Calle 13 je duo nevlastních bratrů z Portorika, které debutovalo v roce 2005. Jejich tvorba je ovlivněna mnoha hudebními styly, ale nejvíce se blíží rapu a reaggeatonu, ale narozdíl od většiny reaggetonu jsou jejich texty humorné, sarkastické a kritické, díky čemuž jsou v Jižní Americe zbožňováni. Vyhráli 3 ceny Latin Grammy a na kontě již mají 5 studiových alb. Představují se vám Residente a Visitante alias Calle 13 ...
(Domorodý jazyk Quechua) Jsem, jsem to, co tu nechali, jsem zbytek toho, co tu pokradli. Lid schovaný na vrcholu, moje kůže je tvrdá, proto vydržím jakékoliv klima. Jsem továrna na kouř, vesnická pracovní síla pro tvoji spotřebu.
Studené čelo uprostřed léta, láska za času cholery, brácho. Slunce, které se rodí, a den, co umírá s těmi nejlepšími západy slunce. Jsem surový pokrok v živém mase; politický proslov, který už nemá žádné sliny. Ty nejkrásnější tváře, které jsem kdy poznal.
Jsem fotografie toho zmizelého. Jsem krev uvnitř tvých žil. Jsem kousek země, který stojí za to. Jsem košík fazolí, jsem Maradona proti Anglii dávající dva góly. Jsem to, co nese moje vlajka. Páteř planety je mé pohoří. Jsem to, co mě naučil můj otec.
Ten, kdo nemiluje svoji vlast, nemiluje svoji matku. Jsem Latinská Amerika. Lid bez jedné nohy, který však stále kráčí. Nemůžeš si koupit vítr. Nemůžeš si koupit slunce. Nemůžeš si koupit déšť. Nemůžeš si koupit teplo. Nemůžeš si koupit mraky.
Nemůžeš si koupit barvy. Nemůžeš si koupit moji radost. Nemůžeš si koupit moje bolesti. Nemůžeš si koupit vítr. Nemůžeš si koupit slunce. Nemůžeš si koupit déšť. Nemůžeš si koupit teplo. Nemůžeš si koupit mraky.
Nemůžeš si koupit barvy. Nemůžeš si koupit moji radost. Nemůžeš si koupit moje bolesti. Mám jezera a mám řeky. Mám své zuby, to abych se mohl usmívat. Sníh, co pokrývá mé hory. Mám slunce, které mě suší a mám déšť, který mě umývá. Poušť opilá krásami peyote, jedna sklenička pulque ke zpěvu s kojoty.
Všechno, co potřebuju. Mám své plíce, které dýchají čistou modrou. Výšky, které dusí. Jsem stoličkami v mé puse žvýkající koku, podzim se svými omámenými listy, verše napsané za hvězdné noci, vinný hrad plný hroznu, rákosí pod Kubánským sluncem.
Jsem karibské moře, které hlídá malé domky, provádějící rituály se svatou vodou. Vítr, který češe mé vlasy. Jsem všichni svatí, kteří visí na mém krku. Plody mojí dřiny nejsou umělé, protože hnojiva mé země jsou přírodní. Nemůžeš si koupit vítr.
Nemůžeš si koupit slunce. Nemůžeš si koupit déšť. Nemůžeš si koupit teplo. Nemůžeš si koupit mraky. Nemůžeš si koupit barvy. Nemůžeš si koupit moji radost. Nemůžeš si koupit moje bolesti. Nemůžeš si koupit vítr.
Nemůžeš si koupit slunce. Nemůžeš si koupit déšť. Nemůžeš si koupit teplo. Nemůžeš si koupit mraky. Nemůžeš si koupit barvy. Nemůžeš si koupit mojí radost. Nemůžeš si koupit moje bolesti. Nemůžeš si koupit slunce.
Nemůžeš si koupit déšť. (Kráčíme dál.) (Kráčíme dál.) (Dále si kreslíme svoji cestu.) Nemůžeš si koupit můj život. Moje země se neprodává. Pracuju tvrdě, ale s hrdostí. Tady se dělíme, co je moje, je tvoje.
Tenhle lid se neutopí ve velkých vlnách, a pokud se něco zbortí, tak to znovu postavím. Taky nemrkám, když na tebe hledím, to abys nezapomněl moje příjmení. Operace Condor zabírá mé hnízdo, pardon, ale nikdy nezapomínám. (Kráčíme dál.) Tady se dýchá dřina.
(Kráčíme dál.) Zpívám, protože se poslouchá. (Dále si kreslíme svoji cestu.) (Kráčíme dál.) Zde stojíme na nohou. Ať žije Amerika! Nemůžeš si koupit můj život.
pavlitoPublikováno: 10 let
99%3:35
99%3:44
99%3:52
99%4:45
98%3:38
98%3:35