Vikingský meč Ulfberht

Dublinský Ulfberht
(700 až 999 n.l.) - Jsem Matt.
- A já Kerry. Jsme bratři Stagmerové
z Baltimore Knife&Sword. Vyrábíme vaše oblíbené zbraně.
I zbraně, které jste nikdy neviděli. Tohle je MUŽ VE ZBRANI Vikingové byli známí
epickými legendami, ale jedna vyčnívá nad ostatní.
A to je meč Ulfberht. Není to jen nejlegendárnější meč historie,
ale i nejžádanější zbraň online.

Pro Ulfberht
se používá kelímková ocel. Nejspíš importovaná
ze Středního východu. Kombinuje litinu a čisté železo
v něčem, co nazýváme tavicí kelímek. Litinu dáme dolů
a navrch přijde čisté železo. Přidám trochu dřevěného uhlí,
které spálí kyslík v kelímku. Navrch dám uzávěr
z obyčejného jílu a celý kelímek
utěsním dalším jílem. Kelímek chrání ocel
před dalším uhlíkem uvnitř pece.

Kdyby se do oceli dostalo moc uhlíku,
vznikla by další litina. Tu nechceme. Tohle je náš kelímek.
Jdeme vyrobit Ulfberht. Kelímek je usazený na podstavci. Zde je to cihla.
Ta drží kelímek o něco výše. Kolem bude Matt přikládat uhlí
a vznikne velmi vysoká teplota. Naše tavicí pece
bývají z cihel obklopených jílem. Vrchní vrstvy
jsou ze suchých cihel. Stoupající kouř
se brzy změní v oheň a v tu chvíli víme,
že se blíží správná teplota.

V tomto bodu musíme počkat,
až kelímek na vzduchu pomalu vychladne. Pak z něj vyndáme puk. Vyjmuli jsme puk
z kelímku. Vypadá skvěle. V osmém a devátém století
by takový materiál byl pro Evropany magií. Důvodem pro samotnou výrobu
kelímkové oceli je odstranění strusky
a dalších nečistot uprostřed kovu. Když mám puk v ruce,
přichází čas kování.

Nejprve prohlídka. Vidíte, že prostředek
je trochu porézní. S tím se počítá. Uvnitř jsou chycené
bublinky plynu a střípky skla. Při prvních ohřátích
musím vést údery s citem, jinak z krystalů vzniknou trhliny. Meče s nápisem Ulfberht se poprvé objevily
v osmém a devátém století. Jsou to nejslavnější
a nehledanější vikingské meče. Ale příliš vikingského v nich není. Kelímková ocel
pochází ze Srí Lanky a importovala se
skrz islámský svět, přes evropské řeky až k pobřeží Baltského moře
a na území dnešního Německa.

Což znamená, že meče
technicky nepocházejí ze Skandinávie. Materiál lze považovat za superocel,
ale prvotní forma k ní má ještě daleko. Může se rozdrolit tvrdým úderem
nebo příliš vysokou teplotou. Ilya bude opatrný na teplotu
a dá si načas s citlivým kováním. Zatloukáním mi vznikne
hladší povrch. Když je puk celistvý,
pomůžu Ilyovi s proražením středového otvoru
a vytvořením "koblihy".

Tu následně rozřízneme
a rozevřeme do rovnoměrné tyče. Materiál už je solidní,
ale nechceme riskovat údery, proto se přesuneme k šroubovému lisu
a pokračujeme v děrování. Život kováře je plný selhání. Co odděluje nováčka od pokročilého,
je vytrvalost a schopnost poučit se. Pro náš materiál
je typická jeho citlivost. U rozevírání jsme s Mattem spěchali,
přehřáli jsme puk a ten praskl.

Vidíte tu zrnitost. Nicméně praskání a přehřívání je problém,
který by řešili i doboví kováři. Ve skutečnosti má mnoho původních
Ulfberhtů náznaky vrstvení. Když puk praskne,
kousky se zploští, vyskládají na sebe, zkovají se do sebe
a protáhnou do prutu. Výroba stejně velkého puku
by historicky byla téměř nemožná. Na dost materiálu pro čepel
by byly zapotřebí dva nebo tři, které by se zkovaly do sebe a roztáhly.


Místo toho jsem udělal nový puk. Když jsem prorážel otvor, nezbavil jsem se
vší poréznosti. To není problém. Z tohoto kusu mám dobrý pocit,
pro další práci mi bude stačit vybrousit tuto část,
aby se prasklina nešířila. Když máme "koblihu" plně rozevřenou,
pracuje se s materiálem o něco lépe. S každým zahřátím
je zpracování jednodušší. I tak budeme s kováním opatrní
na vznik trhlin během tvarování prutu. Jak vidíte, používáme vyklepávací palici.
Zatím jsem pracoval jen plochým koncem. Teď jsme ve fázi, kdy můžu palici otočit
a pracovat trochu rychleji druhým koncem, dokud mě Ilya nezarazí
a znovu neotočí kvůli vyrovnání.

Dnes budu dělat
mou oblíbenou práci, tavit kovy a odlévat ingoty,
zpracovávat je do potřebného tvaru. Máme zde formu upravenou tak,
aby se k ní roztavený kov nelepil. Nahřeju si formu,
potom roztavím kov a naliju ho dovnitř. Když jsou ingoty odlité,
ztenčíme je na stroji tak, aby je Ilya mohl vkládat do meče. Budeme mít drát z čistého zlata
a stříbra ve správné velikosti.

Ilya se dost nadřel
a celou čepel téměř úplně začistil. Je čas na trochu vysvětlování. Nedávno jsem byl
v solingenském muzeu mečů, kde mají několik pravých Ulfberhtů.
Mohl jsem si všechny prohlédnout a úplně mě dostaly. Můžu potvrdit to,
co už vám říkal Ilya. I když věnovali spoustu času
výrobě superoceli jejich doby, jejímu vykládání a úžasným čepelím, ozdoby a doplňky na meči byly prosté.

Před časem jsme měli životní příležitost,
když k nám přišel Jeff Pringle a požádal nás
o zrestaurování pravého Ulfberhtu. Museli jsme upravit hrot. Tím jsme
získali představu o skutečném vrstvení, které se podobá naší rukojeti.
Buď skládané, nebo vrstvené z malých kusů pro dostatek oceli
na celou čepel. Ukázali jsme vám
ruční kování puku. Reálně by ale ruční procedura
zabrala celkově nejméně několik měsíců.

Musíme trochu podvádět
a urychlíme celý proces bucharem. Rozdělil jsem vršek a částečně
zformoval hrot, který můžu dodělat a začít s tvarováním
čepele do finální podoby. Jak vidíte, Ilya nejprve ková hrany
a poté celou plochu zarovná. Potřebujeme tři nebo čtyři zahřátí.
Stále nesmíme spěchat, nebo čepel praskne. V minulosti by měly
dobré meče zhruba hodnotu domu. Skvělé meče
dokonce hodnotu malého hradu. Důvodem byly ceny.

Práce měla
malou hodnotu, vykonávali ji sedláci. Ale suroviny byly drahé.
Dobré řemeslnictví trvalo celou věčnost. Je čas zkosit hrany.
Začíná se od jílce směrem k hrotu. Znovu opakuji,
že tento materiál potřebuje svůj čas. Ilya běžně potřebuje na podobnou čepel
2 až 3 zahřátí, zde to bude zhruba tucet. Postupně se propracuje k cíli
a přesuneme se k rýhování. Když je hrubé kování hotové,
položím čepel do výhně, pomalu ji zahřeju
a nechám ji pozvolna vychladnout. Tento postup vyrovnává
zrnitost oceli, dělá ji jemnější.

Až obrousím všechny šupinky,
budu moci použít dláto, vyrýt si drážky písmen
a vložit do nich kousky tepaného železa. Tak udělám nápis "Ulfberht". Pro historickou výrobu
použijeme historický stroj. Jemný rotační válec. Vezmu kulatý ingot,
přetvaruji ho na čtverec a postupně ho zúžím,
abych ho mohla protáhnout v drát. Když projde skrz, potočím ho,
aby nevznikl tvar diamantu. Vidíme, jak Lauren
protahuje kus zlata válcem.

Vyrábí potřebný tvar a velikost, takže u protahovací desky bude připravený
a projde skrz otvory plátu. Pokaždé je zaoblenější. V průběhu vidíte,
že drát je stále zářivější a delší. Ulfberhty lze rozdělit
na tři hlavní skupiny. První se hláskuje: kříž,
V nebo U, občas jde o stejné písmeno. L, F, B, E, R H, důležité: kříž
a po něm T.

Takto psaný Ulfberht
je celý vyrobený z kelímkové oceli, tedy kromě nápisu.
Skupina B je také originální. T a po něm kříž. Skupina C jsou padělky. V, B, R, L, F, kříž, T. Nebo něco podobného.
Téměř vždy jsou z podřadného materiálu, třeba čistého železa.
Bývají od nekompetentních kovářů. Oproti originálům
mají hodně přemrštěné zdobení.

To nahrává představě,
že Ulfberhty vyráběli v klášterech lidé s mnohem větší pokorou. Těm záleželo
více na kvalitě než na líbivé prezentaci. V našem případě vyrábíme meč
známý jako dublinský Ulfberht. Patřil irskému náčelníkovi, který ho
získal spíše obchodem než v bitvě. Soudě dle dobrého stavu. Na raně středověký meč
je solidně dlouhý a silný. Ale vybrali jsme si ho hlavně proto,
že jde o známý originál.

Chystám se vyrýt drážky pro nápis.
Do těch se později vková tepané železo. Musím jen vyrýt
malý kanálek, drážku, do které se umístí
kousky železných hřebíků. Protože pracuji s kelímkovou ocelí
a v ní jsou stále přítomné kousky karbidu, ztupím si svoje dlátka. Budu je průběžně muset přibrušovat
a možná si i vyrobit úplně nové. Když jsou drážky připravené,
je čas na přípravu materiálu pro písmena. Použijeme hřebíky z tepaného železa.


Ilya je musí nejprve zploštit, potom nasekat na kousky
a ty umístit do drážek. Většina je už vložená,
Ilya jen umístí poslední kousky a přesuneme se k lisu,
zatlačíme je a jsme připraveni na zkování. Ilya vyndá čepel z výhně na kovadlinu.
Pár úderů zplošťovacím kladivem a písmena jsou na místě. Jde o nejhorší fázi. Musí to vyjít napoprvé,
jinak můžeme začít znovu. Máme hrubý základ hrušky.


Ilya ji udělal z kusu tepaného železa. Zatím je to jen obdélník. Mým úkolem
je udělat hrušku s pěti výběžky. Začnu pilou,
připravím si linky mezi výběžky. Už to jde. Použiju rašpli a začistím tvar. Nějakou dobu jsem rašploval čepel,
mám ji celkem rovnoměrně zploštělou v místě nápisu. Nedokončím broušení před tepelným
zpracováním, nechám si tloušťku navíc. Vidíte, že písmena vystupují už teď.


Těším se, jak budou vypadat po leštění. Když víme, že se zkování vydařilo,
přichází čas na zakalení. Další kritický krok.
Pokud se čepel přehřeje, máme problém, a když nebude dost horká,
pak se nevytvrdí. Než se začneme chlubit
mečem ze superoceli, musíme ji popustit,
jinak se při kontaktu roztříští. Rick ji vloží na hodinu
do oleje s teplotou 230 stupňů Celsia a po vyjmutí ji můžeme dokončit. Když je čepel tepelně ošetřena
zakalením i popouštěním, přichází čas na finální vytvarování.

U vikingského meče
si představíte širokou a hlubokou drážku. Ale dublinský meč
skoro žádnou nemá. Udělám ji velmi mělkou. Nesmím vybrousit žádné písmeno,
jinak bude veškerá Ilyova práce k ničemu. Nebudu lhát,
tohle bylo stresující. Drážku mám hotovou a vyleštěnou
papírem 220. Písmena jsou krásně vidět. Vypadá to výborně.
Malá rada pro budoucí mečíře. Začněte s drážkami,
než zkusíte ostří.

Můžete se k nim vrátit, jako teď já.
Dokončím broušení ostří a zarovnám linky. Jak už víte,
Ulfberhty nejsou známé pro líbivé zdobení. Nicméně na dublinském meči
jsou stopy starého dýhování, ve kterých zbývá
trocha stříbra a možná i zlata. Použiju svá dlátka
a udělám si kanálky pro vložení zlata. Když je čepel doleštěná, necháme ji
vyleptat a uvidíme, jak se povedla. Jsem napjatý,
jak bude vypadat ten krásný vzor. Je pro mě čest
provádět poslední krok.

Od téhle chvíle můžou naši lidé říct,
že se podíleli na skutečném Ulfberhtu. Náš tým miluje historickou výrobu. Je v ní spousta různých technik
a nechceme vás o nic připravit. Chceme ukázat
správný postup výroby. Myslím, že u Ulfberhtu jsme překonali
sami sebe. Těším se na další výrobu. Překlad: L1ght
www.videacesky.cz