5 nejnebezpečnějších chemikálií na světě

Německo. 1939. V tajném bunkru
na německo-polské hranici dohlíželi nacističtí špióni
na výrobu nedávno objevené chemikálie, kterou pojmenovali Sloučenina N. Na vzduchu začala vařit, při kontaktu s vodou explodovala, její vdechnutí bylo smrtící a při rozkladu vypouštěla toxickou
kyselinu fluorovodíkovou.

Když s ní nabili
plamenomet a zapálili, hořela při teplotách kolem 2400 °C. V plánu bylo vybavit
touto látkou vojáky a použít ji k roztavení
spojeneckých bunkrů na doutnající kaši. Ale když ji nějakou dobu zkoumali,
dokonce i němečtí vojáci si řekli... Pokusy se Sloučeninou N
byly ukončeny, protože i nacisti si řekli,
že je příliš nebezpečná.

To bylo jen tak na úvod,
abyste věděli, že se budeme zabývat nejnebezpečnějšími
chemikáliemi na světě. Myslím tím věci, které vybouchnou,
když se jich dotknete. Věci tak jedovaté, že kdyby se vám byť jen
milióntina gramu dostala do nosu, zabila by vás. Věci, které vás vyřadí jen díky svému naprosto strašlivému,
ochromujícímu smradu.

A ano, i chemikálie tak strašlivé, že byly příliš šílené i pro nacisty. Překlad: Magenta
www.videacesky.cz Začněme tím, co to vlastně
Němci ve svém tajném bunkru měli. Původně plánovali
vyrobit toho 90 tun měsíčně, ale nakonec vyrobili
jen 30 tun za celou válku. To, co si tam míchali,
se jmenuje chlortrifluorid, nejdivočejší fluorační činidlo,
s jakým se lidstvo setkalo.

Fluorační činidla
rozbíjejí ostatní molekuly, aby nahradily jejich
atomy vodíku fluorem. Výsledkem je tzv.
silná exotermická reakce, v tomto případě známá
jako fluorový oheň. Manipulace s nimi
je mnohem nebezpečnější než s fluorem, což,
jak vám potvrdí kterýkoli chemik, není zrovna věta,
kterou můžete říci často. Je lepším oxidačním
činidlem než kyslík.

Oxidační činidla
při reakci berou elektrony jiným chemikáliím
a způsobují hoření. Chlortifluorid je v tom
tak dobrý, že zapálí i věci, o kterých je jasné,
že jsou nehořlavé, jako cihly, azbest nebo věci, které už jednou shořely. Oxidační činidla také
zapalují raketové palivo a i když o něm američtí vědci
chvíli uvažovali jako o palivu, rychle jim došlo,
že to není dobrý nápad.

Když se v 50. letech
američtí vědci pokusili chlortrifluorid poprvé převézt, ocelová cisterna praskla
a celý náklad se vylil. Hořel za takových teplot,
že propálil beton a poté i metr hlíny
a štěrku pod ním. Očitý svědek událost popsal slovy: "Beton hořel!"

Chlortifluorid se stále vyrábí
a používají ho výrobci polovodičů k čištění vybavení.
Až na doraz. Dobrá zpráva je,
že je možné ho bezpečně skladovat v obyčejném ocelovém sudu,
pokud je vzduchotěsný a pokud jste velmi opatrní,
protože neustále spaluje izolaci sudu i tehdy, je-li vyroben
z nereaktivního kovového fluoridu. Nereaktivní je slovo, které u další
chemikálie potřebovat nebudeme. Azidoazide azide.

Nejexplozivnější
sloučenina, jaká kdy byla vytvořena. Tahle netýkavka patří
do skupiny chemikálií zvaných energetické materiály
s vysokým obsahem dusíku a dělá všechno pro to,
aby ji všichni nechali na pokoji. Dva atomy dusíku tvoří
jednu z nejsilnějších vazeb na světě. Jejich elektrony tvoří
extrémně silnou trojitou vazbu, která se dá obvykle rozbít jen tak,
že do molekuly uhodí blesk. Pevnost této vazby způsobuje,
že srazí-li se dva atomy dusíku, uvolní obrovské množství energie.

