Jordan Peterson: Proč nehledat štěstí a co neříkat

Tohle je další věc,
které příliš nerozumíme. Je to těžká věc na pochopení: O kolik problémů méně
byste chtěli mít? Je to zvláštní otázka, že? Protože chcete o něco usilovat. Chcete něco, co vyžaduje
to nejlepší ve vás. Takže chcete mít opravdový problém,
něco takového. Chcete zahodit všechny problémy?

Mohli byste ležet na posteli
a pečení holubi by vám lítali do pusy, kdyby všechny vaše problémy byly vyřešené. A tak možná chcete složité problémy,
které můžete vyřešit. Nevím, co na nich je...
Překonávání a růst s tím spojený. Na těžkých projektech
je něco šlechetného. To vidíte třeba, když máte děti. Psychologická literatura říká jasně: Když porovnáváte lidi,
kteří mají a nemají děti, bezdětní lidé jsou šťastnější.

A tak psychologové,
kteří se občas spletou, i když dělají inteligentní objevy
jako tento, to okamžitě uzavřeli s tím, že... Protože "štěstí je cíl", tak na dětech je něco, co vám upírá štěstí,
a to není dobré. Počkejte chvilku,
to je možná špatná metrika. Samozřejmě, že budete s dětmi
méně štastní, protože se o ně bojíte.

Moje sousedka, velmi chytrá žena,
mi jednou řekla: "Můžete být jen tak šťastní
jako vaše nejnešťastnější dítě." A to je trefné, víte?
To je opravdu chytré. Ale pokud nejste s dětmi šťastnější,
odpověď není: nemějte děti. Nebuďte tak pošetilí ohledně štěstí,
to je odpověď. Protože ta snaha je šlechetná. Samozřejmě teď máte zodpovědnost, máte malé dítě,
obzvlášť když je vaše první: "Co to sakra je
a co s tím doprčic mám dělat?"

A jste vyřízení po zbytek života.
Už se nikdy nevyspíte, protože se budete bát o tohle stvoření,
o které se musíte starat. Ale k čemu jste sakra dobří,
když to neděláte? Nebo něco podobně těžkého. Protože jste ještě nebyli povoláni,
pokud nemáte takovou zodpovědnost. Ta myšlenka,
že štěstí je smysl života... Modlete se pro štěstí, když se objeví,
měli byste být nadšení, že vás navštívilo, ale ten názor,
že byste se za ním měli honit, to je ten nejslabší možný názor.

Zaprvé, když se vám stane
něco tragického, skončili jste. "Smysl života je štěstí!" Teď máte rakovinu, jaké to je? Jak vám ten plán vychází teď? Nemusíte to být vy,
možná váš otec má alzheimera. Je to vzácné, když nemáte katastrofu
u někoho z nejbližších.

"Smysl života je štěstí" –
to není správné. A alespoň to můžeme odvodit
z těch příběhů, to vůbec neříkají. Bůh je velice ochotný v těch příbězích
dát těm lidem, se kterými uzavřel úmluvu,
štěstí a prosperitu. Ale nikde nestojí, že to je cíl. Pravidlo je:
Miř vysoko a dej se dohromady. A uzavři úmluvu s nejvyšším ideálem.
A to tě provede katastrofou. A to je mnohem dospělejší
pohled na život.

Protože stačí mít oči napůl otevřené,
abyste viděli, že základní realita života je utrpení.
Je to nevyhnutelné. To neznamená,
že je život nesnesitelný nebo že by bytí nemělo existovat. To to neznamená. Ale znamená to, že musíte zápasit
a musíte být připraveni a ochota vzít zodpovědnost za sebe
a za ostatní je toho podmínkou. A možná, když to uděláte pořádně,
sem tam dosáhnete na štěstí – sedíte na konci dne a máte půl hodiny,
kdy je vaše svědomí čisté.

A nemusíte nic dělat a můžete odpočívat
a pomyslíte si: "Vše je v pořádku
a díky bohu za to." A tehdy možná dostanete svoje štěstí. To je dospělost, očividně. A nevědět to, nenaučit se to... Měli bychom to všechny učit,
je to tak samozřejmé. Měli vás to naučit.


To tyhle biblické příběhy zčásti dělají...

Začal jsem dávat bedlivý pozor
na to, co říkám. Nevím, jestli se to stalo
dobrovolně nebo ne, ale cítil jsem takové rozdělení
mé psychiky a studenti mi říkali,
že se jim stalo totéž, po tom, co poslouchali některé věci,
které říkám i vám. Rozdělila se na dvě části, řekněme, a jedna část bylo mé staré já,
které hodně mluvilo a rádo se dohadovalo a myslelo, a druhá část sledovala tu první
s otevřenýma očima a neutrálně soudila tu mluvící část
hodnotila ji nějak takhle: "To není tvoje myšlenka."


"Tomu doopravdy nevěříš." "Nevíš, o čem mluvíš." "To není pravda." Řekl jsem si, že to je zajímavé. A to se dělo u 95 % toho,
co jsem říkal. Nevěděl jsem, co mám dělat.


Řekl jsem si: Tohle je zvláštní. Možná jsem se rozštěpil
a to není vůbec dobrá věc. Nebylo to tak, že bych slyšel hlasy
nebo tak něco. Lidé mají víc částí. A pak jsem přemýšlel,
která z těch částí jsem já. Je to ta, která poslouchá a říká:
"Ne, to je blbost, to je lež." "Říkáš to jen, abys zaujal lidi,
jen se snažíš vyhrát ten spor..." Byl jsem já tohle, nebo ta
normální, mluvící část? A já nevěděl, ale rozhodl jsem se
pro toho kritika.

A potom jsem se snažil
a naučil se dělat tohle: Přestat říkat věci,
které mě oslabují. Stále se to snažím dělat,
protože neustále cítím, když mluvím, jestli mě má slova
slaďují nebo rozkližují. Myslím, že ten soulad je
dobrý způsob, jak si to konceptualizovat, protože si myslím,
že když říkáte věci co nejpravdivěji, pak jdou z vaší hloubi. Protože my nevíme,
odkud se myšlenky berou.

Nevíme, z jaké hloubky vaší struktury
se myšlenky vydírají. Nevíme, jaké procesy
fyziologického souladu musí nastat, abyste mluvili z hloubi své duše.
Ničemu z toho nerozumíme. Ani to nekonceptualizujeme,
ale já věřím, že to můžete cítit. A dozvěděl jsem se to od Carla Rogerse,
což byl skvělý psycholog, protože mluvil o mentálním zdraví
částečně jako o soudržnosti mezi spirituálním nebo abstraktním
a fyzickým, aby ty dvě věci byly v souladu.

A o souladu se mluví hodně
v psychoanalytických myšlenkách, ale každopádně jsem se rozhodl,
že začnu neříkat věci, které mě oslabovaly,
a došlo k tomu, že jsem musel přestat říkat skoro vše,
co jsem říkal. Řekl bych 95 %,
což pro mě byl velký šok. A trvalo to pár měsíců, ale byl to šok si uvědomit, že většinu z vás tvoří balast.

Je to šok! A možná si pomyslíte:
Chcete to všechno spálit? Nic nezbyde, kromě skořápky, 5 % vás. No, pokud je těch 5 % solidních, možná právě to chcete.