Invaze do RuskaNapoleonské války

„Člověk si od štěstěny nemá přát více, než dokáže splnit.“ – Napoleon Bonaparte Rusko, 1812. Napoleon napadá svého bývalého spojence s největší armádou v evropských dějinách. Avšak francouzskému císaři se nedaří zasadit zničující úder. S výdrží, jako je ta ruská, se ještě nesetkal. A s příchodem zimy začíná jeho armáda nejznámější ústup v historii. NAPOLEON V RUSKU ČÁST PRVNÍ: INVAZE V roce 1807, po porážce ruské armády u Friedlandu přijel Napoleon do Tylže, kde potkal ruského cara Alexandra.

Během slavnostního setkání se mezi císaři vyvinulo přátelství a zrodila se aliance. Ta však nevydrží dlouho. Během dalších pěti let se vztahy Francie s Ruskem dramaticky ochladily. Rusové byli pobouřeni vznikem polského Varšavského knížectví, které považovali za francouzské vměšování do vlastních záležitostí.

Obávali se, že se z něj zrodí plnohodnotný polský stát – historický ruský rival. Poté se chtěl Napoleon oženit s Alexandrovou sestrou, velkokněžnou Annou Pavlovnou, aby utužil alianci mezi zeměmi. Ale Romanovcům se myšlenka příčila a po roce ruské nerozhodnosti si Napoleon vzal Marii Louisu, dceru rakouského císaře.

Později téhož roku porušil Napoleon tylžský slib a anektoval Oldenburské velkovévodství, kterému vládl tchán Alexandrovy sestry. Nejhorší ze všeho bylo porušení kontinentální blokády, Napoleonovy nepříliš účinné ekonomické blokády Británie, která měla jeho nejzarytějšího nepřítele ochromit. Alexandr v Tylži souhlasil s účastí v kontinentální blokádě. Ta však byla v Rusku velice neoblíbená a zničující pro státní pokladnu během období ekonomické krize.

Když Napoleon zjistil, že Rusko blokádu obchází a nedovoleně s Británií obchoduje, zuřil. Oba císaři se obviňovali ze zlých úmyslů a jejich dvě země se začaly připravovat k válce. Toto video vám přináší náš sponzor Curiosity Stream. Domov více než 2 500 dokumentů o vědě, technologii, přírodě, historii a dalších tématech. Je tam tolik fascinujících témat, že je někdy těžké si vybrat.

Pokud se bojíte o budoucnost lidstva, určitě vás uklidní zpráva, že život se může z hromadného vymírání opět zotavit. To se stalo před 250 miliony roky po permském vymírání, o kterém jsme se dověděli ve skvělém dokumentu Průlom: Obnova po vyhynutí, který je na Curiosty Stream. Plno excelentních dokumentů si zaslouží vaši pozornost na Curiosty Stream, který je dostupný po celém světě a jeho předplatné začíná na 2,99 dolarech měsíčně.

Při registraci zadejte promo kód EpicHistoryTV a získejte první měsíc zdarma. Děkujeme Curiosity Stream za sponzorování tohoto videa. „V Tylži Rusko přísahalo Francii věčné spojenectví. Nyní svůj slib porušilo. To nás má za zhýralé? Copak již nejsme ti vojáci od Slavkova?“ – Napoleonův oběžník pro Grand Armée, 22. června 1812 Napoleon věděl, že invaze do Ruska je Herkulovskou úlohou.

Zvláště, když stále vedl válku ve Španělsku, která vázala více než 200 000 jeho vojáků. Přesto začal v roce 1811 shromažďovat největší armádu v evropských dějinách. Čítala zhruba 600 000 mužů, avšak Francouzi tvořili ani ne polovinu. Zbytek pocházel od jeho evropských spojenců. Polský sbor Varšavského knížectví vedl princ Poniatowski, další sbory poskytla německá království Sasko, Vestfálsko a Bavorsko spolu s Italským královstvím a také Švýcaři, Nizozemci, Chorvati, Španělé a Portugalci tvořili část Napoleonovy armády.

