Odkud se vzalo nakloněné rámování

Roku 1922 sovětský filmař Dziga Vertov psal o své nenávisti k D. W. Griffithovi a dalším slavným režisérům kvůli filmům, kterým přezdíval „kopie románů a divadla“. Kamera je nudný objektivní divák, který se dívá, co se děje, a zápletku se divák dovídá přes mezititulky. Říkal tomu lepra, smrtelně nebezpečná a nakažlivá. Jeho odpovědí byl Muž s kinoaparátem, dokument, který navždy změnil filmy. Kamera se ve filmu stává postavou, ukazuje nám, jak dělá různé záběry. Natočil zpomalené záběry, dvojexpozice a split-screeny.



Svůj záměr sděluje jasně už v úvodní sekvenci: žádný plac, herci, scénář ani mezititulky. Pouze absolutní řeč filmu na základě jeho úplného oddělení od divadla a románu. A na základě takových úvah použil tehdy experimentální nakloněné rámování, které se ve filmu objevuje vedle dalších inovací. I když nakloněné rámování nepoužil jako první, věděl, jak na to. Jeho popularita vzrostla v 90. letech a na začátku milénia, bylo v akčních filmech i reklamách.



Je problém, když ho využíváte jen proto, aby byl záběr zajímavý. Přes 90 % Bojiště Země je z nakloněných záběrů. R. Ebert řekl, že režisér R. Christian se naučil z lepších filmů, že tvůrci občas nakloní kameru, ale nenaučil se proč. Tradice se datuje až k Thorovi z roku 2011. Režisér Branagh tvrdí, že mu šlo o komiksový vzhled, ale podle mě komiksový vzhled nespočívá jen v tomhle. A je také laciné, když tím chcete padouchy ukázat jako křiváky.



A tak ta myšlenka asi vznikla. Cože? Dynamická dvojka je ve škole? Chci říct, že tyto filmy nezachycují smysl takového záběru. Nejdůležitějším filmem z tohoto pohledu je asi Kabinet doktora Caligariho, 1920. Byl roky napřed před americkým filmem té doby. Skvěle využívaná světla, stíny, hranaté kulisy a závěrečný zvrat přivedly expresionismus na velké plátno. Smělý německý styl se brzy dostal do amerického filmu.



Extrémní svícení definovalo film noir a prvky hororu se dostaly do blockbusterů. Nechal jsem se ovlivnit německým stylem, když jsem pracoval v ateliérech UFA v Berlíně. Vliv je zřejmý i na kulisách a postavách Tima Burtona. O německém vlivu nikdy nemluvil, ale jeho tvorba oplývá expresionismem, a i on ve svých filmech využívá nakloněné rámování. Mám rád, když tím zvýrazní něco všedního, třeba ztrátu kola. Ale hlavním aspektem Doktora Caligariho je uvedení subjektivního pohledu do filmu.



Představil první šokující zvrat ve filmu: Franzis je v psychiatrické léčebně a jeho zážitky jsou klam. Film představuje svět subjektivně. Nevidíme realitu, ale subjektivní prožívání vypravěče. I když film sám nenaklání kameru, zvrácení kulis i příběhu ukazuje, že filmy dokážou být hyperrealistické a nejsou jen o natáčení tradičních kulis. Filmy můžou být subjektivní. Nakloněné rámování vyšlo ze dvou hnutí: sovětského experimentálního dokumentu a německého expresionismu.



Jedno představilo kamerovou inovaci, přičemž šlo jen o její technický aspekt, druhé se zaměřilo na divadelní a umělecké prvky, aby byly subjektivní a jedinečné. Dokonalé využití nakloněného rámování pochází z Třetího muže, skvělého noiru o černém trhu v poválečné Vídni. Vídeňské kulisy jsou živoucí vizí německého expresionismu, nepříjemné úhly, zničená krajina a Vídeň v troskách v mnohém připomíná bizarní kulisy z Kabinetu doktora Caligariho.



Ve Třetím muži se samotná kamera chová jen jako další vychýlení v už tak pohnuté poválečné Vídni. A někdy se nemusí naklánět ani kamera, protože to dělá ulice. V záběru se nachází mnoho úhlů, které se přidávají k úhlu z nakloněné kamery. Nakloněné rámování přispívá k pokřivení, které je už přítomné. Film umí vytvářet nejistotu tak, jak to jiné umění nedokáže. Ani divadlo, ani román.



Ale křivé úhly jen nezvýrazňují prostředí. Když Holly zpovídá svědky, jejich výpovědi kvůli naklonění působí zvláštně a připomínají nám, že není jisté, komu věřit. Když se točí ruské kolo, kamera zůstává na místě a do záběru se kreativně dostává nakloněné rámování. To odpovídá Harryho osobnosti, protože z vtípků přejde k vyhrožování. Nesháněli by se po kulce, až padneš k zemi. Pokřivená krajina, nejednoznačné postavy, svícení a zvrat odráží styl německého expresionismu a experimentování sovětského dokumentu.



Tenhle film žadoní o nakloněné rámování. Spousta filmů užívá záběr podobným způsobem. Ve Smrtonosné pasti Gruber předstírá, že je civilista. Při dialogu s McClanem jsou jeho záběry aspoň trochu nakloněné. Tento polocelek je ve scéně nakloněn nejvíce. Jeho stín je zveličený, kamera je mimo střed a napětí je dokonalé. Když mu McClane podá zbraň, působí to jako z Třetího muže.



Nakloněné rámování zvyšuje nejistotu: něco víme, ale nevíme, jestli McClane něco tuší. Z toho, co víme, by mohl kdykoliv zemřít. Líbí se mi to více než v Bídnících, protože tam je jasné, kdo je padouch. Naklonění je tu nucené. Hodí se spíš do okamžiků nejistoty, kdy něco není v pořádku. Není náhoda, že film se spoustou takových záběrů se jmenuje Pochyby. Líbí se mi, jaké ve vás vyvolávají pocity.



Jsou kontroverzní, protože lidé mají dojem, že na sebe stahují pozornost, ale viděl jsem jiné filmy, kde nakloněné rámování využívají tolik, že už ho ani nevnímáte, protože úplně postrádá význam. I po tolika letech jsou filmy s promyšleným nakloněným rámováním expresionistické… A vzadu jsou paneláky s uličkami ve stylu německého expresionismu. …a jsou i experimentální… Přišli producenti a musel jsem to točit i rovně pro případ, že by to nefungovalo, z čehož jsem je nemohl vinit.



Ale nakonec se jim to líbilo, a dostalo se to i do traileru. Mně se líbí nakloněná rámování, která jsou věrná původnímu záměru. Dokazují jedinečnost filmu tím, že emočně manipulují se scénou. Pokud má vaše scéna znepokojivou atmosféru Kabinetu doktora Caligariho, je perfektní. Pokud jej používáte jen proto, že vypadá cool, ztrácí na síle. Ale netvrdím, že je zřejmé, kdy takový záběr použít. Je to emocionální záběr.



Může se vám líbit ve filmech, kde mně ne, a oba máme pravdu. Nebo v tom hledám něco, co tam není, a takový záběr má scénu jen ozvláštnit. Ale myslím si, že při bližším zkoumání rozpoznáte jejich význam. Tento záběr odpovídá původnímu záměru filmařů z filmu učinit jedinečné umění. Naklonění kamery je ryzí způsob, jak točit subjektivně. Dělá to z filmu něco zvláštního, protože divadlo ani román to nedokáže. A když je použito, posouvá hranice, čeho je film schopný. Nakloněné rámování je dokonalé znázornění toho, proč je film lepší než jiný sračky. - Chceš jít do kina?



- Jo. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz