Castlevania, část 4.

Překlad: Rizyk
www.videacesky.cz Život je kurva na hovno
a stejně tak tahle hra. Po Castlevanii na Nintendo 64 jsem
se vzdal naděje na další dobrý díl této série. O několik let později jsem si uvědomil,
že jsem hledal na špatném místě. Jak jsem již dříve zmiňoval, hrál
jsem jen na konzolích od Nintenda, a přišel jsem tak o ostatní
Castlevania hry. Jako třeba Castlevania Bloodlines
na Sega Genesis. Tomuhle říkám Castlevania!

Klasická side-scrolling akce. Dobře známá, přesto nová. Odehrává se po celé Evropě
a ne pouze v Transylvanii. Máte na výběr ze dvou postav.
John Morris a Eric Lecarde. Zajímalo by mě, co se stalo
Belmontovými. Kdo jsou tihle lidi? John Morris je údajně syn
Quinceyho Morrise z knižního románu Drákula
od Brama Stokera. To mě udivuje.

Teď do toho zatáhneme i knížky? Takže kánon knížky je teď
spolu s kánonem knihy a... Je to, jako byste vzali dva kanóny
a dali je dohromady. Každopádně je tohle pro knihovnu
her Segy Genesis skvělá hra. Ale pořád se nedá srovnávat
s Castlevanií 4. Bičování v osmi směrech,
moonwalking, všechno je pryč. Grafika, zvuk, hratelnost,
všechno je vážně dobré. Ale ne tak moc dobré.

Pak jsem přešel k Playstationu,
konzoli, kterou jsem tak moc podceňoval. A našel jsem Castlevania:
Symphony of the Night. Kruciprdel. Tohle je kurevsky dobrá hra. Grafika a zvuk jsou nádherné. Ale je tady docela laciný dabing. Zemři zrůdo! Nepatříš do tohoto světa. Co je to člověk?

Ubohá snůška tajemství. Dost bylo řečí...
Zamorduju tě! Hra je pokračováním Draculy X. V úvodní scéně hrajete za Richtera
Belmonta, který bojuje s Drákulou. Zbytek hry hrajete za Alucarda,
který je silný jako zmrd. Cokoliv vám stojí v cestě,
bez ohledu na velikost, stačí jeden zásah
a už to hoří v plamenech. Do té doby než potkáte Smrt,
která vám vezme všechny zbraně.

Teď je Alucard na hovno. Máte jenom maličký meč a na zabití protivníka je
potřeba tak devět milionů úderů. S postupem hry získáváte power-upy
a zlepšujete zbraně. Což je stejné jako u mnoha her.
Ale když začnete s dobrýma zbraněma, které vám vezmou,
to je prostě dráždění. Alucard umí běhat pozpátku. Nikdy jsem nepřišel na důvod,
proč ho použít.

Kromě mírně rychlejšího pohybu. A co jsou zač ti kostlivci,
co střílí pérama lasery? Co na téhle hře opravdu nesnáším,
že kdykoliv umřete, tak se vracíte do hlavního menu. V jiných hrách máte obrazovku
pro pokračování. Nic víc nepotřebujete, že? Ale tady musíte počkat
až obrazovka roztaje... pak musíte zírat na Game Over obrazovku...

No tak! Tohle trvá věčnost. Pak se vrátíte na úvodní obrazovku.
Zmáčknete Start... Vyberete soubor.
Počkáte na načtení obrazovky. Pak si vyberete svou uloženou pozici. ANÁLNÍPYTEL to jsem já. A pak musíte počkat, než se hra načte. Dělej!

A konečně pokračujete
z posledního uloženého místa. To je kurevsky otřesné. Souboje s bossy jsou epické. Na konci musíte bojovat s temným
knězem jménem Shaft. O co jde s tím jménem?
To jako fakt? Shaft? Potom bojujete s Drákulou a... prostě... Páni. Do prdele.

Poslední a nejdůležitější věc,
kterou musím zmínit, je herní styl. Jde o zásadní zlom, který tuhle hru
dělí od předchozích her této série. Místo jednoduchého lineárního stylu využívá podobného stylu jako Metroid
s nekonečnými chodbami, úložnými místy a systémem map. Je přesně jako Metroid. Proto ji fanoušci
často zmiňují jako Metroidvania. Má i nějaké RPG elementy.

Soubojem s příšerami získáte
zkušenostní body. A když jich máte dost,
zlepšíte své schopnosti. Je tady spousta lektvarů a předmětů
a zbroje a zbraní a podzbraní... Je to vážně rozsáhlá hra. Trvá hodiny dostat se skrz zámek. To Drákula vážně potřebuje
tak velkej barák? A jakoby to nebylo dost, tak musíte
projít celý zámek vzhůru nohama. Každopádně tenhle Metroid styl Castlevanie určil styl všech následujících Castlevanií.

Sem tam se objevila 3D hra, která využila každý možný styl. Ale nikdy se už neobjevila
klasická lineární Castlevania. Konzolové verze pořád experimentují, zatímco verze na přenosné konzole
následují Symphony of the Night. V podstatě celé hry
se odehrávají uvnitř zámku. Chybí mi ty strašidelné krajiny.

Staré hry měly hřbitovy a lesy. Odkdy se musela celá hra
odehrávat uvnitř zámku? Od dob Symphony of the Night. Tehdy se Castlevania začala
vzdalovat od klasických her a opustila to, co jsem na ní
původně tak miloval. Obsahují tolik textu a příběh
je už vážně k smíchu. Ve hře Dawn of Sorrow se Drákulův zámek
objeví při zatmění Slunce v Japonsku. Myslel jsem, že v Japonsku mají
dost problémů s Godzillou.

Teď tam mají i Drákulu? Mimochodem - to je pěkný obal, že? Skoro jako hra ve hře. Každopádně se často Symphony of the Night
považuje za nejlepší z celé série. I když si myslím, že je to úžasná hra,
mým favoritem je pořád Castlevania IV. Její ovládání bylo tak uspokojující. Alucardův meč není tak zábavný
jako bič Simona Belmonta. Jistě, můžete odemknout Richtera Belmonta,
ale až poté, co dohrajete hru.

Nemůžete švihat bičem do všech směrů.
ale můžete si s ním pohrávat. A Richter umí pár super pohybů navíc. Ale i tak upřednostňuju
pocit z Castlevanie IV. A plně ovládat svůj bič. Ale hlavně je to i větší výzva. Kdykoliv se v Symphony of the Night
dostanete do obtíží, vždycky se to dá nějak obejít. Můžete se změnit v netopýra
a proletět kolem, nebo někdy potřebujete více zkušeností.

Nebo musíte použít jistou zbraň
nebo předmět, který zlepší vaši výdrž. Nebo odolá ohni nebo vás
udělá imunními vůči kouzlům. Je tady hromada proměnných! V Castlevanii IV jste měli jen svůj bič. Nespoléháte se na triky.
Jste to jen vy a hra. Jediný způsob jak ji porazit,
je porazit ji svou myslí a reflexy. A podle mě je Castlevania právě o tomhle.

Jakmile nad ránem dokončíte hru a sledujete, jak se zámek řítí, vzpomenete si na všechen ten strávený čas. V závěrečných titulcích se objevují
pasáže z jednotlivých úrovní. Je to jako sledovat staré vzpomínky. A to pro mě hry Castlevania jsou. Vzpomínky, které přetrvají věčnost. HRÁLI JSTE V TOMTO VIDEU
TU NEJLEPŠÍ ROLI.

DĚKUJI ZA ZHLÉDNUTÍ.