Doplňovaly ji i uskupení Prusů a Rakušanů – nedávných francouzských nepřátel, nyní nejistých spojenců. Někteří spojenečtí vojáci, například Poláci a Němci, byli stejně spolehliví jako jejich francouzští spolubojovníci. Jiní byli velmi nezkušení a další jako Prusové a Rakušané tam byli velice neochotně.

Tato gigantická formace byla rozdělena do tří armád. Hlavní síle velel sám Napoleon, druhé jeho nevlastní syn Evžen a třetí jeho mladší bratr Jérôme, král Vestfálska. Ani jeden z nich nebyl zkušený velitel, avšak jeden se na tažení vyznamená, zatímco druhý nikoliv. Na jejich levém křídle vedl maršál MacDonald X. sbor s početným pruským uskupením.

Pravé křídlo střežil rakouský sbor generála Schwarzenberga. Dalších 100 000 mužů bylo v záloze, včetně IX. sboru maršála Victora. Zpočátku mohli Rusové proti tomuto kolosu postavit jen 220 000 mužů rozdělených do 1. armády Barclayho de Tollyho, 2. armády prince Bagrationa a 3. armády generála Tomasova. Rusové budou přečísleni 2:1. Avšak před válkou Rusko dvakrát skórovalo na diplomatickém poli.

Rusko před třemi roky vedlo válku proti Švédsku a ukořistilo Finsko. Nečekanou shodou náhod Švédsku vládl bývalý Napoleonův maršál Bernadotte. Ale když Napoleon bez varování obsadil švédské Pomořansko, rozčílený Bernadotte slíbil Rusku, že Švédsko zůstane neutrální. Mezitím mírová smlouva s Osmanskou říší ukončila ruskou šestiletou válku proti jejich jižnímu rivalovi.

Díky těmto dohodám se Rusko nemuselo obávat o svá křídla a mohlo nasadit více vojáků proti Napoleonově invazi. „Chystám se na největší a nejtěžší výpravu v mém životě. Ale co jsem začal, musím i skončit.“ – Napoleon prefektovi pařížské policie, květen 1812 24. června roku 1812 začaly francouzské jednotky překračovat řeknu Němen na ruské území. Armáda byla tak početná, že řeku překračovala pět dní.

Napoleon zamýšlel zaútočit severně od neprostupných Pinských močálů a porazit Barclayho armádu, zatímco Jérôme přišpendlí Bagrationa. Francouzi se poté stočí na jih a Bagrationa obklíčí. Napoleon chtěl kampaň vyhrát do pěti týdnů. Avšak velikost francouzské armády přesvědčila obezřetného Barclayho, že jedinou možností je ústup. Princ Bagration, od přírody agresivnější velitel a Barclayho častý kritik, neochotně souhlasil.

Během ústupu vypalovali vesnice a pole, to byla taktika spálené země, která měla nepříteli odepřít zásoby. Za čtyři dny byl Napoleon ve Vilniusu, avšak Barclay byl pryč. Na jihu Jérôme nezvládl přišpendlit Bagrationa, takže když se Davoutův I. sbor stočil jihovýchodně s cílem jej uvěznit, byl již Bagration v bezpečí. Napoleonův mladší bratr na velení neměl.

Podrážděný císařovou kritikou a ponížen, když jeho jednotky přešly pod velení maršála Davouta, na svoji funkci rezignoval a vrátil se do Vestfálska. A již se začínaly objevovat vážné problémy v Napoleonově plánu. Věděl, že nebude snadné v tomto zchudlém regionu nalézt dostatek zásob, a tak zorganizoval velká skladiště a zásobovací povozy, aby armádu uživil. Avšak povozy se pohybovaly pomalu po špatných ruských cestách, které letní bouřky proměnily v řeky bláta.

Armáda musela často zastavovat, aby jí zásobování stačilo, což byla špatná zpráva pro Napoleona, který chtěl dohonit Rusy, avšak velmi vítaná úleva pro mnoho tisíc mladých odvedenců, kteří nebyli zvyklí na vyčerpávající pochody den za dnem. Mnoho jich odpadalo únavou, jiní dezertovali. Byly zde také vážné problémy s velením a ovládáním velké, mnohonárodnostní armády, která byla třikrát větší, než jaké kdy Napoleon velel.

