Cesta do Severní Koreje

Zdravím. Udělali jste dobře, že sledujete toto video. Loni jsem vycestoval do Severní Koreje. Pořídil jsem tu spoustu fotek a videí. Tak jsem se rozhodl podělit o některé zážitky z cesty. Budu to vše komentovat, tak se posaďte a užívejte si. Toto bylo naše letadlo společnosti Air Koryo. Z nějakého důvodu dala Evropa Air Koryo na černou listinu.

Ale náš let byl opravdu dobrý. Takže si nemůžu stěžovat. Tento vítězný oblouk je o trochu vyšší než ten v Paříži. Je to největší vítězný oblouk na světě. Pokud jde o kapelu, nevím jestli je zde vždy nebo jen když přijedou turisté. Ale bylo to hezké přivítání. Tohle je hotel Ryangang. To znamená místo, kde se setkávají dvě řeky.

Tady v hale vidíte dva obchody. Prvním z nich je obchod s oblečením, ale nikdo tu nepracuje, tak si stejně nic nekoupíte. Mají zde také obchod se suvenýry. Koupíte tu vše od pohledů a plakátů až po knihy, vlajky, obrazy, malé odznaky, prostě cokoliv. Samozřejmě musíte zaplatit v cizí měně, protože je více ceněna.

Dají vám opravdu šílený směnný kurz, aby se pojistili, že z vás dostanou dostatek peněz. Náš hotel má na vrcholu otočnou restauraci. Až na to, že se vlastně vůbec neotáčí. A stejně byste nic neviděli. Nejen proto, že okna byla nekvalitní, ale i proto, že venku byla naprostá tma. Tak či tak, byl to hezký večer, když Korejci začali zpívat karaoke. Užijte si to.

Jasně, karaoke mjí všude v Asii. A Severní Korea očividně není výjimkou. Další den jsme zamířili do mauzolea. Nejspíše tenhle obrázek znáte, protože velký vůdce, soudruh generál Kim Čong-il právě tragicky zemřel. Takže Kim Ir-sen i sám Kim Čong-il jsou zde vystaveni. Je tu hrozná spousta vojáků, kteří se jdou podívat na Kim Ir-sena. Říkají, že je přístupný komukoliv, ale já zde vidím jen vojáky. Bowling je prostě bowling, mezi Evropou a Severní Koreou v tom není velký rozdíl.

Ale stejně to byla šance vidět místní, očividně vyšší třídu, ale dobře. Tohle jsou záběry, co jsem natočil z autobusu, který nás vezl k hoře Myohyang. Hora Myohyang je pohoří asi 90 minut daleko na sever od Pchjongjangu. Ale jeden most se opravoval, takže jsme museli jet objížďkou. Ve výsledku nám cesta zabrala asi 3 hodiny, což je asi dvakrát tolik, než by zabrala normálně.. Objížďka nám dala možnost vidět nějaká...

...normálnější města Severní Koreje. Méně bohatá, méně přestavěná, opravená a udržovaná, ve srovnání s hlavním městem Pchjongjangem. Zajímalo by mě, jestli to je nějaká strážní věž. Nejsem si jistý, co to je, nebo jakou má funkci. Připadá mi to jako strážní věž, ale popravdě to nevím. Tady máme nákupní centrum. Že je to nákupní centrum poznáte podle korejského nápisu nad vstupem.

Když se blíže podíváte, uvidíte v přízemí vystavené zboží. Momentálně čtu knihu Barbary Demick "Není co závidět", kde píše, že určitá nákupní centra v Severní Koreji někdy vystavují jídlo, které je celé z plastu. Jediným účelem těchto center, nebo výloh, je ohromit cizince. Docela by mě zajímalo, jestli je tohle jedno z těch propagačních center, nebo jestli je to normální obchod. Málem jsme přehlédli tu část, ve které vidíte, že lidi stále používají voly a povozy.

Voli a povozy znějí vážně jako ze středověku. Před pár desetiletími na tom byla Severní Korea lépe. Tehdy opravdu používali stroje. Ale doba se změnila a komunistický blok se rozpadl. Ale přes všechny tyto změny má Severní Korea ohromný nedostatek paliva, strojů a součástek na jejich opravu.

Je to trochu smutné, ale tihle lidé musí opět používat vola a povoz. Nejsem si jistý, co tohle je, ale mohl by to být černý trh. Vím, že v Severní Koreji jsou černé trhy. Ale jistý si nejsem. Omlouvám se za to, že tu teď není nic moc vidět. Problémem bylo, že mi nedovolili cokoliv natáčet z autobusu. Takže když před námi byla rušná ulice nebo vojáci sledující autobus, tak jsem kameru schoval.

Protože jsem se samozřejmě nechtěl nechat chytit. Celkem často uslyšíte řidiče troubit. Problémem nebyla ani tak doprava jako spíš spousta lidí na ulici. Někteří šli pěšky, někteří byli na kole. Viděl jsem, jak jednoho cyklistu doslova vytlačili ze silnice. Spadl do vody hned vedle silnice. Od ostatních jsem slyšel, že viděli, jak ze silnice vytlačili celkem tři lidi. Řidič tu opravdu řídil jak šílenec.

Nejsem si jistý, proč se tak choval. Možná nechtěl, abychom města viděli tak z blízka. Nebo se snažil nahnat časový rozvrh. Dobrá, dorazili jsme do hotelu v pohoří Myohyang. První, čeho si všimnete, je velká malba na zdi. Vidíte tam sedět dvě osoby. Nalevo byl Kim Ir-sen a napravo tehdejší vůdce Kim Čong-il. Je to vtipné, protože Kim Ir-sen je už skoro 20 let mrtvý.

Ale teoreticky je stále vůdcem země. Právě jsem na cestě do svého hotelového pokoje. Byl to hotel Chongchon. Byl to dobrý hotel, především v porovnání s tím, kde žijou normální lidé. Ale nedaleko odsud byl mnohem lepší pyramidový hotel. Celý hotel měl takový... ani ne strašidelný, spíš tajuplný nádech. Jak vidíte, někdy v minulosti to muselo být oblíbené místo, kde si lidé mohli dát pivo, probrat uplynulý den, bavit se, vtipkovat.

Je jen těžko představitelné, jak se to tu teď změnilo. Elektřina není v Severní Koreji moc běžná. Takže velká část hotelu nebyla osvětlena. Některé byly, ale ne moc. Naše hotelové dveře se nedaly zamknout. Přesto trvali na tom, abychom si vzali klíč. Měli jsme televizi, která přijímala jen jeden kanál. Zrovna vysílali zvedání činek.

Kvalita byla lepší, ale moje kamera to nějak špatně natočila. Samozřejmě jsme měli sprchu. Sprchu jste si mohli dát jen mezi 20.30 a 21.30. Jindy tu voda tekla, ale nebyla teplá. Tohle je před hotelem druhého rána. Pokud se podíváte ulicí, tak ji samozřejmě uvidíte zase prázdnou. Ulice byly často prázdné. Ráno jsme zamířili na Výstavu přátelství, což je nějaké muzeum.

Zde jsou vystaveny všechny dárky, které dostali od ostatních vůdců, zemí nebo politických stran. Cítil jsem se jako James Bond, se všemi strážemi a stříbrnými kulomety. Samozřejmě ji navštěvují jen vojáci, ne normální občané. Při takovém cestování Severní Koreou je někdy těžké získat dobrý obrázek o politickém dění v zemi. Na Výstavě přátelství jsme měli možnost trochu nahlédnout pod podkličku. Jedním z dárků byl meč od Kaddáfího a my jsme začali mluvit o tom, že byl zabit během Arabského jara.

Jeden z průvodců to očividně nevěděl. Přišel k druhému a říkal mu něco jako: "Hej, věděl jsi, že Kaddáfího zabili?" A druhý průvodce mu odpověděl něco jako: "Ne, ne, ne, to je lež. Nevědí, o čem mluví." Protože vůdce a diktátor zabitý vlastními lidmi, je nejhorší možná zpráva v zemi jako Severní Korea.

Tady projíždíme Pchjongjangem, což je ukázkové hlavní město Severní Koreje. Vlastně je docela hezké, až na ty rozestavěné budovy. Budovy ale vypadají docela udržovaně. Projíždíme kolem základní školy, která tu má hřiště na fotbal. Udělal jsem si tam tuhle fotku. Tuhle školu otevřel sám věčný vůdce Kim Ir-sen. Objímal děti a tak.

Obecně ho jeho propaganda nejčastěji vykresluje jako představitele otce celé země. Vlastnictví auta není obecně povoleno, což je jedním z důvodů, proč jsou ulice téměř prázdné. Hlavní náměstí v Pchjongjangu. Zde probíhala většina pohřebního obřadu Kim Čong-ila. Tento podzemní trh je přímo v centru tohoto náměstí. Díky umístění hádám, že je to legální, ale stejně to působí tajně.

Tenhle systém metra je nejhlubší na světě. Je 100 metrů hluboko a v případě nouze funguje jako jaderný kryt. Mnoho věcí se stále dělá ručně. Tady vidíte tyhle tři železné brány. Když nastane jaderné nebezpečí, tak je zavřou a zapečetí. Čučche je komunismem inspirovaný ideál, vymyšlený Kim Ir-senem. A tato věž má vzdát čest této ideologii. Druhý den jsme zamířili do Kaesongu.

Kaesong je pohraniční město, hned vedle známé demilitarizované zóny. Naštěstí jsme díky předpovědi počasí věděli, že bude asi 8 °C. "Černá čára je demilitarizovaná zóna." "Demilitarizovaná zóna pokrývá oblast dlouhou 246 km, od východu k západu. Tento nápis znamená něco jako "sjednocená Korea". Ani jedné z Korejí se rozdělení nelíbí. Takže obě by se rády opět sjednotily.

Tady jedeme přímo k demilitarizované zóně. Nalevo vidíte velké betonové kvádry. V případě že by vypukla válka, tak můžou přeříznout lana a vyjmout menší bloky zespod kvádru. Tyhle velké kvádry pak spadnou na cestu. Tím zabrání vjezdu tanků nebo jiných vojenských vozidel. Přední kilometr demilitarizované zóny je většinou nepoužívaný. Obě strany ho částečně používají pro zemědělské účely, ale jinak toho tu moc není.

V tomto domku byl v roce 1953 podepsán klid zbraní. Tohle je asi nejznámější část demilitarizované zóny. Ta budova na druhé straně patří Jižní Koreji. Nahoře je spousta kamer. Dole vidíte kasárna. Ta modrá jsou jihokorejská, ta šedá severokorejská. A do modrých kasáren můžete vstoupit z obou stran.

Předtím, než jsem se vydal na cestu, tak jsem půl roku žil v Jižní Koreji. A samozřejmě jsem byl na prohlídce demilitarizované zóny z Jižní Koreje. A jít sem z druhé strany je mnohem zajímavější. Na jižní prohlídce opravdu můžete cítit to napětí, protože vám před vstupem dají instruktáž. Jak opatrní máte být, že nemáte mávat severokorejským vojákům a nedělat žádná gesta. A jestli vás postřelí nebo zastřelí, tak je to vaše chyba.

My za nic nezodpovídáme. Ale když jsem sem přišel ze severu, tak všechen pocit ohrožení a napětí byl pryč. Nerad to říkám, ale jít sem ze severu je skoro nudné oproto tomu, když sem jdete z jihu. Tohle je vlakové nádraží v Pchjongjangu. Na vrcholu opět vidíte portrét věčného vůdce Kim Ir-sena. Byla tu hrozná spousta lidí.

A tady nastoupíme do vlaku, ve kterém opustíme Severní Koreu. Tolik k mým postřehům z mé cesty po Severní Koreji. Tady jsou poslední fotky a videa, které jsem pořídil z vlaku do Číny. Doufám, že jsem vám svou cestou umožnil malý náhled do Koreje. Samozřejmě nejsem žádný specialista na Severní Koreu. Takže pokud máte nějaké připomínky, tak napište komentář. Překlad: Mithril www.videacesky.cz