Světová mytologie: Kosmické intimčo, vajíčka, semena a vodaRychlokurz

Ahoj, já jsem Mike, toto je Crash Course Mytologie a dnes budeme mluvit o něčem, čemu se prakticky nedá vyhnout, když rozebíráte mýty o stvoření. O sexu. Tedy přesněji o sexuálním rozmnožování. Jo, bude to trochu trapné. Nepřikrývej si uši, Thóthe, budeš v pohodě. To zvládneš. Všichni to zvládneme. Všichni jsme dospělí, a navíc tu jsme všichni díky sexuálnímu rozmnožování.

Možná ne Thóth, ten se narodil z lebky boha Seta. Brr. Ale stejně dává smysl, že většina mýtů o stvoření světa často odkazuje na sexuální rozmnožování. Ale kosmické sexuální rozmnožování je trochu jiné a někdy o dost divnější než to lidské. I když samozřejmě záleží, co máte rádi. Začneme trochou latiny. Sexy latiny. Když pěstujete rostliny, musí vyklíčit ze semínka. To slovo pochází z latinského semen. I proto se někdy spermatu říká semeno. Představa růstu ze semena je logickou analogií stvoření, ale zdá se, že vícero božských tekutin je plodných, jak uvidíme v egyptském mýtu o stvoření.

V jedné z mnoha verzí toho příběhu říká bůh stvořitel: "Vyplnil jsem všechny své tužby, když jsem byl sám, než se objevil druhý, který by tady byl se mnou. Převzal jsem podobu velké duše, v níž jsem začal tvořit ještě v prvotní vodě, ve stavu netečnosti. Byl jsem to já, kdo vyplivl Šua a vykašlal Tefnut." To zní mnohem víc jako sliny, aspoň podle tohoto překladu, ale ta představa je jasnější v pozdější části mýtu, když bůh vypráví: "Když jsem třel svou pěstí, mé srdce mi vystoupilo do úst a já vyplivl Šua a vykašlal Tefnut."

Naštěstí ten mýtus není úplně explicitní ohledně toho, co ti bohové dělají, a ta anatomie je trochu zvláštní, ale máme tady boha, samotného, který plní své tužby a tře pěstí. Výsledkem toho je stvoření dvou nových postav, také bohů. Není to shakespearovská doslovnost, ale taky to není zrovna pohádka pro děti.

Všimněte si, že ten stvořitel je sám a pravděpodobně muž. To naznačuje patrilineární kulturu, protože stvoření proběhlo bez žen. Příběh stvoření Mbombem bantuského kmene Boshongo z Afriky je velice podobný, včetně vody, osamoceného stvořitele, a ještě k tomu zvracení. Dneska tu máme den tělních tekutin. Na začátku ve tmě nebylo nic než voda a Mbombo byl sám. Jednoho dne měl Mbombo strašlivé bolesti. Dávil se a namáhal, až vyzvracel slunce. Potom na vše zasvítilo světlo, žár slunce vysušil vodu, až se ukázaly černé okraje světa, černé písčiny a korály.

Ale nebylo tam nic živého. Mbombo vyzvracel měsíc a pak hvězdy. Potom měla i noc své světlo. Přesto měl Mbombo bolesti. Znovu se namáhal a vyšlo 9 živých tvorů, jako poslední přišel člověk. Opět máme osamoceného muže, který stvořil svět pomocí svého těla, a to po velkých bolestech, což je pravděpodobně analogie ženského porodu. Když jsme u bolesti, málokteré mýty jí mají více než řecký příběh o stvoření Afrodity.

V tomto mýtu je úplně všechno. Voda, genitálie, násilí, stvoření, obři v brnění, prostě celá ta děsivá směs. Toto je verze z Hésiodova Zrození bohů: "Přišel bůh nebe, který přinesl noc, a v touze po lásce natáhl se na zemi, roztáhl se do všech směrů. Jeho syn Kronos natáhl ze svého úkrytu levou ruku, pravačkou popadl obří kosu s dlouhým ostřím a rychle usekl genitálie svého otce a zahodil je za sebe, ať dopadnou kamkoli. Jejich let nebyl nadarmo, všechny kapky krve, které skanuly, přijala země a v příštích letech porodila mocné erínye a velké obry v zářícím brněním s dlouhými kopími v rukou a nymfy, které nazvali Meliady, na nekonečné zemi.

Ty genitálie, sotva je usekl svým nástrojem a odhodil je do vzdutého moře, dlouho nesly vlny. Kolem nich se vynořila bílá pěna z nesmrtelného těla a z ní vyrostla dívka. Nejprve zamířila ke svaté Kythéře a odtamtud došla na mořem omývaný Kypr. Z moře vystoupila skromná a nádherná bohyně, pod jejíma štíhlýma nohama začala růst tráva.

Bohové a lidé jí říkají Afrodita, protože vyrostla z pěny, a kytherská, protože zamířila ke Kythéře, a Kyprem zrozena, protože se narodila na mořem omývaném Kypru, a geniální, protože byla stvořena z genitálií. Už bych neměl používat slovo geniální. A tady to máme, dámy a pánové, z násilné kastrace se zrodilo slovo znamenající brilantní a vynikající a také bohyně lásky. Tedy jedna bohyně lásky.

Bylo jich daleko více, nějaké uvidíme v dílech o panteonech. Ale dost o slinách, zvracení, krvavých genitáliích a dalších děsivých věcech, které se dají chápat jako sperma. Podívejme se na druhou důležitou část sexuálního rozmnožování – vejce. Několik kultur má mýty o stvoření, ve kterých se vyskytuje kosmické vejce. V indické mýtu o stvoření, který najdeme v Shatapatha Brahmana, udělá bůh stvořitel, který se tady jmenuje Parjapati, kosmické vejce poté, co stvořil vodu.

Z toho vejce vyjdou různí tvorové, ale především země a zbytek vesmíru, který je kupodivu také voda. Podle překladu z 19. století to je takto: "Přál si: 'Kéž jsem z těch vod rozmnožen,' vstoupil do těch vod s trojitou znalostí. Odtamtud vyvstalo vejce. Dotkl se ho. 'Ať existuje! Ať existuje a množí se!' řekl. Tak byl poprvé stvořen Brahman. A co bývalo skořápkou, stalo se zemí, šťáva, která vytekla, stala se želvou, celá ta země rozpustila se v té vodě. Celý ten vesmír stal se jediným tvarem, totiž vodou." To bylo matoucí.

A taky mokré. A co je ta trojitá znalost, se kterou vstupuje do vody? Ale víme, že z vody je stvořeno vejce a z toho vejce se vylíhne země, nebe, želva a další voda. Jeden raný perský příběh o stvoření je tomuto indickému podobný, je v něm také vejce a naše stará známá voda je tu také. V tomto příběhu bůh dobra, Ahura Mazda, ano, je to bůh, žádná značka aut, Ahura Mazda stvořil dokonalý spirituální svět, než stvořil ten hmotný.

A ten dokonalý svět boha zla, Angru Mainyu neboli Ahrimana, tak rozzlobil, že kosmické vejce prorazil, tím ho natolik narušil, že slunce začalo na obloze rotovat, což vedlo ke dnu a noci, horám, údolím a především zničení dokonalého světa. To lidem způsobilo práci, bolest a smrt. To se ti povedlo, zlo. Víte, co se říká, když se tvoří vesmír, létají skořápky. A proč nejsou příběhy o kosmické slanině? Dal bych si kosmickou snídani.

Chci mluvit ještě o jednom mýtu s kosmickým vejcem. Na ten zorastriánský o Ahura Mazdovi a Angru Mainyu hezky navazuje, najdeme v něm také dualitu jako základní princip stvoření. Jeden z mnoha čínských mýtů o stvoření kombinuje kosmické vejce s mýtem o rodiči světa. Pojďme do Thought Bubble. Na začátku bylo obří vejce obsahující chaos, směs jinu a jangu, ženského a mužského, pasivního a aktivního, chladu a horka, temnoty a světla, sucha a vlhkosti.

V tomto Jin-jangu byl Pchan Ku, ten, který ještě nebyl ničím, ale osvobodil se z vejce jako obr, který rozdělil chaos do mnoha protikladů, včetně země a nebe. Pchan Ku byl pokryt vlasy, z jeho hlavy rašily rohy a z úst tesáky. S velkým dlátem a obří palicí vytesal hory, údolí, řeky a oceány. Také stvořil slunce, měsíc a hvězdy. Naučil lidi to, co znají. Když Pchan Ku nakonec zemřel, z jeho lebky se stala nebesa, z jeho dechu vítr, z jeho hlasu hrom, z jeho nohou a paží čtyři světové strany, z jeho masa půda, z jeho krve řeky a tak dále.

Říká se, že ze vší na jeho hlavě se stali lidé. Vše, co existuje, je Pchan Ku. A vše, co je Pchan Ku, je Jin-jang. Se smrtí Pchan Kua vzniklo vakuum a v tom vakuu vzkvétala bolest a hřích. Na začátku byl chaos, z jeho světla se stalo nebe, z jeho tmy vznikla země. Jang a Jin jsou obsaženy ve světle a tmě a vše je stvořeno z těchto principů. Děkuji, Thought Bubble. Tady vidíme, že mnoho témat těch mýtů se překrývá.

Minulý týden jsme mluvili o chaosu jako o stavu jednoty bez odlišení. Tady ho máme znovu, ačkoliv tentokrát je to řada dualit, směs jinu a jangu, na rozdíl od Bible, kde Bůh musí duality stvořit, aby zavedl pořádek. V tomto mýtu je sice kosmické vejce, ale je to také příklad takzvaného mýtu o rodičích světa, kde bůh stvořitel svět stvoří skutečnou nebo metaforickou sexuální reprodukcí, nebo, tak jako tady, rozdělením sebe do různých aspektů známého světa.

Ti, kteří viděli epizodu z kurzu historie o védských náboženstvích, buddhismu a Ašókovi, si možná vzpomenou na příběh Purušy, který byl také rozdělen do aspektů naší reality. Ačkoliv Pchan Ku a Puruša jsou obvykle mužského rodu, pokud vůbec pohlaví mají, rodič světa je často vyobrazen jako matka. Matka země a na druhé straně otec nebe. Ale to je příběh pro další díl. Toto je tedy první díl o mýtech, které obsahují buď explicitně, nebo symboličtěji sexuální rozmnožování.

Jak vidíte, ty mýty nejsou vždy přímočaré nebo biologicky možné, ale doufám, že neodcházíte s pocitem, že tam toho vidíme příliš a máme sprosté myšlenky, což si myslí tady Thóth. Já, že jsem pěkný ptáček? Ty jsi tady ptáček. Ale to je na mýtech to krásné, jsou otevřené různým interpretacím. Zkuste si je interpretovat sami, ale všímejte si těch obecných podobností v těch příbězích, které pocházejí z různých částí světa. Díky za zhlédnutí, uvidíme se příští týden.

Překlad: jesterka www.videacesky.cz A až příště kýchnete, koukněte se do kapesníku, třeba tam bude vesmír.