Udělají z vás komiksovky hrdinu?

Kolikrát jste chtěli být ve svém oblíbeném fiktivním světě? Co kdybyste byli studenti v Bradavicích a hráli famfrpál a vařili lektvary? No, dobré zprávy. Zdá se, že čtení Harryho Pottera by mohlo váš sen proměnit v realitu, a tak nějak z vás udělat kouzelníka... podvědomě. Psychologové zjistili, že čtení fikce nebo hraní videohry může mírně změnit, jak se vnímáte a jednáte, alespoň na chvíli. V jedné studii bylo 150 studentů požádáno, aby si přečetli pasáž buď Harryho Pottera a Kámen mudrců, nebo Stmívání před provedením verze testu implicitních asociací neboli IAT.



IAT je jedním z nejčastějších testů experimentální psychologie a má odhalit implicitní předpojatost, což jsou nevědomé asociace, které vznikají mezi myšlenkami. Vědci chtěli zjistit, zda se čtenáři začali zapojovat do smyšlených sociálních skupin. Bylo to takhle. Účastníci se museli rychle rozhodovat a mačkat tlačítka pro řazení slov do jedné ze dvou skupin.



V první fázi měla jedna skupina slova jako „mé“ a „moje“ a kouzelnická slova jako „kouzla“ a „lektvary“. Další skupina měla slova jako „oni“ a „jejich“ a upíří slova jako „tesáky“ a „nemrtvý“. Přečetli si pasáž a měli slova roztřídit co nejlépe. A ve druhé fázi byla slova z knihy vyměněna, takže skupina „mé“ měla upíří slova a skupina „oni“ měla kouzelnická slova.



Zní to zmateně? O to právě jde. Ten úkol vám dokáže zprvu dost zamotat hlavu. A je ještě těžší, když si váš mozek podvědomě říká, abyste dali kouzelnická nebo upíří slova do „mé“. Měřením vašeho váhání ve zlomku sekundy a tříděním chyb mohou analyzovat, jaké asociace váš mozek vytváří. Zjistilo se, že pro čtenáře Harryho Pottera bylo těžší řadit kouzelnické pojmy do skupiny „oni“, což vedlo k delším reakcím a více chybám.



U čtenářů Stmívání to bylo s upířími slovy podobné a snadněji je zařadili do skupiny „mé“. Víte, že nejste kouzelníci nebo upíři a že je to fikce, ale proč vám váš mozek po přečtení knihy říká podvědomě něco jiného? Aby ty asociace vysvětlili, autoři přišli s něčím, čemu se říká narativní kolektivně-asimilační hypotéza. Podle ní jsme psychologicky přizpůsobeni k převzetí rysů našich vysněných sociálních skupin, i když nejsou skutečné.



To vám může zlepšit náladu a pocit sounáležitosti. Ukázalo se, že fiktivní světy a postavy neovlivňují jen to, co si o sobě myslíte. Podle některých vědců můžou ovlivnit i vaše chování. Jedna studie využila virtuální realitu, aby určila, jestli být v kůži superhrdiny z vás udělá většího hrdinu ve skutečném životě. 74 účastníků bylo rozděleno do dvou skupin.



Ta první mohla zvednout ruce a vzlétnout do virtuální oblohy jako Superman, zatímco ta druhá letěla virtuální helikoptérou. Což je hustý, ale ne zas tolik. A pak dostali jeden ze dvou úkolů. Buď prozkoumat simulované město, nebo najít ztracené diabetické dítě, které se ukáže po třech minutách. Když simulace skončila a sluchátka se sundala, vědci provádějící experiment poděkovali účastníkům za jejich čas a pak na oko omylem převrhli kelímek s patnácti pery, když třídili papíry.



Každý člověk, který si nasadil Supermanův plášť, se přiřítil a zachránil situaci tím, že sebral pera, bez ohledu na jejich úkol ve hře. Vlastně všichni superhrdinové zvedli v průměru více per než kdokoliv z těch, kteří zažili let helikoptérou. A šest z pilotů helikoptéry nepomohlo vůbec.



Autoři naznačuji, že naši superhrdinové tak jednali, protože hrdinství a pomoc se jim vsugerovaly do hlav a vykolejily jejich identitu. I když experiment nikdy nezmínil slovo „superhrdina“, něco na tom, že mohli létat, donutilo lidi říct si, že mohou být občas hrdiny. Tak proč rovnou „nezachránit“ našeho experimentátora pěkně pero po peru? To, že můžeme převzít dobré vlastnosti z fiktivních situací, je pěkně super. Díky tomu cítíme sounáležitost v příbězích, které máme rádi.



Také se tím ale může změnit naše komunikace se světem. Takže když si příště budete znovu pročítat Harryho Pottera a budete se chtít stát kouzelníkem, pamatujte, že někde ve vaší mysli už jím vlastně jste. Překlad: Kara www.videacesky.cz