Apollo 11Spacedock
9
Nedávné padesáté výročí přistání na Měsíci přimělo tvůrce Spacedocku vytvořit speciální prodlouženou epizodu, zaměřenou na legendární Apollo 11.
Poznámky:
Sojourn – fanouškovský scfi-fi pořad, úzce propjojený s tvůrci Spacedocku
Hypergolické palivo – palivo, u kterého vzniká hoření smícháním dvou chemikálií, pro raketovou technologii nejčastěji kombinace hydrazinu s kapalným oxidem dusičitým
APS – zkratka pro systém modulů výdechového pohonu
CSM – zkratka pro velitelský a servisní modul
Subsystém vody s glykolem – sloužil modulu k produkci a distribuci chladiva
LEM – zkratka pro modul lunární výpravy
RCS – zkratka pro systém reakční kontroly
Přepis titulků
Ahoj, tady Daniel ze Spacedocku.
Dnes uplynulo 50 let od startu Apollo 11, 16. července 1969. K uctění tohoto
velmi důležitého okamžiku lidské historie jsme vytvořili prodloužený díl. Tento úžasný scénář sepsal
vědecký poradce Sojournu, Gabriel Fonseca, jakožto profesionál a člověk,
který ví, o čem mluví. Sledujte jeho Twitter a doufám,
že si užijete dnešní epizodu. "Malý krok pro člověka,
ale obrovský skok pro lidstvo."
Neil Armstrong V roce 1957, během vrcholu studené války, lidstvo poprvé vyslalo na oběžnou dráhu umělý předmět. Sputnik 1. Jeho vypuštění se stalo počátkem souboje schopností a technické vynalézavosti mezi Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy, který potrvá další dvě dekády. Vesmírný závod. Po úspěšném vypuštění prvního umělého satelitu Sovětský svaz rychle dosáhl dalších mezníků.
Vypuštění prvního savce, Lajky, pouhé měsíce po Sputniku 1. První oblet Měsíce sondou Lunar 1 v roce 1959. A 12. dubna 1961 se Jurij Alexejevič Gagarin stal prvním člověkem ve vesmíru, který dokončil orbitální let před návratem na Zemi. Aby Spojené státy nezůstaly pozadu, následovaly sovětské vypuštění s vlastním satelitem, Explorerem 1.
Ale s každým úspěšným americkým krokem udělal Sovětský svaz dva vlastní. Tak vznikla nerovnost mezi americkou a sovětskou technologií, která vyvolala znepokojení u americké populace. A během prezidentských voleb v roce 1960 přislíbil kandidát demokratů uzavření této "raketové mezery". Po převzetí úřadu v lednu 1961 John F.
Kennedy uviděl první návrhy nového vesmírného programu s posádkou, zhotovené nedávno založeným Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku. Projekt Apollo. Kennedy váhal se schválením kvůli velikosti nákladů, ale dopad Gagarinova letu nešlo přehlížet. Požádal viceprezidenta, L. B. Johnsona, aby prošetřil, co bude zapotřebí, aby Amerika dohnala Sověty. Odpověď byla jasná. Přistání posádky na Měsíci bylo dost vzdálené na to, aby ho USA mohly dosáhnout před SSSR.
25. května 1961 oznámil Kennedy před Kongresem svůj úmysl dosažení Měsíce ještě před koncem dekády. K dosažení tak monumentálního cíle bylo nutné vyvinout vesmírné plavidlo. Stejně tak nosič nevídané velikosti, který by vynesl loď na nízkou oběžnou dráhu. Inženýři a konstruktéři NASA strávili následující rok rozborem různých přístupů pro lidské přistání na Měsíci bezpečnou, rychlou a ekonomickou cestou, než přišli s profilem, jak dosáhnout oběžné dráhy Měsíce. K splnění mise sestavili dvě plavidla.
