Cesta do Severní Koreje

Zdravím. Udělali jste dobře,
že sledujete toto video. Loni jsem vycestoval
do Severní Koreje. Pořídil jsem tu
spoustu fotek a videí. Tak jsem se rozhodl podělit
o některé zážitky z cesty. Budu to vše komentovat,
tak se posaďte a užívejte si. Toto bylo naše letadlo
společnosti Air Koryo. Z nějakého důvodu dala Evropa
Air Koryo na černou listinu.

Ale náš let byl opravdu dobrý. Takže si nemůžu stěžovat. Tento vítězný oblouk je o trochu vyšší
než ten v Paříži. Je to největší vítězný oblouk na světě. Pokud jde o kapelu, nevím jestli je zde
vždy nebo jen když přijedou turisté. Ale bylo to hezké přivítání. Tohle je hotel Ryangang. To znamená místo,
kde se setkávají dvě řeky.

Tady v hale vidíte dva obchody. Prvním z nich je obchod s oblečením,
ale nikdo tu nepracuje, tak si stejně nic nekoupíte. Mají zde také obchod se suvenýry. Koupíte tu vše od pohledů a plakátů
až po knihy, vlajky, obrazy, malé odznaky,
prostě cokoliv. Samozřejmě musíte zaplatit v cizí
měně, protože je více ceněna.

Dají vám opravdu
šílený směnný kurz, aby se pojistili, že z vás
dostanou dostatek peněz. Náš hotel má na vrcholu
otočnou restauraci. Až na to, že se vlastně
vůbec neotáčí. A stejně byste nic neviděli. Nejen proto, že okna byla nekvalitní,
ale i proto, že venku byla naprostá tma. Tak či tak, byl to hezký večer,
když Korejci začali zpívat karaoke. Užijte si to.

Jasně, karaoke mjí všude v Asii.
A Severní Korea očividně není výjimkou. Další den jsme zamířili do mauzolea. Nejspíše tenhle obrázek znáte, protože
velký vůdce, soudruh generál Kim Čong-il právě tragicky zemřel. Takže Kim Ir-sen i sám Kim Čong-il
jsou zde vystaveni. Je tu hrozná spousta vojáků,
kteří se jdou podívat na Kim Ir-sena. Říkají, že je přístupný komukoliv,
ale já zde vidím jen vojáky. Bowling je prostě bowling, mezi Evropou
a Severní Koreou v tom není velký rozdíl.

Ale stejně to byla šance vidět místní,
očividně vyšší třídu, ale dobře. Tohle jsou záběry,
co jsem natočil z autobusu, který nás vezl k hoře Myohyang. Hora Myohyang je pohoří asi 90 minut
daleko na sever od Pchjongjangu. Ale jeden most se opravoval,
takže jsme museli jet objížďkou. Ve výsledku nám cesta
zabrala asi 3 hodiny, což je asi dvakrát tolik,
než by zabrala normálně.. Objížďka nám dala
možnost vidět nějaká...

...normálnější města Severní Koreje. Méně bohatá, méně přestavěná,
opravená a udržovaná, ve srovnání s hlavním městem
Pchjongjangem. Zajímalo by mě,
jestli to je nějaká strážní věž. Nejsem si jistý, co to je,
nebo jakou má funkci. Připadá mi to jako strážní věž,
ale popravdě to nevím. Tady máme nákupní centrum. Že je to nákupní centrum poznáte
podle korejského nápisu nad vstupem.

Když se blíže podíváte,
uvidíte v přízemí vystavené zboží. Momentálně čtu knihu
Barbary Demick "Není co závidět", kde píše, že určitá nákupní
centra v Severní Koreji někdy vystavují jídlo,
které je celé z plastu. Jediným účelem těchto center,
nebo výloh, je ohromit cizince. Docela by mě zajímalo, jestli je tohle
jedno z těch propagačních center, nebo jestli je to normální obchod. Málem jsme přehlédli tu část,
ve které vidíte, že lidi stále
používají voly a povozy.

Voli a povozy znějí
vážně jako ze středověku. Před pár desetiletími na tom
byla Severní Korea lépe. Tehdy opravdu používali stroje. Ale doba se změnila
a komunistický blok se rozpadl. Ale přes všechny tyto změny má Severní Korea ohromný
nedostatek paliva, strojů a součástek na jejich opravu.

Je to trochu smutné, ale tihle lidé
musí opět používat vola a povoz. Nejsem si jistý, co tohle je,
ale mohl by to být černý trh. Vím, že v Severní Koreji
jsou černé trhy. Ale jistý si nejsem. Omlouvám se za to,
že tu teď není nic moc vidět. Problémem bylo, že mi nedovolili
cokoliv natáčet z autobusu. Takže když před námi byla rušná ulice
nebo vojáci sledující autobus, tak jsem kameru schoval.

Protože jsem se samozřejmě
nechtěl nechat chytit. Celkem často
uslyšíte řidiče troubit. Problémem nebyla ani tak doprava
jako spíš spousta lidí na ulici. Někteří šli pěšky,
někteří byli na kole. Viděl jsem, jak jednoho cyklistu
doslova vytlačili ze silnice. Spadl do vody hned vedle silnice. Od ostatních jsem slyšel, že viděli,
jak ze silnice vytlačili celkem tři lidi. Řidič tu opravdu řídil jak šílenec.

Nejsem si jistý, proč se tak choval. Možná nechtěl, abychom města
viděli tak z blízka. Nebo se snažil
nahnat časový rozvrh. Dobrá, dorazili jsme do hotelu
v pohoří Myohyang. První, čeho si všimnete,
je velká malba na zdi. Vidíte tam sedět dvě osoby. Nalevo byl Kim Ir-sen a napravo
tehdejší vůdce Kim Čong-il. Je to vtipné, protože Kim Ir-sen
je už skoro 20 let mrtvý.

Ale teoreticky je stále vůdcem země. Právě jsem na cestě
do svého hotelového pokoje. Byl to hotel Chongchon. Byl to dobrý hotel, především v porovnání
s tím, kde žijou normální lidé. Ale nedaleko odsud byl mnohem
lepší pyramidový hotel. Celý hotel měl takový...
ani ne strašidelný, spíš tajuplný nádech. Jak vidíte, někdy v minulosti to
muselo být oblíbené místo, kde si lidé mohli dát pivo, probrat
uplynulý den, bavit se, vtipkovat.

Je jen těžko představitelné,
jak se to tu teď změnilo. Elektřina není
v Severní Koreji moc běžná. Takže velká část
hotelu nebyla osvětlena. Některé byly, ale ne moc. Naše hotelové dveře
se nedaly zamknout. Přesto trvali na tom,
abychom si vzali klíč. Měli jsme televizi,
která přijímala jen jeden kanál. Zrovna vysílali zvedání činek.

Kvalita byla lepší, ale moje kamera
to nějak špatně natočila. Samozřejmě jsme měli sprchu. Sprchu jste si mohli
dát jen mezi 20.30 a 21.30. Jindy tu voda tekla,
ale nebyla teplá. Tohle je před hotelem druhého rána. Pokud se podíváte ulicí, tak ji
samozřejmě uvidíte zase prázdnou. Ulice byly často prázdné. Ráno jsme zamířili na Výstavu přátelství,
což je nějaké muzeum.

Zde jsou vystaveny všechny dárky,
které dostali od ostatních vůdců, zemí nebo politických stran. Cítil jsem se jako James Bond,
se všemi strážemi a stříbrnými kulomety. Samozřejmě ji navštěvují jen vojáci,
ne normální občané. Při takovém cestování
Severní Koreou je někdy těžké získat dobrý obrázek
o politickém dění v zemi. Na Výstavě přátelství jsme měli
možnost trochu nahlédnout pod podkličku. Jedním z dárků byl meč od Kaddáfího
a my jsme začali mluvit o tom, že byl zabit
během Arabského jara.

Jeden z průvodců
to očividně nevěděl. Přišel k druhému
a říkal mu něco jako: "Hej, věděl jsi,
že Kaddáfího zabili?" A druhý průvodce
mu odpověděl něco jako: "Ne, ne, ne, to je lež.
Nevědí, o čem mluví." Protože vůdce a diktátor
zabitý vlastními lidmi, je nejhorší možná zpráva
v zemi jako Severní Korea.

Tady projíždíme Pchjongjangem, což je ukázkové hlavní
město Severní Koreje. Vlastně je docela hezké,
až na ty rozestavěné budovy. Budovy ale vypadají
docela udržovaně. Projíždíme kolem základní školy,
která tu má hřiště na fotbal. Udělal jsem si tam tuhle fotku. Tuhle školu otevřel sám
věčný vůdce Kim Ir-sen. Objímal děti a tak.

Obecně ho jeho propaganda
nejčastěji vykresluje jako představitele
otce celé země. Vlastnictví auta
není obecně povoleno, což je jedním z důvodů,
proč jsou ulice téměř prázdné. Hlavní náměstí v Pchjongjangu. Zde probíhala většina pohřebního
obřadu Kim Čong-ila. Tento podzemní trh je přímo
v centru tohoto náměstí. Díky umístění hádám, že je to legální,
ale stejně to působí tajně.

Tenhle systém metra je
nejhlubší na světě. Je 100 metrů hluboko a v případě
nouze funguje jako jaderný kryt. Mnoho věcí se stále dělá ručně. Tady vidíte tyhle tři železné brány. Když nastane jaderné nebezpečí,
tak je zavřou a zapečetí. Čučche je komunismem inspirovaný
ideál, vymyšlený Kim Ir-senem. A tato věž má vzdát
čest této ideologii. Druhý den
jsme zamířili do Kaesongu.

Kaesong je pohraniční město, hned vedle známé
demilitarizované zóny. Naštěstí jsme díky předpovědi
počasí věděli, že bude asi 8 °C. "Černá čára
je demilitarizovaná zóna." "Demilitarizovaná zóna pokrývá oblast
dlouhou 246 km, od východu k západu. Tento nápis znamená
něco jako "sjednocená Korea". Ani jedné z Korejí
se rozdělení nelíbí. Takže obě by se rády
opět sjednotily.

Tady jedeme přímo
k demilitarizované zóně. Nalevo vidíte
velké betonové kvádry. V případě že by vypukla válka, tak můžou přeříznout lana
a vyjmout menší bloky zespod kvádru. Tyhle velké kvádry
pak spadnou na cestu. Tím zabrání vjezdu tanků
nebo jiných vojenských vozidel. Přední kilometr demilitarizované zóny
je většinou nepoužívaný. Obě strany ho částečně používají
pro zemědělské účely, ale jinak toho tu moc není.

V tomto domku byl v roce 1953
podepsán klid zbraní. Tohle je asi nejznámější
část demilitarizované zóny. Ta budova na druhé straně
patří Jižní Koreji. Nahoře je spousta kamer. Dole vidíte kasárna. Ta modrá jsou jihokorejská,
ta šedá severokorejská. A do modrých kasáren můžete
vstoupit z obou stran.

Předtím, než jsem se vydal na cestu,
tak jsem půl roku žil v Jižní Koreji. A samozřejmě jsem byl na prohlídce
demilitarizované zóny z Jižní Koreje. A jít sem z druhé strany
je mnohem zajímavější. Na jižní prohlídce opravdu
můžete cítit to napětí, protože vám před vstupem
dají instruktáž. Jak opatrní máte být, že nemáte
mávat severokorejským vojákům a nedělat žádná gesta. A jestli vás postřelí nebo zastřelí,
tak je to vaše chyba.

My za nic nezodpovídáme. Ale když jsem sem
přišel ze severu, tak všechen pocit ohrožení
a napětí byl pryč. Nerad to říkám, ale jít sem
ze severu je skoro nudné oproto tomu,
když sem jdete z jihu. Tohle je vlakové nádraží
v Pchjongjangu. Na vrcholu opět vidíte portrét
věčného vůdce Kim Ir-sena. Byla tu hrozná spousta lidí.

A tady nastoupíme do vlaku,
ve kterém opustíme Severní Koreu. Tolik k mým postřehům
z mé cesty po Severní Koreji. Tady jsou poslední fotky a videa,
které jsem pořídil z vlaku do Číny. Doufám, že jsem vám svou cestou
umožnil malý náhled do Koreje. Samozřejmě nejsem žádný
specialista na Severní Koreu. Takže pokud máte nějaké připomínky,
tak napište komentář. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz