Proslov Johna Greena na Kenyon College

Přivítejte 188. mluvčího
na Kenyon College, Johna Greena. Děkuji. Mockrát děkuju. Řediteli Decature, vyučující,
zaměstnanci, rodiče, přátelé a absolventi Kenyon 2016. Všem vám gratuluji. Před 17 lety jsem měl také
být absolventem Kenyon College. Ale musel jsem o jeden semestr prodlužovat.

Ale toho dne jsem byl v publiku
s mými přáteli a spolužáky. Z proslovu si nepamatuji vůbec nic,
až na to, že trval si 10 tisíc let. Říše vznikaly a zanikaly a ten mluvčí stále
monotónně odříkával svá slova. Dnes k vám přicházím s jedním slibem. Dnes to nebude trvat déle než 14 minut. Jednu z těch minut bych rád strávil
v tichosti, pokud vám to nevadí. Tohle je trik, který jsem se naučil
od televizního moderátora pana Rogerse.

Pokud vám to nevadí, všechny bych požádal..
Všechny, nejen studenty. Všichni zavřete oči a na minutu myslete
na lidi, jejichž láska nás sem dostala. Na rodinu, přátele, učitele a milé cizince. Pohlídám čas. Tito lidé jsou na vás právě velmi pyšní. Moje myšlenky vedly zpět na školu
a k profesorovi Donu Roganovi, který tento rok zemřel. Profesor Rogan byl vynikající učitel.

Ale zapomněl jsem téměř vše,
co učil o fenomenologii a kritické redakci. Pamatuju si hlavně to, že mě miloval. Bral mě vážně. On a jeho žena Sally
mě přivítali u nich doma, nakrmili mě, smáli se
se mnou, plakali se mnou... Mnoho let jsem se divil, proč mě miloval. Nebyl jsem žádný vynikající
student ukazující slibný potenciál. A když zemřel, viděl jsem na Facebooku
všechny ty zarmoucené příspěvky od jeho bývalých studentů a uvědomil
jsem si, že nás miloval všechny.

Láska není jako hmota
nebo energii, není stálá. Během 17 let toho spoustu zapomenete. Ale nezapomenete na přívětivost těch, kteří byli milejší
a přívětivější, než museli být. Když jsem tu studoval,
mezi mými vrstevníky panoval názor, že "skutečný dospělácký svět" je vlastně nemoc, kterou chytnete
a nakonec na ni zemřete.

Dospělost se svými hypotékami,
tabulkami a splácením půjček se zdá být něčím, čeho se musíte obávat, bránit se tomu,
ale nakonec vás to přemůže. Jako zombie nákaza. A když se stanete dospělými,
začnete říkat slova jako povědomí o značce a roztříštěná média. A že potřebujeme prezidenta,
který ví, jak dosáhnout svých cílů. Být dospělým znamená, že se musíte naprosto
bez ironie oddávat rozhovorům o počasí.

Pamatuju, že když jsem ještě studoval, moje babička si mě zavolala a řekla mi,
že sleduje předpověď počasí a že to vypadá, že v Ohiu prší. Vysvětlil jsem jí,
že jsem zrovna četl knihu Odysseus. Ani jsem nebyl doma,
byl jsem v Dublinu v roce 1904. Dějiny byly noční můrou,
ze které se Dedalus snažil vzbudit. A nic, absolutně nic,
mě nezajímalo méně, než aktuální počasí. Po chvilce se mě zeptala: "Tak prší tam nebo ne?"

Být dospělým je být kamenem v řece, který je neustále omílán světskými hrůzami, ať už jde o formát životopisu
nebo účty za elektřinu, které nevyhnutelně obrousí všechny hrany a já budu vypadat jako vše ostatní kolem. Tohle je část proslovu,
kdy bych vám měl říct, že dospělost není tak zlá a bla, bla, bla...

Ne, ne! Je opravdu tak hrozná! Pokud něco, je horší,
než jsem si představoval. Byli jste někdy na schůzi vlastníků domů? Každý z vás absolventů je úžasným, cenným a vzácným životem v rozsáhlém
a téměř mrtvém vesmíru. Představte si, jak dvě hodiny vašeho
života věnujete debatě, zda maximální délka trávníku
na sousedově zahradě má být 4 palce nebo 6 palců.

Ale pravdou je, že budete muset debatovat
nad délkou trávníku nebo nad jinou zbytečností. Skoro proti své vůli se naučíte rozdílu
mezi komplexním a částečným životním pojištěním, Budete absolvovat testovací jízdu minivanem
a budete potěšeni jeho dobrou ovladatelností. A nakonec... A nakonec se sami sebe zeptáte:
"Proč tohle dělám?" "Proč něco z toho vůbec dělám?" A v tutu chvíli vám vzdělání na této
škole přijde užitečné, alespoň podle mě. Ať už jste studovali ekonomiku nebo antropologii, poslední 4 roky,
v mém případě 5 let, jste zkoumali, z čeho všeho se skládá
úspěšný lidský život.

Podle mě je tohle dospělostí. Možná dospělost není něco,
na co se ve škole připravujete, ale možná to prožíváte.
Možná až na ten minivan. Možná znáte starou větu,
která podle svobodných umění učí lidi myslet. Ale spíš vás učí, jak naslouchat. Ve svých třídách
i na přednáškách jste naslouchali.

Naslouchali jste profesorům a vrstevníkům, ale také Tonymu Morrisonovi,
Jane Austinové a Johnu Miltonovi. Všichni dohromady jste zkoumali
velkou otázku našeho druhu. Co dlužíme sobě, co ostatním, co je podstatou vesmíru
a jaká je naše role v něm. Jak se nejlépe zbavit
vnitřního a vnějšího utrpení. O těchto otázkách jste se zde učili,
ale nezanecháte je zde. Vyjádřit se k této otázce je podstatné.

Také jste se zde naučili,
že váš hlas je silnější, čím víc nasloucháte. Nejen když nasloucháte silným hlasům,
ale i těm, které jsou těžko slyšitelné, protože jsou systematicky umlčovány. Věřím, že toto naslouchání vás odradí
od svůdných lží současné doby. Lež, že síla a odolnost jsou vždy přednostmi, že sobeckost není jen nutná, ale i vhodná, a že celý svět těží nejvíc z toho,
když jednáte jen ve svém vlastním zájmu. Tato svůdná lež je tak přitažlivá, protože nám dovoluje dělat něco,
co bychom jinak neudělali.

Vytváří to svět, ve kterém
jsem tím, čím se cítím. Středem celého vesmíru. Ale žít sobecký život,
i když velmi úspěšný, nenaplní tu prázdnotu,
která vznikne uvnitř vás. Z mé zkušenosti vím,
že tu prázdnotu nenaplní síla, ale slabost. Před světem musíte být slabí. Láska a naslouchání vás oslabují.

Dělá vás to zranitelné.
Otevírá vás to světu. A jen pokud jste slabí, tak dokážete vidět, pochopit,
odpustit a milovat slabost druhých. Slabost vám umožňuje vidět ostatní lidi
ne jako nepřátele, které musíte porazit, ale jako spolupracovníky a spoluautory. A spolu nakonec vytváříme lidskost. Na schůzích vlastníků domů,
kde mizerní dospělí mluví o délce trávy, vlastně zjišťujete,
jaké sousedství chtějí mít.

Když se rozmýšlíte o komplexním
a částečném životním pojištění, tak vlastně přemýšlíte o světě bez vás a jak byste mohli pomoct těm,
kteří tu bez vás zůstanou. Jak šťastní budete,
když tu zanecháte své milované, kteří byli tak hluboce zapleteni
do pavučiny lidského životů. Všechno, od účtů za elektřinu až po práci, kde se vaši
spolupracovníci nazývají týmem, ačkoliv to není fotbal, proboha...

Tohle všechno jsou takzvané hrůzy dospělosti. Ztratil jsem, kde jsem skončil. Jo, tady. Všechny tyto takzvané hrůzy dospělosti vychází ze světa, kde jste spojeni s ostatními lidmi, kterým se musíte naučit naslouchat. A to je skvělou zprávou.

A pokud si vzpomínáte,
tyto konverzace o délce trávy a počasí jsou vlastně konverzacemi o tom, jak to vyřešit a jak to vyřešit společně. Stanou se nejen snesitelnými,
ale dokonce až transcendentní. Existuje ještě jeden důvod,
proč se vám naslouchání bude hodit. Během pár dní vstoupíte
do tohoto zvláštního a nádherného místa, do světa, kde budete, alespoň na chvilku, velmi slabí.

Pokud budete mít štěstí a najdete práci,
budete nejspíš nosit kávu nevděčným šéfům, vkládat data nebo psát tisková prohlášení,
která nikdo nebude číst. Někteří s vámi budou
jednat jako s nižšími bytostmi. Budou předstírat, že nejste
složitou osobností, jakou jste, ale že jste snadno nahraditelnou
součástkou v jejich společnosti. A to vše bude pro vás snazší, když se nebudete považovat za protagonistu
své vlastní hrdinské výpravy, ale jako součást obřího
a obsáhlého lidského eposu.

Z mého absolventského
projevu si nic nepamatuji. Ale pamatuju si,
co řekla Wendy MacLeod den předtím. Profesorko MacLeodová, omlouvám sa změnu
vaší citace, kde nepoužiju sprostá slova. Ale řekla něco jako: "Budete nikým." "To je důležité,
protože když se stanete nik..." "To je důležité,
protože když se stanete někým, a pamatujete si, jaké je to být
nikým, tak nebudete pitomcem."

To je...
Rodiče tleskají. Při pohledu zpět je to asi druhá
nejlepší rada, které se mi dostalo. Lepší radu mi dal pouze
profesor Rogan, který řekl, a tohle můžu citovat přímo: "Jsi hodné dítě,
ale musíš se naučit, kdy mlčet." Takže jsem hned zmlknul. Nemůžu vám dát žádnou skutečnou radu, jak prožít úspěšný dospělý život.

Ale tu nepotřebujete. Lidé, na které jste během
té minuty ticha mysleli, jsou těmi, kým chcete být vy. Byli vaši oporou, ale zároveň byli slabí. Naslouchali vám,
byli k vám až iracionálně milí. Nejenže byste tu bez nich nebyli, bez nich byste vůbec nebyli. Pokud tu dnes jsou,
doufám, že jim poděkujete.

Pokud tu nejsou, později vám zavolají
a zeptají se, jak to šlo. Možná se zeptají, jaké bylo počasí. Řeknete jim, že pršelo
a na konec května bylo neobvykle chladno. Nezapomeňte se zeptat,
zda tam u nich také prší. Děkuji. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz