal jsem se. Jmenuje se to COICA. Combating Online Infringement and Counterfeits Act. Řekl jsem Peterovi: "Zákony na ochranu autorských práv mi jsou ukradené.

Možná máš pravdu, možná má Hollywood pravdu. Tak jako tak, co je na tom tak důležitého? Nebudu plýtvat životem na tak malý problém, jakým jsou autorská práva. Zdravotní péče, finanční reformy. Tyto problémy mě zajímají. Ne něco tak bezvýznamného jako autorská práva." Slyšel jsem Petera něco mručet do telefonu. Řekl: "Podívej, nemám čas se s tebou hádat. Ale na tom nezáleží, protože to není zákon o autorských právech."

"Není?" Řekl: "Ne, je to zákon o svobodě připojení." Teď měl mou pozornost. Peter mi vysvětlil, co už dlouho víte. Že tento zákon by umožnil americké vládě vytvořit seznam stránek, které by Američané nesměli navštěvovat. Další den jsem vymyslel spoustu způsobů, jak to lidem vysvětlit. Řekl jsem, že je to obrovský americký firewall, černá listina internetu, online cenzura.

Zapomeňme teď ale na chvíli na veškerou rétoriku a zamysleme se nad tím, jak radikální tento zákon opravdu byl. Jistě, vláda už mnohokrát dělala pravidla o svobodě řeči. Pokud pomlouváte soukromé osoby. Pokud si zaplatíte televizní reklamu, která lidem lže. Pokud máte divokou party, na které hraje celou noc hlasitá hudba. Ve všech těchto případech vás vláda může přijít zastavit.

Tohle ale bylo něco zásadně odlišného. Vláda by nechodila za lidmi a nežádala je o stažení konkrétních ilegálních materiálů. Stahovala by celé webové stránky. V podstatě by nám zastavila možnost komunikovat s určitými skupinami. Americký zákon nic podobného neobsahuje. Pokud pouštíte celou noc hlasitou hudbu, vláda vám nepřikáže, že nesmíte několik týdnů vydat ani hlásku.

Neřeknou vám, že nikdo ve vašem domě nesmí dělat žádný hluk. Požádají vás o napravení specifické stížnosti a váš život jde dál. Nejpodobnější příklad, jaký jsem našel, byl příklad války mezi vládou a knihkupectvím pro dospělé. Knihovna stále prodávala pornografii, vláda to prohlašovala za nelegální, až se rozhodla celé knihkupectví zavřít. I to bylo nakonec shledáno protiústavním.

Porušením prvního dodatku. Mohli byste tedy předpokládat, že COICA bude také prohlášena za protiústavní. Věděl jsem ale, že nejvyšší soud má ohledně prvního dodatku slepé místo. Více než pomluva, urážení, pornografie, dokonce i více než dětská pornografie. Tím slepým místem bylo autorské právo. Při autorském právu asi mozek spravedlnosti prostě vynechal a na první dodatek se úplně zapomnělo.

Vypadá to dokonce, že si mysleli, že se na autorské právo první dodatek ani nevztahuje. Pokud jste tedy chtěli cenzurovat internet, pokud jste chtěli vytvořit způsob, jak by vláda mohla stáhnout konkrétní stránky, tento zákon byl jedinou možností. Kdyby šlo o pornografii, asi by ho soud odmítl stejně jako u případu s knihkupectvím.

Kdyby ale prohlásili, že jde o autorské právo, mohl by nenápadně projít. A to bylo obzvlášť děsivé, protože autorské právo je všude. Pokud chcete stáhnout Wikileaks, nemůžete říct, že tam je moc pornografie. Není ale vůbec těžké říct, že Wikileaks porušuje autorská práva. Protože všechno pod autorské právo spadá všechno. Řeč, kterou právě pronáším.

Moje slova spadají pod autorský zákon. Je tak jednoduché něco omylem zkopírovat. Dokonce až tak, že hlavní republikánský podporovatel zákona COICA Orrin Hatch si nelegálně zkopíroval kód na jeho vlastní senátorské webové stránky. Takže i senátorská stránka Orrina Hatche porušovala autorské právo. Jaká je šance, že by nemohli přišít něco komukoliv z nás? Právě probíhá bitva. Bitva snažící se definovat veškeré dění na internetu do podoby tradičních věcí, kterým zákon rozumí.

Je sdílení videa stejné jako kradení v obchodě, nebo je to jako půjčení videokazety kamarádovi? Je opakované načítání stránky rychle za sebou jako mírumilovná virtuální netrpělivost, nebo násilné rozbíjení výloh obchodů? Je svoboda připojení jako svoboda slova, nebo jako svoboda vraždy?

Tento zákon by byl obrovskou a možná trvalou ztrátou. Pokud bychom ztratili možnost komunikace po internetu, byl by to zásah do našich práv a svobod garantovaných ústavou. Svobody, na kterých byla naše země vybudována, by byly najednou vymazány. Nové technologie, místo aby nám přinesly více svobody, by nám vzaly základní práva, která jsme brali jako samozřejmost. A toho dne jsem si při rozhovoru s Peterem uvědomil, že to nemůžu dopustit.

Ale mělo se to stát. Zákon COICA byl představen 20. září 2010 v pondělí a v tiskovém prohlášení oznamujícím tento zákon bylo úplně dole napsáno, že hlasování je naplánováno na 23. září. Jen o tři dny později. Hlasování samozřejmě muselo být.

Bez něj zákon neprosadíte. Výsledek toho hlasování už byl ale předem jasný, protože když se podíváte na představení tohoto zákona, nepředložil ho jen jeden ničemný a podivínský člen kongresu. Byl představen předsedou Nejvyššího soudu a sponzorován prakticky všemi ostatními členy, republikány i demokraty. Takže by se sice hlasovalo, ale výsledek by nebyl moc překvapivý, protože skoro všichni hlasující se pod zákon podepsali dříve, než byl vůbec představen.

Musím zdůraznit, jak neobvyklé tohle je. Takhle kongres rozhodně nefunguje. Nemluvím o tom, jak by měl fungovat jako v pořadu Schoolhouse Rock! Takhle kongres doopravdy nefunguje. Všichni víme, že kongres je mrtvá zóna záseků a nefunkčnosti. Jsou tam měsíce debat, vyjednávání, slyšení a zdržování. Nejprve oznámíte, že se budou konat slyšení o určitém problému, odborníci budou o problému několik dní mluvit a pak navrhnete možné řešení.

Přivedete odbroníky zpátky, aby ho posoudili. Pak další členové mají jiná řešení a navrhují ta. Strávíte hromadu času debatováním a přesvědčováním ostatních. Nakonec strávíte hodiny s různými lidmi v debatě snahou o kompromis, o kterém budete nekonečně debatovat. A nakonec ho řádek po řádce veřejně přednesete a uvidíte, jestli někdo má nějaké námitky nebo chce udělat změny, a teprve pak se hlasuje.

Je to bolestivý a namáhavý proces. Nefunguje to tak, že prostě zákon v pondělí představíte a pak ho jednohlasně o pár dnů později prosadíte. To se v kongresu prostě nestává. Ale tentokrát se to stát mělo. A nebylo to proto, že by neexistovaly neshody.

Ty se objeví vždycky. Některým senátorům přišel zákon příliš mírný a chtěli ho silnější. V původní podobě umožňoval stahovat stránky jen vládě. Tito senátoři chtěli, aby tuto moc měla jakákoliv společnost na světě. Jiným senátorům přišel zase příliš přísný. Ale nějak, což ve Washingtonu nikdy neuvidíte, se jim povedlo dát osobní neshody stranou, sjednotit se a podpořit jeden zákon, o kterém byli přesvědčeni, že s ním budou moct žít.

Zákon, který by cenzuroval internet. A když jsem to viděl, uvědomil jsem si, že ať je za tím kdokoliv, je zatraceně dobrej. Když se ve Washingtonu snažíte prosadit něco dobrého, najdete bohaté společnosti, které s vámi souhlasí. Sociální zabezpečení neprošlo, protože se nějací stateční politici rozhodli, že jejich svědomí jim nedovolí nechat lidi umírat hladem na ulicích.

Děláte si srandu? Sociální zabezpečení vzniklo, protože Johna D. Rockefellera nebavilo brát peníze ze svých zisků a platit důchodové spoření svým dělníkům. Proč to dělat, když může dělníkům brát peníze vláda? Nechci tím říct, že sociální zabezpečení je špatné. Myslím, že je to skvělá věc.

Ale vládu k velkým skutkům donutíte tak, že najdete velkou společnost, která se za ně postaví. Problémem ale je, že velké společnosti nejsou zrovna velcí fanoušci občanských svobod. Ne že by byly proti nim, ale nekouká z nich moc peněz. Pokud jste četli tisk, asi jste neslyšeli tuhle část příběhu. Hollywood prohlašoval, že jeho velký a dobrý zákon na ochranu autorských práv zastaví zlé internetové společnosti, které vydělávají miliony na porušování autorských práv.

Ale nebyla to pravda. Byl jsem na těch setkáních s internetovými společnostmi, které tady asi všechny dnes jsou, a kdyby všechny jejich zisky závisely na porušování autorských práv, vložily by daleko do změny zákona o autorských právech mnohem víc peněz. Faktem je, že velké internetové společnosti by byly po prosazení tohoto zákona docela v pohodě.

Nebyly by nadšené, ale pochybuju, že by jim nějak povšimnutelně klesla cena akcií. Byly proti tomu, ale stejně jako my ostatní, a to kvůli principu. A princip nemá v rozpočtu moc peněz na utrácení za lobbisty. Braly to tedy prakticky. Řekly: "Podívejte, tenhle zákon projde.

Pravděpodobně jednohlasně. Ať se budeme snažit jakkoliv, tento vlak nezastavíme. Nebudeme ho podporovat, to ani nemůžeme. Ale pokusíme se ho udělat lepší." Takže to byla strategie. Lobbovat a udělat ho lepší. Měly seznam změn, které zákon udělaly méně otravný nebo méně nákladný. Faktem ale zůstávalo, že jde o zákon cenzurující internet a nic jsme s tím nemohli udělat.

Udělal jsem tedy to, co se dělá vždy, když jste malý člověk čelící hrozivé budoucnosti, špatným vyhlídkám a malé šanci na úspěch. Založil jsem internetovou petici. Zavolal jsem všem kamarádům, celou noc jsme byli vzhůru a připravovali stránku pro novou skupinu Demand Progress s internetovou peticí, která se měla postavit tomuto hroznému zákonu.

Pak jsem ji poslal několika kamarádům. Už jsem dělal několik internetových peticí a pracoval jsem v největších skupinách na světě, které zakládají internetové petice. Napsal jsem jich hromadu a četl jich ještě více. Nic takového jsem ale ještě neviděl. Začali jsme doslova s ničím a dostali jsme se na 10 tisíců podpisů, pak 100 tisíc, pak 200 tisíc a 300 tisíc během několika týdnů.

A nešlo jen o podpis, žádali jsme tyto lidi, aby naléhavě kontaktovali kongres. Hlasování se chystalo ještě ten týden a my ho museli zastavit. Zároveň jsme řekli tisku o této úžasné internetové petici. Setkávali jsme se s členy kongresu a přesvědčovali jsme je, aby stáhli svou podporu zákona. Bylo to úžasné a obrovské.

Síla internetu povstala naplno proti tomuto zákonu, a pak jednohlasně prošel. Abych byl férový, několik členů proneslo před hlasováním pěknou řeč. Říkali, že byli zaplaveni obavami ohledně porušování prvního dodatku tímto zákonem. Komentáři, které je velmi znepokojily. Až tak, že si nebyli jistí, jestli ho stále podporují. I když ho ale nepodporovali, chtěli pro něj stejně hlasovat, protože se celý proces musel hýbat a případné problémy by se jistě vyřešily později.

Ptám se vás tedy, zní vám tohle jako Washington, D.C.? Odkdy členové kongresu hlasují pro věci, se kterými nesouhlasí, jen aby se celý proces nezastavil? Chci říct... Ať za tím byl kdokoliv, byl zatraceně dobrej. A pak se najednou celý proces zastavil.

Senátor Ron Wyden, demokrat z Oregonu, tento zákon pozastavil. Pronesl řeč, ve které ho nazval nukleární bombou zaměřenou na internet. Oznámil, že nedopustí jeho prosazení beze změn. Jak možná víte, jediný senátor sám zákon zastavit nemůže. Ale může ho zpomalit. Námitkou k zákonu může žádat kongres, aby o něm před schválením dlouho debatoval a senátor Wyden to udělal.

Koupil nám čas. Jak se ukázalo, spoustu času. Zpozdil ho až do konce tohoto zasedání kongresu a nakonec museli začít úplně znovu. A když už začínali znovu, proč tomu nedat nové jméno? A tehdy se mu začalo říkat PIPA a nakonec SOPA.

Byl tam tedy asi rok nebo dva zpoždění. Zpětně jsme tento čas využili pro vystavění základu toho, co přišlo později. V té době nám to tak ale nepřipadalo. Připadalo nám, že chodíme za lidmi a říkáme jim, že tyto zákony jsou hrozné, a ti nás na oplátku měli za magory. Byly jsme děti, které pobíhaly, mávaly rukama a říkaly, jak chce vláda cenzurovat internet.

Zní to trochu šíleně. Zítra se můžete zeptat Larryho. Neustále jsem mu říkal, co se děje a snažil jsem se ho zapojit a jsem si celkem jistý, že si myslel, že to přeháním. I já jsem o sobě začal pochybovat. Bylo to těžké období. Když se ale zákon vrátil a začal se zase hýbat, najednou se naše práce začala vyplácet.

Všichni lidé, se kterými jsme mluvili, se najednou začali zapojovat a zapojovali i ostatní. Bylo to jako sněhová koule. Stalo se to tak rychle. Pamatuju si jeden týden, kdy jsem byl na večeři s kamarádem z technologického průmyslu a zeptal se mě, na čem pracuju. Řekl jsem mu o tomto zákonu a on na to: "Páni... To musíš říct lidem."

Jen jsem něco zamručel. A pak, jen o několik týdnů později, jsem si povídal v metru s jednou roztomilou holkou, která vůbec nebyla z oboru, ale když slyšela, že já ano, velmi vážně se ke mně otočila a řekla: "Víš... musíme zastavit SOPU." Takže pokrok, ne?

Myslím, že to skvěle znázorňuje, co se během těch několika týdnů stalo. Nevyhráli jsme proto, že jsem na tom pracoval já, Reddit, Google, Tumblr nebo kdokoliv jiný. Bylo to díky obrovskému myšlenkovému posunu v našem průmyslu. Každý přemýšlel, jak by mohl pomoci. Často velmi chytře až geniálně. Lidé natáčeli videa, informační grafiky, zakládali sdružení, navrhovali reklamy, kupovali bilboardy, psali novinky, pořádali setkání.

Každý viděl jako svou povinnost pomoct. Pamatuju si, že v této době jsem pořádal setkání se skupinou začínajících společností v New Yorku a přesvědčoval je, aby se zapojily. Připadal jsem si jako bych pořádal takové setkání globální iniciativy. Otočil jsem se na každého zakladatele těchto společností a říkal: "Co budete dělat vy?

A co vy?" A každý se snažil být lepší než ten druhý. Tento posun byl nejvíce vidět v den slyšení o SOPA v kongresu. Toho dne jsme získali frázi: "Už není v pořádku nechápat, jak funguje internet." Na tom sledování bezradných členů kongresu, kteří o zákonu debatovali, bylo něco zvláštního. Sledovat je, jak trvají na tom, že mohou regulovat internet, a skupinka nerdů je nemůže zastavit.

Lidem začalo být jasné, že se tohle děje. Kongres chtěl zničit internet a nezajímalo ho to. Pamatuju si, kdy mi to poprvé došlo. Byl jsem na jedné akci a představili mě americkému senátorovi. Jednomu z nejsilnějších podporovatelů původního zákona COICA. Zeptal jsem se ho, když je tak pokrokový a přednášel ve prospěch občanských svobod, proč podporuje zákon, který by cenzuroval internet?

A znáte ten typický úsměv politika. Najednou celý zbledl. Jeho oči začaly hořet rudou barvou a začal na mě křičet: "Ti lidi na tom internetu. Myslí si, že jim projde všechno.

Že si tam mohou dát cokoliv a my s tím nic neuděláme. Dávají tam všechno. Dali tam plány našich nukleárních raket a smějou se nám. My jim ale ukážeme. Na internet musí existovat zákony a musí být pod kontrolou." Pokud vím, nikdo nikdy nezveřejnil na internetu plány amerických nukleárních raket. Teda ještě jsem o tom neslyšel, což je přesně ono.

Jeho obavy nebyly racionální. Byl to iracionální strach, že se vše vymklo kontrole. Byl to přece senátor Spojených států, a ti lidi na internetu se mu vysmívali. Museli být pod kontrolou. Vše muselo být pod kontrolou. A to byl podle mě přístup celého kongresu.

Pohled do hořících očí toho senátora mě vyděsil. Ta slyšení vyděsila spoustu lidí. Viděli, že nejde o přístup starající se vlády, snažící se to vyřešit s co největším ohledem na své občany. Byl to spíš přístup tyrana. A tak se občané bránili. Po tomto slyšení se to rozjelo docela rychle. Nejprve se stáhli republikánští senátoři.

Pak vydal Bílý dům prohlášení zavrhující tento zákon. A pak už osamělí demokraté prohlásili, že zákon pozastavují, aby mohly před oficiálním hlasováním proběhnout další diskuze. A i když se tomu těžce věřilo, po tom všem... jsme vyhráli. To, co bylo podle všech nemožné. Co největší světové společnosti odepsaly jako sen, se stalo.

