Atmosféra a styl Stranger Things

Ahoj, tady Michael a tohle jsou Lekce ze scénáře. Tzv. pitching nového projektu může být velká výzva. V případě seriálu musí jeho tvůrci najít funkční způsob, jak prodat poutavou premisu, postavy i to, co bude příběh pohánět tak, aby vyprávění zůstávalo strhující s každou další epizodou. Když ale autoři Matt a Ross Dufferovi představovali Stranger Things lidem z televize, největší výzvou bylo prodat jim atmosféru seriálu, unikátní mix nadpřirozeného hororu a dobrodružných filmů z 80.



let, ve kterých hlavní hrdiny často hrály děti. A poté, co show dostala zelenou, museli scenáristé atmosféru prodat dalšímu publiku. Zvědavým divákům, kteří přemýšleli, co přesně za seriál to má být. Dnes chci proto rozpitvat všechny scény prologu pilotního dílu, prozkoumat inspirační zdroje a původ těchto scén, přičemž začneme s tzv.



pitch deckem. A nakonec zjistíme, jak bratři Dufferové vytváří atmosféru v každém kroku tvorby scénáře. Podívejme se na Stranger Things. SCÉNÁŘ: BRATŘI DUFFEROVÉ (POZOR, SPOILERY) Když scenáristé a režiséři představují nový projekt, často k tomu používají dokument zvaný pitch deck nebo seriálová bible. V pitch decku pro Stranger Things, který byl původně nazvaný Montauk, bratři Dufferové vytvořili vysoce vizuální ukázku toho, jak si svůj seriál představovali.



Kreativní formátování dokumentu naznačuje atmosféru seriálu, jelikož má připomínat stará paperbacková vydání Stephena Kinga. Dokonce si vypůjčuje specifické prvky z obálky Žhářky. V úvodu se odkazuje na několik filmů, jejichž atmosféru chce seriál napodobit. E. T. – Mimozemšťan, Čelisti, Poltergeist a Stůj při mně. A každý oddíl pitch decku doprovází snímek z jednoho z filmů z 80.



let, který tvůrce inspiroval. Tyto filmy jsou rozkročené mezi dvěma žánry: sci-fi hororem ve stylu Vetřelce na jednom konci spektra, příběhy o dospívání ve stylu Stůj při mně na druhém konci. V první epizodě Stranger Things Dufferové seriál uvozují na jednom konci žánrového spektra. Začínají se sci-fi hororovou sekvencí v hawkinsovské laboratoři. Úplně první scéna Stranger Things potřebuje navodit klasickou, ihned rozpoznatelnou atmosféru filmů s nestvůrou.



Aby toho dosáhli, Dufferové ve scénáři nepopisují jen to, co divák vidí, ale také to, co slyší. Už v prvních scénách pilotního dílu scénář popisuje sugestivní zvukové podněty. „INTERIÉR, LABORATOŘ V HAWKINSU PODZEMNÍ CHODBA Zářivky blikají… SIRÉNA ŘINČÍ… A neustále slyšíme HLUBOKÉ DUNĚNÍ…



BUCH! DVEŘE SE PRUDCE OTEVŘOU. PANTY ZASKŘÍPAJÍ. VĚDEC se vypotácí ven. Je vyděšený.“ Ale nejenom intenzivní zvuková složka dostává diváky do atmosféry hororu. V pitch decku bratři Dufferové jasně vylíčili, jak si představovali, že v seriálu vyobrazí nadpřirozené nestvůry. Píšou v něm: „Nadpřirozená stvoření zůstanou po celou dobu převážně skrytá, schovaná ve stínu, ukrytá těsně mimo záběr.“ A této vize se drželi, protože nestvůra se v této scéně vůbec neobjeví.



Ale díky představě této nestvůry a zvukům naše fantazie běží na plné otáčky. „PODIVNÝ DUNIVÝ ZVUK. PŘICHÁZÍ SESHORA. Podívá se nahoru. Doširoka otevře oči a… VE SVITU BLIKAJÍCÍCH SVĚTEL VIDÍME, JAK VĚDCE NĚCO SMĚREM VZHŮRU VCUCNE.“ Tyto osvědčené hororové postupy jsou jasně zmíněny v pitch decku i ve scénáři a divákům ukazují, že je čeká klasický film s nestvůrou.



Ale už další scéna nás přehoupne na druhý konec spektra Stranger Things. Setkáváme se s hrdiny, když zrovna hrají… Dračí doupě. Tato scéna napodobuje jiné filmy zmíněné v pitch decku, třeba E. T., Rošťáky nebo Stůj při mně, čímž navozuje atmosféru dětského dobrodružství. Demogorgon! Jsme v prdeli. Dufferové trvali na realistickém používání sprostých slov, čímž dali hned jasně najevo, že i když jsou hrdiny čtyři děti, nepůjde o disneyovský seriál pro děti.