Velící servisní modul a lunární výpravný modul, které vypustí pomocí nosičů nevídané velikosti, síly a nosné kapacity. Saturn V. První stupeň nosiče Saturn V, známý jako S-1C, měl výšku 42 metrů a průměr působivých 10 metrů. Dokázal produkovat ohromující sílu 33 400 kilonewtonů. Pohánělo jej 5 motorů Rocketdyne F1 na kerosin a tekutý kyslík. 4 vnější motory byly vybaveny hydraulickým ovládáním, které umožňovaly lepší ovládání rakety během fáze stoupání do 67 kilometrů.
Saturn V při startu dosahoval zrychlení 1,25 G, ale kvůli rapidní spotřebě paliva, která tvořila 3/4 hmotnosti rakety, se akcelerace blížila téměř 4 G. Tehdy by se středový motor vypnul, aby předešel extrémní akceleraci. V čase 168 sekund po startu a s rychlostí přes 2 700 m/s, po vyhoření všech motorů osm malých zpětných raket na pevné palivo, umístěných ve dvojicích na čtyřech motorových kapotách, je zažehnuto v tandemu s výbušnými šrouby a oddělí S-1C od zbytku sestavy Saturnu V.
Po oddělení mezistupňového prstenu se zažehly motory druhého stupně. S výškou 24,9 metru a 10 metry v průměru měl stupeň S-II také 5 motorů v pětibodové konfiguraci. Vnější 4 motory byly kloubové, ale oproti S-1C spalovaly čistě kryogenní palivo. Tekutý vodík i kyslík poháněl vysoce efektivní motory Rocketdyne J2, produkující sílu 4400 kilonewtonů, která vynesla sestavu a náklad Saturnu V do výšky 185 kilometrů, 1505 kilometrů od místa startu, s rychlostí kolem 6 940 m/s.
Palivo spálily za 367 sekund. Během hoření druhého stupně Saturn měnil předprogramovanou trajektorii na dynamicky počítanou. Výpočetní jednotka řídila nejefektivnější letový plán k parkovací dráze. Když druhý stupeň vyhořel a přiblížil se únikové rychlosti na 1 km/s, naskočil třetí stupeň.
Spustily se 3 oddělovací motory v tandemu s výbušnými šrouby, oddělily 17,8 metru vysoký a 6,6 metru široký stupeň S-IV B od vyprázdněného S-II, načež se zažehl jediný motor Rocketdyne J2, dokud se nedosáhlo orbitální rychlosti. Oproti předchozím stupňům byl motor S-IV B navržen pro opakované zažehnutí, čímž umožnil raketě provést lunární přesun z parkovacího orbitu, namísto přístupu přímou cestou. Tím se nejen značně rozšířilo startovací okno, ale projektanti mohli zkontrolovat i nominální hodnoty systémů před cestou.
S-IV B měl také dva moduly systému výdechového pohonu na hypergolické palivo, které se zažehly před hlavním motorem pro přípravu pohonu. APS také umožňoval řízení polohy ve třech osách, využívaný pro udržování polohy během translunárních manévrů. K ovládání nesl S-IV B počítač pro nosné prostředky, vyrobený firmou IBM. S operační pamětí 32 kilobytů kontroloval všechny aspekty letu, dokud S-IV B nedoručila náklad.
Poté počítač nastavil kolizní kurz s Měsícem. Po translunárním vyhoření a oddělení krytů lunárního modulu byl CSM nastaven k provedení pozičního dokovacího manévru, kdy provedl přetočení o 180 stupňů, připevnil se k velitelskému modulu, aby se poté mohl jemně odpojit. Tak se sestavila vesmírná loď Apollo. S výškou 7,5 metru a průměrem 3,9 metru obsahoval servisní modul vše potřebné k udržení tří astronautů naživu po dobu téměř desetidenní mise.
Po navedení na translunární trajektorii použilo Apollo hlavní servisní motor k provedení zachycení a později odletového hoření z měsíčního orbitu. Coby hlavní pohonný systém modulu sloužil motor Aerojet-General AJ10-137, který produkoval sílu až 91 kilonewtonů. Více než dvojnásobek tahu, nezbytného k splnění mise. Motor byl původně nastavován pro vzlet modulu z měsíčního povrchu, dříve než byl koncem roku 1962 vybrán letový profil setkání na oběžné dráze Měsíce.
Použití skladného raketového paliva umožnilo zažehnout motor dle potřeby a bez obav z odpařování jako u kryogenních paliv, užívaných v horních stupních Saturnu V. Tyto vlastnosti zajišťovaly spolehlivost pro návratovou trajektorii od Měsíce po uplynutí pětidenního času mise. Doplňkem hlavního pohonného systému byl modulový systém reakční kontroly, který poskytoval plnou šestiosou rotační a poziční kontrolu díky sestavě 16 trysek společnosti Marquardt R-4D s oxidem dusičitým a monomethylhydrazinovým palivem, rozmístěných v blocích po čtyřech, s odstupem 90 stupňů podél obvodu CSM.
Každý motor dokázal vyvinout tah 440 Newtonů. Tato souprava byla klíčem k provedení komplexních transpozičních spojovacích a vyzvedávacích manévrů při setkání na oběžné dráze Měsíce. Pro zachycení lunárního modulu po přistání a umožnění řízení trajektorie během translunární fáze zajišťovaly napájení servisního velitelského modulu tři palivové články, které smíchávaly kyslík a vodík k výrobě elektřiny a pitné vody pro potřeby astronautů.
Články byly značně nadpočetné. Pokud by dva selhaly, mise mohla být bezpečně přerušena s užitím posledního článku. Navíc tu byly 3 obnovitelné baterie, které u dalších CSM rozšířila extra baterie s kapacitou 400 ampérhodin.
Ta umožňovala napájet velitelský modul v rozpětí 5 až 10 hodin v případě úplného selhání článků. Z mnoha systémů, instalovaných na CSM, byl zřejmě nejdůležitější systém podpory života, který zajišťoval dýchatelné prostředí, vodu, nakládání s odpadem a udržovalo snesitelnou teplotu v prostoru pro posádku za použití dvou radiátorů o rozměrech 2,9 m² u spodku servisního modulu. Šlo o pět podsystémů: Kyslík, tlakový okruh, voda, ventilace po přistání a subsystém vody s glykolem.
Kabelový konektor spojoval servisní systémy s velitelským modulem, domovem tří astronautů, který využíval vymoženosti servisního modulu. Při tvaru zkráceného kuželu s výškou 3,23 metru a průměrem 3,91 metru byl velitelský modul navržen ke zpomalení a jemnému přistání se třemi pasažéry od měsíční trajektorie po bezpečné přistání v Atlantiku. Na spodku modulu byl tepelný štít s tloušťkou v rozmezí od 1,3 centimetru do 5,1 centimetru.
Byl sestaven z 1400 kilogramů fenolové pryskyřice s formaldehydem. Kabina posádky, která byla domovem 3 astronautů, nabízela 5,9 krychlových metrů obytného prostoru, měla 3 lehátka, kontrolní panely lodi a všechna potřebná zařízení, rozdělená do 6 vnitřních segmentů. Zvláštní pozornost zasluhuje navigační sekce s řídícím počítačem, sestaveným nástrojovou laboratoří MIT, jedním z prvních digitálních počítačů s uzavřeným okruhem.
Tento revoluční stroj dokázal zvládnout téměř všechny letové operace pro letovou misi Apollo. K umožnění měsíčního přistání byla využita třetí část lodi Apollo. Lunární modul. Navržený s jediným účelem, přepravit dva pasažéry z oběžné dráhy na povrch. Jeho dvoustupňový design nebyl nijak omezen aerodynamikou, díky čemuž vzniklo dosud nevídané plavidlo. Když počítač a pilot lunárního modulu spustili LEM, odpojil se od servisního modulu a zažehl deorbitální hoření prvního motoru.
S výškou 3,29 metru a váhou 10,3 tuny včetně paliva byl sestupový modul ovládán pohonným sestupovým systémem společnosti TRW, známým pod zkratkou DPS. Brzdný hyperbolický motor s maximálním tahem 45 kilonewtonů dokázal brzdit v rozmezí 10 % až 60 % plného tahu. Tento kontrolovaný rozsah byl nutný pro bezpečné přistání na povrchu Měsíce. I když bylo místo přistání vybráno dávno před letem, astronauti museli zvolit přesný bod manuálně, aby se vyhnuli balvanům, svahům a nebezpečnému terénu.
Mezi čtyřmi přistávacími nohami hlavního trupu ve tvaru osmihranného hranolu byly čtyři modulární oddíly, ve kterých se ukládalo vybavení dle potřeb mise. Od rozšířených zásob, umístitelných kamer pro natáčení prvních měsíčních kroků, věděckého vybavení a u pozdějších misí Apollo i samostatný lunární Rover, čtyřkolové elektrické vozidlo s kapacitou baterií na maximálně 92 kilometrů. Během pobytu na povrchu Měsíce astronauti přežívali ve vzestupovém modulu.
S výškou 2,83 metru a 4,5 m³ obyvatelného prostoru měl dost zásob na pobyt v délce 48 hodin, u dalších misí rozšířený na 72 hodin. Když výprava skončila, vzletový modul zažehl pohonný systém s motorem Bell Aerosystems, produkující sílu 16 kilonewtonů, a vyslal modul na měsíční oběžnou dráhu, kde se s využitím systému RCS setkal s čekajícím CSM.
Přistál, přeložila se posádka a sebrané vzorky a následně byl odhozen před návratem CSM na Zemi. Vývoj programu Apollo byl náročný a komplikovaný. Od prvotních potíží na rýsovacích prknech přes tragický požár, který usmrtil 3 astronauty během testu pro Apollo 1, po nutnost zdolání technických výzev a termín dokončení, stanovený Kennedym. Program Apollo symbolizuje, čeho dokážou lidé dosáhnout pomocí spolupráce, nehledě na nepřízeň osudu.
Mezi roky 1966 až 1969 testovala NASA své vybavení blíž a blíž k určenému cíli. Apollo 7 bylo první misí s posádkou ve vesmíru, Apollo 8 provedlo přelet kolem Měsíce a Apollo 9 a 10 testovalo finální vybavení v přípravách na skutečný cíl. Dne 16. července 1969 Michael Collins, Edwin "Buzz" Aldrin a Neil Armstrong nastoupili do šestého Saturnu V s posádkou na mysu Canaveral.
O čtyři dny později, 20. července 1969, zatímco je sledovalo půl miliardy lidí po celém světě a bezpočet dalších u rádia, sestoupil Neil Armstrong z lunárního modulu a stal se prvním člověkem, který vstoupil na cizí svět. Brzy ho následoval i kolega Aldrin. Po splnění svých bezodkladných úkolů astronauti přečetli malou plaketu, připevněnou k nohám modulu v Moři klidu, aby všichni slyšeli její slova. "Zde lidé z planety Země poprvé vstoupili na Měsíc.
Červenec 1969. Přišli jsme v míru za celé lidstvo. V 50 letech od prvního měsíčního přistání zůstává 12 astronautů programu Apollo jedinými lidmi, kteří vkročili na mimozemský svět. Měsíc stále vyčkává na náš návrat. Během těchto 50 let vyslalo lidstvo sondy ještě dále do naší sluneční soustavy. Každá dosáhla dále než ta předchozí, dívaly se hlouběji do nebes a objevily tisíce cizích světů.
Mnoho z nich se může podobat domovu. A během těchto 50 let lidstvo společnou prací vytvořilo pevné vesmírné stanoviště, obíhající náš domov šestnáctkrát denně. Stovky a stovky hodin práce tisíců lidí umožnily technologické průlomy nedávné minulosti. Každý jednotlivý úspěch od té doby je malým krůčkem k dalšímu obrovskému skoku pro lidstvo. Překlad: L1ght www.videacesky.cz
Neil Armstrong V roce 1957, během vrcholu studené války, lidstvo poprvé vyslalo na oběžnou dráhu umělý předmět. Sputnik 1. Jeho vypuštění se stalo počátkem souboje schopností a technické vynalézavosti mezi Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy, který potrvá další dvě dekády. Vesmírný závod. Po úspěšném vypuštění prvního umělého satelitu Sovětský svaz rychle dosáhl dalších mezníků.
Vypuštění prvního savce, Lajky, pouhé měsíce po Sputniku 1. První oblet Měsíce sondou Lunar 1 v roce 1959. A 12. dubna 1961 se Jurij Alexejevič Gagarin stal prvním člověkem ve vesmíru, který dokončil orbitální let před návratem na Zemi. Aby Spojené státy nezůstaly pozadu, následovaly sovětské vypuštění s vlastním satelitem, Explorerem 1.
Ale s každým úspěšným americkým krokem udělal Sovětský svaz dva vlastní. Tak vznikla nerovnost mezi americkou a sovětskou technologií, která vyvolala znepokojení u americké populace. A během prezidentských voleb v roce 1960 přislíbil kandidát demokratů uzavření této "raketové mezery". Po převzetí úřadu v lednu 1961 John F.
Kennedy uviděl první návrhy nového vesmírného programu s posádkou, zhotovené nedávno založeným Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku. Projekt Apollo. Kennedy váhal se schválením kvůli velikosti nákladů, ale dopad Gagarinova letu nešlo přehlížet. Požádal viceprezidenta, L. B. Johnsona, aby prošetřil, co bude zapotřebí, aby Amerika dohnala Sověty. Odpověď byla jasná. Přistání posádky na Měsíci bylo dost vzdálené na to, aby ho USA mohly dosáhnout před SSSR.
25. května 1961 oznámil Kennedy před Kongresem svůj úmysl dosažení Měsíce ještě před koncem dekády. K dosažení tak monumentálního cíle bylo nutné vyvinout vesmírné plavidlo. Stejně tak nosič nevídané velikosti, který by vynesl loď na nízkou oběžnou dráhu. Inženýři a konstruktéři NASA strávili následující rok rozborem různých přístupů pro lidské přistání na Měsíci bezpečnou, rychlou a ekonomickou cestou, než přišli s profilem, jak dosáhnout oběžné dráhy Měsíce. K splnění mise sestavili dvě plavidla.
Velící servisní modul a lunární výpravný modul, které vypustí pomocí nosičů nevídané velikosti, síly a nosné kapacity. Saturn V. První stupeň nosiče Saturn V, známý jako S-1C, měl výšku 42 metrů a průměr působivých 10 metrů. Dokázal produkovat ohromující sílu 33 400 kilonewtonů. Pohánělo jej 5 motorů Rocketdyne F1 na kerosin a tekutý kyslík. 4 vnější motory byly vybaveny hydraulickým ovládáním, které umožňovaly lepší ovládání rakety během fáze stoupání do 67 kilometrů.
Saturn V při startu dosahoval zrychlení 1,25 G, ale kvůli rapidní spotřebě paliva, která tvořila 3/4 hmotnosti rakety, se akcelerace blížila téměř 4 G. Tehdy by se středový motor vypnul, aby předešel extrémní akceleraci. V čase 168 sekund po startu a s rychlostí přes 2 700 m/s, po vyhoření všech motorů osm malých zpětných raket na pevné palivo, umístěných ve dvojicích na čtyřech motorových kapotách, je zažehnuto v tandemu s výbušnými šrouby a oddělí S-1C od zbytku sestavy Saturnu V.
Po oddělení mezistupňového prstenu se zažehly motory druhého stupně. S výškou 24,9 metru a 10 metry v průměru měl stupeň S-II také 5 motorů v pětibodové konfiguraci. Vnější 4 motory byly kloubové, ale oproti S-1C spalovaly čistě kryogenní palivo. Tekutý vodík i kyslík poháněl vysoce efektivní motory Rocketdyne J2, produkující sílu 4400 kilonewtonů, která vynesla sestavu a náklad Saturnu V do výšky 185 kilometrů, 1505 kilometrů od místa startu, s rychlostí kolem 6 940 m/s.