La Grand Armée, kdysi oslavovaná za rychlost přesunu, se stala těžkopádným monstrem. Po zastávce na odpočinek a přeskupení ve Vilniusu Napoleon pokračoval v postupu. Barclay pokračoval v ústupu do Vitebsku, kde, jak doufal, se k němu připojí Bagrationova 2. armáda. Avšak Davout v Saltanovce zablokoval Bagrationovu cestu, čímž jej přinutil zamířit do Smolensku.

Ve Vitebsku se Napoleon střetl s Barclayho zadním vojem, avšak Rusové opět ustoupili a zapálili veškeré zásoby, které nezvládli vzít s sebou. Mezitím 480 kilometrů daleko, na Napoleonově jižním křídle ruská 3. armáda porazila saský VII. sbor, kterému musel Napoleon poslat na pomoc Schwarzenbergův rakouský sbor. Do konce července postoupil Napoleon 400 km do Ruska. Mnohem dále, než plánoval.

A dlouhé pochody v extrémním letním horku si vybíraly těžkou daň na jeho mužích. Aniž by bojovala velkou bitvu, přišla armáda již o pětinu mužů kvůli vyčerpání a nemocem, zejména tyfu a úplavici. Armáda vstoupila do Ruska se čtvrt milionem koní, kterých teď únavou a nedostatkem jídla umíralo tisíc denně. Neumíraly jen válečné koně, ale také koně, které měly táhnout zásobovací povozy, což situaci ještě více zhoršilo.

Nedostatek koní přišel právě ve chvíli, kdy francouzská lehká jízda, Napoleonovy oči a uši, potkala sobě rovné – ruské kozáky. „Kdyby měl Napoleon v armádě kozáky, již dávno by byl vládcem Číny.“ – Kozácký zajatec vyslýchaný Napoleonem Kozáci – samostatní, hrdí, nemilosrdní a znamenití jezdci – nehráli podle stejných pravidel jako ostatní evropské kavalérie.

Denně kopírovali pohyb Napoleonovy armády a zaútočili, kdykoliv se naskytla příležitost, ale poté rychle zmizeli do lesů, kde se schovali před silnějším protivníkem. Kozáci spolu s ruskými partyzány útočili na francouzské zásobovací trasy a skladiště, na jejichž obranu musel Napoleon odvolat tisíce vojáků. Sloužili jako regulérní ruská lehká kavalérie, ale také bránili francouzským zvědům provádět průzkum, takže Napoleon často neměl dobré informace o cestách nebo nepřátelské pozici.

Napoleon zůstal ve Vitebsku 16 dní. Vojáci odpočívali a on zvažoval možnosti. Kromě jiného jej znepokojovala bezpečnost dlouhých, odhalených křídel. Ve Vitebsku obdržel zprávu, že Schwarzenberg porazil Rusy u Gorodeczny. O týden později u Polocku zastavilo francouzsko-bavorské uskupení postup Wittengensteinova ruského I.

sboru. Napoleonova křídla byla prozatím v bezpečí. I když byla jeho hlavní síla oslabena na méně než polovinu původní síly, rozhodl se Napoleon postoupit na Smolensk a přinutit Rusy o město bojovat. Barclay byl vskutku tlačen do bitvy od svého kolegy prince Bagrationa i cara Alexandra v Petrohradě. „Žádá si to morálka vojska a ruská čest,“ řekli mu.

Když se u Smolensku spojila 1. a 2. ruská armáda, rozhodl se Barclay zaútočit na Napoleonovu armádu, která byla podle něj soustředěna kolem vesnice Rudnya. Ofenzivu vedli kozáci generála Platova, kteří překvapili francouzskou jízdní divizi v Inkovu. Ale znepokojen nepravdivými zprávami, že jej Eugènův IV. sbor obchází ze severu, Barclay útok odvolal. Napoleon, ujištěn, že Barclayho ofenziva nepředstavuje žádnou hrozbu, započal velký obchvatný manévr na jih s cílem dobýt Smolensk a odříznout ruský ústup.

Takzvaný smolenský obchvat byl Napoleonovým majstrštykem. Za použití Muratovy kavalérie, která skrývala jeho pohyb a držela Barclayho v nevědomosti, dosáhl císař večer 13. srpna řeky Dněpr. Jeho ženisté rychle postavili čtyři pontonové mosty a do úsvitu dalšího dne byla armáda na druhém břehu.

Maršál Davout vedl další zástup přes řeku Orši. Avšak osamocená 27. ruská divize hrdinně vybojovala ústupovou bitvu z Krasneho. Pozdržela francouzský postup a koupila Bagrationovy čas posílit smolenskou osádku. Šance na překvapivý útok na město byla zmařena. A když se ruská armáda začala stahovat, propadl Napoleon jemu nepodobnému klidu, a dokonce zastavil armádu pro přehlídku ke svým 43.

narozeninám. Když o dva dny později začal hlavní útok na Smolensk, vyslovil se Napoleon pro frontální útok. Město ostřelovalo 150 francouzských děl, zatímco na jeho středověké hradby útočily tři francouzské sbory. Rusové statečně vzdorovali. Ale Barclay z obavy obklíčení nařídil další ústup. Smolensk byl v plamenech a Rusové se začali stahovat.

Ve stejný okamžik se Francouzi probojovali do města a začali řádit. Nejdříve se stáhla Bagrationova 2. armáda. Když ustupovala Barclayho armáda, její zadní voj dostihl u Valutina Neyův III. sbor. Generál Junot velící vestfálskému VIII. sboru měl rozkazy odříznout Barclayův ústup, avšak po překročení řeky zůstal na místě a šanci promarnil. Rozezlený Napoleon přísahal, že Junotovi nikdy nepředá maršálskou hůl.

Bitva o Smolensk stála obě strany zhruba 10 000 mužů, zničila jedno z ruských nejstarších a nejsvatějších měst a nevyřešila nic. „Do konce měsíce budeme v Moskvě. Do šesti týdnů zvítězíme.“ – Napoleon ve Smolensku, 18. srpna 1812 Po promarněné šanci porazit Rusy u Smolensku se Napoleon opět zastavil a zvažoval možnosti. Jeho muži byli unavení a daleko od domova a blížil se podzim.

Zvažoval přečkat ruskou zimu ve Smolensku a pokračovat v tažení v roce 1813. Avšak nyní byl jen 370 km od Moskvy. O sto let dříve přesunul Petr Veliký ruské hlavní město do Petrohradu, ale Moskva zůstávala jeho historickým a duchovním centrem – městem, o které Rusové budou muset bojovat. Napoleon, od přírody hráč, se rozhodl vyrazit.

Rusové čelili vlastnímu dilematu. Car Alexandr měl v létě jakési náboženské zjevení. Shromáždil ruský lid k obraně země a popisoval válku proti Napoleonovi jako válku za záchranu svaté matky Rusi před Antikristem. Měsíce slýchal car rozdílné rady – zastavit se a bojovat, nebo ustoupit. Nyní se rozhodl, že je zapotřebí změna. Opatrný generál Barclay na svém postu zůstane, avšak Alexandr poslal pro generála Michaila Kutuzova, který převezme celkové velení ruských armád.

Kutuzov byl před sedmi lety poražen Napoleonem u Slavkova, ale od té doby vyhrál několik bitev proti Osmanům a byl to pravý Rus, kterého vojáci milovali. I když Kutuzov souhlasil s Barclayho zdržovací strategií, věděl, že neustálé ústupy ničí morálku vojáků i lidu. Pokud by Moskva padla bez boje, následky by mohly být katastrofální.

A tak 110 km západně od Moskvy, poblíž vesnice Borodino, se ruská armáda připravila na vzdor. Evropu čekají nejkrvavější dny napoleonských válek. Děkuji všem Patr(e)onům, bez kterých by tato série nevznikla. Podívejte se na naši stránku na Patreonu a podpořte náš kanál. Budete moci číst novinky, získáte předběžný přístup k videím a budete moci hlasovat o budoucích tématech.

A nezapomeňte si vybrat z nabídky zboží s Napoleonem, odkazy na obchod a další zajímavosti najdete v popisku.