Takže když se podíváte
na molekulu AA, protože azidoazide azide
je moc těžké, můžete vidět, jak to s ním je.
Má 14 atomů dusíku a kvůli struktuře molekuly
nemá ani jeden trojitou vazbu. Namísto toho zůstávají
ve vysokoenergetické volné vazbě a touží se dostat
do pevnějšího stavu, přičemž uvolní
velké množství energie. Výsledkem je,
že je AA vysoce reaktivní a zatraceně explozivní.

A jak je vlastně tahle
látka citlivá? Těžko říct, protože je tak citlivá,
že se nedá změřit ani její citlivost. Skupina německých
vědců ji vyrobila v roce 2010 s pomocí Američanů s cílem vytvořit
vysokoenergetickou sloučeninu. A jejich první zpráva
o této látce zněla, cituji: "Citlivost C2N14 je mimo
naše možnosti měření. I nejmenší možné hodnoty
při testu otřesů a tření vedly k výbuchu."

Tady je seznam věcí, které způsobí,
že azidoazide azide exploduje: pohyb, dotyk,
rozpuštění v kapalině, ponechání bez povšimnutí
na skleněné misce, vystavení světlu,
vystavení rentgenovým paprskům, vložení do spektrometru,
zapnutí spektrometru a moje oblíbené:
ABSOLUTNĚ NIC. Měli ji v otřesuvzdorné schránce
v temné, izolované místnosti, a stejně vybouchla.


Asi o ní někdo řekl něco nehezkého A ona na to... Někteří z vědců, kteří ji vyrobili,
ji popsali jako "vzrušující objev". Kdybych s AA pracoval já
a každé ráno zjistil, že mám pořád všechny prsty, to by byl vzrušující objev. Teď si popovídejme
o dimethylkadmiu. To je organokovová
sloučenina, což znamená, že má molekulu,
v níž se uhlík navázal na kov.

V tomto případě je tím kovem kadmium, které umí být dost
nepříjemné samo o sobě. Doteď jsme tu měli
chemikálie, které vybuchují nebo hoří neuhasitelným žárem. Dimethylkadmium
tohle všechno umí taky, ale nebezpečné
je kvůli něčemu jinému. Je to bez diskuzí ta nejtoxičtější
chemikálie na světě.

Má jak akutní,
tak i dlouhodobý účinek, což znamená,
že vás zabije teď i potom. Poprvé ji připravil průkopník
metaloorganické chemie Erich Krause, samozřejmě Němec,
v roce 1917. Pro představu, jak mu to šlo,
zemřel ve své laboratoři ve věku 37 let poté,
co omylem vdechl chlor. Předtím ale stihl oznámit
svůj objev dimethylkadmia. Při vdechnutí je okamžitě
vstřebáno do krevního řečiště, kde funguje jako šofér
pro toxické složky kadmia, které rozveze po vašem těle.

Efektivně využije váš krevní oběh
a zasáhne nejvíce prokrvené orgány jako plíce, ledviny a játra. Vytvoří sloučeniny, které vyrvou
elektrony z atomů vašich buněk. Ale i když přežijete první hodiny
po vystavení dimethykadmiu, ještě nejásejte,
protože je také vysoce karcinogenní takže vás naschvál
zabije i rakovinou.

Takhle věc je tak účinná,
že rozptýlení i pár milióntin gramu na krychlový metr vzduchu
překračuje povolené limity. Takže kdybyste ji rozlili,
jak to máte uklidit? Vodou? Když zreaguje s vodou,
produkuje spoustu tepla a spoustu plynného vodíku,
který je hořlavý. Takže ve vodě exploduje. Co takhle to zamést? Třením se vznítí.

Tak co zkusit počkat, až se rozloží? To sice udělá, ale vytvoří krustu
z peroxidu dimethylkadmia, což je citlivá výbušnina, takže stačí krok
a vyletíte do povětří. A aby toho nebylo málo,
tato sloučenina má zápach, popisovaný jako nechutný,
nepříjemný, kovový a protivný. Ale to je nic ve srovnání s naší
další chemikálií, thioacetonem. Ta nevybuchuje, nic nezapálí,
ani vám nezpůsobí rakovinu.

Ve srovnání s ostatními
je jako neškodný plyšový králíček. Kdyby ten králíček pekelně páchl. Thioaceton totiž vyhrává cenu
za nejsmradlavější chemikálii. Thiol je organická sloučenina, v níž je atom uhlíku
vázán na síru a vodík. A všechny jsou strašné. Skunkovi stačí dva druhy
thiolů na to, abyste slzeli, ale nejvíce sirnatých
sloučenin vytváří hnijící maso, což je důvod, proč ho
chceme snadno rozpoznat a vědět, že moc dobře nevoní.

Ale pokud jde o zápachy, thioaceton
vyhrává krajně nevábně vonící dort. Jedinou kapku této látky
okamžitě ucítíte na půl kilometru. V 60. letech zkumavka s touto
látkou spadla v laboratoři z police a lidem vzdáleným
200 metrů se obracel žaludek. Ale nejlepší příklad
tiché a smrtící síly thioacetonu pochází z německého
města Freiburg, kde v roce 1889 chemici z továrny
na mýdlo údajně pracovali na větší molekule,
zvané trithioaceton, která se používá jako
dochucovadlo a aroma.

Když molekulu rozbili na thioaceton,
pracovníkům se dělalo nevolno a v sousedství byly zaznamenány
případy samovolného zvracení, což vedlo k evakuaci celého města. Je toho ještě mnoho, co se můžeme
naučit o thioacetonu a thiolech obecně, ale vědci se do toho
pochopitelně moc nehrnou.

A nakonec je tu
nejsilnější žíravina na světě. Njenebezpečnější kyselina
jakou kdy lidstvo vynalezlo. Kyselina fluorantimoničná.
Protože seznam nebezpečných chemikálií by byl neúplný bez superkyseliny. Co dělá kyselinu kyselinou
je její schopnost darovat proton jiné blízké molekule. Ale tento proton je jen atom
vodíku bez elektronu. Tento proces se nazývá protonace.

Sílu kyseliny určuje,
jak ochotně daruje tento proton. Slabé kyselině, třeba kyselině octové,
která je vlastně neředěnou formou octa, se do protonace moc nechce.
Většina protonů bude jen tak sedět. Ale silná kyselina,
například kyselina sírová, bude protony
střílet jako petardy o Silvestru. A pokud si ze Sloučeniny N
pamatujete, jak šílený je fluor, tak kyselina fluorantimoničná
je 10 biliardkrát silnější než kyselina sírová.

Tahle molekula jen čeká na to,
až se rozletí na kusy. Jakmile přijde o atomy vodíku,
zbývající atomy fluoru a druhého prvku, antimonu, se prožerou
čímkoli, co je kolem. Urvou elektrony okolních
molekul a nechají za sebou jen organický sajrajt. Obzvláště veselý je fakt,
že fluor se rád váže na vápník, takže když se kyselina prožere
měkkou tkání vaší kůže a svalů, fluor se pak propálí
i skrze vaše kosti.

Jeidný způsob jak uchovávat
kyselinu fluorantimoničnou je v teflonových sudech. Teflon drží pohromadě díky
fluorouhlíkovým vazbám, což jsou nejsilnější
vazby v organické chemii. O této kyselině víme velmi málo,
protože je těžké s ní experimentovat. Nemůžete ji dát
do stříkačky ani na sklíčko, proleptá se sklem jako
by to byla cukrová vata. Nemůžete ji dát pod digestoř,
protože rozleptá i tu digestoř.

Můžete se na ni jenom dívat, ideálně z velké dálky. Děkuji, že jste sledovali tuhle
obzvláště nebezpečnou SciShow, obzvláště děkuji
odběratelům ze subbable.com, kteří nám pomohli
vytvořit tento pořad. Chcete-li vědět, jak nás
podpořit, běžte na subbable.com. A jestli chcete být chytřejší,
běžte na youtube.com/SciShow a odebírejte.