Palivo spálily za 367 sekund. Během hoření druhého stupně Saturn měnil předprogramovanou trajektorii na dynamicky počítanou. Výpočetní jednotka řídila nejefektivnější letový plán k parkovací dráze. Když druhý stupeň vyhořel a přiblížil se únikové rychlosti na 1 km/s, naskočil třetí stupeň.
Spustily se 3 oddělovací motory v tandemu s výbušnými šrouby, oddělily 17,8 metru vysoký a 6,6 metru široký stupeň S-IV B od vyprázdněného S-II, načež se zažehl jediný motor Rocketdyne J2, dokud se nedosáhlo orbitální rychlosti. Oproti předchozím stupňům byl motor S-IV B navržen pro opakované zažehnutí, čímž umožnil raketě provést lunární přesun z parkovacího orbitu, namísto přístupu přímou cestou. Tím se nejen značně rozšířilo startovací okno, ale projektanti mohli zkontrolovat i nominální hodnoty systémů před cestou.
S-IV B měl také dva moduly systému výdechového pohonu na hypergolické palivo, které se zažehly před hlavním motorem pro přípravu pohonu. APS také umožňoval řízení polohy ve třech osách, využívaný pro udržování polohy během translunárních manévrů. K ovládání nesl S-IV B počítač pro nosné prostředky, vyrobený firmou IBM. S operační pamětí 32 kilobytů kontroloval všechny aspekty letu, dokud S-IV B nedoručila náklad.
Poté počítač nastavil kolizní kurz s Měsícem. Po translunárním vyhoření a oddělení krytů lunárního modulu byl CSM nastaven k provedení pozičního dokovacího manévru, kdy provedl přetočení o 180 stupňů, připevnil se k velitelskému modulu, aby se poté mohl jemně odpojit. Tak se sestavila vesmírná loď Apollo. S výškou 7,5 metru a průměrem 3,9 metru obsahoval servisní modul vše potřebné k udržení tří astronautů naživu po dobu téměř desetidenní mise.
Po navedení na translunární trajektorii použilo Apollo hlavní servisní motor k provedení zachycení a později odletového hoření z měsíčního orbitu. Coby hlavní pohonný systém modulu sloužil motor Aerojet-General AJ10-137, který produkoval sílu až 91 kilonewtonů. Více než dvojnásobek tahu, nezbytného k splnění mise. Motor byl původně nastavován pro vzlet modulu z měsíčního povrchu, dříve než byl koncem roku 1962 vybrán letový profil setkání na oběžné dráze Měsíce.
Použití skladného raketového paliva umožnilo zažehnout motor dle potřeby a bez obav z odpařování jako u kryogenních paliv, užívaných v horních stupních Saturnu V. Tyto vlastnosti zajišťovaly spolehlivost pro návratovou trajektorii od Měsíce po uplynutí pětidenního času mise. Doplňkem hlavního pohonného systému byl modulový systém reakční kontroly, který poskytoval plnou šestiosou rotační a poziční kontrolu díky sestavě 16 trysek společnosti Marquardt R-4D s oxidem dusičitým a monomethylhydrazinovým palivem, rozmístěných v blocích po čtyřech, s odstupem 90 stupňů podél obvodu CSM.
Každý motor dokázal vyvinout tah 440 Newtonů. Tato souprava byla klíčem k provedení komplexních transpozičních spojovacích a vyzvedávacích manévrů při setkání na oběžné dráze Měsíce. Pro zachycení lunárního modulu po přistání a umožnění řízení trajektorie během translunární fáze zajišťovaly napájení servisního velitelského modulu tři palivové články, které smíchávaly kyslík a vodík k výrobě elektřiny a pitné vody pro potřeby astronautů.
Články byly značně nadpočetné. Pokud by dva selhaly, mise mohla být bezpečně přerušena s užitím posledního článku. Navíc tu byly 3 obnovitelné baterie, které u dalších CSM rozšířila extra baterie s kapacitou 400 ampérhodin.
Ta umožňovala napájet velitelský modul v rozpětí 5 až 10 hodin v případě úplného selhání článků. Z mnoha systémů, instalovaných na CSM, byl zřejmě nejdůležitější systém podpory života, který zajišťoval dýchatelné prostředí, vodu, nakládání s odpadem a udržovalo snesitelnou teplotu v prostoru pro posádku za použití dvou radiátorů o rozměrech 2,9 m² u spodku servisního modulu. Šlo o pět podsystémů: Kyslík, tlakový okruh, voda, ventilace po přistání a subsystém vody s glykolem.
Kabelový konektor spojoval servisní systémy s velitelským modulem, domovem tří astronautů, který využíval vymoženosti servisního modulu. Při tvaru zkráceného kuželu s výškou 3,23 metru a průměrem 3,91 metru byl velitelský modul navržen ke zpomalení a jemnému přistání se třemi pasažéry od měsíční trajektorie po bezpečné přistání v Atlantiku. Na spodku modulu byl tepelný štít s tloušťkou v rozmezí od 1,3 centimetru do 5,1 centimetru.
Byl sestaven z 1400 kilogramů fenolové pryskyřice s formaldehydem. Kabina posádky, která byla domovem 3 astronautů, nabízela 5,9 krychlových metrů obytného prostoru, měla 3 lehátka, kontrolní panely lodi a všechna potřebná zařízení, rozdělená do 6 vnitřních segmentů. Zvláštní pozornost zasluhuje navigační sekce s řídícím počítačem, sestaveným nástrojovou laboratoří MIT, jedním z prvních digitálních počítačů s uzavřeným okruhem.
Tento revoluční stroj dokázal zvládnout téměř všechny letové operace pro letovou misi Apollo. K umožnění měsíčního přistání byla využita třetí část lodi Apollo. Lunární modul. Navržený s jediným účelem, přepravit dva pasažéry z oběžné dráhy na povrch. Jeho dvoustupňový design nebyl nijak omezen aerodynamikou, díky čemuž vzniklo dosud nevídané plavidlo. Když počítač a pilot lunárního modulu spustili LEM, odpojil se od servisního modulu a zažehl deorbitální hoření prvního motoru.
S výškou 3,29 metru a váhou 10,3 tuny včetně paliva byl sestupový modul ovládán pohonným sestupovým systémem společnosti TRW, známým pod zkratkou DPS. Brzdný hyperbolický motor s maximálním tahem 45 kilonewtonů dokázal brzdit v rozmezí 10 % až 60 % plného tahu. Tento kontrolovaný rozsah byl nutný pro bezpečné přistání na povrchu Měsíce. I když bylo místo přistání vybráno dávno před letem, astronauti museli zvolit přesný bod manuálně, aby se vyhnuli balvanům, svahům a nebezpečnému terénu.
Mezi čtyřmi přistávacími nohami hlavního trupu ve tvaru osmihranného hranolu byly čtyři modulární oddíly, ve kterých se ukládalo vybavení dle potřeb mise. Od rozšířených zásob, umístitelných kamer pro natáčení prvních měsíčních kroků, věděckého vybavení a u pozdějších misí Apollo i samostatný lunární Rover, čtyřkolové elektrické vozidlo s kapacitou baterií na maximálně 92 kilometrů. Během pobytu na povrchu Měsíce astronauti přežívali ve vzestupovém modulu.
S výškou 2,83 metru a 4,5 m³ obyvatelného prostoru měl dost zásob na pobyt v délce 48 hodin, u dalších misí rozšířený na 72 hodin. Když výprava skončila, vzletový modul zažehl pohonný systém s motorem Bell Aerosystems, produkující sílu 16 kilonewtonů, a vyslal modul na měsíční oběžnou dráhu, kde se s využitím systému RCS setkal s čekajícím CSM.
Přistál, přeložila se posádka a sebrané vzorky a následně byl odhozen před návratem CSM na Zemi. Vývoj programu Apollo byl náročný a komplikovaný. Od prvotních potíží na rýsovacích prknech přes tragický požár, který usmrtil 3 astronauty během testu pro Apollo 1, po nutnost zdolání technických výzev a termín dokončení, stanovený Kennedym. Program Apollo symbolizuje, čeho dokážou lidé dosáhnout pomocí spolupráce, nehledě na nepřízeň osudu.
Mezi roky 1966 až 1969 testovala NASA své vybavení blíž a blíž k určenému cíli. Apollo 7 bylo první misí s posádkou ve vesmíru, Apollo 8 provedlo přelet kolem Měsíce a Apollo 9 a 10 testovalo finální vybavení v přípravách na skutečný cíl. Dne 16. července 1969 Michael Collins, Edwin "Buzz" Aldrin a Neil Armstrong nastoupili do šestého Saturnu V s posádkou na mysu Canaveral.
O čtyři dny později, 20. července 1969, zatímco je sledovalo půl miliardy lidí po celém světě a bezpočet dalších u rádia, sestoupil Neil Armstrong z lunárního modulu a stal se prvním člověkem, který vstoupil na cizí svět. Brzy ho následoval i kolega Aldrin. Po splnění svých bezodkladných úkolů astronauti přečetli malou plaketu, připevněnou k nohám modulu v Moři klidu, aby všichni slyšeli její slova. "Zde lidé z planety Země poprvé vstoupili na Měsíc.
Červenec 1969. Přišli jsme v míru za celé lidstvo. V 50 letech od prvního měsíčního přistání zůstává 12 astronautů programu Apollo jedinými lidmi, kteří vkročili na mimozemský svět. Měsíc stále vyčkává na náš návrat. Během těchto 50 let vyslalo lidstvo sondy ještě dále do naší sluneční soustavy. Každá dosáhla dále než ta předchozí, dívaly se hlouběji do nebes a objevily tisíce cizích světů.
Mnoho z nich se může podobat domovu. A během těchto 50 let lidstvo společnou prací vytvořilo pevné vesmírné stanoviště, obíhající náš domov šestnáctkrát denně. Stovky a stovky hodin práce tisíců lidí umožnily technologické průlomy nedávné minulosti. Každý jednotlivý úspěch od té doby je malým krůčkem k dalšímu obrovskému skoku pro lidstvo. Překlad: L1ght www.videacesky.cz
Komentáře (5)
Vojta00101 (anonym)Odpovědět
11.08.2019 14:36:50
Nedovolil bych si zpochybňovat přistání na měsíci. Nicméně pořád mi přijde neskutečný, co bylo možný udělat s tak, na dnešní dobu, primitivní technologii.
Mikeee (anonym)Odpovědět
12.08.2019 16:08:27
Paradoxně bylo jednodušší přistát na měsíci, než tehdy natočit to na film.
Vlastně co je na tom složitého? JE to jen fyzika. Nejsložitější je na tom ten počítač, který počítal hodně věcí na ně. Ale hodně věcí se dalo udělat ručně.
Je to asi jako podívat se na zaoceánskou loď dnes, kolik má elektroniky, ale přitom dje jen o sledování hvězd v dřevěné bárce a hodně počítání - a zvládneš to taky.
L1ght (Překladatel)Odpovědět
12.08.2019 17:39:31
+MikeeePrimitivní jak v čem, z hlediska palubních přístrojů určitě (před časem jsem někde zachytil, že celá souprava Saturn V měla menší výpočetní výkon, než dnešní základní Ford Fiesta), ale třeba v použitých materiálech zas až tak propastný rozdíl nebude.
Klamem pravdu (anonym)Odpovědět
09.08.2019 15:10:12
americania na mesiaci neboli :l :D
L1ght (Překladatel)Odpovědět
09.08.2019 17:55:13
To sem teď nepleť :D