Napoleonské války – Od Slavkova k Wagramu

Epic History TV
ve spolupráci s History Marche a za podpory sponzora
Osprey Publishing uvádí: V prosinci 1804
v katedrále Notre-Dame v Paříži se Napoleon Bonaparte
korunoval císařem Francie. Evropa ještě nezažila tak náhlý
a dramatický vzestup k moci – ze syna zchudlé korsické šlechty
na vojenského diktátora Francie za trochu více než 10 let. Revoluce a války vyčistily
Napoleonovu cestu k trůnu.

Válka bude dominovat
jeho desetileté vládě. Válka v historii nevídaná,
která za sebou zanechá miliony mrtvých a celý kontinent v neklidu. NAPOLEONŮV MAJSTRŠTYK
SLAVKOV, 1805 Osm měsíců
po Napoleonově korunovaci byly Francouzské impérium a jeho
španělský spojenec ve válce s Británií a Napoleon shromáždil armádu o síle
180 000 mužů na lamanšském pobřeží. Ale dokud britské královské loďstvo
vládlo mořím, invaze byla nemožná.

Avšak ani Británie nemohla
vyzvat Napoleona na souši. A tak se britský premiér William Pitt snažil vystavět evropskou koalici
proti Francii pomocí diplomacie a zlata. Británie se stane
Napoleonovým nejzarytějším nepřítelem a její noviny s radostí začnou
zesměšňovat francouzského císaře. Británie a Francie byly
odvěkými rivaly v Evropě i v zámoří. Pitt se nyní obával, že Napoleonovy
úspěchy učiní Francii příliš mocnou, proto musí francouzského císaře
porazit a obnovit rovnováhu moci, má-li poté následovat
dlouhotrvající mír.

Pitt v Evropě našel
své spojence mezi monarchy, kteří opovrhovali Napoleonem
jako produktem francouzské revoluce a kteří jej považovali za hrozbu
pro současný stav věcí. Rakušané chovali největší zášť, neboť se jejich vliv v Německu a Itálii
po francouzských vítězstvích vytratil. Poslední kapka přišla v květnu 1805, když se Napoleon v Milánu
korunoval králem Itálie.

Rakousko, Rusko, Švédsko a Neapol se připojily k Británii v alianci
známé jako Třetí koalice a přišly s ambiciózním plánem
společných ofenzív proti Francii. Hlavní útok povede
rakousko-ruská armáda postupující do Francie přes Rýn. Avšak Napoleon se o plánu doslechl
a jako vždy zareagoval rychle a rozhodně. Byl odhodlaný udeřit první,
než Spojenci spojí své síly, a nařídil armádě,
nyní přejmenované na La Grande Armée, vyrazit k řece Rýn.

Jeho cílem byla
rakouská armáda generála Macka, která příliš rychle
postoupila proti Bavorsku, francouzskému spojenci,
a byla mimo dosah spojeneckých armád. Napoleon nařídil maršálu Muratovi,
slavnému, okázalému veliteli kavalérie, provést klamné útoky skrze Černý les, zatímco zbytek
jeho rychle pochodující armády obejde Mackovu armádu ze severu.

Toho léta byla Napoleonova Grande Armée
na vrcholu své moci – dobře vycvičená,
vysoce motivovaná a s pluky v plné síle. K tomu byla nově reorganizována
do sborového systému, který později přijaly
prakticky všechny armády na světě. Každý sbor, vedený maršálem,
byl menší armádou 15–30 000 mužů s vlastní pěchotou, jízdou,
děly a podpůrnými oddíly, například průzkumníky,
ženisty a zásobováním. Každý sbor tak mohl pochodovat
a bojovat po krátký čas nezávisle, což dovolilo Napoleonovi oprostit se
od staré doktríny koncentrované armády a postoupit s rozestoupenými sbory.

To pomohlo zakrýt jeho pravý cíl
a zvýšilo rychlost pohybu, neboť armáda mohla pochodovat
po více cestách a žít z okolní země – získávat zásoby z roztroušených vesnic
a nespoléhat na pomalé zásobovací povozy. Jakmile byla hlavní
nepřátelská síla nalezena, armáda se mohla
rychle shromáždit k bitvě. Takto byl Napoleon schopný
pohybovat se s rychlostí, která často překvapila
a dezorientovala jeho nepřátele.

Mack si nebyl vědom své nebezpečné pozice
do chvíle, než bylo příliš pozdě. Napoleonův rychle pochodující sbor
překročil řeku Dunaj v jeho týlu a obklíčil jeho armádu. Mack zahájil několik
špatně koordinovaných protiútoků, ale navzdory zoufalé snaze
se Rakušané nedokázali z pasti probít. Mack doufal, že ruská Kutuzovova
armáda dorazí včas a zachrání jej, ale Rusové byli stále
více než 260 km daleko.

A tak v Ulmu, 19. října,
jen 6 týdnů po začátku války, se Mack i s armádou vzdal Napoleonovi. Francouzi zajali skoro 60 000 Rakušanů a Napoleon zasadil svůj první
devastující úder Třetí Koalici. Ruský generál Michail Kutuzov
byl zkušený a obezřetný velitel, opatrnější než Mack. Jeho armáda byla vyčerpaná
po 1500 km ušlých až z Ruska. Po obdržení zpráv o rakouské
kapitulaci v Ulmu si byl vědom, že není schopný čelit Napoleonovi sám,
takže okamžitě nařídil ústup.

Napoleon jej pronásledoval. Ruský zadní voj bojoval
několik tvrdých bitev, ale nedovedl zachránit
rakouské hlavní město Vídeň, kam Francouzi vstoupili 12. listopadu. Kutuzov ustoupil až do Olomouce
v dnešní České republice, kde se k němu připojily posily, a dokonce i ruský car Alexandr
a rakouský vládce František osobně.

Kutuzovův únik Napoleona rozzuřil. Jeho armáda byla rovněž vyčerpaná,
daleko od domova a blížila se zima. Potřeboval si rychle
vynutit rozhodující bitvu. Naštěstí pro něj, příliš sebevědomý
27letý ruský car toužil po slavné bitvě a odmítl obavy zkušeného velitele,
generála Kutuzova. Spojenecká armáda se přibližovala a Napoleon nařídil sboru rychle
se shromáždit na bojišti, které pečlivě zvolil –
poblíž města Slavkov.

Napoleon dohlížel
na rozmístění armády do hluboké noci a poté si dopřál pár hodin spánku
u táborového ohně. Úsvit značil první výročí
od jeho korunovace císařem a přislíbil bitvu, která jeho říši
zajistí přežití nebo zánik. „Tuto válku skončíme zahřměním.“
– Napoleon Bonaparte Ráno 2. prosince 1805 bylo chladné,
jasné a zahalené do husté mlhy. Dvě skoro stejně početné armády byly
rozestoupeny na 11kilometrovém bojišti. Avšak Spojenci okupovali výšiny
na Prateckém návrší, zatímco francouzský III.

sbor maršála
Davouta stále ještě pochodoval na bojiště. Když spatřili Napoleonovo
příliš roztažené pravé křídlo, naplánovali Spojenci
masivní útok z Prateckého návrší s cílem převálcovat
francouzské pravé křídlo a poté se stočit
a obejít Napoleonovu armádu. Nevěděli však, že Napoleon
pravé křídlo oslabil úmyslně s cílem vylákat Spojence
k přesně takovému kroku, zatímco on zaútočí na Pratecké návrší
a přetne nepřátelskou armádu vedví.

Jeho smělý plán spoléhal
na správný odhad spojeneckého pohybu, rychlý příjezd Davoutova III. sboru
a pečlivě načasovaný protiútok. Bitva začala kolem 7. hodiny,
když se předsunuté rakouské jednotky generála Kienmayera střetly
s Francouzi bránícími vesnici Telnice. Navzdory pramalým šancím
bojovali Francouzi zarytě a hrdě, avšak postupně byli tlačeni zpět. Ale Spojenci namísto provedení
svého obchvatového úderu neudělali nic. Ranní mlha a pozdní obdržení rozkazů
vedlo ke zmatku a zpoždění a trvalo další hodinu,
než první tři spojenecké zástupy vyrazily.

Za chvíli vypukly tvrdé boje
u vesnice a hradu Sokolnice. Sbor maršála Davouta,
který ušel 110 km za dva dny, nyní dorazil a posílil
francouzské pravé křídlo. Okolo 9. hodiny se jeho pěší brigáda
vynořila z mlhy a znovudobyla Telnice, než z ní byla vyhnána pryč
rakouskými Husary. Dvě další Davoutovy brigády
posílily Francouze v Sokolnici. Jakmile se mlha zvedla,
Napoleon uviděl, v co doufal – spojenecké levé křídlo
pochodovalo z Prateckého vrchu, a tak nařídil IV.

sboru
maršála Soulta zahájit útok. Ke zděšení spojeneckých velitelů
dvě francouzské pěší divize, které byly dosud skryté v mlze,
pochodovaly do spojeneckého středu. Generál Kutuzoval byl nucen narychlo
zorganizovat obranu návrší užitím 4. zástupu. Následovaly dvě hodiny krvavých bojů. Z mušket se střílelo tak rychle a zběsile,
že oběma stranám rychle docházela munice, a přešly k bajonetům.

Do 11. hodin Francouzi
s výhodou ve výcviku i disciplíně zabezpečili návrší a vrazili
hluboký klín do spojeneckých pozic. Na severu došlo k velké jízdní bitvě, zatímco Rusové z předsunutých sil
generála Bagrationa obsadili vesnici Tvarožná, ale poté byli zastaveni
dělostřeleckou palbou ze santonského kopce. Rozhodná zteč šesti pluků francouzské
těžké jízdy konečně zahnala Spojence zpět, díky čemuž se mohl V. sbor
maršála Lannese pohnout kupředu a obsadit Blažovice a Holubice.

Nyní velkokníže Konstantin,
velící ruské carské stráži, vedl kupředu
poslední spojenecké zálohy v zoufalé snaze
znovu získat Pratecké návrší. Prapor francouzského 4. řadového pluku
čelil nájezdu ruské gardové kavalérie a během krvavého boje
přišel o svoji orlí standartu. Napoleon, který se přesunul na návrší,
vyslal vlastní gardovou jízdu. V tomto krutém souboji na blízko
elitních jezdců zvítězili Francouzi. Napoleon prolomil spojenecký střed.

Nyní potřeboval
uvěznit spojenecké levé křídlo, které stále vedlo tvrdé boje o Sokolnici. Kolem 14. hodiny Napoleon nařídil
čtyřem divizím zamířit na jih a odříznout jim ústupovou cestu. Generál Buxhöwden, velící levému křídlu,
si až teď všiml nebezpečí, ve kterém byl. Pod útokem ze tří stran
mohl ustoupit jedině na jih. Mnoho vojáků bylo nuceno
utéci přes zamrzlé rybníky. Francouzská děla zahájila palbu ve snaze
prolomit pod nepřáteli zamrzlý led.

Na dvě stovky mužů a desítky koní
se utopilo ve studené vodě, avšak ne mnoho tisíc,
jak tvrdila Napoleonova propaganda. Francouzský císař
vybojoval brilantní vítězství. Jeho armáda zajala přes 10 000
vojáků a 45 nepřátelských standart. Tisíce mrtvých a raněných
z obou stran ležely na bojišti, mnoho z nich
bez povšimnutí i po několik dní. Bitva Tří císařů, jak je dnes známa,
byla drtivým úderem Třetí Koalici. Jakmile se Rusové stáhli do Ruska,
František I.

Rakouský byl nucen přistupit na ponižující vyrovnání s Francií,
zaplatit 40 milionů franků jako reparace a vzdát se území výměnou za mír. Ale mezitím dostihly Napoleona zprávy o katastrofální francouzsko-španělské
porážce na moři u mysu Trafalgar. Britský admirál lord Nelson,
za cenu vlastního života, zajistil vítězství tak velkolepé,
že zajistilo britskou námořní nadvládu nejen do konce války,
ale na dalších 100 let. Británie – vládce moří.


Napoleon – nezdolný na souši. Velryba a slon.
Neschopni vyzvat jeden druhého. Když Willim Pitt obdržel zprávu
o Napoleonově vítězství u Slavkova, údajně řekl: „Smotejte mapu Evropy,
po dalších deset let nebude třeba.“ O měsíc později Pitt zemřel, ale jeho varování o desetileté válce
a nepokojích v Evropě byly prorocké. ROZDRCENÍ PRUSKA
JENA, 1806 V prosinci 1805 vyhrál
v bitvě u Slavkova Napoleon Bonaparte, francouzský císař, drtivé vítězství
proti spojeným silám Rakouska a Ruska.

Napoleon teď dominoval Evropě
a mohl rozdělovat kořist, jak sám chtěl. V únoru 1806 poslal armádu
vedenou maršálem Massenem svrhnout krále Neapole,
který se odvážil spojit s nepřítelem, a dosadil na trůn
svého bratra Josefa. Druhý bratr Ludvík
byl jmenován králem Holandska. Jeho němečtí spojenci Bavorsko
a Württembersko získali titul království. Napoleon se jmenoval
protektorem Rýnského spolku, nové aliance německých států,
které jeho armádě poskytnou 60 000 mužů.

V reakci na tuto skutečnost
císař František Rakouský oficiálně rozpustil
Svatou říši římskou, kterou založil
Karel Veliký před tisíci lety, avšak nyní bez vlivu nebo účelu. Rakousko bylo poníženo. Francie zůstala ve válce s Británií,
Švédskem a Ruskem. Ale v létě 1806
se veškerý zrak upínal na Prusko. „Napoleon je zrůda, která se vynořila
z bláta.“ – Pruská královna Luisa Pruský král Fridrich Vilém III.


choval k Napoleonovi silnou nedůvěru a chtěl se připojit ke koalici proti němu, než dorazila zpráva
o její porážce u Slavkova. Byl silně ovlivněn svojí ženou,
oslavovanou populární královnou Luisou, která opovrhovala
Francií a Napoleonem. Vedla vlivný válečný kabinet
na pruském dvoře. Začalo se mluvit o Hannoveru, německém státě,
který patřil britskému králi Jiřímu III., ale byl okupován Francií
a poté Napoleonem věnován Prusku jako kompenzace za jiné územní změny.

Prusové se nyní dověděli, že Napoleon tajně nabídl Hannover
zpět Britům výměnou za mír. Poradci Fridricha přesvědčili,
že válka je jedinou čestnou možností. Ale Prusko tuto skvělou
strategickou příležitost promarnilo. Poslalo Napoleonovi ultimátum bez konzultace
s novými spojenci čtvrté koalice.

Jejich síly byly příliš daleko,
aby mohly pomoci Prusku, které teď bude čelit
Napoleonově Grande Armée s jen malým státem
Saskem jako spojencem. „Pod krásným zevnějškem je vše plesnivé.“
– Carl von Clausewitz, pruský důstojník V roce 1806
měla pruská armáda hrozivou reputaci, která sahala padesát let zpět
k vládě Fridricha Velikého. Napoleon, student historie,
k ní přistupoval s respektem. Ale pruské armádě
bylo dovoleno usnout na vavřínech.

Generálové byli staří, štáb ochromený byrokracií
a osobní rivalitou, pohyb těžkopádný a předvídatelný. Na pruské vojáky se však dalo spolehnout,
že budou bojovat s pýchou a odhodláním, a pruská jízda byla považována
za jednu z nejlepších v Evropě. V říjnu 1806 Napoleon napadl Sasko s armádou čítající
166 000 mužů a 256 děl. Francouzi postupující ve třech kolonách
překročili horský Durynský les po cestách
pečlivě prozkoumaných zvědy a špiony.

Napoleon chtěl táhnout na Lipsko a vynutit si rozhodující bitvu
s pruskou armádou, která podle něj byla poblíž Gery. Prusové ve skutečnosti
byli více na západě poblíž Erfurtu na západním břehu řeky Sály. Jejich velitel, hrabě brunswický,
chtěl ohrozit Napoleonovo křídlo, ale zaskočen francouzskou rychlostí
nařídil ústup na severní obrannou linii.

10. října se v Saalfeldu
střetl V. sbor maršála Lanna s pruským předvojem vedeným princem
Ludvíkem-Fridrichem, královým bratrancem. Prusové museli ustoupit a princ Ludvík byl zabit v boji
s týlovým náčelníkem francouzských husarů. O tři dny později Lannes
nalezl početnou pruskou sílu u Jeny a řekl o ní Napoleonovi. Francouzský císař v domnění,
že nalezl hlavní pruskou armádu, urychleně nařídil svým sborům
shromáždit se na bitvu u Jeny.

Bernadottův I. sbor a Davoutův III. sbor byly poslány přes Sálu
a měly napadnou pruské křídlo ze severu. Ale Napoleon se pletl. Lannes čelil 35 000 mužům pruského
zadního voje vedeného generálem Hohenlohem. Hlavní pruská armáda o síle 52 000 mužů
pod vedením hraběte brunswického byla dále na severu
a směřovala přímo na Davoutův III. sbor. „Válka nabízí jen jeden příznivý moment.
Uměním je si jej přivlastnit.“ – Napoleon Bitva u Jeny začala 14.

října
v 6:30 v husté mlze. V. sbor maršála Lannese se již usadil
na planině západně od města a řeky. Jeho prvním úkolem
bylo zatlačit Prusy zpět a získat místo pro zbytek francouzské
armády, která dorazí asi za hodinu. Útok vedla pěchota a vypukly tvrdé boje mezi vesnicemi
Cospeda, Closewitz a Lützeroda. Mezitím Augereaův
VII. sbor postoupil roklí a objevil se na planině
na Lannesově levém křídle, zatímco Soultův IV.

sbor vyšplhal
na strmý kopec po jeho pravici. Napoleon se připojil
k Lannesovi ve středu bojiště a zorganizoval baterii 25 děl
na podporu útoku na Vierzehnheiligen. Vesnice byla dobyta, ale potom ztracena
při pruském protiútoku. Vpravo, kolem 10. hodiny,
Soultova pěchota zabezpečila Closewitz, ale musela čelit protiútoku
na pravém křídle u Rödigenu. Rozhodná zteč Soultovy
lehké jízdy zahnala Prusy, donutila ustoupit jejich pěchotu
a ukořistila dvě nepřátelské standarty.

Když VI. sbor přicházel na planinu, jeho nebojácný, ale zbrklý velitel
maršál Ney neuposlechl rozkaz a vrhl se do bojů u Vierzehnheiligenu, kde byl na chvíli
obklíčen pruským protiútokem, avšak zachráněn gardovou jízdou. Generál Hohenlohe očekával brzký příchod
dalších 15 000 mužů generála Rüchela. Dosud zůstal většinou neaktivní,
držel linii a nařizoval omezené protiútoky. Avšak došel mu čas.

Napoleon začal bitvu s 25 000 muži, ale do 12:30 stálý přísun posil
navýšil jeho sílu na 96 000 mužů. Když císař projížděl
kolem císařské stráže, jeden mladý voják
dychtící po boji vykřikl: Vpřed! Napoleon zastavil
a chtěl vědět, kdo to řekl, a poté pokáral mladíka,
který ještě ani neměl vousy, slovy, ať neradí, dokud sám
nepovede třicet bitev. Ale ten moment přišel.

I když gardové jednotky
k jejich frustraci zůstaly v záloze, další francouzské sbory dostaly rozkaz
postoupit ve frontálnímu útoku. Pruská armáda začala ustupovat. Nejprve disciplinovaně,
ale poté se dala na útěk. Muratova jízda
byla poslána do jejich zad, kde ušlapala
a zabila stovky prchajících Prusů. Dvě divize generála Rüchela dorazily
v ten nejhorší možný moment. Krátce zadržely postup V.

sboru,
ale brzy byly obejity po křídlech, zmrzačeny dělovou palbou
a poté do nich najeli francouzští kyrysníci. „Váš maršál musí mít vidiny.“ – Napoleon k plukovníku Falconovi,
asistentovi Davouta Mezitím 16 kilometrů
severně poblíž Auerstädtu pochodoval maršál Davout jihozápadně s cílem padnout
na pruské levé křídlo u Jeny. Namísto toho narazil na hlavní
pruskou armádu hraběte brunswického, která mířila na sever
zaujmout nové pozice.

Davoutův III. sbor,
27 000 mužů a 48 děl, byl přečíslen 2:1, zatímco Bernadottův I. sbor, který měl Davouta podpořit,
nebyl k nalezení. Davout, přezdívaný železný maršál,
neprojevil žádné známky znepokojení. Umístil svoji 1. divizi do defenzivní linie
vystředěné kolem vesnice Hassenhausen. Jeho pěchota utvořila čtverce, aby odrazila útoky kavalérie
předvoje generála Blüchera.

Frontu posílily další dvě jeho divize, které odolaly opakovaným pruským útokům. Pruský pohyb byl pomalý
a špatně koordinovaný, a ani nevyužili početní výhody
a nesnažili se Davouta obklíčit. V klíčový moment
byl hrabě brunswický střelen mezi oči a následkům zranění podlehl. Velení se chopil sám král Fridrich Vilém. Několik pruských jednotek
zůstávalo mimo bitvu, a král v přesvědčení, že čelí
hlavní Napoleonově síle, zaváhal.

Kolem 12:15 přešel
maršál Davout do protiútoku. Pruská armáda se otočila a utekla. Davout navzdory pravděpodobnosti
vyhrál neuvěřitelné vítězství, ale zaplatil za něj vysokou cenu. Jeho sbor utrpěl 25% ztráty,
každý čtvrtý muž byl raněn nebo zabit, ale způsobil
dvakrát takové ztráty Prusům. „Řekněte maršálovi,
že on, jeho generálové a jeho vojáci si vysloužili můj věčný vděk.“
– Napoleon Když se k Napoleonovi
donesla zpráva, že maršál Davout porazil
hlavní pruskou armádu, nejprve jí nevěřil, ale poté pěl chválu
na železného maršála.

Později jej ocenil titulem
hrabě auerstädtský. Maršál Bernadotte byl naproti tomu
málem postaven před vojenský soud za své selhání Davouta podpořit.

Napoleonova armáda začala
pronásledovat poražené Prusy. Nedala jim žádný čas
znovuobnovit své síly. Dva týdny po dvojité bitvě
u Jeny-Auerstädtu Napoleonovy jednotky, vedené Davoutovým hrdinským III. sborem,
vstoupily do Berlína. Dalšího dne
se generál Hohenlohe vzdal v Prenzlau. Generál Blücher byl s 20 000 muži
vyhnán v těžkých bojích z Lübecku a přinucen se vzdát, zatímco se 25 000 Prusů obklíčených
v Magdeburgu vzdalo maršálu Neyovi.

Pruská armáda byla zdevastována
napoleonským blitzkriegem. Za pouhých 33 dní padlo 20 000 Prusů, 140 000 mužů skončilo v zajetí, ztraceno bylo 800 děl a 250 standart. Na takové ponížení hrdí pruští generálové
jako Blücher nezapomenou, ani neodpustí. Na rozdíl od Saska král Fridrich Vilém
odmítl s Napoleonem uzavřít mír. Dále se držel
ve východním Prusku doufajíc, že blížící se ruské armády
zachrání jeho království.

Navzdory dalšímu slavnému vítězství
Napoleona a jeho Grande Armée nebyla válka ještě vyhrána. RUSKÁ PORÁŽKA
FRIEDLAND, 1807 Týden před Vánoci roku 1806 přijel
francouzský císař Napoleon Bonaparte do polského města Varšava,
tehdejší součásti Pruska. Uplynul rok od jeho velkého vítězství
nad Rakušany a Rusy v bitvě u Slavkova a dva měsíce od chvíle,
co rozdrtil Prusy u Jeny.

Avšak Rusko
stále mělo v poli početné síly, z nichž nejdůležitější byla ruská
1. armáda vedená generálem Bennigsenem. Napoleon nebude vládcem Evropy,
dokud nebude poražena a Rusko s Pruskem přinuceny k míru. Ale onou zimu Napoleonův první pokus
přepadnout Bennigsena poblíž Pułtusku uvízl v hlubokém polském bahně. Rusové se stáhli k Białystoku. Francouzská armáda,
vyhladovělá a promrzlá, zamířila přečkat zimu do ubikací.

Mezitím si ve Varšavě
Napoleon začal slavnou aféru s mladou polskou
šlechtičnou Marií Walewskou. V pozdním 18. století
byla kdysi mocná Polsko-litevská unie pohlcena svými sousedy
Ruskem, Rakouskem a Pruskem v několika anexích
známých jako „dělení“, dokud v roce 1795 nevymazalo třetí
a poslední dělení Polsko z mapy světa. Nyní polští vlastenci vzhlíželi
k Napoleonovi jako ke spasiteli.

Modlili se,
aby jeho vítězství nad jejich okupanty vedlo ke znovuzrození polského státu. Marie Walewská se kvůli tomu
stala Napoleonovou milenkou. Běžní francouzští vojáci
však Polsko v lásce neměli – bylo zchudlé, chladné
a chyběl jim domov. Počet dezercí vzrostl. Došlo i ke stovce případů sebevražd. Maršál Ney velící VI.

sboru vyslal zvědy k Heilsbergu
najít lepší ubytování. Namísto toho našli
pochodující ruské a pruské vojáky – náhodou objevili Bennigsenův
překvapivý zimní útok. Napoleon rychle
přichystal past na ruskou armádu, nařídil Neyovi
a Bernadottovi stáhnout se a nalákat Bennigsena na západ,
zatímco on povede zbytek armády na sever, odkud zaútočí na křídlo a týl. Ale Rusové zajali francouzského posla
nesoucího rozkazy maršálu Bernadottovi.

Bennigsen, nyní vědom si pasti, nařídil ústup, zatímco zadní voj
bojoval několik potyček s Francouzi. Odmítl se ale vzdát
města Královce bez boje a rozhodl se
bojovat bitvu u Jílového. Takový masakr. A pro nic.
– Maršál Ney o bitvě u Jílového Bitva u Jílového,
bojována po dva dny, byla jedna z nejbrutálnějších
v napoleonských válkách, vedena v mrazivých podmínkách,
kde obě strany držely své pozice.

VII. sbor maršála Augereaua,
postupující navzdory sněhové bouři, zabloudil a byl rozstřílen na kusy
ruskou dělostřeleckou palbou. Bylo ztraceno
pět francouzských standart. Napoleonova armáda
byla zachráněna devastující soustředěnou
ztečí 10 000 jezdců vedených nebojácným
maršálem Muratem, jež je pokládána za jednu
z největších jízdních ztečí v dějinách. U Jílového, poprvé jako císař, nedovedl Napoleon
na bojišti vybojovat jasné vítězství.

On i Rusové zakryli
skutečné počty ztrát, avšak podle odhadů ztratily během jatek
obě strany třetinu svých armád. Po hrůzách u Jílového
se musely obě armády zastavit a zotavit. Mezitím nově zformovaný
francouzský X. sbor maršála Lefebvra oblehl Gdaňsk držený 13 000 Prusy
pod velením generála Kalkreutha. Město bylo pod těžkou
dělostřeleckou palbou a útoky pěchoty. Po osmi týdnech, bez vidiny posil, pruská posádka 27.

května kapitulovala. Napoleonovo severní mořské křídlo bylo nyní v bezpečí
proti možnému ruskému vylodění. Francouzský císař
nyní velel armádě o síle 190 000 mužů stojící proti pouhým
115 000 Rusů a Prusů. Ale byl to Bennigsen,
který učinil první krok. 5. června zahájil překvapivý útok
na Neyův VI. sbor. Neyovi se podařil
brilantní ústup do bezpečí.

Bennigsen,
který ztratil moment překvapení, zatímco Napoleon postupoval,
se opět stáhl. O čtyři dny později u Heilsbergu
ztratili Francouzi 10 000 mužů ve zpackaném útoku
proti ruským obráncům. Rusové dalšího dne
pokračovali v ústupu. Napoleon si myslel,
že Bennigsen míří na sever do Královce, ale namísto toho ustupoval severovýchodně
podél východního břehu řeky Lavy. Takže když Napoleonova armáda
pochodovala na sever, byl to záložní sbor maršála Lannese
na jeho pravém křídle, který jako další potkal ruskou armádu
poblíž městečka Friedland.

Jeď jako o život a řekni císaři,
že čelíme celé ruské armádě! – Maršál Lannes svému asistentovi Pozdě odpoledne 13. června informovali ruští zvědi Bennigsena, že u Friedlandu
nalezli jediný francouzský sbor. Bennigsen usoudil,
že má čas přejít řeku Lavu a rozdrtit osamocený sbor, než na jeho záchranu
dorazí zbytek francouzské armády, a nařídil své armádě
začít překračovat řeku.

Maršál Lannes, velící
16 000 mužům a čelící 46 000 Rusům, poslal Napoleonovi naléhavý vzkaz,
že je pod útokem hlavní ruské armády. Poté zručně vedl zdržovací akce, skrýval své malé počty
za velké množství potyček, zatímco postupně
odevzdával zemi nepříteli.

Lannes zadržoval Rusy
až do příchodu tmy. Té noci ruští ženisté postavili
ve Friedlandu tři pontonové mosty, aby urychlili přesun
vojáků přes řeku. Avšak Bennigsen velice riskoval. Pokud by došlo k velké bitvě,
jeho armáda by bojovala s řekou za zády a prudké svahy mlýnského přívodu
dělily levé křídlo od pravého. Bennigsen rovněž
velice podcenil rychlost, jakou byla Napoleonova
Grand Armée schopna reagovat.

První francouzské posily
dorazily už v noci. Sám císař nebyl příliš daleko. „Nepřítel už takovou chybu víckrát neudělá.“
– Napoleon po příjezdu do Friedlandu Do úsvitu 14. června překročilo
západní břeh Lavy 40 000 Rusů. Bennigsen nařídil útok
na vesnici Heinrichsdorf s cílem prorazit
francouzským levým křídlem. Ale francouzské jízdní posily
vedené generálem Grouchym Rusy zadržely. Po více než hodině zteče a protizteče
francouzští jezdci Rusy konečně zahnali.

VIII. sbor maršála Mortiera
nyní dorazil posílit francouzský střed. Elitní granátnická divize
generála Oudinota v Sortlackém lese zarytě bojovala
proti levému křídlu prince Bagrationa, ale byla Rusy přečíslena
a postupně tlačena zpět. V poledne parného dne
dorazil sám Napoleon. Brzy dorazil i I. sbor
vedený generálem Victorem, který zastupoval
raněného maršála Bernadotta, spolu s VI.

sborem maršála Neye
a císařskou gardou maršála Bessièrese. Datum 14. června
mělo pro Napoleona zvláštní význam. Bylo to sedmé výročí jeho velkého
vítězství nad Rakušany u Marenga – dobré znamení, prohlásil. Bitva se poté uklidnila, ale když Napoleon zhodnotil situaci
a uviděl Bennigsenovu nebezpečnou pozici, vydal ve snaze klidu využít
rozkazy k útoku. Mezitím Bennigsen,
kterému ten den nebylo zdravotně nejlépe, viděl, že čelí plné síle
Napoleonovy armády a nařídil ústup.

„Úkolem je postoupit,
nedívat se vlevo ani vpravo, zakousnout se do hustých řad,
nehledě na cenu.“ – Napoleon maršálu Neyovi Ale než mohl
Bennigsenův ústup začít, tři salvy z francouzských děl
vypálené v 17:30 signalizovaly začátek Napoleonova útoku. Vedl jej Neyův VI. sbor na pravém křídle, který nejdřív ze Sortlackého lesa
vyhnal Bagratianovu pěchotu.

Ale jakmile Neyovy jednotky
opustily kryt lesa, ocitly se pod těžkou palbou
z ruských kanónů za řekou. Když francouzský útok slábl, princ Bagration shromáždil
své muže a zahájil jízdní protiúder. Neyův sbor ustoupil. Ale nyní se na jeho levém křídle
objevil I. sbor generála Victora. Jeho velitel dělostřelectva
generál Sénarmont postupoval s 30 děly a mrzačil Rusy z bezprostřední
blízkosti kartáčovými střelami.

Během pár minut
byly pokoseny stovky Rusů. Bagratianovi muži byli masakrem
rozhozeni a začali ustupovat. Kolem 19. hodiny zahájila
ruská carská stráž zoufalý protiútok, aby se pokusila zastavit
francouzský postup na Friedland. Avšak byli přečísleni
v počtu mužů i děl. Když vybuchující střely začaly
ve Friedlandu zapalovat budovy, francouzský střed
a levé křídlo se připojily k útoku. S jedinou únikovou trasou v ohrožení začala celá ruská armáda
v panice ustupovat k řece.

Friedlandské domy a mosty
byly v tu chvíli v jednom ohni. Město se pro Rusy
stalo smrtící pastí. Mnozí se utopili
při pokusu přeplavat řeku, další byli zabiti nebo zajati. Severně od Friedlandu
zvládly některé jednotky ustoupit přes brod nebo podél břehu. Avšak o drtivé
ruské prohře nebylo pochyb.

Bitva u Friedlandu byla jedním
z nejrozhodnějších Napoleonových vítězství. Za cenu 10 000 ztrát připravil Rusy
o dvakrát tolik vojáků – asi 20 000 mužů padlo,
bylo zraněno nebo zajato – to bylo 40 % Bennigsenovy armády. Prusové další den opustili Královec, který obsadil Soultův IV. sbor, zatímco Bennigsenova zmrzačená armáda
ustoupila přes řeku Němen do Ruska.

Poradci cara Alexandra naléhali,
aby s Napoleonem uzavřel mír. Jejich radu přijal
a bylo dohodnuto příměří. „Nejšťastnější jsem byl asi v Tylži.
Byl jsem vítěz, diktoval jsem si podmínky, císaři i králové mě poctili návštěvou.“
– Napoleon v exilu na Sv. Heleně Alexandr se s Napoleonem poprvé setkal
na voru na řece Němen poblíž Tylže a okamžitě si porozuměli. Tylže se ukázala být jedním
z nejdůležitějších diplomatických summitů. Císaři celé dny slavili bankety, přehlídkami a koncerty a poté dlouho do noci diskutovali.

Vzniklo přátelství. Mezitím bývalý ruský spojenec,
král Vilém Pruský, mrzl venku. A bylo to Prusko,
které nejvíce tratilo Tylžským mírem, podepsaným o dva týdny později. Prusko ztratilo třetinu svého území,
ze kterého vzniklo Vestfálské království, kterému bude vládnout
Napoleonův 22letý bratr Jérôme, a Varšavské knížectví,
kterému bude vládnout král Saska, což jak polští vlastenci doufali,
je začátkem cesty k vlastnímu státu.

Polské jednotky
byly rekrutovány do Grand Armée, přičemž polští huláni dokonce tvořili
část elitní Napoleonovy císařské stráže. Rusko se muselo vzdát
pouze Jónských ostrovů, neboť Alexandr
vstoupil do aliance s Napoleonem, čímž se francouzský císař
stal vládcem Evropy.

Alexandr dokonce souhlasil
připojit se ke kontinentální blokádě – Napoleonově ekonomické blokádě Británie, která vykazovala britské lodě a zboží
z Francouzi kontrolovaných přístavů. Blokáda byla zavedena minulou zimu
Napoleonovým Berlínským dekretem. Napoleon doufal,
že odříznutím britského obchodu s Evropou způsobí v Británii
ekonomický chaos a politické pozdvižení, které vyústí v příznivý mír. Byl tady jen jeden problém.

Kontinentální blokáda nefungovala. Nejenže byla nemožná vynutit
a podlamována rozšířeným pašováním, ale blokáda poškozovala
francouzský obchod stejně jako britský. Rozhodnou zbraní v ekonomické válce
se ukáže být britské královské námořnictvo, které si toto léto zajistilo
pokračující námořní nadvládu zahájením preemptivního úderu
na neutrální dánskou flotilu v Kodani – ukořistilo válečné lodě dříve,
než mohly padnout do Napoleonových rukou. Královské loďstvo blokovalo
všechny velké francouzské přístavy, zajalo všechny lodě
obchodující s Francouzi, zatímco britským obchodníkům umožňovalo
obchodovat v zámoří v relativním bezpečí.

Námořnictvo dokonce obsadilo
malý dánský ostrov Helgoland jako základnu pro pašování
britského zboží do Evropy. Avšak nejosudnějším
se Napoleonovi stane, že jej kontinentální blokáda
vtáhne do dvou konfliktů, které zruinují jeho říši. První bude bojován
na Pyrenejském poloostrově, kde se Napoleon rozhodl přinutit
britského spojence Portugalsko připojit se ke kontinentální blokádě.

V listopadu 1807 francouzské jednotky za podpory
španělských spojenců zemi napadly. Portugalská královská rodina
uprchla do své koloniální Brazílie, zatímco Francouzi
bez boje vstoupili do Lisabonu. Zdálo se, že Napoleon
vybojoval další snadné vítězství. Avšak pyrenejská válka teprve začíná.

ŠPATNĚ ZAPOČATÁ VÁLKA
ŠPANĚLSKO, 1808 Na podzim 1807 dominoval Evropě
francouzský císař Napoleon Bonaparte. Pokořil Rakousko a Prusko
a uzavřel alianci s Ruskem. Z předních mocností
proti němu stála jen Británie, která byla díky silnému námořnictvu
před invazí v bezpečí. Napoleon nařídil všem zemím
ovládaných Francií nebo jejími spojenci přestat obchodovat s Británií. Tento tzv.

Kontinentální systém –
nebo také blokáda – měl zpustošit britskou ekonomiku
a donutit její vládu uzavřít mír. Avšak neutrální Portugalsko s Británií,
historickým spojencem, obchodovalo dál. Napoleon tedy poslal armádu
pod vedením generála Junota zemi dobýt a zapojit do blokády. Invazi podporovalo Španělsko,
francouzský spojenec, avšak sám Napoleon
španělskými vládci opovrhoval. Královský rod Bourbonů
byl dekadentní a zkorumpovaný. Král a korunní princ sebou opovrhovali a zemi prakticky vedl předseda vlády
Manuel Godoy – královnin milenec.

Španělsko bylo
podle Napoleona zpátečnické, vojensky slabé a neschopně vedené, a tak připravil plán na jeho podmanění. „Španělé! Po vleklém utrpení
se váš národ vytrácel. Viděl jsem vaši bolest
a přináším vám vykoupení.“ – Provolání císaře Napoleona Na jaře 1808, pod záminkou
ochrany Španělska před Brity, se francouzské jednotky zmocnily
strategických bodů po celé zemi.

Španělé vnímali francouzskou
vojenskou přítomnost jako další z dlouhé řady ponížení a vinili z toho
předsedu vlády Manuela Godoye. U aranjuezského paláce
vypukly protesty a Godoy byl skoro zlynčován. Napoleon nabídl španělské
královské rodině a Godoyovi útočiště ve francouzském městě Bayonne a poslal maršála Murata a 50 000 vojáků obnovit v Madridu pořádek.

Ale 2. května 1808 se Madriďané
proti Muratovým vojákům vzbouřili. Takzvané povstání Dos de Mayo
zvěčnil umělec Francisco Goya. Tento obraz ukazuje Mamelúky
Napoleonovy císařské stráže pod útokem obyvatel Madridu. Zemřelo sto vojáků. Francouzi odpověděli nemilosrdně.

V ulicích zastřelili desítky lidí a další stovku zabila popravčí četa. Mezitím v Bayonne
donutil Napoleon krále Karla k abdikaci a titul krále Španělska
udělil svému bratrovi Josefovi. „Kdo je nepřítel vašeho štěstí?
Napoleon. Císař francouzský. Odkud Napoleon pochází?
Ze zla samotného.“ – Španělský katechistický leták Toho léta, kdy Napoleon ve Španělsku
prosadil novou, moderní ústavu a jeho bratr Josef
vstoupil do Madridu jako král, byli Španělské vzteky bez sebe.

Francouzi nebyli jen arogantní cizinci
pošlapávající národní čest, byli také bezbožní ateisté,
kteří během francouzské revoluce zavrhli papeže a katolickou církev. Kněží varovali rolníky,
že Napoleon je sám Antikrist. Po celé zemi vypukla povstání.

Španělskou armádu
posílili milicionáři a partyzáni, kteří útočili na Francouze
a vraždili kolaboranty. Francouzští vojáci se barbarsky mstili. Jednali bez slitování. Nesčetné zločiny
vyděsily Francisca Goyu a byly inspirací
pro jeho slavnou sérii Katastrofy války. Nejprve se zdálo,
že si Francouzi s povstáním hravě poradí. Girona, Valencie a Zaragoza
byly v obležení francouzských vojáků, zatímco španělská armáda z Galicie
byla zahnána maršálem Bessièresem v bitvě o Medina del Rioseco.

Ale o osm dní později byl generál Dupont stahující se z Cordoby
se třemi francouzskými divizemi, zpomalen kořistí
plně naloženými vozy, u Bailénu obklíčen
andaluskou armádou generála Castañose a přinucen se vzdát. Španělé zajali
18 000 francouzských vojáků.

Polovina z nich
později zemřela hlady. Bailén byl pro Francii ponižující. Byla to první velká porážka od chvíle,
co se Napoleon stal císařem. Nepřátelé Francie
napříč Evropou byli potěšeni. Napoleon zuřil vzteky. Situace se ještě zhoršila. K povstání se připojili Portugalci,
zatímco zuřivý španělský vzdor přinutil Francouze zvednout obležení
Valencie, Girony a Zaragozy.

Nový španělský král Josef Bonaparte
musel uprchnout z hlavního města. Britové přiživovali povstání – které nyní Španělé nazývali
válkou za nezávislost – dodávkami zbraní do Španělska
za využití Královského námořnictva. 1. srpna dorazila malá britská
armáda sira Arthura Wellesleyho do Portugalska
podpořit tamní povstání. 17. srpna porazil
malé francouzské uskupení u Roliçy a poté o čtyři dny později porazil Junotovu hlavní armádu
v bitvě o Vimeiro.

Ale Wellesleyho
nově příchozí nadřízený, sir Hew Dalrymple, nařídil repatriovat Junota
a jeho armádu zpět do Francie, se všemi zbraněmi i kořistí,
a to za použití britských lodí. V Británii byl tento štědrý čin
vnímán jako ostudný a skandální. Následné vyšetřování
očistilo Wellesleyho – budoucího hraběte z Wellingtonu – ale Dalrymple
se již k velení nikdy nedostal.

„Všude, kde nejsem, tropí jen hlouposti.“
– Napoleonova odpověď na zprávu o Bailénu Napoleon se rozhodl,
že situaci ve Španělsku vyřeší jen tím, že se tam sám vydá. Shromáždil 130 000 mužů,
včetně mnoha jeho nejlepších jednotek, a 7. listopadu
vedl druhou invazi do Španělska. Většina španělských vojáků
byla nezkušených, často byli špatně vybaveni a vedeni a jejich armády neměly
žádnou soudržnou strategii.

Nebyly žádnou výzvou pro Grand Armeé, která se provalila přes řeku Ebru a uštědřila Španělům
těžké porážky u Burgosu a Tudely. U Tudely III. sbor maršála Lannese pomstil porážku u Bailénu
rozdrcením armády generála Castañose – jeho vojáci se rozprchli do dvou směrů. Napoleon postupoval rychle.

Severně od Madridu bránilo
8 000 Španělů horský průsmyk Somosierra. Napoleon,
nedočkavý probít se k hlavnímu městu, nařídil zteč
polské lehké gardové kavalérie. V téměř sebevražedně hrdinném útoku vyrazila na čelní zteč
proti španělským dělům a umožnila Francouzům průsmyk dobýt. O čtyři dny později,
když Napoleon pohrozil vyhlazením města, otevřel Madrid brány jeho armádě.

Nevědoma si katastrof,
které potkaly španělské jednotky, dorazila britská armáda sira Johna Moora
o síle 20 000 mužů do Salamanky po skoro pětisetkilometrovém
pochodu z Lisabonu a další menší uskupení
bylo na cestě z Coruñě. Britská armáda byla nezkušená, ale na rozdíl od většiny španělských sil byla dobře vycvičená,
organizovaná a vedená. I když se Moore dověděl
o španělském kolapsu, stále plánoval donutit Francouze
odklonit své jednotky útokem na izolovaný
II.

sbor maršála Soulta a ohrožením Napoleonových spojení
s Burgosuem a Francií. 21. prosince u Sahagunu postoupil britský 15. husarský pluk
během noci přes zimní mráz a za úsvitu podnikl útok
na francouzskou jízdní brigádu, kterou jednou velkou ztečí
zahnal na útěk. Ale zatímco Moore připravoval
útok na Soultův sbor, obdržel zprávy, že z Madridu proti němu rychle postupuje
Napoleon se svou hlavní armádou.

„Pronásleduji Angličany, jsem jim v patách.“
– Napoleon, 2. ledna 1808 Zatímco dva francouzské sbory
maršála Lannese započaly druhé,
krvavé obléhání Zaragozy, Napoleon spatřil příležitost
konečně se s Brity střetnout. Plánoval uvěznit Moorea
mezi jeho a Soultovým II. sborem a přinutil vojáky pochodovat
přes zamrzlý Guadarramský průsmyk uprostřed sněhové bouře.

Moore, přečíslen více než 2:1, okamžitě nařídil ústup a plánoval ujít
necelých 400 km k pobřeží, kde mohl být evakuován
Královským námořnictvem. Pro obě stany byl závod
k moři vyčerpávajícím pochodem skrze hory,
bláto a štiplavý mráz. Mnoho po cestě zemřelo a zhroucení britské disciplíny
vedlo k rabování a opíjení.

Neplatilo to však pro zadní voj, který bojoval několik
povedených zdržovacích šarvátek a držel Francouze mimo dosah. Elitní britský 95. střelecký pluk
v těchto potyčkách vynikal. Tento specializovaný lehký pěší pluk
nosil pro lepší kamufláž zelené uniformy a byl jedním z mála uskupení
na obou stranách vyzbrojený puškami. Na rozdíl od standardní
muškety s hladkou hlavní měly pušky v hlavni spirálovité drážky,
které kulky při vystřelení roztočily, což prodlužovalo dobu nabíjení,
ale zvyšovalo přesnost.

V jednom legendárním střetu
při Mooreově ústupu v Cacabelos střelec Tom Plunkett zastřelil
francouzského generála ze 360 metrů, podle některých byl ještě dál. Díky dovednostem zadního voje
a zoufalému tempu ústupu byli Britové
vždy jeden krok před Francouzi. Na Nový rok obdržel Napoleon
z Paříže znepokojivé zprávy – zvěsti o spiknutí
a že Rakousko opět mobilizuje pro válku.

Císař okamžitě odjel do Francie. Vzal s sebou
mnoho nejlepších jednotek a pověřil maršála Soulta
a II. sbor zničením Britů. Pronásledování pokračovalo,
ale 11. ledna 1809 Mooreova strhaná
armáda dorazila do Coruñi. Vyčerpané armádě sira Johna Moorea
nabízel španělský přístav zásoby, odpočinek a naději na záchranu. Avšak toho dne
bylo v přístavu jen několik lodí.

Naštěstí byli Britové schopni
odstřelit za sebou mosty a zpomalit postup maršála Soulta. A o tři dny později,
14. ledna, dorazily přepravní lodě a Moore začal nakládat
jízdu a dělostřelectvo. Avšak hned druhý den se Soultova armáda
objevila na kopcích jižně od Coruñi a zaujala pozice
na peñasquedské výšině, kam umístila
hlavní dělostřeleckou baterii. Polovina Mooreovy armády se rozmístila
v defenzivní linii 3 km jižně od města a dvě divize zůstaly v záloze
pro ochranu pravého křídla.

Obě armády čítaly zhruba 16 000 mužů. Francouzi měli čtyři pluky dragounů,
zatímco britská jízda byla již na lodích. Ale nerovný terén zídek,
křoví a olivovníků byl velice špatným bojištěm pro kavalérii. Soult zamýšlel zaútočit
na britské pravé křídlo a zatlačit Moorea do moře. Okolo 14.

hodiny
zahájila francouzská děla palbu. Poté postoupila Mermetova pěší divize, kterou na levém křídle
podporovali Hahoussayovi dragouni. Moore si nebyl jistý,
jestli Soult zaútočí, a zrovna nařídil
Pagetově divizi nalodit se. Nyní ten rozkaz urychleně zrušil a nařídil Pagetovi posílit
odhalené křídlo, a Fraserově divizi zaujmout pozici
na výšinách Santa Margarita. Francouzi postupovali
skrze křoví a přes zídky.

Předvoje obou stran
si vyměňovaly těžkou palbu. Poté Britové přešli do protiútoku. 42. horský pluk a 50. pěší pluk
zaútočily na vesnici Elviña a vyhnaly z ní Francouze. Ale ve zmatečném boji
byly poté samy zatlačeny ke svým liniím. Sir John Moore
byl blízko frontové linie, pozoroval průběh bitvy
a povzbuzoval důstojníky a vojáky. Ale jakmile gardové brigádě
nařídil posílit linii, byl do ramena zasažen
dělovou koulí.

Upadl do bezvědomí,
ale bylo jasné, že zranění je smrtelné, a byl odnesen zpět do města. Soult poslal vpřed Merleho divizi,
aby podpořila útok na Elviñu. Skotský generál sir John Hope
převzal od umírajícího Moorea velení a nařídil dvěma pěším praporům
postoupit vstříc útočícím Francouzům. Pagetova divize,
jejímž předvojem byl 95. střelecký pluk, dorazila posílit britské pravé křídlo.

Terén byl pro koně tak špatný, že se francouzští dragouni
rozhodli sesednout a bojovat na nohou, ale Britové je pomalu tlačili zpět. Pagetův postup ohrožoval křídlo
Mermetova útoku na Elviñu, takže i Mermet byl donucen ustoupit, zatímco útok Delabordeovy pěchoty
napravo zabezpečil vesnici Piedralonga, avšak poté byl zastaven
v tuhém souboji předních vojů. Kolem 18.

hodiny padla tma
a po bojišti se rozprostřelo ticho. Že britská linie vydržela,
se doneslo k Mooreovi krátce před tím,
než v Coruñi v osm hodin zemřel. Té noci Britové rozdělali ohně
a rozmístili hlídky. Poté se tiše stáhli do Coruñi
a začali se naloďovat. Dalšího rána Francouzi našli
nepřátelské pozice opuštěné. Ale nedokázali rychle zareagovat. Až kolem poledne
byli schopni dovézt šest děl a dostat je do pozice
vyhlížející na coruñskou zátoku.

Britové téměř dokončili evakuaci,
než francouzská děla začala střílet. Během zmatku najelo pár britských lodí
na pevninu a dvě pohltily plameny, ale celkové ztráty nebyly velké. Malá španělská posádka držela Coruñu,
dokud Britové nedopluli na moře. Poté se vzdala. „Doufám, že Angličané budou spokojeni. Doufám, že ke mně budou spravedliví.“
– Poslední slova Johna Moorea Jestli byl Mooreův ústup do Coruñě
britskou katastrofou, nebo zázračným únikem,
je stále předmětem sporů.

Opustil Španělsko
v hodině nejvyšší potřeby, nebo odlákal Napoleonovu hlavní sílu
a získal čas pro ostatní? Tak či tak,
jediná britská armáda byla zachráněna a v budoucnu se do boje vrátí. Napoleon nyní čelil hrozbě
dlouhé války na Pyrenejském poloostrově a obnoveného konfliktu s Rakouskem. Válce na dvou frontách, která pro jeho říši bude výzvou,
jakou ještě nepoznala.

Napoleon ve Španělsku narazil. Rozsah jeho omylu
se však projeví až za několik let. Poté řekne: „Vedl jsem si celkem špatně,
to přiznávám. Nemorálnost je zřejmá,
nespravedlnost tak cynická. Celé to zůstává velice ošklivé.“ RAKOUSKO VRACÍ ÚDER
BITVA U ASPERN A ESSLINGU, 1809 V roce 1809 byla Francie, pod vládou Napoleona Bonaparte,
nejsilnější zemí v Evropě.

Avšak francouzské invaze do Španělska
a Portugalska předchozího roku neskončily snadným vítězstvím,
které císař očekával. A s mnoha Napoleonovými
nejlepšími jednotkami a veliteli vázanými ve Španělsku se starý nepřítel
opět připravoval na střet s Francií. „Vídeňský dvůr se nechová hezky.


Aby toho nelitoval.“ – Napoleon Josefovi,
15. ledna 1809 Rakousko se připravovalo
na válku s Francií od své poslední ponižující porážky
u Slavkova v roce 1805. Nyní byl Napoleon
zaměstnaný ve Španělsku, Británie slíbila finanční podporu
spolu s útokem do severní Evropy, takže se zdálo,
že je nejlepší čas pro útok. Tentokrát rakouské armády
povede arcivévoda Karel, mladší bratr císaře Františka.

Ve svých 37 letech
byl o dva roky mladší než Napoleon, ale měl již patnáctiletou zkušenost
s vysokým velením. A učil se z minulých porážek. Začal reformovat rakouskou armádu
podle francouzského vzoru, okopíroval Napoleonův sborový systém
a představil nové taktiky pěchoty. Napoleon, varován svými špehy,
že se Rakousko připravuje k válce, opustil Španělsko
a spěchal do Paříže, kam přijel 24.

ledna 1809. Francouzská armáda v Německu
vedená maršálem Berthierem bude urychleně potřebovat posily. Napoleon tedy stáhl
jednotky ze Španělska, povolal mladé odvedence a vojáky od svých německých spojenců
z Rýnského spolku. La grand armée již nebyla tím
veleváženým uskupením z roku 1805, ale s Napoleonem v čele
byla stále impozantním protivníkem. Arcivévoda Karel nařídil klamné útoky
do Polska a severní Itálie, ale 10.

dubna zahájil hlavní útok
proti francouzskému spojenci – Bavorsku. Přišel o týden dřív,
než Napoleon očekával, a zastihl francouzského
císaře nepřipraveného. Karel spoléhal na rychlý postup,
ale na poslední chvíli pozměněné plány, prudké deště a pomalé zásobování
vedly jen k loudavému postupu. Maršál Berthier byl výtečným
Napoleonovým náčelníkem štábu, ale nerozhodným polním velitelem. Jeho jednotky byly příliš rozprostřené a III.

sbor maršála Davouta
byl v Řeznu nebezpečně osamocený. Karel jej vybral za svůj cíl
a nařídil jeho zničení. Ale 17. dubna dorazil Napoleon
do Donauwörthu a převzal velení. Okamžitě nařídil Davoutovi
se z obnažené pozice stáhnout. Bylo ale příliš pozdě,
aby unikl bez boje. Davoutův III. sbor
byl v Grand armée jedním z nejlepších a v bitvě plné rychlého pohybu v lesích
auerstadtští hrdinové Rakušany odrazili, navzdory hrdinství
generálmajora Lichtenštejna, který byl při vedení mužů vážně zraněn.

III. sbor obklíčení unikl. Bitva o Teugn-Hausen byla začátkem
tzv. Napoleonovy čtyřdenní kampaně. Nejdříve využil bavorský VII. sbor
maršála Lefebverta a provizorní sbor maršála Lannese
k vražení klínu do rakouské armády. Poté pronásledoval
rakouské levé křídlo k Landshutu v domnění, že pronásleduje
hlavní rakouskou armádu. Francouzi a jejich němečtí spojenci
vzali útokem městský most a připsali si tvrdě vybojované vítězství.

Avšak Napoleon si uvědomil,
že arcivévoda Karel nebyl v Landshutu a že opět nechal maršála Davouta
čelit hlavní nepřátelské armádě. Vyslal maršála Bessièrese
pronásledovat rakouské levé křídlo a Napoleon se stočil na sever,
kde zaútočil na rakouský IV. sbor v Eggmühlu. Francouzi a jejich němečtí spojenci
vyhráli za čtyři dny čtvrté vítězství. Ale Karlova hlavní síla
byla stále nedotčena. A aby to tak zůstalo,
nařídil rychlý ústup přes Dunaj.

Francouzi jej pronásledovali a zaútočili na opevněné město Řezno,
které znali jako Ratisbonne, kde se nacházel
důležitý kamenný most. Napoleon pověřil
velením útoku maršála Lannese. Když útok slábl, Lannes hrozil,
že se k útoku připojí osobně, a tak jeho muži,
vhodně pokáráni, město dobyli. Během obléhání byl Napoleon
zasažen do nohy odraženou kulkou, což způsobilo rozsáhlou paniku.

Nakonec to bylo
jen povrchové zranění. Tvrdohlavý rakouský odpor umožnil
Karlovi a jeho armádě překročit Dunaj. Napoleon rozdělil
rakouskou armádu vedví, ale obě poloviny
se příkladně stahovaly k Vídni. Napoleon Rakušany pronásledoval. Oddělil Lefebrův bavorský sbor,
aby potlačil lidové povstání v Tyrolsku, a III. sbor a württembergský VIII. sbor,
aby strážily jeho zásobovací trasy. Karel se rozhodl
nebránit hlavní město, které se po krátkém ostřelování
vzdalo 13.

května. Karel a rakouská armáda
čekaly na druhé straně Dunaje. Napoleon měl nyní jen 80 000 mužů a čelil 110 000 Rakušanům. Karlova armáda bojovala
během kampaně dobře a statečně. Ale Napoleon měl o rakouské armádě
stále malé mínění a rozhodl se zaútočit. „Před dělem jsme si všichni rovni.“
– Napoleon Bonaparte V noci 20.

května francouzští ženisté narychlo postavili
několik pontonových mostů mezi říčními ostrovy Dunaje a francouzské jednotky
začaly řeku překračovat. Do poledne dalšího dne měl Napoleon za řekou většinu
Massenova IV. sboru a své kavalérie, asi 24 000 mužů se 40 děly, kteří drželi vesnice Aspern a Essling. Napoleon očekával,
že Rakušané opět ustoupí a že se utká jen se zadním vojem.

Ale brzy dorazily zprávy,
že se na něj řítí celá rakouská armáda v pěti útočných zástupech –
90 000 mužů a 300 děl. Situace se ještě zhoršila. Rakušané začali po řece posílat
naložené čluny a překážky, které ničily chabé
francouzské mosty. Pokaždé byla Napoleonova jediná
zásobovací trasa odříznuta na několik hodin, což způsobilo kritické zdržení
v přísunu posil a munice.

Bitva začala kolem 14:45, kdy pěchota 1. rakouského zástupu
zaútočila na Asperny. Vesnice byla brzy
pod útokem ze tří stran. Zoufale ji bránila
francouzská osádka generála Molitorna, která v ulicích bojovala tělo na tělo
a utrpěla 50% ztráty. Aby podpořil obránce Aspern, nařídil Napoleon zteč kavalérie
proti 3. rakouskému zástupu, ale ta se nedokázala
probít do řad rakouské pěchoty sevřené ve formaci
nakupeného praporu.

V 18:00 nařídil Karel
2. zástupu generála Bellegardeho dobýt Asperny za jakoukoliv cenu. Sám Karel jezdil v přední linii
a povzbuzoval muže k postupu. V zuřivém boji
Rakušané vesnici dobyli. Napoleon ihned poslal
čerstvé posily vesnici znovu dobýt. Přibližně ve stejné chvíli zahájil
4. rakouský zástup útok na vesnici Essling, kde se velení obrany
chopil maršál Lannes, zatímco čekal,
až Dunaj překročí jeho vlastní sbor.

První rakouský útok byl odražen. Ostřílený francouzský
velitel kavalérie generál d’Espagne se svými kyrysníky
nepřítele pronásledoval, ale byl zasažen kartáčovou střelou
a svým zraněním podlehl. Kolem 21:00 konečně dorazil
do své pozice 5. rakouský zástup a podnikl svůj první útok na Essling,
který byl však Lannesovými muži odražen. S příchodem noci
střelba na bojišti utichala.

A vojáci se mezi mrtvými
a raněnými snažili si odpočinout. BITVA O ASPERNY
DEN DRUHÝ V noci Napoleonovu armádu
posílil II. sbor a císařská garda, což navýšilo její sílu
na 71 000 mužů a 150 děl. Ale poté byl most opět zničen a Davoutův III. sbor
stále nemohl řeku překročit. Přesto se Napoleon rozhodl zaútočit, k prolomení
rakouského středu použije II.

sbor, ale nejdříve
bude třeba dobýt Asperny. Před úsvitem
se ve vesnici rozhořely tuhé boje. Do 7. hodiny
byla zpět ve francouzských rukou. V Esslingu byly rakouské útoky
odraženy jízdou generála Lasallea a jednotkami Mladé gardy. S oběma křídly zabezpečenými zahájil Napoleon svůj hlavní útok
na střed Lannesovým II. sborem. Rakouská děla pálila
do postupujících francouzských řad.

Generálovi Sait-Hilaire,
který vedl útok, hrdinovi Slavkova i Jeny,
dělová koule ustřelila nohu a na následky zranění zemřel. Arcivévoda Karel poslal posílit linii
své granátnické zálohy. Francouzská pěchota
se pod hrozivou palbou začala stahovat. V tomto kritickém momentu byl francouzský most
přes Dunaj opět zničen, což Napoleonově armádě zastavilo
nepostradatelný přísun posil a munice.

Do 14. hodiny byli Francouzi
opět vyhnáni z Aspern. Tvrdé boje pokračovaly v Esslingu, který byl nakrátko dobyt Rakušany
a poté opět získán Mladou gardou. Napoleon věděl,
že jeho armáda již více nezmůže. V 16:00 nařídil vyčerpané jízdě
provést poslední zteč, aby nepřítele zaměstnala,
a poté zavelel k ústupu. Arcivévoda Karel, jehož armáda utrpěla těžké ztráty
a měla jen zbytky munice, musel jen sledovat
francouzský ústup na ostrov Lobau.

V posledních okamžicích bitvy
byl maršál Lannes, jeden z Napoleonových
nejlepších velitelů a nejbližších přátel, zasažen dělovou koulí,
která jej připravila o obě nohy. O týden později
svým zraněním podlehl. Pro císaře to byla těžká ztráta. „Jaká to ztráta pro Francii i pro mě.“
– Napoleon ke smrti maršála Lannese Dvoudenní bitva o Aspern-Essling
byla první velkou Napoleonovou porážkou způsobenou jeho sebejistotou
a uspěchaným plánováním.

Obě strany utrpěly těžké ztráty a Napoleona před větší katastrofou
zachránila jen vyčerpanost Rakušanů. Francouzský císař
se naučil Rakušany respektovat. Pod arcivévodou Karlem
bojovali statečně, s větším sebevědomím,
lepší organizací a vedením. Pár dní po své porážce zavolal Napoleon pro posily k Dunaji a začal plánovat odvetu.

NAPOLEONOVA ODPLATA
WAGRAM, 1809 V květnu 1809 Rakušané
porazili Napoleonovu armádu v krvavé bitvě u Aspern. Nepřátelé mu uštědřili tvrdou ránu. Po letech francouzské vojenské dominance
se zdálo, že se vlna obrací. O tři týdny později papež Pius VII.

exkomunikoval Napoleona
za anexi papežských zemí, což bylo pro jeho nepřátele
propagandistické vítězství. Avšak bezprostředně
po vítězství Rakousko zaváhalo. Nebylo si jisté, jestli navrhnout mír,
nebo pokračovat ve válce. Napoleon naopak reagoval
přívalem rozhodnutí. Vyslal pro posily,
aby se k němu připojily u Vídně. Poslal pro italskou armádu svého
nevlastního syna Evžena de Beauharnaise a pro XI. sbor maršála Marmonta, který s Evženem vyhnal rakouskou armádu
arcivévody Jana ze severní Itálie, a také pro saský IX.

sbor
maršála Bernadotta. Napoleonova armáda vzrostla z 90 000 na dechberoucích 164 000 mužů a 544 děl a postaví se Karlovým
128 000 mužům a 414 dělům. Šest týdnů poté,
co jeho první pokus skončil porážkou, nařídil Napoleon
své armádě opět překročit řeku. Tentokrát postavili jeho ženisté
přes Dunaj robustní mosty, aby se neopakovala
katastrofa u Aspern.

„Pro francouzskou armádu,“
řekl Napoleon, „již Dunaj neexistuje.“ Jeviště bylo přichystáno
na zatím největší bitvu v dějinách Evropy. „Ještěže nejsi vyšší.“ – Napoleon štábnímu důstojníkovi,
jehož helmu odstřelila dělová koule Večer 4. července,
za vydatného deště, začala francouzská armáda
překračovat řeku z ostrova Lobau. Ne vstříc zdevastovaným
vesnicím Aspern a Esslingu, ale východně
směrem ke Groß-Enzersdorf, který francouzská děla
brzy uvrhla do plamenů.

Arcivévoda Karel zanechal pozdržet
Francouze jen malé předsunuté uskupení. Do rozbřesku IV. sbor
generála Masséna a Oudinotův II. sbor
tlačily tyto jednotky nazpět, čímž získaly prostor
pro rozmístění francouzské armády. Ve 13:00 byl Napoleon
připraven postoupit přes desetikilometrové kukuřičné pole
k hlavním rakouským pozicím.

K příkré stěně známé jako Wagram,
100 metrů za Russbašskou řekou. Lehká jízda generála Lasalleho a Massénův IV. sbor
se stočily chránit levé křídlo a Oudinotův II. a Davoutův III. sbor
postoupily k Wagramu. Bernadottův saský sbor
a Evženova italská armáda zaplnily střed. V 18:00,
nejistý si nepřátelskou silou, nařídil Napoleon frontální útok
na wagramskou náhorní plošinu. Avšak jeho jednotky se setkaly
s odhodlaným rakouským odporem.

Před setměním postoupil saský IX. sbor
do vesnice Deutsch-Wagram. Saská pěchota nosila bílé uniformy stejně jako Rakušané, a když padla tma, byla zaměněna za nepřítele
a čelila palbě z vlastních řad. Sasové zpanikařili
a za těžkých ztrát utekli. Napoleonův pokus
o rychlý průlom ztroskotal. Té noci spaly obě armády
pod otevřeným nebem, zatímco Karel a Napoleon
připravovali své další kroky.

BITVA U WAGRAMU
DEN DRUHÝ Podle Napoleona měl Davoutův III. sbor
vést útok a převálcovat rakouské křídlo, zatímco další sbory
přišpendlí nepřítele lokálními útoky. Avšak císař se ke své nevoli dozvěděl, že maršál Bernadotte v noci bez rozkazu
stáhl zbité Sasy z vesnice Aderklaa, kterou nyní drželi Rakušané. Aderklaa byla klíčovým
opěrným bodem ve středu bojiště.

Napoleon vydal rozkaz
k jejímu okamžitému dobytí, ale francouzský a saský útok selhal
a přinesl těžké ztráty. Rakušané měli své vlastní problémy. Arcivévoda Karel věděl,
že čelí silnějšímu protivníkovi, a rozhodl se, že jediná šance
na vítězství leží v ranním frontálním útoku. Spoléhal na příchod svého bratra
arcivévody Jana s 13 000 muži, se kterými podpoří útok na levé křídlo. Avšak přišlo ráno
a po Janovi nebylo ani stopy.

Horší však bylo, že i když IV. sbor
začal útok na Großhofen včas, III. sbor,
který obdržel rozkazy pozdě, se stále přesouval do pozice
a zdržoval celé rakouské pravé křídlo. Karel přikázal IV. sboru
osamocený útok přerušit, dokud nebudou další sbory
na svých místech. S Rakušany
paralyzovanými prodlením zahájil v 10:00
Davout vlastní útok. Ve vesnici Markgrafneusiedl
se rozhořela litá pěchotní bitva, zatímco v polích bojovali dragouni
a husaři obří jízdní bitvu plnou obchvatů, kdy se každá strana
snažila spadnout na křídlo druhé.

Davoutův sbor vesnici dobyl, avšak nezvládl zabránit rakouskému ústupu
na silné nové pozice na Wagramu. Mezitím vyvstala nová vážná hrozba
pro Napoleonovo levé křídlo a týl. Klenaův VI. sbor zahnal
přečíslené Francouze a některé jednotky
postoupily až k Esslingu, nebezpečně blízko
k důležitým říčním mostům.

Napoleon potřeboval
levé křídlo urychleně posílit. Avšak byl také odhodlaný
držet zálohy pro rozhodný útok. Nařídil tedy Massénovu IV. sboru
přejít bitevní pole a levé křídlo posílit. Takové velké přemístění
přímo před nepřítelem bylo velkým rizikem. Takže maršál Bessiéres dostal rozkaz
vést jízdní útok proti nepřátelskému středu. Ztráty byly vysoké. Dokonce byl pod maršálem Bessiéresem
zabit jeho kůň, což jeho muže vyděsilo. Avšak nepřítel byl zaměstnaný, zatímco IV.

sbor dokončil svůj přesun
a donutil Klenaův sbor ustoupit. „Každý voják,
který přežije 30. narozeniny, je zbabělec
a já tu déle zůstávat nehodlám.“ – Generál Antoine Lasalle,
zabit u Wagramu ve věku 33 let Napoleon nyní ve středu bojiště
shromáždil početnou baterii více než 80 děl. To byla Napoleonova
charakteristická taktika – koncentrace dělostřelectva
k proražení nepřátelské linie a vydláždění cesty
pro rozhodný francouzský útok.

Baterie vystřílela kolem 15 000 koulí a v kukuřičném poli rozpoutala požár. Kolem 13:00 hodin
nařídil Napoleon frontální útok. Davout měl pokračovat v útoku
na nepřátelské křídlo, IV. sbor měl postupovat vlevo, II. sbor vpravo a ve středu povede generál MacDonald