Stranger Things se naopak vrací ke klasickým filmům o dospívání z 80. let, na kterých Dufferové vyrůstali. Ty se často zaměřují na skupinu blízkých kamarádů. V oddílu nazvaném „Děti“ pitch deck barvitě líčí osobnost každého z kluků a také jejich skupinovou dynamiku.



Například: „Lucas Conley. Svým přístupem své kamarády několikrát vystaví nebezpečí a ohrozí přátelství s Mikem.“ „Dustin Henderson. Často se hašteří s Lucasem. Nejdříve jsou jejich hádky přátelské, ale vyhrocují se společně se situací.“ Jejich role a dynamika jsou efektivně vepsány do scénáře do scény hraní Dračího doupěte.



Sešli něco! - Ohnivou kouli! - Potřebuju 13 a víc. - Radši ochranné kouzlo. - Nebuď srab, kouli! - Ochranné kouzlo. - Ohnivá koule! - Kam spadla? - Kde je? Mike je jako pán jeskyně představen jako velitel skupiny. Dustinova reakce na demogorgona ukáže, že je bojácnější a méně sebevědomý než Lucas.



Hodils sedm? Viděl to Mike? Tak se to nepočítá. A Will ukáže, že je z nich nejmírnější a nejpoctivější, když přizná, že hod kostkou prohrál. - Bylo to sedm. - Co? Hodil jsem sedm. Demogorgon mě dostal. V pitch decku dále stojí, jak Dufferové chtěli navodit pocit osmdesátkové nostalgie.



„V seriálu bude spousta dobových detailů: kombíky s dřevěnou karoserií, analogová technologie, Impérium vrací úder v kinech, Blondie v rádiu a tak dále.“ Osmdesátkovými detaily se to v této scéně jenom hemží. Od kostýmů přes dřevem obkládané zdi a vzorované tapety až po staré televize a retro přední světla u kol. A tato scéna dostává do popředí další zásadní prvek atmosféry. Hudbu.



Zpátky k pitch decku: „Soundtrack by měl znít dobově a zároveň nadčasově. Většina skladeb bude původních ve filmovém, tajuplném, moderním synthpopovém stylu.“ Dufferové k hudbě Stranger Things nekonvenčně najali současné autory elektro hudby, a tím zvládli vytvořit klíčový prvek jedinečné atmosféry seriálu. Původní hudbu, která zní moderně i retro, strašidelně i nostalgicky, to vše zároveň.



Ale jakmile se uvolníme v osmdesátkové nostalgii o dospívání, oba konce atmosférického spektra se doslova střetnou v závěrečné scéně úvodu tohoto seriálu. Dojde ke střetu s nadpřirozenem. V závěrečné části prologu sledujeme jednoho člena skupiny, Willa Byerse, jehož pronásleduje nestvůra z laboratoře. Ve scéně se dále objevují nostalgické retro prvky, ale zároveň se vrací sci-fi hororové prvky z úvodní scény.



Haló? Haló? „Na druhém konci drátu NĚCO USLYŠÍ. Ale ne hlas… Je to ten samý HRDELNÍ ZVUK, co slyšel v lese. Výška zvuku stoupá a klesá, čímž vytváří řadu podivných zvuků.“ Stejně jako v první scéně se autoři snaží nestvůru zahalit tajemstvím. „NEDOKÁŽEME ROZPOZNAT ŽÁDNÉ RYSY, ALE ROZMĚRY…



NESEDÍ.“ Tato scéna také vizuálně vzdává hold filmu E. T., když si bere záběr, který byl zahrnut do pitch decku, a napodobuje ho ve vyvrcholení této scény. A na konci scény je popsána zvuková složka, vizuální prvky a pohyb kamery, a to všechno najednou. „NEVIDÍME, CO SE WILLOVI STALO. POUZE SLEDUJEME HOLOU POHUPUJÍCÍ SE ŽÁROVKU.



OČEKÁVÁME, ŽE SE ROZTŘÍŠTÍ, KDYŽ VTOM… HRŮZNÝ JEČIVÝ zvuk náhle přestane. Kamera se žárovce VZDÁLÍ. Kůlna je prázdná. Will zmizel.“ Když se podíváme na pitch deck Stranger Things, poznáme, jak může být atmosféra díla vyjádřena už v rané fázi projektu. A když zanalyzujeme úvodní scénu, pochopíme, jak seriál dokáže atmosféru obratně předat publiku.



První scéna pilotního dílu je ryzí horor. Druhá je ryzí osmdesátková nostalgie o dospívání. A třetí jsou ryzí Stranger Things. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz