Vikingský meč UlfberhtMuž ve zbrani

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 10
95 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:44
Počet zobrazení:6 121

V dnešní epizodě Man at Arms se podíváme na historickou legendu, vikingský meč Ulfberht.

Poznámky:
Solingen – německé město poblíž Düsseldorfu s historickou tradicí výroby mečů a nožů.
Papír 220 – pro brusné papíry je hlavním parametrem jejich zrnitost. Číslo udává počet zrn vůči dané ploše, a proto platí, že vyšší číslo = jemnější papír.
Tepané železo – v originále wrought iron, slitina železa, která v porovnání s klasickou litinou obsahuje výrazně méně uhlíku.

Přepis titulků

Dublinský Ulfberht (700 až 999 n.l.) - Jsem Matt. - A já Kerry. Jsme bratři Stagmerové z Baltimore Knife&Sword. Vyrábíme vaše oblíbené zbraně. I zbraně, které jste nikdy neviděli. Tohle je MUŽ VE ZBRANI Vikingové byli známí epickými legendami, ale jedna vyčnívá nad ostatní. A to je meč Ulfberht. Není to jen nejlegendárnější meč historie, ale i nejžádanější zbraň online.

Pro Ulfberht se používá kelímková ocel. Nejspíš importovaná ze Středního východu. Kombinuje litinu a čisté železo v něčem, co nazýváme tavicí kelímek. Litinu dáme dolů a navrch přijde čisté železo. Přidám trochu dřevěného uhlí, které spálí kyslík v kelímku. Navrch dám uzávěr z obyčejného jílu a celý kelímek utěsním dalším jílem. Kelímek chrání ocel před dalším uhlíkem uvnitř pece.

Kdyby se do oceli dostalo moc uhlíku, vznikla by další litina. Tu nechceme. Tohle je náš kelímek. Jdeme vyrobit Ulfberht. Kelímek je usazený na podstavci. Zde je to cihla. Ta drží kelímek o něco výše. Kolem bude Matt přikládat uhlí a vznikne velmi vysoká teplota. Naše tavicí pece bývají z cihel obklopených jílem. Vrchní vrstvy jsou ze suchých cihel. Stoupající kouř se brzy změní v oheň a v tu chvíli víme, že se blíží správná teplota.

V tomto bodu musíme počkat, až kelímek na vzduchu pomalu vychladne. Pak z něj vyndáme puk. Vyjmuli jsme puk z kelímku. Vypadá skvěle. V osmém a devátém století by takový materiál byl pro Evropany magií. Důvodem pro samotnou výrobu kelímkové oceli je odstranění strusky a dalších nečistot uprostřed kovu. Když mám puk v ruce, přichází čas kování.

Nejprve prohlídka. Vidíte, že prostředek je trochu porézní. S tím se počítá. Uvnitř jsou chycené bublinky plynu a střípky skla. Při prvních ohřátích musím vést údery s citem, jinak z krystalů vzniknou trhliny. Meče s nápisem Ulfberht se poprvé objevily v osmém a devátém století. Jsou to nejslavnější a nehledanější vikingské meče. Ale příliš vikingského v nich není. Kelímková ocel pochází ze Srí Lanky a importovala se skrz islámský svět, přes evropské řeky až k pobřeží Baltského moře a na území dnešního Německa.

Což znamená, že meče technicky nepocházejí ze Skandinávie. Materiál lze považovat za superocel, ale prvotní forma k ní má ještě daleko. Může se rozdrolit tvrdým úderem nebo příliš vysokou teplotou. Ilya bude opatrný na teplotu a dá si načas s citlivým kováním. Zatloukáním mi vznikne hladší povrch. Když je puk celistvý, pomůžu Ilyovi s proražením středového otvoru a vytvořením "koblihy".

Tu následně rozřízneme a rozevřeme do rovnoměrné tyče. Materiál už je solidní, ale nechceme riskovat údery, proto se přesuneme k šroubovému lisu a pokračujeme v děrování. Život kováře je plný selhání. Co odděluje nováčka od pokročilého, je vytrvalost a schopnost poučit se. Pro náš materiál je typická jeho citlivost. U rozevírání jsme s Mattem spěchali, přehřáli jsme puk a ten praskl.

Vidíte tu zrnitost. Nicméně praskání a přehřívání je problém, který by řešili i doboví kováři. Ve skutečnosti má mnoho původních Ulfberhtů náznaky vrstvení. Když puk praskne, kousky se zploští, vyskládají na sebe, zkovají se do sebe a protáhnou do prutu. Výroba stejně velkého puku by historicky byla téměř nemožná. Na dost materiálu pro čepel by byly zapotřebí dva nebo tři, které by se zkovaly do sebe a roztáhly.

Místo toho jsem udělal nový puk. Když jsem prorážel otvor, nezbavil jsem se vší poréznosti. To není problém. Z tohoto kusu mám dobrý pocit, pro další práci mi bude stačit vybrousit tuto část, aby se prasklina nešířila. Když máme "koblihu" plně rozevřenou, pracuje se s materiálem o něco lépe. S každým zahřátím je zpracování jednodušší. I tak budeme s kováním opatrní na vznik trhlin během tvarování prutu. Jak vidíte, používáme vyklepávací palici. Zatím jsem pracoval jen plochým koncem. Teď jsme ve fázi, kdy můžu palici otočit a pracovat trochu rychleji druhým koncem, dokud mě Ilya nezarazí a znovu neotočí kvůli vyrovnání.

Dnes budu dělat mou oblíbenou práci, tavit kovy a odlévat ingoty, zpracovávat je do potřebného tvaru. Máme zde formu upravenou tak, aby se k ní roztavený kov nelepil. Nahřeju si formu, potom roztavím kov a naliju ho dovnitř. Když jsou ingoty odlité, ztenčíme je na stroji tak, aby je Ilya mohl vkládat do meče. Budeme mít drát z čistého zlata a stříbra ve správné velikosti.

Ilya se dost nadřel a celou čepel téměř úplně začistil. Je čas na trochu vysvětlování. Nedávno jsem byl v solingenském muzeu mečů, kde mají několik pravých Ulfberhtů. Mohl jsem si všechny prohlédnout a úplně mě dostaly. Můžu potvrdit to, co už vám říkal Ilya. I když věnovali spoustu času výrobě superoceli jejich doby, jejímu vykládání a úžasným čepelím, ozdoby a doplňky na meči byly prosté.

Před časem jsme měli životní příležitost, když k nám přišel Jeff Pringle a požádal nás o zrestaurování pravého Ulfberhtu. Museli jsme upravit hrot. Tím jsme získali představu o skutečném vrstvení, které se podobá naší rukojeti. Buď skládané, nebo vrstvené z malých kusů pro dostatek oceli na celou čepel. Ukázali jsme vám ruční kování puku. Reálně by ale ruční procedura zabrala celkově nejméně několik měsíců.

Musíme trochu podvádět a urychlíme celý proces bucharem. Rozdělil jsem vršek a částečně zformoval hrot, který můžu dodělat a začít s tvarováním čepele do finální podoby. Jak vidíte, Ilya nejprve ková hrany a poté celou plochu zarovná. Potřebujeme tři nebo čtyři zahřátí. Stále nesmíme spěchat, nebo čepel praskne. V minulosti by měly dobré meče zhruba hodnotu domu. Skvělé meče dokonce hodnotu malého hradu. Důvodem byly ceny.

Práce měla malou hodnotu, vykonávali ji sedláci. Ale suroviny byly drahé. Dobré řemeslnictví trvalo celou věčnost. Je čas zkosit hrany. Začíná se od jílce směrem k hrotu. Znovu opakuji, že tento materiál potřebuje svůj čas. Ilya běžně potřebuje na podobnou čepel 2 až 3 zahřátí, zde to bude zhruba tucet. Postupně se propracuje k cíli a přesuneme se k rýhování. Když je hrubé kování hotové, položím čepel do výhně, pomalu ji zahřeju a nechám ji pozvolna vychladnout. Tento postup vyrovnává zrnitost oceli, dělá ji jemnější.

Až obrousím všechny šupinky, budu moci použít dláto, vyrýt si drážky písmen a vložit do nich kousky tepaného železa. Tak udělám nápis "Ulfberht". Pro historickou výrobu použijeme historický stroj. Jemný rotační válec. Vezmu kulatý ingot, přetvaruji ho na čtverec a postupně ho zúžím, abych ho mohla protáhnout v drát. Když projde skrz, potočím ho, aby nevznikl tvar diamantu. Vidíme, jak Lauren protahuje kus zlata válcem.

Vyrábí potřebný tvar a velikost, takže u protahovací desky bude připravený a projde skrz otvory plátu. Pokaždé je zaoblenější. V průběhu vidíte, že drát je stále zářivější a delší. Ulfberhty lze rozdělit na tři hlavní skupiny. První se hláskuje: kříž, V nebo U, občas jde o stejné písmeno. L, F, B, E, R H, důležité: kříž a po něm T.

Takto psaný Ulfberht je celý vyrobený z kelímkové oceli, tedy kromě nápisu. Skupina B je také originální. T a po něm kříž. Skupina C jsou padělky. V, B, R, L, F, kříž, T. Nebo něco podobného. Téměř vždy jsou z podřadného materiálu, třeba čistého železa. Bývají od nekompetentních kovářů. Oproti originálům mají hodně přemrštěné zdobení.

To nahrává představě, že Ulfberhty vyráběli v klášterech lidé s mnohem větší pokorou. Těm záleželo více na kvalitě než na líbivé prezentaci. V našem případě vyrábíme meč známý jako dublinský Ulfberht. Patřil irskému náčelníkovi, který ho získal spíše obchodem než v bitvě. Soudě dle dobrého stavu. Na raně středověký meč je solidně dlouhý a silný. Ale vybrali jsme si ho hlavně proto, že jde o známý originál.

Chystám se vyrýt drážky pro nápis. Do těch se později vková tepané železo. Musím jen vyrýt malý kanálek, drážku, do které se umístí kousky železných hřebíků. Protože pracuji s kelímkovou ocelí a v ní jsou stále přítomné kousky karbidu, ztupím si svoje dlátka. Budu je průběžně muset přibrušovat a možná si i vyrobit úplně nové. Když jsou drážky připravené, je čas na přípravu materiálu pro písmena. Použijeme hřebíky z tepaného železa.

Ilya je musí nejprve zploštit, potom nasekat na kousky a ty umístit do drážek. Většina je už vložená, Ilya jen umístí poslední kousky a přesuneme se k lisu, zatlačíme je a jsme připraveni na zkování. Ilya vyndá čepel z výhně na kovadlinu. Pár úderů zplošťovacím kladivem a písmena jsou na místě. Jde o nejhorší fázi. Musí to vyjít napoprvé, jinak můžeme začít znovu. Máme hrubý základ hrušky.

Ilya ji udělal z kusu tepaného železa. Zatím je to jen obdélník. Mým úkolem je udělat hrušku s pěti výběžky. Začnu pilou, připravím si linky mezi výběžky. Už to jde. Použiju rašpli a začistím tvar. Nějakou dobu jsem rašploval čepel, mám ji celkem rovnoměrně zploštělou v místě nápisu. Nedokončím broušení před tepelným zpracováním, nechám si tloušťku navíc. Vidíte, že písmena vystupují už teď.

Těším se, jak budou vypadat po leštění. Když víme, že se zkování vydařilo, přichází čas na zakalení. Další kritický krok. Pokud se čepel přehřeje, máme problém, a když nebude dost horká, pak se nevytvrdí. Než se začneme chlubit mečem ze superoceli, musíme ji popustit, jinak se při kontaktu roztříští. Rick ji vloží na hodinu do oleje s teplotou 230 stupňů Celsia a po vyjmutí ji můžeme dokončit. Když je čepel tepelně ošetřena zakalením i popouštěním, přichází čas na finální vytvarování.

U vikingského meče si představíte širokou a hlubokou drážku. Ale dublinský meč skoro žádnou nemá. Udělám ji velmi mělkou. Nesmím vybrousit žádné písmeno, jinak bude veškerá Ilyova práce k ničemu. Nebudu lhát, tohle bylo stresující. Drážku mám hotovou a vyleštěnou papírem 220. Písmena jsou krásně vidět. Vypadá to výborně. Malá rada pro budoucí mečíře. Začněte s drážkami, než zkusíte ostří.

Můžete se k nim vrátit, jako teď já. Dokončím broušení ostří a zarovnám linky. Jak už víte, Ulfberhty nejsou známé pro líbivé zdobení. Nicméně na dublinském meči jsou stopy starého dýhování, ve kterých zbývá trocha stříbra a možná i zlata. Použiju svá dlátka a udělám si kanálky pro vložení zlata. Když je čepel doleštěná, necháme ji vyleptat a uvidíme, jak se povedla. Jsem napjatý, jak bude vypadat ten krásný vzor. Je pro mě čest provádět poslední krok.

Od téhle chvíle můžou naši lidé říct, že se podíleli na skutečném Ulfberhtu. Náš tým miluje historickou výrobu. Je v ní spousta různých technik a nechceme vás o nic připravit. Chceme ukázat správný postup výroby. Myslím, že u Ulfberhtu jsme překonali sami sebe. Těším se na další výrobu. Překlad: L1ght www.videacesky.cz

Komentáře (14)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

přeložil bych "inlay" spíš jako inkrustaci nebo nejlépe jako taušírování, což je vklepávání kovu do kovu.

00

Odpovědět

Nemá to být správně "vikinský"?

01

Odpovědět

Dle Jazykové příručky lze obojí :) http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=vikingsk%C3%BD

10

Odpovědět

+XardassDíky, budu si to pamatovat :)

11

Odpovědět

Ten kanál (coby vyučený kovář) miluju :)
Jen pár maličkostí pro překladatele (není to žádná vada, asi jeden přeslech a pak rozdíly v české a angl. terminologii).
1) Ten zlatý drát se dělá takto: napřed do čtyřhranu, pak do šestihranu (diamantu), a pak se protahuje do kulatého drátu. Tedy ne "aby tam nevznikl diamant", ale naopak "aby tam vznikl diamant", asi to blbě dáma vyslovuje. Důvodem je snížení stresu, tedy aby se při protahování nepřetrhl. Mch zlato se dá (mezi kůžemi) tepat až na tloušťku jediného atomu, je to nejkujnější kov ve vesmíru. Ale to je jen tak mch. :)
2) té špičce (pochopil jsem že v té chvíli mluví o tom místě kde bude budoucí rukojeť) se česky říká "řap". Špička je jen ten konec kde bude špička na konci ostří :) Jestli mluvil o skutečné špici, tak se omlouvám.
3) Na konci tepelné úpravy je to takto: kalení je pro vytvrzení. To zahřívání na konci už není na tvrzení, právě naopak. Česky se mu říká popouštění, a slouží k tomu, aby se ta tvrdost mírně snížila, zato se ale získá houževnatost a pružnost. Ve videu jej dělají na teplotu 230 st., v praxi se používají různé teploty od 160 do 500 stupňů, obv. tedy nižší než teplota při níž se železo rekrystalizuje a také pod Curieovým bodem. Ta teplota se volí jednak podle kovu (složení), a jednak podle toho, co s tím materiálem chceme. Nejnižší se volí pro tzv. tepelnou normalizaci, tedy pro prosté snížení vnitřních pnutí. Nejvyšší pak pokud chceme materiál velmi ohebný (až "měkký" pro neznalce), ale pro meč z (pořád ještě) dost uhlíkaté oceli je těch 230-250 stupňů tak akorát.
Nakonec historickou zajímavost: Výroba jakž takž kvalitní oceli byla v Evropě dost dlouho neznámá. Proto byly meče záležitostí jen pro vysokou šlechtu - Slované i severské národy (nesprávně Vikingové) se k nim obtížně dostávali a používali proto především různé sekery. Kvalitní hlubokotažná ocel na zbroje - no to byl problém ještě v 15. století! Franští králové např. zakazovali dovoz mečů a zbrojí z Francké říše na východ - ale Sámo, Mojmírovci a Přemyslovci to nahrazovali dovozem zbraní i brně z oblasti Byzanské říše. Museli, no :) Nakonec, proto byl císař tak okamžitě svolný s tím, vyslat Ciroša s Metudem na Velkou Moravu. Logicky si od jejich mise sliboval také i více a bohatějších obchodních vztahů, a Velká Morava pro něj nebyl prázdný pojem, ale adresa říše, která platila za zbraně a zbroje krásnými, mladými, blonďatými otrokyněmi které kořistila na těch "Vikinzích" a "Germánech" co se tak vychloubají a točí si o sobě filmy a seroše vycucané z place u nohy :)
Jinak skvělá práce, ten překlad, jako vždy. Jak říkám, je to můj oblíbený kanál na YT :D

191

Odpovědět

máš nejaký odkaz/zdroj na tú historickú zaujímavosť o veľkej morave? celkom ma to zaujalo

01

Odpovědět

Přesně nějakou takovou konzultaci jsem potřeboval, díky za to! ;) Epizody Man at Arms znám sice všechny slušně, ale jsem obyč nerďák, ne kovář.

U té špice si myslím, že je to v pořádku. Když si stopneš čas někdy u 8:54, rukojeť je vidět v podstatě hotová a ve výhni je druhý konec, který pak zpracovává kladivem.
U drátu máš správný odhad, držel jsem se striktně řečeného a je tam jasný zápor, nechce tvar diamantu. Chápal jsem to jako proces více kroků, pootáčet několikrát z původního čtvercového tvaru až do zaoblení. Je to tedy tak, že stačí diamantový tvar, se kterým už se dál pracuje tím protahováním? Resp. nejsou možné oba postupy (ještě větší zaoblení = menší stres)? Jsem sice starej slepec, ale při tom "provlékání" se mi to zdá na šestihran dost oblé :)
Největší guláš mám samozřejmě v těch tepelných úpravách. Vycházel jsem z originálních termínů, ale mimo "heat treating" je to pro mě matoucí jako manuál k japonskému videu a hlavně mám pocit, že v jednotlivých epizodách sami kováři někdy říkají stejným krokům jinak. Nedá se pro popouštění použít také termín "temperování"? Docela by mi to zjednodušilo překladatelský život :D

30

Odpovědět

+L1ghtDrát: Ano, tak se to dělá, tedy postupně se "přidává" hran až do kulata. Asi ten popis chtěli zkrátit a tím došlo k tomu zkreslení. Ono jde o ten stres, tedy o to, že ten materiál je náchylnější k vzniku trhlin v závislosti na ostrosti těch hran, tedy vrcholových úhlů, čím víc hran, tím jsou ty úhly tupější a pravděpodobnost vzniku trhliny je menší. Stejně se vyrábí na kovadlině kulatina třeba ze čtyřhranu - napřed se to kuje po hranách aby vznikl mnohahran a pak se to dokulatí.
Temperování: Ano, klidně, protože "tepelná úprava" a "temperování" je logicky synonymum :) Ostatně, tohle není výukové video pro Mladé zbrojíře, ale zájmové video pro nerďáky a všechny ostatní lidi :)

10

Odpovědět

+AlfikTemperování je specifický způsob zpracování litiny, i když se to zdá být synonymem pro tepelné zpracování, v češtině to má jiné konotace: http://techstroj.g6.cz/T/T04.pdf

00

Odpovědět

"Nakonec historickou zajímavost: Výroba jakž takž kvalitní oceli byla v Evropě dost dlouho neznámá. Proto byly meče záležitostí jen pro vysokou šlechtu - Slované i severské národy (nesprávně Vikingové) se k nim obtížně dostávali a používali proto především různé sekery." Na výrobu mečů a nožů se v raně středověké Evropě nejčastěji používal svářkový damašek a na středním východě a Indii damašek litý neboli pravý. K výrobě mečů tedy nebylo potřeba kvalitní oceli. Meče sice byli drahé ale i vcelku rozšířené.

00

Odpovědět

+Alberto123Souhlasím, s tím ovšem, že se bavíme o jiné době. Já o obd. 6.-9. století, ty o pozdější. Velkomor. říše, o níž jsem psal, zanikla r. 906 nebo 907, a Sámova říše (jíž se týkal zákaz exportu mečů z Franské říše) dokonce okolo r. 660. I Přemyslovci už měli meče. Ale hlavní zbraní VM vojsk byla sekera - tzv. "moravská bradatice".

10

Odpovědět

+AlfikMáš tedy namysli přechodné období od antického starověku ke středověku 4.až 8. století a ne tedy přímo vlastní raný středověk 9. až 11. století.

00