Kabinet kuriozitAxolot

Navštívili jste už někdy kabinet kuriozit? V Evropě se objevily na konci 16. století a jednalo se o podivná místa, kde se schraňovaly různorodé předměty: starožitnosti, umělecká díla, vycpaná zvířata, ale především bizarnosti od kouzelných relikvií až po kostry mytických stvůr. Vše bylo dovoleno, abyste nadchli lidi z lepší společnosti. Na pomezí vědy a fantastična kabinety kuriozit byly postupně nahrazeny muzei a dodnes jejich vzhled inspiruje sběratele a umělce.

Pro tuto epizodu jsem sesbíral pár zvláštních předmětů, abych vám představil takový virtuální kabinet kuriozit. Užijte si prohlídku. VĚDA, PODIVNOSTI, MOZEK, ZÁŽITKY, ZVLÁŠTNOSTI, NEOBYČEJNOSTI, PŘÍRODA, DĚJINY, ZÁHADY, HÁDANKY AXOLOT ZDROJ ÚDIVU NEPŘEMÍSTITELNÝ ŽEBŘÍK Naší první kuriozitou je žebřík.

Obyčejný žebřík ze dřeva, opřený o průčelí chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Jde o nejsvatější místo křesťanství, protože pojímá Golgotu, místo ukřižování, a zároveň Boží hrob, hrobku postavenou na místě, kde byl Ježíš po smrti pochován. Místo, které každý rok přivítá miliony poutníků, řídí vícero křesťanských společenství různých vyznání: katolíci, koptové, arménští apoštolové a Řecká, Syrská a Etiopská pravoslavná církev.

Všichni tito lidé spolu mají žít v míru a lásce jednoho Boha, ale ve skutečnosti je jejich soužití spíše napjaté. Není výjimkou, že se do sebe mniši pustí, a během rvačky v roce 2002 skončilo 11 osob v nemocnici kvůli přesunuté židli. Od roku 1852 totiž správa místa podléhá statutu quo, souboru přísných pravidel, která ustanovují, že společný majetek nesmí být přemístěn nebo upraven bez souhlasu všech skupin.

A tady se objevuje náš žebřík: v 19. století ho někdo opřel pod okno kostela a nikdo neví, které církvi patří. Aby se vyhnuli konfliktu a zajistili, aby nikdo nedělal práci za někoho jiného, nikdo žebřík neodklidil. Do dnešního dne je na tom samém místě, ve stejné pozici už po dvě století. Stal se jakýmsi posvátným předmětem a pravým symbolem náboženského rozkolu. MEČ V KAMENI Všichni znáte legendu o meči, který král Artuš vytáhl z kamene, ale věděli jste, že meč v kameni skutečně existuje?

Traduje se, že ve 12. století se rytíř jménem Galgano Guidotti zřekl rytířství, aby žil jako poustevník u Chiusdina v Itálii. Zanechá bojů, aby se věnoval modlitbě, a jako kříž zapíchne svůj meč do skály na vrcholku kopce. Několik let po jeho smrti byl papežem Luciem III. svatořečen a okolo jeho meče byla vystavěna kaple.

Tato kaple se nazývá San Galgano v Montesiepi a dodnes tam můžeme vidět relikvii hluboce vraženou do skály. Najdeme tam také mumifikované ruce muže, který se dle legendy pokusil čepel vytáhnout. Po mnohá léta byl meč ze San Galgana považován za falešný, ale nedávný rozbor Univerzity v Pavie potvrdil, že pochází z 12. století, tedy ze stejné doby jako artušovský mýtus o meči v kameni, a někteří si myslí, že stojí za jeho původem.

Nicméně pokud chcete zkusit své štěstí, vězte, že meč je dnes chráněn plexisklem. MASAKIČIHO SOCHA Na konci 19. století se japonský umělec Hananuma Masakiči doví, že má tuberkulózu. Přesvědčen, že mu nezbývá moc času, rozhodne se vytvořit dokonalou kopii sebe sama, aby ji nabídl ženě, kterou miluje. Masakiči vytvoří nejrealističtější dřevěnou sochu v dějinách z více než 2000 oddělených kusů dřeva, připojených k sobě bez viditelných spár.

Pracoval v pokoji zaplněném zrcadly a identicky napodobil každý sval, každou žílu, každou šlachu, a dokonce vytvořil znepokojivě realistické skleněné oči. Aby zašel v realismu ještě dál, umístí na sochu vlastní chlupy a vlasy. Když vedle svého díla zapózuje na soukromých výstavách, návštěvníkům se nedaří rozeznat umělce od kopie. V roce 1934, čtyřicet let po smrti Masakičiho, sochu koupí Robert Ripley, podnikatel s vášní pro kuriozity, který otevře své první muzeum v Chicagu.

Ripley sochu považoval za přední dílo své sbírky. Dnes existují desítky Ripleyho muzeí po celém světě, ale Masakičiho dvojník zůstává jednou z nejpůsobivějších atrakcí těchto moderních kabinetů kuriozit. ZVONKOHRA Z OXFORDU V laboratoři Oxfordské univerzity se nachází zvonkohra, která zvoní skoro dvě století.

Jde o nejstarší probíhající vědecký experiment. Umístěna v laboratoři Clarendon od roku 1840, elektrická zvonkohra se skládá ze dvou zvonů z mosazi, nad nimiž se tyčí dvě velké baterie. Kovová kulička, zavěšená mezi bateriemi, do zvonů tluče. Pokaždé když se jednoho dotkne, nabije se elektrickou energií z baterie, která ji postrčí k druhému zvonu, který ji znovu odstrčí. Tento pohyb vyžaduje jen malý zdroj energie a odhaduje se, že zvony dodnes odzvonily víc než desetmiliardkrát.

Je to zvlášť zajímavé, protože nikdo neví, z čeho jsou baterie vyrobené. Nejspíš se jedná o baterie Zamboni, jedny z prvních elektrických baterií, vyrobených z oceli, zinku a papíru. Ale protože jsou baterie chráněny sirným pouzdrem, jejich přesné složení zůstává tajemstvím. Abychom věděli víc, museli bychom počkat, až se zvonkohra zastaví, ale nevíme, jak dlouho to potrvá.

Protože i když je chráněna sklem a je sotva slyšet, zvonkohra z Oxfordu zvoní a zvoní a zvoní. RAKVE Z ARTUŠOVA SEDLA V roce 1836 během honu na králíky u vrcholu Artušova sedla ve Skotsku skupina dětí objeví 17 miniaturních rakví, pohřbených v jeskyni. Rakvičky jsou asi 10 cm dlouhé a 3 cm široké a každá z nich obsahuje vyřezané dřevěné tělíčko.

Každá z postaviček má jiné oblečení, ručně vyráběné. Rakve jsou rozmístěny zvláštním způsobem: dvě řady po osmi, nad nimiž se nachází jedna osamocená rakev. Už to bude skoro 180 let a pořád nevíme, kdo rakve vyrobil, proč a ještě méně jasné je, proč byly pohřbeny tímto způsobem. V době jejich objevu bylo navrženo několik teorií: mohly být užívány při čarodějných obřadech nebo k uctění utonulých námořníků. Ale nejoblíbenější teorií je ta o symbolickém pohřbení obětí Burkeho a Hareho.

William Burke a William Hare byli Irové, kteří zabili 17 lidí v Edinburghu na začátku 19. století. Jejich cílem bylo prodat mrtvoly medicínským školám na kurzy anatomie. Ironií osudu byl Burke za své zločiny v roce 1829 popraven a jeho tělo bylo použito k pitvě. Ze 17 rakví nalezených v Artušově sedle jich dodnes zbývá 8 a patří mezi nejtajuplnější předměty Národního skotského muzea.

NEZNÁMÁ ZE SEINY Pokud jste se učili první pomoc, určitě jste narazili na tento obličej. Jde o figurínu Anne, určenou ke cvičení oživování. Od výroby v 50. letech se díky ní naučily zachraňovat život miliony lidí. Ne tak známý je příběh jejího vzoru. Říká se, že na konci 19. století byla nalezena neidentifikovaná žena, která se utopila v Seině.

Pracovník v márnici, uchvácen její krásou, vytvořil posmrtnou masku podle její tváře. Byly vytvořeny její kopie a podoba neznámé ze Seiny se rozšířila po Evropě. Její záhadná tvář se stala pohřebním dekoračním předmětem a inspirací mnohým spisovatelům. Jiná verze příběhu říká, že byla maska odlita podle mladé oběti tuberkulózy, ale dnes je běžně přijímán příběh o utonulé. Nový směr dostává neznámá ze Seiny v 50.

letech, když se norský hračkář Asmund Laerdal rozhodne vyrobit cvičnou figurínu pro záchranáře. Laerdal jí chce dát realistické vzezření a inspiruje se maskou dívky, která visela v domově jeho rodičů. Tehdy první resuscitační figurína přijde na svět a neznámá mrtvá z 19. století se stane nejlíbanější ženou v dějinách. Prohlídka je tímto u konce, snad se vám líbila, a chci vám velmi poděkovat.

Kanál vás odebírá už víc než 50 tisíc a chci znovu poděkovat Antoinu Danielovi, který ho představil mnohým z vás. Děkuji za všechny zprávy a pozitivní komentáře, hrozně mě dojímají. Je potěšení je číst a dodává mi to chuť pokračovat. Pro nováčky připomínám, že Axolot vznikl jako stránky, na kterých najdete mnoho článků, které vás budou zajímat, pokud se vám video líbilo, a existuje také knížka, kterou můžete nabídnout každému členovi vaší rodiny.

Než se uvidíme u další epizody, sledujte Axolota na sociálních sítích. Brzy na viděnou! Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz