Jak Napoleon dobyl (a ztratil) Evropu

Rok 1799. Hranice Francie vypadají takto. 9. listopadu téhož roku se Napoleon Bonaparte chopí moci a o třináct let později francouzské území vypadá takto. Impérium na vrcholu, víc jak třikrát rozlehlejší. Aby toho dosáhl, Napoleon vedl několik vojenských tažení a vyhrál spoustu, spoustu bitev.

Z 86 bitev, kterých se zúčastnil osobně, vyhrál 77 a prohrál pouze 9. To znamená 90 % vítězství. Jak tedy můžeme vysvětlit takový úspěch a sloužily tyto úspěchy k něčemu? Pro začátek se podíváme, jak vypadalo jedno z jeho velkých vojenských vítězství. BITVA U ULMU, 1805 Ulm, rok 1805.

Rusové a Rakušané Francii vyhlásili válku. Velitel rakouské armády, generál Mack, čeká na Francouze tady, na výjezdu z pohoří Schwarzwald. A to je logické, jde o běžnou cestu do Ulmu z Francie. Ale Napoleon chce překvapit. Aby Rakušané uvěřili, že přijdou po plánované cestě, pošle záložní kavalérii odvést pozornost. Mezitím jádro armády rychle objede Schwarzwald ze severu.

Rakušané jsou ve výsledku napáleni, obklíčeni, nuceni se opevnit v Ulmu a nakonec se vzdát. Napoleon vítězí a není to poprvé ani naposledy. Takhle to vypadá, že vyhrávat bitvy je vlastně snadné. Ale skutečnost je složitější. Tato vítězství totiž nejsou dílem náhody. Jsou výsledkem precizní organizace, kterou můžeme shrnout ve třech bodech.

Jaká jsou tedy tajemství jeho úspěchů? Zaprvé má Napoleon encyklopedické znalosti o umění války. Jeho vojenská kultura vzešla ze čtení mnohých knih: Zápisky o válce galské od Julia Caesara, Úvahy o umění válečném od Machiavelliho, Obecné pojednání o taktice od Guiberta. Četl spisy historiků i taktiků minulosti i svých současníků. Tato rozsáhlá sbírka mu byla zdrojem inspirace v jeho taktice.

Ale jeho znalosti nejsou jen teoretické. Na rozdíl od monarchů, kteří mu čelí, je Napoleon vojákem z povolání. Učil se pod všemi hodnostmi. Nejdříve jako kadet na École Militaire, poté dělostřelec, poručík, podplukovník, kapitán, velitel praporu, brigádní generál, divizní generál, velící generál. Nezbývá než všechny své teoretické i praktické znalosti využít na bojišti. A to začíná velmi důkladným prozkoumáním terénu, na kterém bude bojovat.

Napoleon se obklopí kartografy, kteří mu vypracují detailní mapy. Studuje je celé hodiny s kružítkem v ruce, aby spočítal vzdálenosti. S těmito mapami pozná terén a vypracuje svou strategii. Uvědomí si například, kde je řeka nebo les, a přesně určí dráhy a cíle svých vojsk. Využije také špionů, kteří ho informují o silách a pozicích jeho nepřátel. U Ulmu má špion Charles Louis Schulmeister v rakouské armádě způsobit zmatek. Rozšíří falešné zprávy o francouzském vojsku s pomocí padělaných dokumentů.

Souběžně Napoleona informuje o početních stavech protivníka. Ale vojenské úspěchy tohoto císaře netkví pouze ve vědomostech. Jeho silnou stránkou je i uspořádání jeho armády. Staví na zásadním konceptu: armádním sboru. V roce 1805 je jich sedm. Tyto autonomní jednotky se řídí pokyny maršála. K tomu záložní kavalérie a císařská garda, taková elitní jednotka.

Každý armádní sbor se skládá ze třech nebo čtyř divizí, kterým velí generálové. Jedna je jezdecká a dvě nebo tři pěší s dělostřelectvem. Dělostřelectvem, které je tehdy nejlepší v Evropě. Děla jsou normovaná, snazší na údržbu a lehčí na přepravu.

Jde o Gribeauvalův systém z minulého režimu. Ani vojska toho nenosí moc. Jejich lehká výzbroj jim umožňuje nachodit až 40 km denně. Spí pod širákem, aby neztráceli čas. Díky tomuto všemu jsou napoleonské armádní sbory mnohem mobilnější než nepřátelé. A právě tohoto způsobu fungování využije u Ulmu. Armádní sbory se rychle roztáhnou, aby obklíčily nepřátele, každý na své přesně stanovené dráze.

Jde o obchvatný manévr. A funguje to tak dobře proto, že rozkazy přichází od jediného muže – Napoleona. Jeho maršálové a generálové jeho rozkazy jen plní. Strategické znalosti jsou fajn, vojsko k jeho službám je ještě lepší, ale co by byl velitel bez vojáků? A to vojáků motivovaných. Napoleon měl na masové odvody trik: Jourdanův zákon z roku 1798.

Zavádí všeobecný a povinný odvod, jinak řečeno, všichni Francouzi od dovršených 20 let do dovršených 25 let mají povinnost bránit vlast, když jsou vylosováni, aby odešli do války. Tento zákon dal Napoleonovi obrovskou zásobárnu lidské síly. Celkem je do armády odvedeno 2,5 milionu vojáků během deseti let. Je to největší evropská armáda a tam Napoleon nekončí.

Povinné odvody zavede i na dobytém území. V Belgii, v Itálii, v Německu a v Holandsku. Celkem se přes milion zahraničních vojáků přidá k francouzské armádě. Početnou armádu povzbuzuje její velitel. Aby Napoleon pro svou věc obyvatelstvo sjednotil, manipuluje s veřejným míněním. Cenzuruje tisk a založí vlastní propagandistické noviny. Vychvaluje se v nich udatnost vojáků a sláva velitelů.

„Napoleon je rychlý jako blesk a má sílu jako hrom.“ Nejslavnější z nich je Věstník Velké armády, založený roku 1805. Lidé ho čtou na veřejnosti, v kostelech, na gymnáziích i v domácnostech. Se svou propagandou Napoleon posiluje smysl pro vlastenectví. Bijeme se pro národ. Ale bijí se také pro slávu, což je idea, která se opakuje všude.

Už není určena jen velitelům a šlechtě, od této chvíle všechny vrstvy žijí a umírají pro slávu. Z toho vyplývají především vyznamenání, nejznámější z nich je Řád čestné legie. Ale úspěchy tohoto systému netrvají věčně. Od roku 1812 napoleonské císařství začíná upadat. Jedním z důvodů je, že vojenská tažení nevedou k trvalým politickým vítězstvím.

I když je sjednán mír, nikdy netrvá příliš dlouho. Například v roce 1805 po vítězství u Ulmu a u Slavkova Francie a Rakousko uzavřely mír. Pro Rakušany šlo jen o část jejich území, ale už tehdy snili pomstě. Mír trval jen čtyři roky.

V roce 1809 Rakousko Napoleonovi opět vyhlásilo válku. Výsledek? Neustálé konflikty vyčerpávají Evropu. Ve francouzských řadách přišlo v bitvě o život takřka milion vojáků a skoro milion a půl ve zbytku Evropy. A válka je navíc drahá. Od roku 1802 do roku 1814 bylo 60 až 80 % státních výdajů určeno vojenskému sektoru. To je celkem sedm miliard franků za dvanáct let.

Z toho tři miliardy franků financují přímo napoleonská tažení. Více než polovina z těchto tří miliard jde státu a zbytek si vzala válka. Větší daně pro Francouze, rekvizice v naturáliích a v mincích na dobytém území, správa napoleonských vojsk na okupovaných spojeneckých územích, od jednoho konce Evropy na druhý válka na obyvatele doléhá. Břemeno války, nemožnost míru a k tomu se postupně přibližují evropské mocnosti, které chtějí zastavit francouzské ambice.

V roce 1815 se takřka celá Evropa spojí proti Napoleonovi. V čele této koalice stojí Spojené království, Prusko, Rakousko a Rusko. Část z nich se potká tady, v bitvě u Waterloo. A z této má Napoleon strach. O 5 měsíců později je podepsána Pařížská mírová smlouva.

Vláda Napoleona končí, jeho impérium se hroutí. Patnáct let po prvních výbojích se Francie vrací ke své staré podobě. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz