Russell Peters: Arabové

Do Bejrútu se vždycky vracím rád. Něco vám teď povím. Pařil jsem už všude na světě, ale aniž bych vám chtěl nějak podkuřovat... Protože se bojím. Ze všech míst, kde jsem kdy byl,
se v Bejrútu paří úplně nejvíc. Paříte, jako byste se neměli dožít zítřka. Což by ostatně klidně mohla být pravda...

Lidi tu nikdy nekouří
jednu cigaretu za druhou. Ne tak, že si zapálí, dokouří,
odhodí cigaretu a začnou s další. V Libanonu? Tři cigarety naráz. Jednu v každé ruce
a pak ještě elektronickou kvůli zdraví. "A to se nebojíš rakoviny?" "Na rakovinu neumřu." "Ty máš snad lék?" "To mě dřív zabijou Izraelci.


Rakoviny se bát nemusím." "Na mě si nemoci nepřijdou, neboj." Vím, co je na Středním východě špatně. Milí Arabové, poslouchejte,
ať víte, jak věci změnit k lepšímu. Problém je ten, že Arabové
vám nikdy neřeknou: "Ne, já nevím." Nikdy neřeknou ne
a nikdy nepřiznají, že něco nevědí. V arabském světě berou
nevědomost jako něco nemužného. A je jedno, o co jde.
Když někdo něco neví, tak si to vymyslí. A pak to na vás zařve.

Je jedno, na co se ptáte. Klidně zkuste něco jako:
"Nevíš, jak se peče dort?" "Ano, samozřejmě. To ví přece každý." "Vážně? Protože já to nevím. Mohl bys mi to říct?" "Jistě." Víte, jak poznáte, když Arab lže?


Svoji odpověď začne slovem "takže". A takhle to poznáte. Přesně tehdy lže. Já na to: "Vážně? Jak teda upéct dort?" "Takže... Nejdřív si obstaráš dort. Pak ho dvacet minut pečeš. A pak máš dort." "Víš to jistě? Myslím, že takhle se to nedělá."

"Dorty se pečou jedině takhle! Takhle se dorty pečou už odnepaměti!" "Jasně, nerozčiluj se. Jen se ptám." Opravdu nezáleží, na co se zeptáte. Pokud to nevědí, tak si to vymyslí. A tohle se mi vážně stalo minulý rok v Dubaji. Byl jsem zrovna v Blooming Dales,
v americkém obchoďáku. Jsem tedy v Blooming Dales
a už bych rád odešel, takže hledám eskalátor.


Všimnu si sekuriťáka, tak se jdu zeptat. "Zdravím. Je tu někde eskalátor?"
"Ano." "A víte kde?"
"Ano, samozřejmě." "A mohl byste mi to říct?"
"Ano." "No tak mi to sakra řekněte!" "Takže... Půjdete rovně, pak doleva a přímo." Neměl jsem důvod pochybovat.

Půjdete rovně, doleva a přímo. Takže jdu rovně, doleva a pak přímo do zdi. Tak jsem se zeptal jiného zaměstnance:
"Promiňte, je tu někde eskalátor?" "Vy nějaký vidíte?" "Právě že nevidím. Proto se ptám." "Myslíte, že před něj postavili zeď?" "Nevím, co si myslet.

Proto se vás ptám." "Proč byste si myslel,
že na této zdi bude eskalátor?" "Protože mi váš kolega řekl,
že tu najdu eskalátor." "Možná že lhal." "Kdo by do háje lhal o eskalátorech?" "Ten chlápek, zřejmě." "A máte tu tedy eskalátor?" "Jistě. Jak jinak byste se chtěl
dostat nahoru a dolů?" "A víte, kde je?"


"Vždyť tu pracuju!" "To ten chlápek taky!" "A můžete mi říct, kde je?"
"Ano." "Tak kde teda do hajzlu je?!" "Takže... Musíte jít zpátky, pak přímo, doprava a rovně." "Ne, takhle jsem skončil tady. Takhle se vrátím tam,
odkud jsem přišel."

"Ale je to tak." "Víte to jistě?"
"A proč bych vám lhal?" "A proč by mi lhal on?" "To je jeho problém." "Tak teda díky." Tak jdu zpátky a procházím kolem toho,
který mě předtím nasměroval do háje, a doufám, že pro mě v té lži setrvá. Alespoň to.

Až mu povím,
že tam žádný eskalátor není, doufám, že jeho reakce bude: "Cože? Ještě před hodinou tam byl! Oni ho přesunuli?" Jenže ne. Když mu to řeknu,
zareaguje asi takhle. A přesně to je ten problém.
Arabové musí umět říct: "Ne, já nevím." Uvědomujete si, co všechno se nemuselo stát?
Třeba válka v Iráku. Oni věděli, že nemají
zbraně hromadného ničení. Ale když se jich USA zeptaly, jestli je mají:
"Ano.

Samozřejmě. Každý přece má
zbraně hromadného ničení." I samotní Iráčané se divili.
A oni jen: "Držte huby!" "Kde jsou ty zbraně?" "Takže... Běžte rovně, pak doleva a přímo."