Španělsko jako Napoleonův Vietnam

ŠPANĚLSKO 1809 „Tato válka značila můj konec.“ – Napoleon Bonaparte V roce 1809 byl Napoleon Bonaparte, císař francouzský, na vrcholu své moci. Uštědřil Rakušanům další tvrdou porážku u Wagramu a prosadil ponižující mírovou dohodu. Ale válka, kterou začal ve Španělsku a Portugalsku svou neuváženou loňskou invazí, stále zuřila.



Napoleon posadil na španělský trůn svého bratra Josefa, čímž proti sobě hrdou zemi sjednotil. Jeho jednotky se s rebeliemi vypořádávaly nelítostně, zatímco odrážely pozůstatky španělských armád. V únoru 1809 maršál Lannes překonal hrdinskou obranu Zaragozy. Brutální obléhání si vyžádalo životy 54 000 Španělů a 10 000 Francouzů. Přesto Španělé a Portugalci vzdorovali. A tři měsíce po ústupu z Corunny se vrátili Britové.



V dubnu přistál v Lisabonu sir Arthrur Wellesley, aby vedl malou anglo-portugalskou armádu. Britští červenokabátníci budou bojovat po boku Portugalců, kteří si s pomocí britského tréninku brzy vydobudou zvučné jméno. Tři týdny po příjezdu do Portugalska se Wellesley vydal vstříc II. sboru maršála Soulta, který nedávno obsadil Porto.



Soult a jeho vojáci, zaneprázdněni plundrováním, o britském postupu nevěděli a brzy horskými cestami ustupovali do Španělska. „Ve Španělsku jsou malé armády poraženy a velké armády hladoví.“ Princ Jiří IV. francouzský 1553–1610 Po zabezpečení Portugalska, alespoň prozatím, Wellesley plánoval společné tažení s generálem Cuestem velícím španělské extramadurské armádě.



Dva velitelé se setkali 10. července v Casas de Miravete, kde prodiskutovali strategii. Vztahy mezi spojenci nebyly jednoduché. Británie a Španělsko si v minulosti příliš nerozuměly. Španělé byli velice podezřívaví k britským zájmům ve Španělsku, zatímco Britové opovrhovali španělskou armádou, kterou považovali za nedostatečně vytrénovanou a špatně vedenou. Wellesleyho žádost o velení nad španělskými silami byla zamítnuta.



Generálové se však shodili na postupu taguským údolím na Madrid, který podpoří generál Venegas postupující z La Manchy. Ve světle jejich postupu se I. sbor maršála Victora stáhl do Talavery, kde se k němu připojil král Josef a IV. sbor generála Sebastianiho. Podle francouzského plánu měla Josefova armáda bránit Madrid, zatímco maršál Soult povede tři sbory ze severu na jih, aby obešel a uvěznil anglo-španělská uskupení.



Avšak Josef, znepokojen Soultovým pomalým postupem a generálem Venegasem blížícím se k Madridu, se rozhodl zaútočit u Talavery. Toto video vám přináší Curiosity Stream, domov více než 2 500 dokumentů zabývajících se vědou, technologií a přírodou, s exkluzivním obsahem od profesora Stephena Hawkinga a sira Davida Attenborougha.



A pokud jste již viděli všechna naše videa, mají tunu obsahu o historii. Najdete tam špičkové hodinové dokumenty o Římu, středověku, světových válkách, vesmírném závodu a dalších tématech. Nám se velice líbilo Waterloo: Skryté stopy, prvotřídní hodinový dokument, který za použití moderní archeologie nabízí čerstvý pohled na Napoleonovu poslední bitvu. Curiosity Stream je dostupný po celém světě a online předplatné začíná na pouhých 2,99 dolarech měsíčně.



Použijte promo kód EpicHistoryTV a získejte první měsíc zdarma. Děkujeme Curiosity Streamu za sponzorování tohoto videa. „30 000 britských vojáků vzdálených nějakých 700 km od moře proti 100 000 nejlepších vojáků na světě. Můj Bože!“ – Napoleon V bitvě u Talavery čelila náporu francouzského útoku britská pěchota. Držela pozici a odrazila nepřítele disciplinovanou palbou a ztečí na bodáky. Talavera byla malou bitvou v porovnání s velkými střety vedenými stejný rok v Rakousku.



Avšak ukázala, že pod Wellesleyho velením je třeba s malou, ale dobře vycvičenou britskou armádou počítat. I když v krátkodobém hledisku nemělo vítězství velký vliv. Upozorněna na Soultův postup z ukořistěných depeší, vítězná anglo-španělská armáda ustoupila. Zatímco král Josef a IV. sbor pochodovali vstříc Venegasově armádě, kterou rozdrtili v bitvě u Almonacidu.



Toho podzimu sevilleská nejvyšší chunta, svobodná výkonná španělská vláda, povolala dvě nové armády pro opětovnou snahu osvobodit Madrid, přičemž jedna armáda postoupí ze severu a druhá z jihu. Avšak Wellesley, za vítězství u Talavery povýšený do šlechtického stavu coby vikomt ellingtonský, byl tak znechucený nedostatkem španělské spolupráce, že odmítl riskovat svoji armádu.



Španělské nezkušené armády si dle očekávání vedly katastrofálně. U Ocañy utrpěli Španělé největší porážku války, když menší uskupení maršála Soulte španělskou armádu rozdrtilo, zajalo 14 000 vojáků a 50 děl. O týden později utrpěla další armáda strašlivou porážku u Alba de Tormes. Další špatnou zprávou byl pád Girony do francouzských rukou, po heroickém sedmiměsíčním obléhání. Plány nejvyšší chunty na dobytí Madridu se obrátily v prach.



A jižní Španělsko bylo nyní otevřeno francouzskému útoku. „Nechci si je podrobit silou, ale rozptýlit iluze. Získám si je jednotou jejich srdcí.“ – Josef Bonaparte V lednu 1810 vyrazil na jih král Josef s armádou čítající 60 000 vojáků. Španělský odpor se vypařil. Španělskou nejvyšší chuntu svrhli pučisté a Cordoba a Sevilla padly bez boje.



Josef, který si chtěl progresivními reformami získat španělskou přízeň, byl mnohými vítán jako spasitel před anarchií. Vzdoroval jen Cadiz – jehož obranu posílilo britské námořní uskupení – který obléhal Victorův I. sbor. Mezitím poslal Napoleon do Španělska generála Massénu s 65 000 vojáky. Byl považován za jednoho z nejlepších Napoleonových maršálů a byl jmenován princem Esslingským za své hrdinství ve válce proti Rakušanům.



Masséna měl vést třetí francouzskou invazi do Portugalska, dobýt Lisabon a zahnat Brity zpět do moře. Začal obléhat Ciudad Rodrigo. Opevněné město ležící na jedné z hlavních cest do Portugalska, které se po dvoutýdenním bombardování vzdalo. Wellington, který měl jen 33 000 mužů proti Massénovým 50 000, ustoupil. Masséna překročil portugalskou hranici a začal obléhat Almeidu.



Po pouhých třinácti hodinách bombardování zasáhla francouzská střela portugalský sklad munice. 70 tun střelného prachu dalo vzniknout devastující explozi, kvůli které byl další odpor zbytečný. To byla tvrdá rána pro Wellingtona, kterému mělo silné almeidské opevnění koupit čas. U Buçacy našel silnou obrannou pozici a připravil se na bitvu. Massénův frontální útok do kopce selhal a stál ho 4 000 vojáků.



Avšak další den Francouzi našli cestu kolem Wellingtonovy pozice a jeho ústup pokračoval. Když se Massénova armáda blížila k Lisabonu, jeho zvědi ohlásili něco naprosto nečekaného. Rozkládající se před Lisabonem, chránící město před útokem, ležel nový dvouřadý systém opevnění. Jako linii Torres Vedras ji Britové a Portugalci budovali více než rok.



Nyní na linii leželo více než sto pevností, pevnůstek a baterií, s osádkou čítající 30 000 mužů a 250 děl. Masséna brzy zjistil, že nebude schopný se linií probít. Aby toho nebylo málo, taktika spálené země nenechala v okolní krajině nic, co by Francouzům mohlo pomoct. Portugalští partyzáni mezitím útočili na francouzské zásobování, jehož cesta přes hory k Massénově armádě nebyla jednoduchá.



Massénovy vyhlídky nebyly dobré. Nedostatek zásob, příliš slabý na útok, neochotný ustoupit. Avšak byli to portugalští rolníci, kteří během patu trpěli nejvíce. Když byly jejich vesnice a farmy vypáleny, mnoho jich uteklo do Lisabonu, kde tisíce z nich podlehly hladu a nemocem.



„Takže, princi Esslingský, již nejste Masséna.“ Ve Francii byl Napoleon zaneprázdněn rozvodem s císařovnou Josefínou a poté svatbou s arcivévodkyní Marií Luisou, dcerou rakouského císaře. Právě čekala jejich první dítě. Přesto posílal Napoleon z Paříže časté rozkazy maršálům ve Španělsku a Portugalsku vybízející je k agresivnějšímu přístupu. Ale když rozkazy o několik týdnů později dorazily, byly již neproveditelné a ukázaly, jak málo tamním problémům rozuměl.



Nařídil Soultovi tábořícímu v Andalusii, aby přešel do útoku a odlákal nepřátele od Lisabonu, aby Masséna mohl město dobýt. Soult začal obléhat Badajoz, opevněné město na jižní cestě do Portugalska. Když dvanáctitisícová extremadurská armáda pochodovala město osvobodit, byla Soultem rozdrcena.



Město se poté pokorně vzdalo. Do francouzských rukou padlo 8 000 mužů a početné zásoby. Byla to další tvrdá rána pro španělské armády. Avšak navzdory těmto katastrofám a neschopnosti mnoha generálů zůstala vůle Španělů bojovat nezlomena a ani odvaha řadové vojáky neopustila. Victorův I. sbor obléhající Cardiz byl po podpoře jiných operací tak oslaben, že se anglo-španělská osádka rozhodla zaútočit.



Spojenci se přeplavili podél pobřeží, aby na francouzské linie zaútočili z týlu. Ale Francouzi je přepadli u Barossy. Navzdory těžkým ztrátám anglo-portugalský zadní voj nepřítele odrazil, ale zuřivá hádka mezi britským velitelem sirem Thomasem Grahamem a jeho španělským protějškem generálem La Peñou příležitost zahodila. Soult, znepokojen vývojem, se vrátil zpět do Andalusie.



Mezitím Masséna, bez jídla a vidin posil, neměl jinou možnost než ustoupit. Wellingtonova armáda jej pronásledovala a objevila známky několika strašlivých zločinů spáchaných Francouzi na portugalských vesničanech. Docházelo ke střetům s francouzským zadním vojem, kterému velel brilantní maršál Ney, než jej Masséna pro kritiku jeho velení odvolal.



Když vyhnal Francouze z Portugalska, oblehl Wellington Almeidu. Massénova armáda, nyní odpočatá a posílená, vyrazila na pomoc. Obě armády se opět střetly u Fuentes de Oñoro. Ani po dvou dnech těžkých bojů se Masséna nezvládl probít Wellingtonovou pozicí a Almeidu osvobodit. Za týden pevnost padla, ale k Welligntonově nevoli většina francouzské posádky kvůli britskému fušerství unikla.



Masséna ztratil v Portugalsku 25 000 vojáků. Nyní ztratil i Almeidu. Šňůra špatných rozhodnutí, nemluvě o tom, že jej na tažení doprovázela jeho milenka, vedla ke ztrátě respektu mezi důstojníky. Maršál, kterého Napoleon jednou nazval „šťastným dítětem vítězství“, byl potupně odvolán do Francie a již nikdy armádě nevelel. Napoleon poslal jako náhradu maršála Marmonta.



Mezitím maršál Beresford, britský velitel portugalské armády čítající 20 000 Portugalců a Britů, dostal za úkol dobýt Badajoz. Když se Soult blížil s posilami, vyrazil Beresford na střet k Albuere. Byla to jedna z nejkrvavějších bitev války. Obě strany přišly o šest tisíc mužů. Více než třetina britské pěchoty byla zabita, zraněna nebo padla do zajetí. Maršál Soult prohlásil: „Navzdory jejich generálům tyto vojáky nelze porazit.



Vždy jsem si myslel, že jsou špatní vojáci, ale teď to vím s jistotou. Zahnal jsem pravé křídlo, přišpendlil střed, vítězství bylo mé, ale oni neuměli ani utéct.“ Soult byl oslaben, ale stále odhodlaný Badajoz zachránit. Přišel mu na pomoc nově jmenovaný maršál Marmont a společně se vydali na pochod.



Jejich spojená síla přinutila Brity obléhání zvednout. Ale když se Wellington stáhl na silnou obrannou pozici za portugalskou hranicí, Soult a Marmont jej nepronásledovali. Francouzští velitelé se ve Španělsku neochotně naučili respektovat Wellingtona a vytrvalost jeho vojáků. V tuto chvíli byla válka ve Španělsku v patové situaci. „Španělsko – generálova sláva, důstojníkova zhouba, vojákova smrt.“ – Nápis ve francouzské kasárně A zatímco Britové, Francouzi a Španělé pochodovali přes Španělsko a Portugalsko, v horách, kopcích a lesích se každý den vedla další válka.



Již od roku 1808 španělští a portugalští civilisté, domobranci a bývalí vojáci vzdorovali nenáviděným francouzským útočníkům. Vedli válku přepadů a úderů udeř-uteč, známou ve Španělsku jako la guerrilla – malá válka. Angličané jim začali říkat partyzáni.



Britské královské námořnictvo jim poskytovalo potřebné zbraně, zásoby a peníze a často je vyloďovalo za nepřátelskými liniemi. Tito partyzáni vládli většině španělského kopcovitého venkova. Severně od Madridu bývalý voják Juan Martín Diez, přezdívaný El Empecinado – Tvrdohlavý – vedl šestitisícovou partyzánskou skupinu. V Navarre vedl bývalý sedlák Espoz y Mina vysoce organizovanou skupinu působící Francouzům zkázu.



Na strategické cestě z Burgosu do Bayonne přepadali konvoje a posly, a na čela kolaborantů vypalovali Viva Mina. K tomu na západě Julian Sanchez znám jako El Charro vedl nezaměnitelné Lanceros de Castilla. El Charro nosil klobouk francouzských husarů s orlem symbolicky převráceným vzhůru nohama. Napříč Španělskem operovaly desítky dalších skupin. Některé nebyly lepší než bandité, terorizovaly civilisty stejně jako nepřítel.



Partyzánská válka byla nelítostná. Obě strany se dopouštěly ohavných zločinů. Největší strach měl francouzský voják ze zajetí partyzány, kteří své zajatce před smrtí často mučili. Tato lidová válka vázala desítky tisíc francouzských vojáků, kteří strážili stanoviště nebo hlídkovali na venkově. Cesty byly pro francouzské posly tak nebezpečné, že je muselo doprovázet alespoň 200 jezdců.



Přesto jich mnoho zprávu nedoručilo. Cenné depeše byly předávány Wellingtonovi, pro kterého byly cenným zdrojem informací. Válka ve Španělsku si nakonec vyžádá životy 240 000 Francouzů. Jak už to v té době bylo, většina jich podlehla nemocem. Ale více jich zabili partyzáni než britští nebo španělští vojáci. Byla to dvojitá hrozba – Wellingtonova dobře vedená regulérní armáda a lidové povstání – která před Francouze postavila neřešitelné strategické dilema.



Pokud by se armády rozptýlily do bojů proti partyzánům, zaútočil by Wellington. Ale pokud se shromáždily a porazily Wellingtona v bitvě, rozsáhlá území by rychle padla do rukou partyzánů. Toto byl Napoleonův Vietnam nebo jak sám řekl „krvácivý vřed“, který stál Francii sto vojáků denně a naděje na vítězství byla mizivá.



A v roce 1812, kdy Napoleon zahájil gigantickou invazi do Ruska, zahájil Wellington spolu s partyzány svoji vlastní ofenzívu, která válku ve Španělsku obrátí vzhůru nohama. Děkuji všem Patr(e)onům, bez kterých by tento kanál neexistoval. Pokud se k nim chcete přidat a získat předběžný přístup k videím a další bonusy, navštivte naši stránku na Patreonu.



Epic History TV můžete podpořit i zakoupením oficiálního oblečení. Odkaz na obchod je v popisku.