Od Slavkova k WagramuNapoleonské války

Epic History TV ve spolupráci s History Marche a za podpory sponzora Osprey Publishing uvádí: V prosinci 1804 v katedrále Notre-Dame v Paříži se Napoleon Bonaparte korunoval císařem Francie. Evropa ještě nezažila tak náhlý a dramatický vzestup k moci – ze syna zchudlé korsické šlechty na vojenského diktátora Francie za trochu více než 10 let. Revoluce a války vyčistily Napoleonovu cestu k trůnu.

Válka bude dominovat jeho desetileté vládě. Válka v historii nevídaná, která za sebou zanechá miliony mrtvých a celý kontinent v neklidu. NAPOLEONŮV MAJSTRŠTYK SLAVKOV, 1805 Osm měsíců po Napoleonově korunovaci byly Francouzské impérium a jeho španělský spojenec ve válce s Británií a Napoleon shromáždil armádu o síle 180 000 mužů na lamanšském pobřeží. Ale dokud britské královské loďstvo vládlo mořím, invaze byla nemožná.

Avšak ani Británie nemohla vyzvat Napoleona na souši. A tak se britský premiér William Pitt snažil vystavět evropskou koalici proti Francii pomocí diplomacie a zlata. Británie se stane Napoleonovým nejzarytějším nepřítelem a její noviny s radostí začnou zesměšňovat francouzského císaře. Británie a Francie byly odvěkými rivaly v Evropě i v zámoří. Pitt se nyní obával, že Napoleonovy úspěchy učiní Francii příliš mocnou, proto musí francouzského císaře porazit a obnovit rovnováhu moci, má-li poté následovat dlouhotrvající mír.

Pitt v Evropě našel své spojence mezi monarchy, kteří opovrhovali Napoleonem jako produktem francouzské revoluce a kteří jej považovali za hrozbu pro současný stav věcí. Rakušané chovali největší zášť, neboť se jejich vliv v Německu a Itálii po francouzských vítězstvích vytratil. Poslední kapka přišla v květnu 1805, když se Napoleon v Milánu korunoval králem Itálie.

Rakousko, Rusko, Švédsko a Neapol se připojily k Británii v alianci známé jako Třetí koalice a přišly s ambiciózním plánem společných ofenzív proti Francii. Hlavní útok povede rakousko-ruská armáda postupující do Francie přes Rýn. Avšak Napoleon se o plánu doslechl a jako vždy zareagoval rychle a rozhodně. Byl odhodlaný udeřit první, než Spojenci spojí své síly, a nařídil armádě, nyní přejmenované na La Grande Armée, vyrazit k řece Rýn.

Jeho cílem byla rakouská armáda generála Macka, která příliš rychle postoupila proti Bavorsku, francouzskému spojenci, a byla mimo dosah spojeneckých armád. Napoleon nařídil maršálu Muratovi, slavnému, okázalému veliteli kavalérie, provést klamné útoky skrze Černý les, zatímco zbytek jeho rychle pochodující armády obejde Mackovu armádu ze severu.

Toho léta byla Napoleonova Grande Armée na vrcholu své moci – dobře vycvičená, vysoce motivovaná a s pluky v plné síle. K tomu byla nově reorganizována do sborového systému, který později přijaly prakticky všechny armády na světě. Každý sbor, vedený maršálem, byl menší armádou 15–30 000 mužů s vlastní pěchotou, jízdou, děly a podpůrnými oddíly, například průzkumníky, ženisty a zásobováním. Každý sbor tak mohl pochodovat a bojovat po krátký čas nezávisle, což dovolilo Napoleonovi oprostit se od staré doktríny koncentrované armády a postoupit s rozestoupenými sbory.

To pomohlo zakrýt jeho pravý cíl a zvýšilo rychlost pohybu, neboť armáda mohla pochodovat po více cestách a žít z okolní země – získávat zásoby z roztroušených vesnic a nespoléhat na pomalé zásobovací povozy. Jakmile byla hlavní nepřátelská síla nalezena, armáda se mohla rychle shromáždit k bitvě. Takto byl Napoleon schopný pohybovat se s rychlostí, která často překvapila a dezorientovala jeho nepřátele.

Mack si nebyl vědom své nebezpečné pozice do chvíle, než bylo příliš pozdě. Napoleonův rychle pochodující sbor překročil řeku Dunaj v jeho týlu a obklíčil jeho armádu. Mack zahájil několik špatně koordinovaných protiútoků, ale navzdory zoufalé snaze se Rakušané nedokázali z pasti probít. Mack doufal, že ruská Kutuzovova armáda dorazí včas a zachrání jej, ale Rusové byli stále více než 260 km daleko.

A tak v Ulmu, 19. října, jen 6 týdnů po začátku války, se Mack i s armádou vzdal Napoleonovi. Francouzi zajali skoro 60 000 Rakušanů a Napoleon zasadil svůj první devastující úder Třetí Koalici. Ruský generál Michail Kutuzov byl zkušený a obezřetný velitel, opatrnější než Mack. Jeho armáda byla vyčerpaná po 1500 km ušlých až z Ruska. Po obdržení zpráv o rakouské kapitulaci v Ulmu si byl vědom, že není schopný čelit Napoleonovi sám, takže okamžitě nařídil ústup.

Napoleon jej pronásledoval. Ruský zadní voj bojoval několik tvrdých bitev, ale nedovedl zachránit rakouské hlavní město Vídeň, kam Francouzi vstoupili 12. listopadu. Kutuzov ustoupil až do Olomouce v dnešní České republice, kde se k němu připojily posily, a dokonce i ruský car Alexandr a rakouský vládce František osobně.

Kutuzovův únik Napoleona rozzuřil. Jeho armáda byla rovněž vyčerpaná, daleko od domova a blížila se zima. Potřeboval si rychle vynutit rozhodující bitvu. Naštěstí pro něj, příliš sebevědomý 27letý ruský car toužil po slavné bitvě a odmítl obavy zkušeného velitele, generála Kutuzova. Spojenecká armáda se přibližovala a Napoleon nařídil sboru rychle se shromáždit na bojišti, které pečlivě zvolil – poblíž města Slavkov.

Napoleon dohlížel na rozmístění armády do hluboké noci a poté si dopřál pár hodin spánku u táborového ohně. Úsvit značil první výročí od jeho korunovace císařem a přislíbil bitvu, která jeho říši zajistí přežití nebo zánik. „Tuto válku skončíme zahřměním.“ – Napoleon Bonaparte Ráno 2. prosince 1805 bylo chladné, jasné a zahalené do husté mlhy. Dvě skoro stejně početné armády byly rozestoupeny na 11kilometrovém bojišti. Avšak Spojenci okupovali výšiny na Prateckém návrší, zatímco francouzský III.

sbor maršála Davouta stále ještě pochodoval na bojiště. Když spatřili Napoleonovo příliš roztažené pravé křídlo, naplánovali Spojenci masivní útok z Prateckého návrší s cílem převálcovat francouzské pravé křídlo a poté se stočit a obejít Napoleonovu armádu. Nevěděli však, že Napoleon pravé křídlo oslabil úmyslně s cílem vylákat Spojence k přesně takovému kroku, zatímco on zaútočí na Pratecké návrší a přetne nepřátelskou armádu vedví.

Jeho smělý plán spoléhal na správný odhad spojeneckého pohybu, rychlý příjezd Davoutova III. sboru a pečlivě načasovaný protiútok. Bitva začala kolem 7. hodiny, když se předsunuté rakouské jednotky generála Kienmayera střetly s Francouzi bránícími vesnici Telnice. Navzdory pramalým šancím bojovali Francouzi zarytě a hrdě, avšak postupně byli tlačeni zpět. Ale Spojenci namísto provedení svého obchvatového úderu neudělali nic. Ranní mlha a pozdní obdržení rozkazů vedlo ke zmatku a zpoždění a trvalo další hodinu, než první tři spojenecké zástupy vyrazily.

Za chvíli vypukly tvrdé boje u vesnice a hradu Sokolnice. Sbor maršála Davouta, který ušel 110 km za dva dny, nyní dorazil a posílil francouzské pravé křídlo. Okolo 9. hodiny se jeho pěší brigáda vynořila z mlhy a znovudobyla Telnice, než z ní byla vyhnána pryč rakouskými Husary. Dvě další Davoutovy brigády posílily Francouze v Sokolnici. Jakmile se mlha zvedla, Napoleon uviděl, v co doufal – spojenecké levé křídlo pochodovalo z Prateckého vrchu, a tak nařídil IV.

sboru maršála Soulta zahájit útok. Ke zděšení spojeneckých velitelů dvě francouzské pěší divize, které byly dosud skryté v mlze, pochodovaly do spojeneckého středu. Generál Kutuzoval byl nucen narychlo zorganizovat obranu návrší užitím 4. zástupu. Následovaly dvě hodiny krvavých bojů. Z mušket se střílelo tak rychle a zběsile, že oběma stranám rychle docházela munice, a přešly k bajonetům.

Do 11. hodin Francouzi s výhodou ve výcviku i disciplíně zabezpečili návrší a vrazili hluboký klín do spojeneckých pozic. Na severu došlo k velké jízdní bitvě, zatímco Rusové z předsunutých sil generála Bagrationa obsadili vesnici Tvarožná, ale poté byli zastaveni dělostřeleckou palbou ze santonského kopce. Rozhodná zteč šesti pluků francouzské těžké jízdy konečně zahnala Spojence zpět, díky čemuž se mohl V. sbor maršála Lannese pohnout kupředu a obsadit Blažovice a Holubice.

Nyní velkokníže Konstantin, velící ruské carské stráži, vedl kupředu poslední spojenecké zálohy v zoufalé snaze znovu získat Pratecké návrší. Prapor francouzského 4. řadového pluku čelil nájezdu ruské gardové kavalérie a během krvavého boje přišel o svoji orlí standartu. Napoleon, který se přesunul na návrší, vyslal vlastní gardovou jízdu. V tomto krutém souboji na blízko elitních jezdců zvítězili Francouzi. Napoleon prolomil spojenecký střed.

Nyní potřeboval uvěznit spojenecké levé křídlo, které stále vedlo tvrdé boje o Sokolnici. Kolem 14. hodiny Napoleon nařídil čtyřem divizím zamířit na jih a odříznout jim ústupovou cestu. Generál Buxhöwden, velící levému křídlu, si až teď všiml nebezpečí, ve kterém byl. Pod útokem ze tří stran mohl ustoupit jedině na jih. Mnoho vojáků bylo nuceno utéci přes zamrzlé rybníky. Francouzská děla zahájila palbu ve snaze prolomit pod nepřáteli zamrzlý led.

Na dvě stovky mužů a desítky koní se utopilo ve studené vodě, avšak ne mnoho tisíc, jak tvrdila Napoleonova propaganda. Francouzský císař vybojoval brilantní vítězství. Jeho armáda zajala přes 10 000 vojáků a 45 nepřátelských standart. Tisíce mrtvých a raněných z obou stran ležely na bojišti, mnoho z nich bez povšimnutí i po několik dní. Bitva Tří císařů, jak je dnes známa, byla drtivým úderem Třetí Koalici. Jakmile se Rusové stáhli do Ruska, František I.

Rakouský byl nucen přistupit na ponižující vyrovnání s Francií, zaplatit 40 milionů franků jako reparace a vzdát se území výměnou za mír. Ale mezitím dostihly Napoleona zprávy o katastrofální francouzsko-španělské porážce na moři u mysu Trafalgar. Britský admirál lord Nelson, za cenu vlastního života, zajistil vítězství tak velkolepé, že zajistilo britskou námořní nadvládu nejen do konce války, ale na dalších 100 let. Británie – vládce moří.

Napoleon – nezdolný na souši. Velryba a slon. Neschopni vyzvat jeden druhého. Když Willim Pitt obdržel zprávu o Napoleonově vítězství u Slavkova, údajně řekl: „Smotejte mapu Evropy, po dalších deset let nebude třeba.“ O měsíc později Pitt zemřel, ale jeho varování o desetileté válce a nepokojích v Evropě byly prorocké. ROZDRCENÍ PRUSKA JENA, 1806 V prosinci 1805 vyhrál v bitvě u Slavkova Napoleon Bonaparte, francouzský císař, drtivé vítězství proti spojeným silám Rakouska a Ruska.

Napoleon teď dominoval Evropě a mohl rozdělovat kořist, jak sám chtěl. V únoru 1806 poslal armádu vedenou maršálem Massenem svrhnout krále Neapole, který se odvážil spojit s nepřítelem, a dosadil na trůn svého bratra Josefa. Druhý bratr Ludvík byl jmenován králem Holandska. Jeho němečtí spojenci Bavorsko a Württembersko získali titul království. Napoleon se jmenoval protektorem Rýnského spolku, nové aliance německých států, které jeho armádě poskytnou 60 000 mužů.

V reakci na tuto skutečnost císař František Rakouský oficiálně rozpustil Svatou říši římskou, kterou založil Karel Veliký před tisíci lety, avšak nyní bez vlivu nebo účelu. Rakousko bylo poníženo. Francie zůstala ve válce s Británií, Švédskem a Ruskem. Ale v létě 1806 se veškerý zrak upínal na Prusko. „Napoleon je zrůda, která se vynořila z bláta.“ – Pruská královna Luisa Pruský král Fridrich Vilém III.

choval k Napoleonovi silnou nedůvěru a chtěl se připojit ke koalici proti němu, než dorazila zpráva o její porážce u Slavkova. Byl silně ovlivněn svojí ženou, oslavovanou populární královnou Luisou, která opovrhovala Francií a Napoleonem. Vedla vlivný válečný kabinet na pruském dvoře. Začalo se mluvit o Hannoveru, německém státě, který patřil britskému králi Jiřímu III., ale byl okupován Francií a poté Napoleonem věnován Prusku jako kompenzace za jiné územní změny.

Prusové se nyní dověděli, že Napoleon tajně nabídl Hannover zpět Britům výměnou za mír. Poradci Fridricha přesvědčili, že válka je jedinou čestnou možností. Ale Prusko tuto skvělou strategickou příležitost promarnilo. Poslalo Napoleonovi ultimátum bez konzultace s novými spojenci čtvrté koalice.

Jejich síly byly příliš daleko, aby mohly pomoci Prusku, které teď bude čelit Napoleonově Grande Armée s jen malým státem Saskem jako spojencem. „Pod krásným zevnějškem je vše plesnivé.“ – Carl von Clausewitz, pruský důstojník V roce 1806 měla pruská armáda hrozivou reputaci, která sahala padesát let zpět k vládě Fridricha Velikého. Napoleon, student historie, k ní přistupoval s respektem. Ale pruské armádě bylo dovoleno usnout na vavřínech.

Generálové byli staří, štáb ochromený byrokracií a osobní rivalitou, pohyb těžkopádný a předvídatelný. Na pruské vojáky se však dalo spolehnout, že budou bojovat s pýchou a odhodláním, a pruská jízda byla považována za jednu z nejlepších v Evropě. V říjnu 1806 Napoleon napadl Sasko s armádou čítající 166 000 mužů a 256 děl. Francouzi postupující ve třech kolonách překročili horský Durynský les po cestách pečlivě prozkoumaných zvědy a špiony.

Napoleon chtěl táhnout na Lipsko a vynutit si rozhodující bitvu s pruskou armádou, která podle něj byla poblíž Gery. Prusové ve skutečnosti byli více na západě poblíž Erfurtu na západním břehu řeky Sály. Jejich velitel, hrabě brunswický, chtěl ohrozit Napoleonovo křídlo, ale zaskočen francouzskou rychlostí nařídil ústup na severní obrannou linii.

10. října se v Saalfeldu střetl V. sbor maršála Lanna s pruským předvojem vedeným princem Ludvíkem-Fridrichem, královým bratrancem. Prusové museli ustoupit a princ Ludvík byl zabit v boji s týlovým náčelníkem francouzských husarů. O tři dny později Lannes nalezl početnou pruskou sílu u Jeny a řekl o ní Napoleonovi. Francouzský císař v domnění, že nalezl hlavní pruskou armádu, urychleně nařídil svým sborům shromáždit se na bitvu u Jeny.

Bernadottův I. sbor a Davoutův III. sbor byly poslány přes Sálu a měly napadnou pruské křídlo ze severu. Ale Napoleon se pletl. Lannes čelil 35 000 mužům pruského zadního voje vedeného generálem Hohenlohem. Hlavní pruská armáda o síle 52 000 mužů pod vedením hraběte brunswického byla dále na severu a směřovala přímo na Davoutův III. sbor. „Válka nabízí jen jeden příznivý moment. Uměním je si jej přivlastnit.“ – Napoleon Bitva u Jeny začala 14.

října v 6:30 v husté mlze. V. sbor maršála Lannese se již usadil na planině západně od města a řeky. Jeho prvním úkolem bylo zatlačit Prusy zpět a získat místo pro zbytek francouzské armády, která dorazí asi za hodinu. Útok vedla pěchota a vypukly tvrdé boje mezi vesnicemi Cospeda, Closewitz a Lützeroda. Mezitím Augereaův VII. sbor postoupil roklí a objevil se na planině na Lannesově levém křídle, zatímco Soultův IV.

sbor vyšplhal na strmý kopec po jeho pravici. Napoleon se připojil k Lannesovi ve středu bojiště a zorganizoval baterii 25 děl na podporu útoku na Vierzehnheiligen. Vesnice byla dobyta, ale potom ztracena při pruském protiútoku. Vpravo, kolem 10. hodiny, Soultova pěchota zabezpečila Closewitz, ale musela čelit protiútoku na pravém křídle u Rödigenu. Rozhodná zteč Soultovy lehké jízdy zahnala Prusy, donutila ustoupit jejich pěchotu a ukořistila dvě nepřátelské standarty.

Když VI. sbor přicházel na planinu, jeho nebojácný, ale zbrklý velitel maršál Ney neuposlechl rozkaz a vrhl se do bojů u Vierzehnheiligenu, kde byl na chvíli obklíčen pruským protiútokem, avšak zachráněn gardovou jízdou. Generál Hohenlohe očekával brzký příchod dalších 15 000 mužů generála Rüchela. Dosud zůstal většinou neaktivní, držel linii a nařizoval omezené protiútoky. Avšak došel mu čas.

Napoleon začal bitvu s 25 000 muži, ale do 12:30 stálý přísun posil navýšil jeho sílu na 96 000 mužů. Když císař projížděl kolem císařské stráže, jeden mladý voják dychtící po boji vykřikl: Vpřed! Napoleon zastavil a chtěl vědět, kdo to řekl, a poté pokáral mladíka, který ještě ani neměl vousy, slovy, ať neradí, dokud sám nepovede třicet bitev. Ale ten moment přišel.

I když gardové jednotky k jejich frustraci zůstaly v záloze, další francouzské sbory dostaly rozkaz postoupit ve frontálnímu útoku. Pruská armáda začala ustupovat. Nejprve disciplinovaně, ale poté se dala na útěk. Muratova jízda byla poslána do jejich zad, kde ušlapala a zabila stovky prchajících Prusů. Dvě divize generála Rüchela dorazily v ten nejhorší možný moment. Krátce zadržely postup V.

sboru, ale brzy byly obejity po křídlech, zmrzačeny dělovou palbou a poté do nich najeli francouzští kyrysníci. „Váš maršál musí mít vidiny.“ – Napoleon k plukovníku Falconovi, asistentovi Davouta Mezitím 16 kilometrů severně poblíž Auerstädtu pochodoval maršál Davout jihozápadně s cílem padnout na pruské levé křídlo u Jeny. Namísto toho narazil na hlavní pruskou armádu hraběte brunswického, která mířila na sever zaujmout nové pozice.

Davoutův III. sbor, 27 000 mužů a 48 děl, byl přečíslen 2:1, zatímco Bernadottův I. sbor, který měl Davouta podpořit, nebyl k nalezení. Davout, přezdívaný železný maršál, neprojevil žádné známky znepokojení. Umístil svoji 1. divizi do defenzivní linie vystředěné kolem vesnice Hassenhausen. Jeho pěchota utvořila čtverce, aby odrazila útoky kavalérie předvoje generála Blüchera.

Frontu posílily další dvě jeho divize, které odolaly opakovaným pruským útokům. Pruský pohyb byl pomalý a špatně koordinovaný, a ani nevyužili početní výhody a nesnažili se Davouta obklíčit. V klíčový moment byl hrabě brunswický střelen mezi oči a následkům zranění podlehl. Velení se chopil sám král Fridrich Vilém. Několik pruských jednotek zůstávalo mimo bitvu, a král v přesvědčení, že čelí hlavní Napoleonově síle, zaváhal.

Kolem 12:15 přešel maršál Davout do protiútoku. Pruská armáda se otočila a utekla. Davout navzdory pravděpodobnosti vyhrál neuvěřitelné vítězství, ale zaplatil za něj vysokou cenu. Jeho sbor utrpěl 25% ztráty, každý čtvrtý muž byl raněn nebo zabit, ale způsobil dvakrát takové ztráty Prusům. „Řekněte maršálovi, že on, jeho generálové a jeho vojáci si vysloužili můj věčný vděk.“ – Napoleon Když se k Napoleonovi donesla zpráva, že maršál Davout porazil hlavní pruskou armádu, nejprve jí nevěřil, ale poté pěl chválu na železného maršála.

Později jej ocenil titulem hrabě auerstädtský. Maršál Bernadotte byl naproti tomu málem postaven před vojenský soud za své selhání Davouta podpořit.

Napoleonova armáda začala pronásledovat poražené Prusy. Nedala jim žádný čas znovuobnovit své síly. Dva týdny po dvojité bitvě u Jeny-Auerstädtu Napoleonovy jednotky, vedené Davoutovým hrdinským III. sborem, vstoupily do Berlína. Dalšího dne se generál Hohenlohe vzdal v Prenzlau. Generál Blücher byl s 20 000 muži vyhnán v těžkých bojích z Lübecku a přinucen se vzdát, zatímco se 25 000 Prusů obklíčených v Magdeburgu vzdalo maršálu Neyovi.

Pruská armáda byla zdevastována napoleonským blitzkriegem. Za pouhých 33 dní padlo 20 000 Prusů, 140 000 mužů skončilo v zajetí, ztraceno bylo 800 děl a 250 standart. Na takové ponížení hrdí pruští generálové jako Blücher nezapomenou, ani neodpustí. Na rozdíl od Saska král Fridrich Vilém odmítl s Napoleonem uzavřít mír. Dále se držel ve východním Prusku doufajíc, že blížící se ruské armády zachrání jeho království.

Navzdory dalšímu slavnému vítězství Napoleona a jeho Grande Armée nebyla válka ještě vyhrána. RUSKÁ PORÁŽKA FRIEDLAND, 1807 Týden před Vánoci roku 1806 přijel francouzský císař Napoleon Bonaparte do polského města Varšava, tehdejší součásti Pruska. Uplynul rok od jeho velkého vítězství nad Rakušany a Rusy v bitvě u Slavkova a dva měsíce od chvíle, co rozdrtil Prusy u Jeny.

Avšak Rusko stále mělo v poli početné síly, z nichž nejdůležitější byla ruská 1. armáda vedená generálem Bennigsenem. Napoleon nebude vládcem Evropy, dokud nebude poražena a Rusko s Pruskem přinuceny k míru. Ale onou zimu Napoleonův první pokus přepadnout Bennigsena poblíž Pułtusku uvízl v hlubokém polském bahně. Rusové se stáhli k Białystoku. Francouzská armáda, vyhladovělá a promrzlá, zamířila přečkat zimu do ubikací.

Mezitím si ve Varšavě Napoleon začal slavnou aféru s mladou polskou šlechtičnou Marií Walewskou. V pozdním 18. století byla kdysi mocná Polsko-litevská unie pohlcena svými sousedy Ruskem, Rakouskem a Pruskem v několika anexích známých jako „dělení“, dokud v roce 1795 nevymazalo třetí a poslední dělení Polsko z mapy světa. Nyní polští vlastenci vzhlíželi k Napoleonovi jako ke spasiteli.

Modlili se, aby jeho vítězství nad jejich okupanty vedlo ke znovuzrození polského státu. Marie Walewská se kvůli tomu stala Napoleonovou milenkou. Běžní francouzští vojáci však Polsko v lásce neměli – bylo zchudlé, chladné a chyběl jim domov. Počet dezercí vzrostl. Došlo i ke stovce případů sebevražd. Maršál Ney velící VI.

sboru vyslal zvědy k Heilsbergu najít lepší ubytování. Namísto toho našli pochodující ruské a pruské vojáky – náhodou objevili Bennigsenův překvapivý zimní útok. Napoleon rychle přichystal past na ruskou armádu, nařídil Neyovi a Bernadottovi stáhnout se a nalákat Bennigsena na západ, zatímco on povede zbytek armády na sever, odkud zaútočí na křídlo a týl. Ale Rusové zajali francouzského posla nesoucího rozkazy maršálu Bernadottovi.

Bennigsen, nyní vědom si pasti, nařídil ústup, zatímco zadní voj bojoval několik potyček s Francouzi. Odmítl se ale vzdát města Královce bez boje a rozhodl se bojovat bitvu u Jílového. Takový masakr. A pro nic. – Maršál Ney o bitvě u Jílového Bitva u Jílového, bojována po dva dny, byla jedna z nejbrutálnějších v napoleonských válkách, vedena v mrazivých podmínkách, kde obě strany držely své pozice.

VII. sbor maršála Augereaua, postupující navzdory sněhové bouři, zabloudil a byl rozstřílen na kusy ruskou dělostřeleckou palbou. Bylo ztraceno pět francouzských standart. Napoleonova armáda byla zachráněna devastující soustředěnou ztečí 10 000 jezdců vedených nebojácným maršálem Muratem, jež je pokládána za jednu z největších jízdních ztečí v dějinách. U Jílového, poprvé jako císař, nedovedl Napoleon na bojišti vybojovat jasné vítězství.

On i Rusové zakryli skutečné počty ztrát, avšak podle odhadů ztratily během jatek obě strany třetinu svých armád. Po hrůzách u Jílového se musely obě armády zastavit a zotavit. Mezitím nově zformovaný francouzský X. sbor maršála Lefebvra oblehl Gdaňsk držený 13 000 Prusy pod velením generála Kalkreutha. Město bylo pod těžkou dělostřeleckou palbou a útoky pěchoty. Po osmi týdnech, bez vidiny posil, pruská posádka 27.

května kapitulovala. Napoleonovo severní mořské křídlo bylo nyní v bezpečí proti možnému ruskému vylodění. Francouzský císař nyní velel armádě o síle 190 000 mužů stojící proti pouhým 115 000 Rusů a Prusů. Ale byl to Bennigsen, který učinil první krok. 5. června zahájil překvapivý útok na Neyův VI. sbor. Neyovi se podařil brilantní ústup do bezpečí.

Bennigsen, který ztratil moment překvapení, zatímco Napoleon postupoval, se opět stáhl. O čtyři dny později u Heilsbergu ztratili Francouzi 10 000 mužů ve zpackaném útoku proti ruským obráncům. Rusové dalšího dne pokračovali v ústupu. Napoleon si myslel, že Bennigsen míří na sever do Královce, ale namísto toho ustupoval severovýchodně podél východního břehu řeky Lavy. Takže když Napoleonova armáda pochodovala na sever, byl to záložní sbor maršála Lannese na jeho pravém křídle, který jako další potkal ruskou armádu poblíž městečka Friedland.

Jeď jako o život a řekni císaři, že čelíme celé ruské armádě! – Maršál Lannes svému asistentovi Pozdě odpoledne 13. června informovali ruští zvědi Bennigsena, že u Friedlandu nalezli jediný francouzský sbor. Bennigsen usoudil, že má čas přejít řeku Lavu a rozdrtit osamocený sbor, než na jeho záchranu dorazí zbytek francouzské armády, a nařídil své armádě začít překračovat řeku.

Maršál Lannes, velící 16 000 mužům a čelící 46 000 Rusům, poslal Napoleonovi naléhavý vzkaz, že je pod útokem hlavní ruské armády. Poté zručně vedl zdržovací akce, skrýval své malé počty za velké množství potyček, zatímco postupně odevzdával zemi nepříteli.

Lannes zadržoval Rusy až do příchodu tmy. Té noci ruští ženisté postavili ve Friedlandu tři pontonové mosty, aby urychlili přesun vojáků přes řeku. Avšak Bennigsen velice riskoval. Pokud by došlo k velké bitvě, jeho armáda by bojovala s řekou za zády a prudké svahy mlýnského přívodu dělily levé křídlo od pravého. Bennigsen rovněž velice podcenil rychlost, jakou byla Napoleonova Grand Armée schopna reagovat.

První francouzské posily dorazily už v noci. Sám císař nebyl příliš daleko. „Nepřítel už takovou chybu víckrát neudělá.“ – Napoleon po příjezdu do Friedlandu Do úsvitu 14. června překročilo západní břeh Lavy 40 000 Rusů. Bennigsen nařídil útok na vesnici Heinrichsdorf s cílem prorazit francouzským levým křídlem. Ale francouzské jízdní posily vedené generálem Grouchym Rusy zadržely. Po více než hodině zteče a protizteče francouzští jezdci Rusy konečně zahnali.

VIII. sbor maršála Mortiera nyní dorazil posílit francouzský střed. Elitní granátnická divize generála Oudinota v Sortlackém lese zarytě bojovala proti levému křídlu prince Bagrationa, ale byla Rusy přečíslena a postupně tlačena zpět. V poledne parného dne dorazil sám Napoleon. Brzy dorazil i I. sbor vedený generálem Victorem, který zastupoval raněného maršála Bernadotta, spolu s VI.

sborem maršála Neye a císařskou gardou maršála Bessièrese. Datum 14. června mělo pro Napoleona zvláštní význam. Bylo to sedmé výročí jeho velkého vítězství nad Rakušany u Marenga – dobré znamení, prohlásil. Bitva se poté uklidnila, ale když Napoleon zhodnotil situaci a uviděl Bennigsenovu nebezpečnou pozici, vydal ve snaze klidu využít rozkazy k útoku. Mezitím Bennigsen, kterému ten den nebylo zdravotně nejlépe, viděl, že čelí plné síle Napoleonovy armády a nařídil ústup.

„Úkolem je postoupit, nedívat se vlevo ani vpravo, zakousnout se do hustých řad, nehledě na cenu.“ – Napoleon maršálu Neyovi Ale než mohl Bennigsenův ústup začít, tři salvy z francouzských děl vypálené v 17:30 signalizovaly začátek Napoleonova útoku. Vedl jej Neyův VI. sbor na pravém křídle, který nejdřív ze Sortlackého lesa vyhnal Bagratianovu pěchotu.

Ale jakmile Neyovy jednotky opustily kryt lesa, ocitly se pod těžkou palbou z ruských kanónů za řekou. Když francouzský útok slábl, princ Bagration shromáždil své muže a zahájil jízdní protiúder. Neyův sbor ustoupil. Ale nyní se na jeho levém křídle objevil I. sbor generála Victora. Jeho velitel dělostřelectva generál Sénarmont postupoval s 30 děly a mrzačil Rusy z bezprostřední blízkosti kartáčovými střelami.

Během pár minut byly pokoseny stovky Rusů. Bagratianovi muži byli masakrem rozhozeni a začali ustupovat. Kolem 19. hodiny zahájila ruská carská stráž zoufalý protiútok, aby se pokusila zastavit francouzský postup na Friedland. Avšak byli přečísleni v počtu mužů i děl. Když vybuchující střely začaly ve Friedlandu zapalovat budovy, francouzský střed a levé křídlo se připojily k útoku. S jedinou únikovou trasou v ohrožení začala celá ruská armáda v panice ustupovat k řece.

Friedlandské domy a mosty byly v tu chvíli v jednom ohni. Město se pro Rusy stalo smrtící pastí. Mnozí se utopili při pokusu přeplavat řeku, další byli zabiti nebo zajati. Severně od Friedlandu zvládly některé jednotky ustoupit přes brod nebo podél břehu. Avšak o drtivé ruské prohře nebylo pochyb.

Bitva u Friedlandu byla jedním z nejrozhodnějších Napoleonových vítězství. Za cenu 10 000 ztrát připravil Rusy o dvakrát tolik vojáků – asi 20 000 mužů padlo, bylo zraněno nebo zajato – to bylo 40 % Bennigsenovy armády. Prusové další den opustili Královec, který obsadil Soultův IV. sbor, zatímco Bennigsenova zmrzačená armáda ustoupila přes řeku Němen do Ruska.

Poradci cara Alexandra naléhali, aby s Napoleonem uzavřel mír. Jejich radu přijal a bylo dohodnuto příměří. „Nejšťastnější jsem byl asi v Tylži. Byl jsem vítěz, diktoval jsem si podmínky, císaři i králové mě poctili návštěvou.“ – Napoleon v exilu na Sv. Heleně Alexandr se s Napoleonem poprvé setkal na voru na řece Němen poblíž Tylže a okamžitě si porozuměli. Tylže se ukázala být jedním z nejdůležitějších diplomatických summitů. Císaři celé dny slavili bankety, přehlídkami a koncerty a poté dlouho do noci diskutovali.

Vzniklo přátelství. Mezitím bývalý ruský spojenec, král Vilém Pruský, mrzl venku. A bylo to Prusko, které nejvíce tratilo Tylžským mírem, podepsaným o dva týdny později. Prusko ztratilo třetinu svého území, ze kterého vzniklo Vestfálské království, kterému bude vládnout Napoleonův 22letý bratr Jérôme, a Varšavské knížectví, kterému bude vládnout král Saska, což jak polští vlastenci doufali, je začátkem cesty k vlastnímu státu.

Polské jednotky byly rekrutovány do Grand Armée, přičemž polští huláni dokonce tvořili část elitní Napoleonovy císařské stráže. Rusko se muselo vzdát pouze Jónských ostrovů, neboť Alexandr vstoupil do aliance s Napoleonem, čímž se francouzský císař stal vládcem Evropy.

Alexandr dokonce souhlasil připojit se ke kontinentální blokádě – Napoleonově ekonomické blokádě Británie, která vykazovala britské lodě a zboží z Francouzi kontrolovaných přístavů. Blokáda byla zavedena minulou zimu Napoleonovým Berlínským dekretem. Napoleon doufal, že odříznutím britského obchodu s Evropou způsobí v Británii ekonomický chaos a politické pozdvižení, které vyústí v příznivý mír. Byl tady jen jeden problém.

Kontinentální blokáda nefungovala. Nejenže byla nemožná vynutit a podlamována rozšířeným pašováním, ale blokáda poškozovala francouzský obchod stejně jako britský. Rozhodnou zbraní v ekonomické válce se ukáže být britské královské námořnictvo, které si toto léto zajistilo pokračující námořní nadvládu zahájením preemptivního úderu na neutrální dánskou flotilu v Kodani – ukořistilo válečné lodě dříve, než mohly padnout do Napoleonových rukou. Královské loďstvo blokovalo všechny velké francouzské přístavy, zajalo všechny lodě obchodující s Francouzi, zatímco britským obchodníkům umožňovalo obchodovat v zámoří v relativním bezpečí.

Námořnictvo dokonce obsadilo malý dánský ostrov Helgoland jako základnu pro pašování britského zboží do Evropy. Avšak nejosudnějším se Napoleonovi stane, že jej kontinentální blokáda vtáhne do dvou konfliktů, které zruinují jeho říši. První bude bojován na Pyrenejském poloostrově, kde se Napoleon rozhodl přinutit britského spojence Portugalsko připojit se ke kontinentální blokádě.

V listopadu 1807 francouzské jednotky za podpory španělských spojenců zemi napadly. Portugalská královská rodina uprchla do své koloniální Brazílie, zatímco Francouzi bez boje vstoupili do Lisabonu. Zdálo se, že Napoleon vybojoval další snadné vítězství. Avšak pyrenejská válka teprve začíná.

ŠPATNĚ ZAPOČATÁ VÁLKA ŠPANĚLSKO, 1808 Na podzim 1807 dominoval Evropě francouzský císař Napoleon Bonaparte. Pokořil Rakousko a Prusko a uzavřel alianci s Ruskem. Z předních mocností proti němu stála jen Británie, která byla díky silnému námořnictvu před invazí v bezpečí. Napoleon nařídil všem zemím ovládaných Francií nebo jejími spojenci přestat obchodovat s Británií. Tento tzv.

Kontinentální systém – nebo také blokáda – měl zpustošit britskou ekonomiku a donutit její vládu uzavřít mír. Avšak neutrální Portugalsko s Británií, historickým spojencem, obchodovalo dál. Napoleon tedy poslal armádu pod vedením generála Junota zemi dobýt a zapojit do blokády. Invazi podporovalo Španělsko, francouzský spojenec, avšak sám Napoleon španělskými vládci opovrhoval. Královský rod Bourbonů byl dekadentní a zkorumpovaný. Král a korunní princ sebou opovrhovali a zemi prakticky vedl předseda vlády Manuel Godoy – královnin milenec.

Španělsko bylo podle Napoleona zpátečnické, vojensky slabé a neschopně vedené, a tak připravil plán na jeho podmanění. „Španělé! Po vleklém utrpení se váš národ vytrácel. Viděl jsem vaši bolest a přináším vám vykoupení.“ – Provolání císaře Napoleona Na jaře 1808, pod záminkou ochrany Španělska před Brity, se francouzské jednotky zmocnily strategických bodů po celé zemi.

Španělé vnímali francouzskou vojenskou přítomnost jako další z dlouhé řady ponížení a vinili z toho předsedu vlády Manuela Godoye. U aranjuezského paláce vypukly protesty a Godoy byl skoro zlynčován. Napoleon nabídl španělské královské rodině a Godoyovi útočiště ve francouzském městě Bayonne a poslal maršála Murata a 50 000 vojáků obnovit v Madridu pořádek.

Ale 2. května 1808 se Madriďané proti Muratovým vojákům vzbouřili. Takzvané povstání Dos de Mayo zvěčnil umělec Francisco Goya. Tento obraz ukazuje Mamelúky Napoleonovy císařské stráže pod útokem obyvatel Madridu. Zemřelo sto vojáků. Francouzi odpověděli nemilosrdně.

V ulicích zastřelili desítky lidí a další stovku zabila popravčí četa. Mezitím v Bayonne donutil Napoleon krále Karla k abdikaci a titul krále Španělska udělil svému bratrovi Josefovi. „Kdo je nepřítel vašeho štěstí? Napoleon. Císař francouzský. Odkud Napoleon pochází? Ze zla samotného.“ – Španělský katechistický leták Toho léta, kdy Napoleon ve Španělsku prosadil novou, moderní ústavu a jeho bratr Josef vstoupil do Madridu jako král, byli Španělské vzteky bez sebe.

Francouzi nebyli jen arogantní cizinci pošlapávající národní čest, byli také bezbožní ateisté, kteří během francouzské revoluce zavrhli papeže a katolickou církev. Kněží varovali rolníky, že Napoleon je sám Antikrist. Po celé zemi vypukla povstání.

Španělskou armádu posílili milicionáři a partyzáni, kteří útočili na Francouze a vraždili kolaboranty. Francouzští vojáci se barbarsky mstili. Jednali bez slitování. Nesčetné zločiny vyděsily Francisca Goyu a byly inspirací pro jeho slavnou sérii Katastrofy války. Nejprve se zdálo, že si Francouzi s povstáním hravě poradí. Girona, Valencie a Zaragoza byly v obležení francouzských vojáků, zatímco španělská armáda z Galicie byla zahnána maršálem Bessièresem v bitvě o Medina del Rioseco.

Ale o osm dní později byl generál Dupont stahující se z Cordoby se třemi francouzskými divizemi, zpomalen kořistí plně naloženými vozy, u Bailénu obklíčen andaluskou armádou generála Castañose a přinucen se vzdát. Španělé zajali 18 000 francouzských vojáků.

Polovina z nich později zemřela hlady. Bailén byl pro Francii ponižující. Byla to první velká porážka od chvíle, co se Napoleon stal císařem. Nepřátelé Francie napříč Evropou byli potěšeni. Napoleon zuřil vzteky. Situace se ještě zhoršila. K povstání se připojili Portugalci, zatímco zuřivý španělský vzdor přinutil Francouze zvednout obležení Valencie, Girony a Zaragozy.

Nový španělský král Josef Bonaparte musel uprchnout z hlavního města. Britové přiživovali povstání – které nyní Španělé nazývali válkou za nezávislost – dodávkami zbraní do Španělska za využití Královského námořnictva. 1. srpna dorazila malá britská armáda sira Arthura Wellesleyho do Portugalska podpořit tamní povstání. 17. srpna porazil malé francouzské uskupení u Roliçy a poté o čtyři dny později porazil Junotovu hlavní armádu v bitvě o Vimeiro.

Ale Wellesleyho nově příchozí nadřízený, sir Hew Dalrymple, nařídil repatriovat Junota a jeho armádu zpět do Francie, se všemi zbraněmi i kořistí, a to za použití britských lodí. V Británii byl tento štědrý čin vnímán jako ostudný a skandální. Následné vyšetřování očistilo Wellesleyho – budoucího hraběte z Wellingtonu – ale Dalrymple se již k velení nikdy nedostal.

„Všude, kde nejsem, tropí jen hlouposti.“ – Napoleonova odpověď na zprávu o Bailénu Napoleon se rozhodl, že situaci ve Španělsku vyřeší jen tím, že se tam sám vydá. Shromáždil 130 000 mužů, včetně mnoha jeho nejlepších jednotek, a 7. listopadu vedl druhou invazi do Španělska. Většina španělských vojáků byla nezkušených, často byli špatně vybaveni a vedeni a jejich armády neměly žádnou soudržnou strategii.

Nebyly žádnou výzvou pro Grand Armeé, která se provalila přes řeku Ebru a uštědřila Španělům těžké porážky u Burgosu a Tudely. U Tudely III. sbor maršála Lannese pomstil porážku u Bailénu rozdrcením armády generála Castañose – jeho vojáci se rozprchli do dvou směrů. Napoleon postupoval rychle.

Severně od Madridu bránilo 8 000 Španělů horský průsmyk Somosierra. Napoleon, nedočkavý probít se k hlavnímu městu, nařídil zteč polské lehké gardové kavalérie. V téměř sebevražedně hrdinném útoku vyrazila na čelní zteč proti španělským dělům a umožnila Francouzům průsmyk dobýt. O čtyři dny později, když Napoleon pohrozil vyhlazením města, otevřel Madrid brány jeho armádě.

Nevědoma si katastrof, které potkaly španělské jednotky, dorazila britská armáda sira Johna Moora o síle 20 000 mužů do Salamanky po skoro pětisetkilometrovém pochodu z Lisabonu a další menší uskupení bylo na cestě z Coruñě. Britská armáda byla nezkušená, ale na rozdíl od většiny španělských sil byla dobře vycvičená, organizovaná a vedená. I když se Moore dověděl o španělském kolapsu, stále plánoval donutit Francouze odklonit své jednotky útokem na izolovaný II.

sbor maršála Soulta a ohrožením Napoleonových spojení s Burgosuem a Francií. 21. prosince u Sahagunu postoupil britský 15. husarský pluk během noci přes zimní mráz a za úsvitu podnikl útok na francouzskou jízdní brigádu, kterou jednou velkou ztečí zahnal na útěk. Ale zatímco Moore připravoval útok na Soultův sbor, obdržel zprávy, že z Madridu proti němu rychle postupuje Napoleon se svou hlavní armádou.

„Pronásleduji Angličany, jsem jim v patách.“ – Napoleon, 2. ledna 1808 Zatímco dva francouzské sbory maršála Lannese započaly druhé, krvavé obléhání Zaragozy, Napoleon spatřil příležitost konečně se s Brity střetnout. Plánoval uvěznit Moorea mezi jeho a Soultovým II. sborem a přinutil vojáky pochodovat přes zamrzlý Guadarramský průsmyk uprostřed sněhové bouře.

Moore, přečíslen více než 2:1, okamžitě nařídil ústup a plánoval ujít necelých 400 km k pobřeží, kde mohl být evakuován Královským námořnictvem. Pro obě stany byl závod k moři vyčerpávajícím pochodem skrze hory, bláto a štiplavý mráz. Mnoho po cestě zemřelo a zhroucení britské disciplíny vedlo k rabování a opíjení.

Neplatilo to však pro zadní voj, který bojoval několik povedených zdržovacích šarvátek a držel Francouze mimo dosah. Elitní britský 95. střelecký pluk v těchto potyčkách vynikal. Tento specializovaný lehký pěší pluk nosil pro lepší kamufláž zelené uniformy a byl jedním z mála uskupení na obou stranách vyzbrojený puškami. Na rozdíl od standardní muškety s hladkou hlavní měly pušky v hlavni spirálovité drážky, které kulky při vystřelení roztočily, což prodlužovalo dobu nabíjení, ale zvyšovalo přesnost.

V jednom legendárním střetu při Mooreově ústupu v Cacabelos střelec Tom Plunkett zastřelil francouzského generála ze 360 metrů, podle některých byl ještě dál. Díky dovednostem zadního voje a zoufalému tempu ústupu byli Britové vždy jeden krok před Francouzi. Na Nový rok obdržel Napoleon z Paříže znepokojivé zprávy – zvěsti o spiknutí a že Rakousko opět mobilizuje pro válku.

Císař okamžitě odjel do Francie. Vzal s sebou mnoho nejlepších jednotek a pověřil maršála Soulta a II. sbor zničením Britů. Pronásledování pokračovalo, ale 11. ledna 1809 Mooreova strhaná armáda dorazila do Coruñi. Vyčerpané armádě sira Johna Moorea nabízel španělský přístav zásoby, odpočinek a naději na záchranu. Avšak toho dne bylo v přístavu jen několik lodí.

Naštěstí byli Britové schopni odstřelit za sebou mosty a zpomalit postup maršála Soulta. A o tři dny později, 14. ledna, dorazily přepravní lodě a Moore začal nakládat jízdu a dělostřelectvo. Avšak hned druhý den se Soultova armáda objevila na kopcích jižně od Coruñi a zaujala pozice na peñasquedské výšině, kam umístila hlavní dělostřeleckou baterii. Polovina Mooreovy armády se rozmístila v defenzivní linii 3 km jižně od města a dvě divize zůstaly v záloze pro ochranu pravého křídla.

Obě armády čítaly zhruba 16 000 mužů. Francouzi měli čtyři pluky dragounů, zatímco britská jízda byla již na lodích. Ale nerovný terén zídek, křoví a olivovníků byl velice špatným bojištěm pro kavalérii. Soult zamýšlel zaútočit na britské pravé křídlo a zatlačit Moorea do moře. Okolo 14.

hodiny zahájila francouzská děla palbu. Poté postoupila Mermetova pěší divize, kterou na levém křídle podporovali Hahoussayovi dragouni. Moore si nebyl jistý, jestli Soult zaútočí, a zrovna nařídil Pagetově divizi nalodit se. Nyní ten rozkaz urychleně zrušil a nařídil Pagetovi posílit odhalené křídlo, a Fraserově divizi zaujmout pozici na výšinách Santa Margarita. Francouzi postupovali skrze křoví a přes zídky.

Předvoje obou stran si vyměňovaly těžkou palbu. Poté Britové přešli do protiútoku. 42. horský pluk a 50. pěší pluk zaútočily na vesnici Elviña a vyhnaly z ní Francouze. Ale ve zmatečném boji byly poté samy zatlačeny ke svým liniím. Sir John Moore byl blízko frontové linie, pozoroval průběh bitvy a povzbuzoval důstojníky a vojáky. Ale jakmile gardové brigádě nařídil posílit linii, byl do ramena zasažen dělovou koulí.

Upadl do bezvědomí, ale bylo jasné, že zranění je smrtelné, a byl odnesen zpět do města. Soult poslal vpřed Merleho divizi, aby podpořila útok na Elviñu. Skotský generál sir John Hope převzal od umírajícího Moorea velení a nařídil dvěma pěším praporům postoupit vstříc útočícím Francouzům. Pagetova divize, jejímž předvojem byl 95. střelecký pluk, dorazila posílit britské pravé křídlo.

Terén byl pro koně tak špatný, že se francouzští dragouni rozhodli sesednout a bojovat na nohou, ale Britové je pomalu tlačili zpět. Pagetův postup ohrožoval křídlo Mermetova útoku na Elviñu, takže i Mermet byl donucen ustoupit, zatímco útok Delabordeovy pěchoty napravo zabezpečil vesnici Piedralonga, avšak poté byl zastaven v tuhém souboji předních vojů. Kolem 18.

hodiny padla tma a po bojišti se rozprostřelo ticho. Že britská linie vydržela, se doneslo k Mooreovi krátce před tím, než v Coruñi v osm hodin zemřel. Té noci Britové rozdělali ohně a rozmístili hlídky. Poté se tiše stáhli do Coruñi a začali se naloďovat. Dalšího rána Francouzi našli nepřátelské pozice opuštěné. Ale nedokázali rychle zareagovat. Až kolem poledne byli schopni dovézt šest děl a dostat je do pozice vyhlížející na coruñskou zátoku.

Britové téměř dokončili evakuaci, než francouzská děla začala střílet. Během zmatku najelo pár britských lodí na pevninu a dvě pohltily plameny, ale celkové ztráty nebyly velké. Malá španělská posádka držela Coruñu, dokud Britové nedopluli na moře. Poté se vzdala. „Doufám, že Angličané budou spokojeni. Doufám, že ke mně budou spravedliví.“ – Poslední slova Johna Moorea Jestli byl Mooreův ústup do Coruñě britskou katastrofou, nebo zázračným únikem, je stále předmětem sporů.

Opustil Španělsko v hodině nejvyšší potřeby, nebo odlákal Napoleonovu hlavní sílu a získal čas pro ostatní? Tak či tak, jediná britská armáda byla zachráněna a v budoucnu se do boje vrátí. Napoleon nyní čelil hrozbě dlouhé války na Pyrenejském poloostrově a obnoveného konfliktu s Rakouskem. Válce na dvou frontách, která pro jeho říši bude výzvou, jakou ještě nepoznala.

Napoleon ve Španělsku narazil. Rozsah jeho omylu se však projeví až za několik let. Poté řekne: „Vedl jsem si celkem špatně, to přiznávám. Nemorálnost je zřejmá, nespravedlnost tak cynická. Celé to zůstává velice ošklivé.“ RAKOUSKO VRACÍ ÚDER BITVA U ASPERN A ESSLINGU, 1809 V roce 1809 byla Francie, pod vládou Napoleona Bonaparte, nejsilnější zemí v Evropě.

Avšak francouzské invaze do Španělska a Portugalska předchozího roku neskončily snadným vítězstvím, které císař očekával. A s mnoha Napoleonovými nejlepšími jednotkami a veliteli vázanými ve Španělsku se starý nepřítel opět připravoval na střet s Francií. „Vídeňský dvůr se nechová hezky.

Aby toho nelitoval.“ – Napoleon Josefovi, 15. ledna 1809 Rakousko se připravovalo na válku s Francií od své poslední ponižující porážky u Slavkova v roce 1805. Nyní byl Napoleon zaměstnaný ve Španělsku, Británie slíbila finanční podporu spolu s útokem do severní Evropy, takže se zdálo, že je nejlepší čas pro útok. Tentokrát rakouské armády povede arcivévoda Karel, mladší bratr císaře Františka.

Ve svých 37 letech byl o dva roky mladší než Napoleon, ale měl již patnáctiletou zkušenost s vysokým velením. A učil se z minulých porážek. Začal reformovat rakouskou armádu podle francouzského vzoru, okopíroval Napoleonův sborový systém a představil nové taktiky pěchoty. Napoleon, varován svými špehy, že se Rakousko připravuje k válce, opustil Španělsko a spěchal do Paříže, kam přijel 24.

ledna 1809. Francouzská armáda v Německu vedená maršálem Berthierem bude urychleně potřebovat posily. Napoleon tedy stáhl jednotky ze Španělska, povolal mladé odvedence a vojáky od svých německých spojenců z Rýnského spolku. La grand armée již nebyla tím veleváženým uskupením z roku 1805, ale s Napoleonem v čele byla stále impozantním protivníkem. Arcivévoda Karel nařídil klamné útoky do Polska a severní Itálie, ale 10.

dubna zahájil hlavní útok proti francouzskému spojenci – Bavorsku. Přišel o týden dřív, než Napoleon očekával, a zastihl francouzského císaře nepřipraveného. Karel spoléhal na rychlý postup, ale na poslední chvíli pozměněné plány, prudké deště a pomalé zásobování vedly jen k loudavému postupu. Maršál Berthier byl výtečným Napoleonovým náčelníkem štábu, ale nerozhodným polním velitelem. Jeho jednotky byly příliš rozprostřené a III.

sbor maršála Davouta byl v Řeznu nebezpečně osamocený. Karel jej vybral za svůj cíl a nařídil jeho zničení. Ale 17. dubna dorazil Napoleon do Donauwörthu a převzal velení. Okamžitě nařídil Davoutovi se z obnažené pozice stáhnout. Bylo ale příliš pozdě, aby unikl bez boje. Davoutův III. sbor byl v Grand armée jedním z nejlepších a v bitvě plné rychlého pohybu v lesích auerstadtští hrdinové Rakušany odrazili, navzdory hrdinství generálmajora Lichtenštejna, který byl při vedení mužů vážně zraněn.

III. sbor obklíčení unikl. Bitva o Teugn-Hausen byla začátkem tzv. Napoleonovy čtyřdenní kampaně. Nejdříve využil bavorský VII. sbor maršála Lefebverta a provizorní sbor maršála Lannese k vražení klínu do rakouské armády. Poté pronásledoval rakouské levé křídlo k Landshutu v domnění, že pronásleduje hlavní rakouskou armádu. Francouzi a jejich němečtí spojenci vzali útokem městský most a připsali si tvrdě vybojované vítězství.

Avšak Napoleon si uvědomil, že arcivévoda Karel nebyl v Landshutu a že opět nechal maršála Davouta čelit hlavní nepřátelské armádě. Vyslal maršála Bessièrese pronásledovat rakouské levé křídlo a Napoleon se stočil na sever, kde zaútočil na rakouský IV. sbor v Eggmühlu. Francouzi a jejich němečtí spojenci vyhráli za čtyři dny čtvrté vítězství. Ale Karlova hlavní síla byla stále nedotčena. A aby to tak zůstalo, nařídil rychlý ústup přes Dunaj.

Francouzi jej pronásledovali a zaútočili na opevněné město Řezno, které znali jako Ratisbonne, kde se nacházel důležitý kamenný most. Napoleon pověřil velením útoku maršála Lannese. Když útok slábl, Lannes hrozil, že se k útoku připojí osobně, a tak jeho muži, vhodně pokáráni, město dobyli. Během obléhání byl Napoleon zasažen do nohy odraženou kulkou, což způsobilo rozsáhlou paniku.

Nakonec to bylo jen povrchové zranění. Tvrdohlavý rakouský odpor umožnil Karlovi a jeho armádě překročit Dunaj. Napoleon rozdělil rakouskou armádu vedví, ale obě poloviny se příkladně stahovaly k Vídni. Napoleon Rakušany pronásledoval. Oddělil Lefebrův bavorský sbor, aby potlačil lidové povstání v Tyrolsku, a III. sbor a württembergský VIII. sbor, aby strážily jeho zásobovací trasy. Karel se rozhodl nebránit hlavní město, které se po krátkém ostřelování vzdalo 13.

května. Karel a rakouská armáda čekaly na druhé straně Dunaje. Napoleon měl nyní jen 80 000 mužů a čelil 110 000 Rakušanům. Karlova armáda bojovala během kampaně dobře a statečně. Ale Napoleon měl o rakouské armádě stále malé mínění a rozhodl se zaútočit. „Před dělem jsme si všichni rovni.“ – Napoleon Bonaparte V noci 20.

května francouzští ženisté narychlo postavili několik pontonových mostů mezi říčními ostrovy Dunaje a francouzské jednotky začaly řeku překračovat. Do poledne dalšího dne měl Napoleon za řekou většinu Massenova IV. sboru a své kavalérie, asi 24 000 mužů se 40 děly, kteří drželi vesnice Aspern a Essling. Napoleon očekával, že Rakušané opět ustoupí a že se utká jen se zadním vojem.

Ale brzy dorazily zprávy, že se na něj řítí celá rakouská armáda v pěti útočných zástupech – 90 000 mužů a 300 děl. Situace se ještě zhoršila. Rakušané začali po řece posílat naložené čluny a překážky, které ničily chabé francouzské mosty. Pokaždé byla Napoleonova jediná zásobovací trasa odříznuta na několik hodin, což způsobilo kritické zdržení v přísunu posil a munice.

Bitva začala kolem 14:45, kdy pěchota 1. rakouského zástupu zaútočila na Asperny. Vesnice byla brzy pod útokem ze tří stran. Zoufale ji bránila francouzská osádka generála Molitorna, která v ulicích bojovala tělo na tělo a utrpěla 50% ztráty. Aby podpořil obránce Aspern, nařídil Napoleon zteč kavalérie proti 3. rakouskému zástupu, ale ta se nedokázala probít do řad rakouské pěchoty sevřené ve formaci nakupeného praporu.

V 18:00 nařídil Karel 2. zástupu generála Bellegardeho dobýt Asperny za jakoukoliv cenu. Sám Karel jezdil v přední linii a povzbuzoval muže k postupu. V zuřivém boji Rakušané vesnici dobyli. Napoleon ihned poslal čerstvé posily vesnici znovu dobýt. Přibližně ve stejné chvíli zahájil 4. rakouský zástup útok na vesnici Essling, kde se velení obrany chopil maršál Lannes, zatímco čekal, až Dunaj překročí jeho vlastní sbor.

První rakouský útok byl odražen. Ostřílený francouzský velitel kavalérie generál d’Espagne se svými kyrysníky nepřítele pronásledoval, ale byl zasažen kartáčovou střelou a svým zraněním podlehl. Kolem 21:00 konečně dorazil do své pozice 5. rakouský zástup a podnikl svůj první útok na Essling, který byl však Lannesovými muži odražen. S příchodem noci střelba na bojišti utichala.

A vojáci se mezi mrtvými a raněnými snažili si odpočinout. BITVA O ASPERNY DEN DRUHÝ V noci Napoleonovu armádu posílil II. sbor a císařská garda, což navýšilo její sílu na 71 000 mužů a 150 děl. Ale poté byl most opět zničen a Davoutův III. sbor stále nemohl řeku překročit. Přesto se Napoleon rozhodl zaútočit, k prolomení rakouského středu použije II.

sbor, ale nejdříve bude třeba dobýt Asperny. Před úsvitem se ve vesnici rozhořely tuhé boje. Do 7. hodiny byla zpět ve francouzských rukou. V Esslingu byly rakouské útoky odraženy jízdou generála Lasallea a jednotkami Mladé gardy. S oběma křídly zabezpečenými zahájil Napoleon svůj hlavní útok na střed Lannesovým II. sborem. Rakouská děla pálila do postupujících francouzských řad.

Generálovi Sait-Hilaire, který vedl útok, hrdinovi Slavkova i Jeny, dělová koule ustřelila nohu a na následky zranění zemřel. Arcivévoda Karel poslal posílit linii své granátnické zálohy. Francouzská pěchota se pod hrozivou palbou začala stahovat. V tomto kritickém momentu byl francouzský most přes Dunaj opět zničen, což Napoleonově armádě zastavilo nepostradatelný přísun posil a munice.

Do 14. hodiny byli Francouzi opět vyhnáni z Aspern. Tvrdé boje pokračovaly v Esslingu, který byl nakrátko dobyt Rakušany a poté opět získán Mladou gardou. Napoleon věděl, že jeho armáda již více nezmůže. V 16:00 nařídil vyčerpané jízdě provést poslední zteč, aby nepřítele zaměstnala, a poté zavelel k ústupu. Arcivévoda Karel, jehož armáda utrpěla těžké ztráty a měla jen zbytky munice, musel jen sledovat francouzský ústup na ostrov Lobau.

V posledních okamžicích bitvy byl maršál Lannes, jeden z Napoleonových nejlepších velitelů a nejbližších přátel, zasažen dělovou koulí, která jej připravila o obě nohy. O týden později svým zraněním podlehl. Pro císaře to byla těžká ztráta. „Jaká to ztráta pro Francii i pro mě.“ – Napoleon ke smrti maršála Lannese Dvoudenní bitva o Aspern-Essling byla první velkou Napoleonovou porážkou způsobenou jeho sebejistotou a uspěchaným plánováním.

Obě strany utrpěly těžké ztráty a Napoleona před větší katastrofou zachránila jen vyčerpanost Rakušanů. Francouzský císař se naučil Rakušany respektovat. Pod arcivévodou Karlem bojovali statečně, s větším sebevědomím, lepší organizací a vedením. Pár dní po své porážce zavolal Napoleon pro posily k Dunaji a začal plánovat odvetu.

NAPOLEONOVA ODPLATA WAGRAM, 1809 V květnu 1809 Rakušané porazili Napoleonovu armádu v krvavé bitvě u Aspern. Nepřátelé mu uštědřili tvrdou ránu. Po letech francouzské vojenské dominance se zdálo, že se vlna obrací. O tři týdny později papež Pius VII.

exkomunikoval Napoleona za anexi papežských zemí, což bylo pro jeho nepřátele propagandistické vítězství. Avšak bezprostředně po vítězství Rakousko zaváhalo. Nebylo si jisté, jestli navrhnout mír, nebo pokračovat ve válce. Napoleon naopak reagoval přívalem rozhodnutí. Vyslal pro posily, aby se k němu připojily u Vídně. Poslal pro italskou armádu svého nevlastního syna Evžena de Beauharnaise a pro XI. sbor maršála Marmonta, který s Evženem vyhnal rakouskou armádu arcivévody Jana ze severní Itálie, a také pro saský IX.

sbor maršála Bernadotta. Napoleonova armáda vzrostla z 90 000 na dechberoucích 164 000 mužů a 544 děl a postaví se Karlovým 128 000 mužům a 414 dělům. Šest týdnů poté, co jeho první pokus skončil porážkou, nařídil Napoleon své armádě opět překročit řeku. Tentokrát postavili jeho ženisté přes Dunaj robustní mosty, aby se neopakovala katastrofa u Aspern.

„Pro francouzskou armádu,“ řekl Napoleon, „již Dunaj neexistuje.“ Jeviště bylo přichystáno na zatím největší bitvu v dějinách Evropy. „Ještěže nejsi vyšší.“ – Napoleon štábnímu důstojníkovi, jehož helmu odstřelila dělová koule Večer 4. července, za vydatného deště, začala francouzská armáda překračovat řeku z ostrova Lobau. Ne vstříc zdevastovaným vesnicím Aspern a Esslingu, ale východně směrem ke Groß-Enzersdorf, který francouzská děla brzy uvrhla do plamenů.

Arcivévoda Karel zanechal pozdržet Francouze jen malé předsunuté uskupení. Do rozbřesku IV. sbor generála Masséna a Oudinotův II. sbor tlačily tyto jednotky nazpět, čímž získaly prostor pro rozmístění francouzské armády. Ve 13:00 byl Napoleon připraven postoupit přes desetikilometrové kukuřičné pole k hlavním rakouským pozicím.

K příkré stěně známé jako Wagram, 100 metrů za Russbašskou řekou. Lehká jízda generála Lasalleho a Massénův IV. sbor se stočily chránit levé křídlo a Oudinotův II. a Davoutův III. sbor postoupily k Wagramu. Bernadottův saský sbor a Evženova italská armáda zaplnily střed. V 18:00, nejistý si nepřátelskou silou, nařídil Napoleon frontální útok na wagramskou náhorní plošinu. Avšak jeho jednotky se setkaly s odhodlaným rakouským odporem.

Před setměním postoupil saský IX. sbor do vesnice Deutsch-Wagram. Saská pěchota nosila bílé uniformy stejně jako Rakušané, a když padla tma, byla zaměněna za nepřítele a čelila palbě z vlastních řad. Sasové zpanikařili a za těžkých ztrát utekli. Napoleonův pokus o rychlý průlom ztroskotal. Té noci spaly obě armády pod otevřeným nebem, zatímco Karel a Napoleon připravovali své další kroky.

BITVA U WAGRAMU DEN DRUHÝ Podle Napoleona měl Davoutův III. sbor vést útok a převálcovat rakouské křídlo, zatímco další sbory přišpendlí nepřítele lokálními útoky. Avšak císař se ke své nevoli dozvěděl, že maršál Bernadotte v noci bez rozkazu stáhl zbité Sasy z vesnice Aderklaa, kterou nyní drželi Rakušané. Aderklaa byla klíčovým opěrným bodem ve středu bojiště.

Napoleon vydal rozkaz k jejímu okamžitému dobytí, ale francouzský a saský útok selhal a přinesl těžké ztráty. Rakušané měli své vlastní problémy. Arcivévoda Karel věděl, že čelí silnějšímu protivníkovi, a rozhodl se, že jediná šance na vítězství leží v ranním frontálním útoku. Spoléhal na příchod svého bratra arcivévody Jana s 13 000 muži, se kterými podpoří útok na levé křídlo. Avšak přišlo ráno a po Janovi nebylo ani stopy.

Horší však bylo, že i když IV. sbor začal útok na Großhofen včas, III. sbor, který obdržel rozkazy pozdě, se stále přesouval do pozice a zdržoval celé rakouské pravé křídlo. Karel přikázal IV. sboru osamocený útok přerušit, dokud nebudou další sbory na svých místech. S Rakušany paralyzovanými prodlením zahájil v 10:00 Davout vlastní útok. Ve vesnici Markgrafneusiedl se rozhořela litá pěchotní bitva, zatímco v polích bojovali dragouni a husaři obří jízdní bitvu plnou obchvatů, kdy se každá strana snažila spadnout na křídlo druhé.

Davoutův sbor vesnici dobyl, avšak nezvládl zabránit rakouskému ústupu na silné nové pozice na Wagramu. Mezitím vyvstala nová vážná hrozba pro Napoleonovo levé křídlo a týl. Klenaův VI. sbor zahnal přečíslené Francouze a některé jednotky postoupily až k Esslingu, nebezpečně blízko k důležitým říčním mostům.

Napoleon potřeboval levé křídlo urychleně posílit. Avšak byl také odhodlaný držet zálohy pro rozhodný útok. Nařídil tedy Massénovu IV. sboru přejít bitevní pole a levé křídlo posílit. Takové velké přemístění přímo před nepřítelem bylo velkým rizikem. Takže maršál Bessiéres dostal rozkaz vést jízdní útok proti nepřátelskému středu. Ztráty byly vysoké. Dokonce byl pod maršálem Bessiéresem zabit jeho kůň, což jeho muže vyděsilo. Avšak nepřítel byl zaměstnaný, zatímco IV.

sbor dokončil svůj přesun a donutil Klenaův sbor ustoupit. „Každý voják, který přežije 30. narozeniny, je zbabělec a já tu déle zůstávat nehodlám.“ – Generál Antoine Lasalle, zabit u Wagramu ve věku 33 let Napoleon nyní ve středu bojiště shromáždil početnou baterii více než 80 děl. To byla Napoleonova charakteristická taktika – koncentrace dělostřelectva k proražení nepřátelské linie a vydláždění cesty pro rozhodný francouzský útok.

Baterie vystřílela kolem 15 000 koulí a v kukuřičném poli rozpoutala požár. Kolem 13:00 hodin nařídil Napoleon frontální útok. Davout měl pokračovat v útoku na nepřátelské křídlo, IV. sbor měl postupovat vlevo, II. sbor vpravo a ve středu povede generál MacDonald