Zvládli jsme to. Vyhráli jsme. A pak jsme přitvrdili. Všichni víme, co se stalo dále. Nefungovala Wikipedia, Reddit, Craig's List, telefonní linky do kongresu se roztavily, členové kongresu co nejrychleji prohlašovali stažení své podpory zákona, který ještě před pár dny podporovali.

Bylo to směšné. Z té doby existuje graf, který to krásně zachycuje. 14. ledna je na jedné straně dlouhý seznam podporovatelů zákona a jen několik osamělých odpůrců. Na další straně je 15. leden a je to přesně opačně. Každý je proti. Jen několik osamělých jmen mezi podporovateli. Tohle bylo opravdu neslýchané.

Nemusíte věřit mně, ale zeptejte se bývalého senátora Chrise Dodda, nyní hlavního lobbisty Hollywoodu. Poté, co prohrál, se přiznal, že celý plán byl jeho dílem a řekl The New York Times, že během jeho mnoha let v kongresu ještě nic takového neviděl. A každý, s kým jsem mluvil, souhlasí. Že lidé povstali a donutili Washington změnit názor.

Ne tisk, který odmítl o celém příběhu informovat. Čistě náhodou všechny jejich mateřské společnosti lobbovaly za tento zákon. Ne politici, kteří ho prakticky jednohlasně podporovali. Ne společnosti, které snahu o jeho zastavení vzdaly a řekly, že je to nevyhnutelné. Byl zastaven lidmi. Samotnými lidmi. Ti celý zákon zabili.

Zabili ho tak, že když teď kongres navrhne cokoliv, co se jen vzdáleně dotýká internetu, musí nejdřív pronést dlouhou řeč, že to rozhodně není jako SOPA. Zabili ho tak, že když se na něj zeptáte členů kongresu, začnou něco mručet a kroutit hlavou, jako by to byl zlý sen, který se všichni snaží zapomenout. Zabili ho tak, že se tomu příběhu už těžko věří.

Už pomalu zapomínáme, jak blízko jsme byli tomu, aby vážně prošel. Už pomalu zapomínáme, že to málem mohlo dopadnout naopak. Ale nebyl to sen ani noční můra. Bylo to víc než skutečné a stane se to znovu. Jistě, bude mít jiné jméno. Možná jinou výmluvu. A asi bude škodit jiným způsobem.

Ale nenechte se ošálit, nepřátelé svobody připojení nezmizeli. Ten oheň v očích politiků nebyl uhašen. Mnoho mocných lidí chce proti internetu zakročit. A abych byl upřímný, není moc těch, jejichž nejlepším zájmem je ho chránit. Ani ty největší společnosti. Některé z největších internetových společností by asi profitovaly ve světě, kde by jejich malí konkurenti byli cenzurováni.

To nemůžeme dopustit. Vyprávěl jsem to jako osobní příběh, protože si myslím, že tak velké příběhy jsou zajímavější z pohledu člověka. Režisér J.D. Walsh říká, že dobrý příběh by měl být jako plakát k Transformers. Na levé straně plakátu je obrovský zlý robot. Napravo je obrovská armáda. A dole uprostřed...

je malá rodina uvězněná uprostřed. Velké příběhy potřebují lidský pohled. Ale osobní příběh to je zejména, protože jsem neměl čas zkoumat jeho další části. Ale to je přesně ono. Vyhráli jsme tento boj, protože se každý udělal hrdinou vlastního příběhu. Každý bral jako svou povinnost zachránit tuto důležitou svobodu. Vrhli se do toho a udělali pro to všechno, co mohli.

Neprosili nikoho o svolení. Pamatujete si, jak čtenáři Hacker News spontánně zorganizovali bojkot GoDaddy kvůli jeho podpoře SOPA? Nikdo jim neřekl, že to můžou udělat. Někomu to dokonce přišlo jako špatný nápad. Nezáleželo na tom. Senátoři měli pravdu. Internet opravdu není pod kontrolou.

Ale pokud na to zapomeneme a necháme Hollywood změnit příběh tak, že tento zákon zastavila jen velká společnost Google. Pokud je necháme nás přesvědčit, že jsme nic nezměnili. A pokud si řekneme, že je to zodpovědnost někoho jiného a naší prací je jít domů, udělat si popcorn, hupsnout na gauč a pustit si Transformers, pak by příště... mohli vyhrát.

Nedopusťme to. Překlad: Zoidy www.VideaČesky.cz