Proč se cítíme trapně?

Ahoj, tady Michael z Vsauce. Když nevíte,
co dělat s rukama... Nebo když si s někým chcete
potřást rukou, ale on vám nastaví pěst. Když zapomenete něčí jméno... Když nemáte co říct
a zapomněli jste si doma mobil, takže se nemáte čím zabavit... Když se máte začít
bavit s cizím člověkem... v koupelně...

Když někdo moc vypráví, říká toho ostatním příliš mnoho... Když slyšíte,
jak se dva lidé rozcházejí... Když si všimnete jídla na něčích zubech,
ale nevarovali jste ho včas, a teď už by to bylo divné... Když ucítíte prd ve výtahu,
který není váš, ale nemůžete na něj nijak reagovat
nebo dát vědět, že ho cítíte nebo ani předstírat,
že nevíte, co to prd je...

Všechny tyto situace jsou trapné. Trapnost nemáme rádi. Cítíme se při ní nepohodlně, sevřeně. Co ale trapnost vůbec je? K čemu je dobrá? A kdo je hlavní postavou vesmíru? Abychom porozuměli trapnosti, dáme si ji do kontextu celé skupiny sil,
které určují společenské chování.

Představte si tenhle karton
jako souhrn možného chování. Není nekonečně dlouhý kvůli hranicím
určeným fyzikou a biologií. Nemůžete se hýbat rychlostí světla
nebo být na dvou místech zároveň, nemůžete nosit kalhoty
vyrobené z roztaveného olova. Dále jsou tu právní hranice. Zákony státu. Ty oddělují to,
co jste se rozhodli nedělat, abyste nebyli
potrestáni autoritami.

Vraždění, kradení, rychlá jízda... Co zbývá, je ještě upravováno
očekáváním společnosti. Není zakázané
žvýkat s otevřenými ústy, nezakrýt si ústa
při kýchnutí v plném autobuse nebo se chovat bezohledně. Ale nedělá se to. Netrestá to policie,
ale společenské vyloučení, veřejná potupa.

Označí vás za nezdvořilé,
nechutné, bezohledné, nesnesitelné. Trapnost je nejjemnějším nástrojem. Vyhlazuje společenskou dynamiku
očištěním toho, co nevylučuje ani etiketa. Když někoho obejmete déle, než byste měli,
neporušíte tím fyzikální zákony. Není to ani protizákonné. A etiketa pro to,
jak dlouho má objetí trvat, také není úplně vyjasněná.

Ale je to trapné. Jako když se spálíte o plotnu,
dostanete pokutu za parkování, nebo přijdete o přátele, trapnost nás nutí vyvarovat se
určitých věcí v budoucnu a vyrovnat se se současnou situací. Lidé, kteří se
prezentují sebevědomě, dávají ostatním najevo
zájem o spolupráci, díky čemuž s lidmi
dobře vycházejí.

Není náhodou, že mozek
schopný pociťovat občasnou trapnost se stal tak běžným. Je totiž dobrý při spolupráci a společenském životě. Vnímáním trapnosti dáváte najevo,
že rozumíte a vyžadujete hladký průběh
společenského jednání. Příliš velký zájem ani nedostatek
zájmu o společenská pravidla není zdravý. Vědci ale zjistili,
že určitá hladina funguje skvěle.

Když člověk vyjadřuje výčitky, ztrapnění
nebo znepokojení trapností ve vhodném okamžiku, ostatní ho vnímají
jako důvěryhodnějšího a jeho chování
je pro ně omluvitelné. Nejde ale jen o vnímání. Takoví lidé bývají v testech
objektivně prosociální, vlídnější, štědřejší. I když si někdo vůbec neuvědomuje,
jaké faux pas právě způsobil, trapnost se stejně dostaví.

Lidé kolem nich
se necítí pohodlně. Říká se tomu zástupné ztrapnění a je to součást empatie. Schopnosti cítit to,
co cítí ostatní, nebo co budou cítit,
až si uvědomí, co právě provedli. Čím víc je někdo SEZ, což znamená
snadno empaticky ztrapnitelný, tím těžší je pro něj
být svědkem trapných chvil jiných lidí.

Dokonce i fiktivních,
jako třeba v trapných komediích. Vědci zjistili, že když jste
snadněji empaticky ztrapnitelní, neznamená to, že byste se
častěji cítili trapně kvůli sobě. Souvisí to ale s vaší mírou empatie, což je pro společenské tvory
důležitá vlastnost. Náš zdánlivě paradoxní zájem
sledovat trapné scény, jako třeba sledování
Hvězdné pěchoty v Superstar, je nejspíše jenom
formou morbidní zvědavosti.

Možná si myslíte, že trapnost
je odlišná od fyzické bolesti, váš mozek by ale nesouhlasil. Vědci zjistili, že společenské přešlapy
aktivují mimo jiné sekundární somatosensorickou kůru a dorsální porsteriorní insulu, oblasti mozku, které jsou spojeny
i s pociťováním fyzické bolesti.

Naše mozky zpracovávají
porušení společenských norem a lámání kostí podobnými
nervovými dráhami. Stejný nervový sympatický systém,
který vás připravuje na fyzické ohrožení, boj nebo útěk, je aktivovaný
i společenskými výzvami. V situacích, kdy se
může dostavit trapnost. Například v případech, kdy jste si
vědomi toho, že jste sledováni. Když mluvíte před skupinou lidí nebo když se před lidmi ztrapníte nebo když nemáte
co říct na prvním rande.

Trapné ticho. Zvýší se vám krevní tlak
a začne vám být vedro. Potíte se. Potřebujete kyslík
k boji nebo útěku, takže se vám zrychlí dech. Zastaví se vám trávení,
což způsobí nevolnost.

Vaše tělo se snaží instinktivně
schoulit do klubíčka, a když se tomu snažíte vzdorovat,
začnete se třást. Cévy v končetinách se zúží, aby se dostala krev k důležitým orgánům
a vy začnete mít studené ruce, nohy a nos. Tyto projevy vám
s trapností nepomáhají. Přispívají k ní. Je to chyba kvůli naší minulosti. Dlouho před tím, než bylo
společenské chování natolik složité, aby se řešilo, jestli máte
dát jeden polibek nebo dva, nebo chování u večeře, vyvinuli jsme si reakce
na fyzické nebezpečí, ale neměli jsme dostatek času,
aby se vyvinuly nové reakce.

Může být složité dostat
z naší mysli rozpaky poté, co jsme udělali něco trapného. Je snadné upínat se na trapasy,
které jsme provedli. Je těžké jim předcházet.

Proč jsem byl tak nejistý? Proč jsem tolik pochyboval? Proč jsem byl tak trapný? Vinu můžeme svalit
na neurotransmiter oxytocin. Někdy se mu přezdívá hormon lásky, protože upravuje prosociální pocity,
jako je důvěra a náklonnost. To opravdu dělá. Nosní spreje s oxytocinem se používají
ke zvýšení důvěry během manželské terapie a ke snížení napětí a deprese.

Jsou tu ale i obavy, že by mohl být použit
podvodníky ke zvýšení vaší důvěry. Oxytocin ale reguluje
i negativní pocity, jako je strach a úzkost. Jeho dávka zlepší schopnost rozpoznávat
grimasy znechucení a vyděšení. Souvisí i s pocity, kvůli kterým
vyhledáváme určité prožitky nebo se jim vyhýbáme. Možná má i roli v tom, jak vnímáme
pozitivní a negativní sociální prožitky.

Jak moc nám vyvstávají na mysli, upoutávají naši pozornost, jak moc o nich přemýšlíme. Obzvlášť ty negativní. Kvůli tomu, čemu psychologové
říkají sklon k negativitě. I když jsou situace rovnocenné, negativní sociální interakce
a negativní emoce mají na náš duševní stav
větší dopad než ty pozitivní.

Máme dokonce více slovních označení
pro negativní emoce než pro pozitivní a bohatší slovní zásobu
pro jejich popis. Přes takové vzpomínky a emoce
může být složité se přenést. Co si o mně ostatní myslí? Bylo to tak trapné.
Řeknou o tom ostatním? Přehráváme si je
v hlavě pořád dokola. Ten člověk, před kterým jsme se ztrapnili,
si vás určitě pamatuje stejně jako vy. Je také úplně stejně upnutý
na tu trapnost, co jste provedli.

Nebo ne? Dobrým nástrojem na uhašení
toho ohně rozpačitostí je perspektiva. Zamyslete se nad slavným
výrokem E. Roosevelt. Nestarali byste se tolik o to,
jak o vás smýšlí ostatní, kdybyste si uvědomili,
jak zřídka to dělají. Stejně tak jako jste vy
posedlí sami sebou, nejste tím, na koho
nejčastěji myslí ostatní. Oni se trápí sami sebou, tím, co si o nich myslíte, a hlavně tím,
co si myslí sami o sobě.

Nejste středem jejich světa. Další známá rada říká,
že když je vám dvacet nebo třicet, staráte se o to,
jak o vás ostatní přemýšlí. Když je vám čtyřicet nebo padesát,
začne vám to být jedno. A konečně když je vám
šedesát nebo sedmdesát, uvědomíte si, že o vás vlastně
ani nikdy nepřemýšleli.

Sklonu chovat se, jako byste byli
hlavní postavou vesmíru, se říká protagonistická choroba. Prosakuje do našeho chování. Například základní
chyba přisuzování. Když hodnotíte události,
často se vnímáte jako komplexní osobnost
čelící různým výzvám a nepřátelům. Ostatní ale vnímáme jen jako
bezrozměrné postavy v pozadí s jednoduchými neměnnými rolemi.

Ten chlápek, co si dával načas
ve frontě před vámi, je samozřejmě jen protivný člověk. Je to jeho životní poslání. Ale když si vy
objednáváte moc dlouho, je to kvůli tomu,
že byla mizerná obsluha, nebo jste byli
zaneprázdněni rozhovorem. Vy jste přeci hlavní postavou. Jste si mnohem víc vědomi toho,
co se děje ve vašem životě.

Je snadné takto žít. Nemáme čas ani duševní prostor k tomu,
abychom o každém člověku uvažovali tak složitě a detailně. Ale je to třeba. Uvědomění si
tohoto faktu má název. Název, který vymysleli
ve Slovníku zastřených smutků, jedné z mých oblíbených stránek,
která má nyní i svůj kanál na YouTube. Zabalili hlubokomyslné koncepty
do malých slovních balíčků.

Dát něčemu název neznamená,
že to znáte nebo víte, jak o tom smýšlet. Ale slova nám umožňují
tyto věci lépe uchopit. Můžeme s nimi manipulovat,
vymezovat je, nabízet je ostatním, cítit se většími,
než jak nás popisují. Pro uvědomění si,
že jste jen komparz v příbězích jiných lidí, ve většině ani nijak nefigurujete, použili slovo sonder.

Tohle je jejich definice: Sonder. Uvědomění si,
že každý náhodný kolemjdoucí žije život tak jasný
a komplexní, jako je ten váš. Má svoje vlastní cíle, přátele, zvyky,
obavy a šílenosti. Epický příběh, který probíhá
kolem vás, aniž byste to věděli. Jako mraveniště, které se zabořuje
hluboko pod zem, s mnoha chodbičkami, které vedou k tisícům dalších životů,
o kterých jste ani nevěděli, že existují, ve kterých jste se
objevili třeba jen jednou jako náhodný člověk,
který v pozadí pije svou kávu, jako šmouha v autě,
které předjíždí na dálnici, jako rozsvícené okno za soumraku.

Při tomto uvědomění působí
vaše trapnost jako maličkost. Vy všichni vypadáte jako maličkosti. Jako jehla v obří kupě sena.

Pořád jste ale člověk,
který nese velkou myšlenku. Vaše vady z té vzdálenosti nejsou vidět. Ani vaše jedinečnost nijak nevyniká. Ale ten výhled odsud shora, ten je nepřekonatelný. A jako vždycky... Díky za sledování. Překlad: Zarwan
www.videacesky.cz