5 psychologických experimentů, které by dnes zakázali

Zkoumání lidské mysli
je ožehavá záležitost. Stále je zde tolik věcí,
které neznáme a tolik otázek, které se vědci snaží zodpovědět. Když výzkumníci pracují
s lidmi jakožto subjekty, musí najít rovnováhu mezi získáním
odpovědi a ochranou subjektů. V minulosti se jim ne vždy dařilo
dbát o lidské bytosti, které studovali. Mnoho tehdejších psychologických
experimentů by bylo shledáno neetickými dle dnešních standardů.

Základy dnešních etických standardů
byly položeny v 70. letech, kdy vědci přišli s pravidly na ochranu
bezpečnosti a soukromí dobrovolníků. Jsou známa jako Belmontova zpráva. V zásadě se jedná o tři
klíčové etické principy, kterými se řídí veškerý výzkum na lidech. Prvním bodem je respekt k osobám, což znamená, že pokusné osoby
musí dát informovaný souhlas. Každý účastník výzkumu na lidech,
včetně psychologického, musí předem znát rizika
i přínosy experimentu.

Druhým etickým principem je prospěšnost. Výzkumníci by se měli snažit zabránit negativním
dopadům na duševní pohodu účastníků. Zkrátka neuškodit. Poslední bod, spravedlivost,
zahrnuje ujištění, že pokusné osoby nebudou vykořisťovány. Kromě toho by výzkumníci měli
zajistit, aby dopady výzkumu a prospěch z výsledku byly v rovnováze.

V raných výzkumech
byli často výzkumnými osobami chudí lidé, ale z výsledků experimentu
měli prospěch hlavně majetnější pacienti. Což by se stávat nemělo. Tato pravidla platí pro výzkum na lidech
ve všech oborech včetně psychologie. Ale tento kodex chování
nebýval vždy tak jasně definován. Dříve vznikalo mnoho pochybných výzkumů. V roce 1920 chtěl psycholog John Watson
dokázat, že u lidí bude fungovat klasické podmiňování,
podobně jako u Pavlovových psů.

Klasické podmiňování znamená,
že stimul, například jídlo, který vyvolá fyzickou reakci,
například slinění, je spárován s nesouvisejícím
stimulem, například zvonkem. Přestože zvonek za normálních okolností
samozřejmě nedonutí psy slinit, Pavlovovo spárování zvuku s jídlem
vyvolalo podmíněnou reakci, kdy psi reagovali na zvonek sliněním. Watson se se svým týmem
rozhodl prokázat totéž u lidí, a sice klasickým podmíněním
devítiměsíčního Alberta s využitím zvířat a děsivých zvuků.

Nejprve výzkumníci předložili Albertovi
chlupatou bílou krysu. Jakmile se pokusil zvíře pohladit, psychologové udeřili kladivem
do kovové tyče za jeho hlavou, aby ho polekali hlasitým zvukem. Nakonec už stačil
pouhý pohled na bílou krysu, aby Albert začal plakat a plazit se pryč. Začal si spojovat strach z hlasitého
děsivého zvuku s bílou krysou.

U Alberta tedy vznikl podmíněný reflex. Jenže tento výzkum
v mnoha ohledech selhal. Zaprvé, byl použit pouze jeden subjekt
a žádné kontrolní skupiny. Watson tedy vlastně nic neprokázal. A pak tu samozřejmě byly etické problémy. Watson nikdy nezvrátil
Albertův podmíněný reflex strachu, takže byl experimentem
trvale negativně ovlivněn. Kromě toho nevíme, zda Albertova matka
plně souhlasila s výzkumem, což porušuje hlavní etické
principy Belmontovy zprávy.

A tohle nebyl jediný hrůzostrašný
psychologický experiment provedený na dětech
na počátku 20. století. Na konci 30. let chtěli
psycholog Wendell Johnson a jeho postgraduální studentka
Mary Tudorová z Univerzity v Iowě zjistit, jak pozitivní
a negativní zpětná vazba ovlivňuje u dětí učení jazyka. Rozhodli se k přímému testu.

Dávali dětem pozitivní a negativní
zpětnou vazbu týkající se poruch řeči. To možná nezní tak zle,
ale tento experiment je dnes z dobrého důvodu
znám jako "Monster Study". Tudorová řekla 22 dětem ze sirotčince, že podstoupí řečovou terapii
a rozdělila je do dvou skupin. Deset dětí, pět v každé skupině,
mělo počáteční projevy koktavosti. V obou skupinách
ale byly i děti bez vady řeči. Dětem z jedné skupiny bylo řečeno,
že netrpí koktavostí.

Dostávaly pozitivní zpětnou vazbu:
že překonají řečové obtíže a že by měly ignorovat kohokoli,
kdo by jejich mluvení kritizoval. Mezitím bylo druhé skupině řečeno,
že koktají a že dokud nebudou mluvit správně,
nemají mluvit vůbec. Jak si asi dokážete představit,
nedopadlo to moc dobře. Povzbuzení a kritika neměly
na jejich koktání velký vliv, ale rozdílná zpětná vazba
měla obrovský dopad na jejich sebeúctu. Děti s řečovými obtížemi a pozitivní
zpětnou vazbou nepřestaly koktat, ale při mluvení byly
mnohem sebejistější, zatímco děti s negativní
zpětnou vazbou byly nesmělé, rozpačité a frustrované,
ať už koktaly či ne.

Pro tuto skupinu dětí
byl tedy tento výzkum dost poškozující. Jakožto nezletilí
nemohli dát souhlas s výzkumem a lidé z vedení sirotčince je nechránili
před možným poškozením z něj plynoucím. S dětmi nebylo po skončení projektu
zorganizováno žádné sezení a nikdo se nezajímal o to,
jak je tento výzkum ovlivnil dlouhodobě.

To vše bylo následně Belmontovou zprávou
prohlášeno za neetické. Experimenty mohou
samozřejmě poškodit i dospělé. V roce 1961 se výzkumník
z Yaleovy univerzity, Stanley Milgram, zajímal o psychologii poslušnosti. Rozhodl se zjistit,
jak budou subjekty reagovat, pokud je výzkumník bude nutit jednat
v rozporu s jejich morálkou. Tato studie je známa jako
Milgramův experiment. Zahrnuje tři role: experimentátor,
zastoupen vědcem v bílém plášti, byl autoritou.

Výzkumné osobě
byla přidělena role učitele. Poslední byla role žáka,
najatého herce, kterého ale subjekt
považoval za dalšího dobrovolníka. Žák byl poslán do samostatné místnosti, zatímco experimentátor pozoroval učitele
při zadávání úkolu žákovi přes interkom. S každou žákovou špatnou odpovědí
učitel zmáčkl tlačítko elektrošoku. Po každé špatné odpovědi
se zvýšilo napětí o 15 voltů.

Pokusné osoby věřily,
že dávají žákovi šoky, ale ve skutečnosti slyšely herce,
který předstíral bolest, stěžoval si na bolesti hrudi, křičel,
tloukl do zdi a nakonec umlkl. Experiment skončil teprve tehdy,
když učitel vyslal třikrát po sobě maximální šok 450 voltů,
nebo když odmítl pokračovat. 65% pokusných osob došlo
až k těmto nejvyšším šokům jen proto,
že jim to nakázal vědec v bílém plášti. Milgram usoudil, že lidé poslechnou
autority i v morálně pochybných situacích, a tento experiment vedl
k mnoha studiím psychologie autority.

Pokusné osoby ale skutečně věřily,
že slyší někoho pod elektrošoky, přestože jim experimentátor řekl,
že nedojde k "trvalému poškození tkání". Nechat pokusné osoby myslet si,
že možná někoho zabily, nepřispívá k jejich duševní pohodě. Účastníci ale nemohli
dát informovaný souhlas, jelikož jejich informovanost
o experimentu by ovlivnila jejich reakce. Od té doby proběhly i jiné výzkumy, které vedly lidi k domnění,
že slyší někoho vážně zraněného.

V roce 1964 byla zavražděna
Kitty Genovesová. Noviny tehdy oznámily, že vražda měla více než 30 svědků,
z nichž žádný nezavolal policii. Dnes víme,
že tato oznámení byla nepravdivá, ale po určitou dobu to vypadalo,
že tucty lidí se jen dívaly na to, jak jim někoho zavraždili
přímo před očima. V roce 1968 psychologové John Darley
a Bibb Latané z Kolumbijské univerzity přišli se způsobem, jak zjistit, proč lidé v krizové situaci nejednají,
zvláště pokud je přítomno více lidí.

Dobrovolníky z řad vysokoškoláků
rozdělili po jednom do místností, dali jim sluchátka a řekli jim, že se výzkum bude týkat
emočních problémů studentů. Všem oznámili, že budou komunikovat
s pár dalšími studenty přes interkom, aby se vyhnuli narušení soukromí
v případě osobního kontaktu. Ale ostatní "studenti"
byly ve skutečnosti nahrávky, přičemž jeden z nich se dříve zmínil,
že trpí občasnými záchvaty.

Později během experimentu
začal mít hlas potíže s mluvením a žádal o pomoc kvůli záchvatu. Výzkumníci měřili, jak dlouho potrvá,
než subjekt půjde sehnat pomoc. Zjistili, že účastníkům trvalo déle,
než zareagovali, pokud se konverzace účastnilo více lidí. Pokud subjekt věřil,
že jiní by mohli zasáhnout místo něj, bylo méně pravděpodobné,
že sám zasáhne.

Říká se tomu efekt přihlížejícího. Pochopení této reakce je důležité
pro vyšetřování zločinů a ochranu lidí tím,
že se lidé naučí jednat v krizi, namísto předpokladu,
že to za ně udělá někdo jiný. Ale stejně jako u Milgramova experimentu
i zde vyvstala etická otázka, jak tento výzkum
mohl ovlivnit subjekty po jeho skončení. Dnes by bylo složité přesvědčit komisi,
že přínosy výzkumu převažují nad riziky. Jiný výzkum měl tak negativní dopady,
že musel být předčasně ukončen.

V roce 1971 chtěl Philip Zimbardo,
profesor psychologie na Stanfordu, zjistit, jak je chování lidí ovlivňováno
jejich pozicí v různých sociálních rolích. Rozhodl se nasimulovat vězení a přidělit
dobrovolníkům role strážných a vězňů. Do výzkumu bylo pozváno
24 bílých mužů vysokoškoláků, kteří byli rozděleni na dvě skupiny,
na vězně a dozorce. Zimbardo měl funkci hlavního dozorce. Vězni byli prohledáni a dostali přidělené
identifikační číslo, aby je odlidštili. Dozorci dostali uniformy a hole a příkaz,
aby udělali cokoli pro udržení pořádku.

Dostali moc nad vězni.
A také pocit nadřazenosti. Tento výzkum měl trvat dva týdny,
ale byl odvolán po pouhých šesti dnech, neboť se podmínky
ve vězení rapidně zhoršovaly. Jeden z vězňů musel být
z výzkumu propuštěn ještě dříve, protože panikařil a byl dezorientovaný. Ostatní vězni zahájili povstání
kvůli zlému zacházení ze strany dozorců. Dozorci poté začali být útočnější,
fyzicky trestali vězně za špatné chování, například je nutili spát na betonu
nebo se svléknout.

Zimbardo došel k závěru,
že subjekty si přivlastnily své přidělené role. Vězni se stali submisivními, zatímco dozorci byli agresivní
a zneužívali svou moc nad vězni. Dnes by tento výzkum nebyl umožněn. Ve funkci hlavního dozorce bylo
pro Zimbarda nemožné zůstat nestranným. To byl závažný nedostatek,
protože se tím podílel na výsledku výzkumu. Zimbardo dovolil dozorcům zneužívat vězně,
a tím jim způsobit vážné trvalé následky. V tomto výzkumu tedy opět nebyl
brán zřetel na duševní pohodu účastníků.

Spolu se zbytkem výzkumů z tohoto výčtu, Stanfordský vězeňský experiment
by dnes byl shledán neetickým. Občasná temná minulost psychologie
ale vědcům pomohla k uvědomění si jejich zodpovědnosti
za ochranu veřejnosti a subjektů výzkumů, což je důvod, proč jsou etické standardy
důležitou součástí moderního výzkumu. Chceme porozumět lidské mysli,
ale musíme ji také chránit. S tím nám pomáhají standardy
navržené Belmontovou zprávou. Děkujeme za zhlédnutí
této epizody SciShow, kterou vám přinesli
naši sponzoři z Patreonu.

Pokud chcete náš pořad podpořit,
jděte na patreon.com/scishow. A nezapomeňte dát odběr
na youtube.com/scishow.