Zpět na seznamRychlokurz4.5 (10 hodnocení)
KaraPublikováno: 5 let
Načítám přehrávač...
Filmová historie: Experimentální a dokumentární film
10:21
6.1K zhlédnutí
KaraPoslední epizoda Rychlokurzu filmové historie se bude zabývat fantasmagorickým experimentálním filmem a všemi zbožňovanou dokumentární tvorbou.
Zdravím, jsem Craig a toto je Rychlokurz filmové historie. Většina filmů je příkladem narativních filmů. Jsou to fikce a představují smyšlené příběhy a postavy. I filmy podle skutečnosti jsou příběhy, které vypadají skutečně nebo věrohodně. Existují však typy filmů, které hrají podle jiných pravidel. Divných pravidel. Experimentální filmy odmítají techniky a cíle narativní filmové tvorby, mají vyvolat určitou náladu, myšlenku nebo emoce.
A dokumentární filmy si půjčují z narace hraných filmů, ale místo vymýšlení příběhů a postav zkoumají skutečný svět. Tyto filmové styly mají vlastní minulost, metody i postavy a zajímavě interagují s fikčními narativními filmy. Přišel čas probrat experimentální a dokumentární filmy. EXPERIMENTÁLNÍ A DOKUMENTÁRNÍ FILM O experimentálních a dokumentárních filmech by šlo vyprávět celou sérii. Existuje mnoho filmařů, kteří se vyhýbali tradičním narativním filmům, které svým příběhem buď vzdělávají, nebo baví.
Experimentální film je všechno možné. Krátké, dlouhé filmy s nejasným dějem a filmy, které vůbec nevyprávějí. Bez děje, prostředí a postav. Někdy je experimentální film označovaný za „avantgardní“ nebo „vangardský“ film. Nebo za divnost. Jakkoli pojmenovaný, experimentální film si přišel na své až poté, co počátkem 20.
stol. vznikla konvence filmové narativní tvorby. Stavěl se proti oněm konvencím. Diváci zvyklí na akčňáky a romantické komedie můžou být zmatení či frustrovaní nenarativním experimentálním filmem. Některé experimentální filmy mají být nepohodlné, pro vytrvalé či hlubokomyslné. Jiné mohou být krásnými uklidňujícími abstrakcemi. Možná že i já na vás působím jako krásná uklidňující abstrakce. Všechny tyto filmy nechtějí být vázány typickými pravidly vyprávění příběhu. První hlavní avantgardní umělecké směry se v Evropě vyrojily ve 20.
letech a narativní filmy se prosazovaly jako hlavní komerční forma filmu. Skupina francouzských filmařů vytvořila hnutí cinéma pur. Chtěli vrátit film k jeho nejzákladnějším prvkům, tedy světlu a pohybu. K uměleckému hnutí dada patřili René Clair, Fernand Léger, Man Ray a Marcel Duchamp. Pravidla narativního vyprávění měli za tyranská a buržoazní. Místo, aby stavěli filmy kolem postav v zápletce, zaměřili se na obrazy, trikové záběry, pomalý a rychlý pohyb a hudbu a zvuk. Film Mezihra Reného Claira z roku 1924 trvá 22 minut a je z nesouvislých záběrů, jako zpomalení běžci, střílející dělo, baletka natočená zespodu a mizející lidé.
Rytmus je krásný, ale nemá to příběh. To mi připomíná jeden sen. Stejný rok natočil Fernand Léger a Dudley Murphy frenetický kraťas Mechanický balet. Film je abstraktní, malovaný či kreslený, z převrácených záběrů, mechanických zařízení, dvojexpozic atd., zkoumá vztah mezi uměním, designem a technikou. Surrealismus, další abstraktní hnutí, byl náladovější a někdy konfrontační. Surrealisté sází na snové jevy vybízející k interpretaci, ale nejsou přímo symbolické.
Díla nemají doslovný význam, ale i tak dojímají, děsí, potěší a vypadají absurdně. Možná i já jsem dojímavý, děsivý, krásný a absurdní. Salvador Dalí je asi nejslavnější surrealista, který dělal na divném filmu s režisérem Louisem Buñuelem. Andaluský pes z roku 1929 je tvořen sérií scén o výbušném vztahu mezi mužem a ženou. Film nedává žádný smysl, a přesto vyvolává pocit úžasu a hrůzy. Až ho uvidíte, pochopíte.
Já vím, o čem mluvím. Ve 40. letech se prosadila americká filmařka Maya Deren, která věřila, že film je o zážitku, nikoli příběhu. Její filmy Odpolední osidla a Meditace nad násilím lákají diváky na příběh s technikami narativního filmu, ale přejdou do abstraktních záběrů a střihů, kdy nevíte, co se děje. Nejde o to filmu porozumět, ale pocítit ho. A bez stálého přísunu narativních filmů by velká část avantgardy nevznikla. Nebyla by očekávání, která její filmy podkopávají.
Můžeme udělat experimentální film, kde budu pořád mlátit orla, Nicku? Ne. Stan Brakhage, aktivní od 50. do 80. let, je oceněným mistrem experimentálního filmu a známý svou filmovou koláží. Našel techniky k vytváření abstraktních obrazů, malování, škrábání filmu, vícenásobnou expozici a napodobení pohybu oka těkáním. A Kanaďan Guy Maddin je asi nejznámější žijící experimentální filmař. Dělá na kraťasech, celovečerácích a instalacích a nechce být zařazený do stylu nebo motivu.
Pravý experimentální film s ním dále vzkvétá. Mnoho filmařů se inspirovalo experimentálním filmem. George Lucas za svého mládí točil na USC politicky nabité avantgardní kraťasy. Davida Lynche, autora Twin Peaks, ovlivňují experimentální filmové tradice. Ačkoli jeho filmy vyprávějí příběhy, nezodpovídají příliš otázek. Jde o dvojsmysl, snovou logiku a tenkou linii mezi absurditou a násilím. Experimentální film je vidět i u hororu E.
Eliase Merhigeho Jednorozený, dramatu Davida G. Greena George Washington a Dívky na přání od Stevena Soderbergha. Experimentální filmy nejsou moc rozšířené, ale dokumenty už ano. Dokument je obšírný skoro jako experimentální film. Některé sází na rozhovory, jiné záběry skutečných událostí. Některé jsou abstraktnější a jiné sází na naraci k obnovení minulých událostí. Nezáleží na metodě, dokument je nefikční žánr, který prozkoumává nebo dokumentuje co nejpřesněji nějaký aspekt reality. Ale stále je to film vyprávěný pohledem filmaře a iluze reality.
První filmy byly dokumenty, od estrád Thomase Edisona až po kraťasy a actualités bratří Lumièrů. Prvním celovečerákem s dokumentárními technikami je film Roberta Flahertyho z roku 1922 Nanuk. Film zkoumal arktický život Inuita a jeho rodiny, mísil fiktivní drama s dokumentárními záběry dlouho předtím, než to bylo v módě. Slovo „dokument“ neexistovalo do roku 1929. Vymyslel ho skotský filmař John Grierson, aby popsal dílo faktu.
V roce 1932 Grierson napsal esej „První principy dokumentu“, podle které síla filmu spočívá v ukázce skutečnosti, nikoliv fikce. A ve 30. a 40. letech dokument hrál hlavní roli ve zprávách a propagandě. Než přišla televize, dokumenty o světě se promítaly před celovečeráky. Vlády využily dokument k ovlivnění veřejného mínění. Slavným příkladem je Triumf vůle Leni Riefenstahl z roku 1935. Dokument na objednávku Adolfa Hitlera byl o kongresu nacistů v Norimberku, který pravými záběry, inscenovanými scénami a hudbou ukázal sílu a mýtus třetí říše.
Například USA podpořily tvorbu série Proč bojujeme od Franka Capry, podporující válečné úsilí ve 2. světové válce. V poválečném období od 50. do 70. let se do módy dostalo cinéma vérité. Nepředstavovalo akci jako narativní film ani nevyžadovalo vypravěče, ale místo toho vás postavilo do centra dění. Také vzniklo direct cinema. Tyto osobní filmy, jako cinéma vérité, komentovaly realitu co nejméně to šlo a ukazovaly složitý vztah mezi filmem a pravdou.
Skvělým příkladem je Shermanův pochod Rosse McElweeho z roku 1985. Co začne jako cesta armády generála Shermana na konci občanské války, skončí zkoumáním McElweeho neschopnosti najít si partnera po špatném rozchodu. Tyto filmy vznikly díky lehčímu, levnějšímu a snadno použitelnému vybavení, jako u italského neorealismu, francouzské nové vlny a dalších nezávislých generací. V 80. a 90. letech vzkvétaly dokumenty, od těch přírodních na Discovery Channel až po brilantní a komplexní 9dílný film Kena Burnse Občanská válka. Dnes YouTube, Vimeo a HD kamery s editačním softwarem umožňují velice rychle produkovat a distribuovat dokumenty.
Dokumenty po vzoru experimentální tvorby ovlivnily hrané filmy a byly jimi ovlivňovány. Mockument vypráví vizuální a narativní technikou dokumentu fiktivní příběh. Obvykle s veselým výsledkem. Nebo děsivým. Hraje skupina Spinal Tap Roba Reinera si dělá legraci z rockových dokumentů. Christopher Guest se proslavil i mimo žánr filmy Čekání na Guffmana a Nejlepší show. V roce 1999 Daniel Myrick a Eduardo Sánchez mockumentárním stylem vystrašili celou generaci diváků filmem Záhada Blair Witch.
To nebylo skutečné, Nicku? Ne. Ale bylo. A Jezero Mungo, psychologický thriller z roku 2008 z Austrálie, pomocí rozhovorů odhaluje příběh rodiny, která se vyrovnává s utonutím dcery. Dokumenty si půjčují i techniky hraných filmů, kdy je propojí s rozhovory a dokumentárními záběry. Dokumentarista Errol Morris natočil roku 1988 Tenkou modrou linii o nevinném muži v cele smrti.
Jeho filmová rekreace zločinu byla první dokusérií o skutečných zločinech. Dnes existuje řada filmových dokumentů, jako Do pekla Wernera Herzoga, pohlcující film Zrod saké z roku 2015 a srdcervoucí Požár na moři o evropské uprchlické krizi roku 2016. Roku 2017 opět okouzlilo diváky pokračování ohromující série od BBC Planeta Země. Ať je vidíme na velké, či malé obrazovce, dokumenty i dnes dokáží informovat, bavit a značně na nás zapůsobit.
Probrali jsme experimentální film jako alternativu k běžnému narativu. Zkoumali jsme, jak experimentální filmy něco sdělují a předávají myšlenky a emoce. Nakousli jsme historii dokumentů a to, jak ovlivnily hrané filmy a byly jimi ovlivněny. Příště poznáte produkci hraných filmů, počínaje scénářem a scenáristou. Tím vás provede moderátorka, herečka a úžasná lidská bytost Lily Gladstone. Takže tedy sbohem, vousomilové. Překlad: Kara www.videacesky.cz
A dokumentární filmy si půjčují z narace hraných filmů, ale místo vymýšlení příběhů a postav zkoumají skutečný svět. Tyto filmové styly mají vlastní minulost, metody i postavy a zajímavě interagují s fikčními narativními filmy. Přišel čas probrat experimentální a dokumentární filmy. EXPERIMENTÁLNÍ A DOKUMENTÁRNÍ FILM O experimentálních a dokumentárních filmech by šlo vyprávět celou sérii. Existuje mnoho filmařů, kteří se vyhýbali tradičním narativním filmům, které svým příběhem buď vzdělávají, nebo baví.
Experimentální film je všechno možné. Krátké, dlouhé filmy s nejasným dějem a filmy, které vůbec nevyprávějí. Bez děje, prostředí a postav. Někdy je experimentální film označovaný za „avantgardní“ nebo „vangardský“ film. Nebo za divnost. Jakkoli pojmenovaný, experimentální film si přišel na své až poté, co počátkem 20.
stol. vznikla konvence filmové narativní tvorby. Stavěl se proti oněm konvencím. Diváci zvyklí na akčňáky a romantické komedie můžou být zmatení či frustrovaní nenarativním experimentálním filmem. Některé experimentální filmy mají být nepohodlné, pro vytrvalé či hlubokomyslné. Jiné mohou být krásnými uklidňujícími abstrakcemi. Možná že i já na vás působím jako krásná uklidňující abstrakce. Všechny tyto filmy nechtějí být vázány typickými pravidly vyprávění příběhu. První hlavní avantgardní umělecké směry se v Evropě vyrojily ve 20.
letech a narativní filmy se prosazovaly jako hlavní komerční forma filmu. Skupina francouzských filmařů vytvořila hnutí cinéma pur. Chtěli vrátit film k jeho nejzákladnějším prvkům, tedy světlu a pohybu. K uměleckému hnutí dada patřili René Clair, Fernand Léger, Man Ray a Marcel Duchamp. Pravidla narativního vyprávění měli za tyranská a buržoazní. Místo, aby stavěli filmy kolem postav v zápletce, zaměřili se na obrazy, trikové záběry, pomalý a rychlý pohyb a hudbu a zvuk. Film Mezihra Reného Claira z roku 1924 trvá 22 minut a je z nesouvislých záběrů, jako zpomalení běžci, střílející dělo, baletka natočená zespodu a mizející lidé.
Rytmus je krásný, ale nemá to příběh. To mi připomíná jeden sen. Stejný rok natočil Fernand Léger a Dudley Murphy frenetický kraťas Mechanický balet. Film je abstraktní, malovaný či kreslený, z převrácených záběrů, mechanických zařízení, dvojexpozic atd., zkoumá vztah mezi uměním, designem a technikou. Surrealismus, další abstraktní hnutí, byl náladovější a někdy konfrontační. Surrealisté sází na snové jevy vybízející k interpretaci, ale nejsou přímo symbolické.
Díla nemají doslovný význam, ale i tak dojímají, děsí, potěší a vypadají absurdně. Možná i já jsem dojímavý, děsivý, krásný a absurdní. Salvador Dalí je asi nejslavnější surrealista, který dělal na divném filmu s režisérem Louisem Buñuelem. Andaluský pes z roku 1929 je tvořen sérií scén o výbušném vztahu mezi mužem a ženou. Film nedává žádný smysl, a přesto vyvolává pocit úžasu a hrůzy. Až ho uvidíte, pochopíte.
Já vím, o čem mluvím. Ve 40. letech se prosadila americká filmařka Maya Deren, která věřila, že film je o zážitku, nikoli příběhu. Její filmy Odpolední osidla a Meditace nad násilím lákají diváky na příběh s technikami narativního filmu, ale přejdou do abstraktních záběrů a střihů, kdy nevíte, co se děje. Nejde o to filmu porozumět, ale pocítit ho. A bez stálého přísunu narativních filmů by velká část avantgardy nevznikla. Nebyla by očekávání, která její filmy podkopávají.
Můžeme udělat experimentální film, kde budu pořád mlátit orla, Nicku? Ne. Stan Brakhage, aktivní od 50. do 80. let, je oceněným mistrem experimentálního filmu a známý svou filmovou koláží. Našel techniky k vytváření abstraktních obrazů, malování, škrábání filmu, vícenásobnou expozici a napodobení pohybu oka těkáním. A Kanaďan Guy Maddin je asi nejznámější žijící experimentální filmař. Dělá na kraťasech, celovečerácích a instalacích a nechce být zařazený do stylu nebo motivu.
Pravý experimentální film s ním dále vzkvétá. Mnoho filmařů se inspirovalo experimentálním filmem. George Lucas za svého mládí točil na USC politicky nabité avantgardní kraťasy. Davida Lynche, autora Twin Peaks, ovlivňují experimentální filmové tradice. Ačkoli jeho filmy vyprávějí příběhy, nezodpovídají příliš otázek. Jde o dvojsmysl, snovou logiku a tenkou linii mezi absurditou a násilím. Experimentální film je vidět i u hororu E.
Eliase Merhigeho Jednorozený, dramatu Davida G. Greena George Washington a Dívky na přání od Stevena Soderbergha. Experimentální filmy nejsou moc rozšířené, ale dokumenty už ano. Dokument je obšírný skoro jako experimentální film. Některé sází na rozhovory, jiné záběry skutečných událostí. Některé jsou abstraktnější a jiné sází na naraci k obnovení minulých událostí. Nezáleží na metodě, dokument je nefikční žánr, který prozkoumává nebo dokumentuje co nejpřesněji nějaký aspekt reality. Ale stále je to film vyprávěný pohledem filmaře a iluze reality.
První filmy byly dokumenty, od estrád Thomase Edisona až po kraťasy a actualités bratří Lumièrů. Prvním celovečerákem s dokumentárními technikami je film Roberta Flahertyho z roku 1922 Nanuk. Film zkoumal arktický život Inuita a jeho rodiny, mísil fiktivní drama s dokumentárními záběry dlouho předtím, než to bylo v módě. Slovo „dokument“ neexistovalo do roku 1929. Vymyslel ho skotský filmař John Grierson, aby popsal dílo faktu.
V roce 1932 Grierson napsal esej „První principy dokumentu“, podle které síla filmu spočívá v ukázce skutečnosti, nikoliv fikce. A ve 30. a 40. letech dokument hrál hlavní roli ve zprávách a propagandě. Než přišla televize, dokumenty o světě se promítaly před celovečeráky. Vlády využily dokument k ovlivnění veřejného mínění. Slavným příkladem je Triumf vůle Leni Riefenstahl z roku 1935. Dokument na objednávku Adolfa Hitlera byl o kongresu nacistů v Norimberku, který pravými záběry, inscenovanými scénami a hudbou ukázal sílu a mýtus třetí říše.
Například USA podpořily tvorbu série Proč bojujeme od Franka Capry, podporující válečné úsilí ve 2. světové válce. V poválečném období od 50. do 70. let se do módy dostalo cinéma vérité. Nepředstavovalo akci jako narativní film ani nevyžadovalo vypravěče, ale místo toho vás postavilo do centra dění. Také vzniklo direct cinema. Tyto osobní filmy, jako cinéma vérité, komentovaly realitu co nejméně to šlo a ukazovaly složitý vztah mezi filmem a pravdou.
Skvělým příkladem je Shermanův pochod Rosse McElweeho z roku 1985. Co začne jako cesta armády generála Shermana na konci občanské války, skončí zkoumáním McElweeho neschopnosti najít si partnera po špatném rozchodu. Tyto filmy vznikly díky lehčímu, levnějšímu a snadno použitelnému vybavení, jako u italského neorealismu, francouzské nové vlny a dalších nezávislých generací. V 80. a 90. letech vzkvétaly dokumenty, od těch přírodních na Discovery Channel až po brilantní a komplexní 9dílný film Kena Burnse Občanská válka. Dnes YouTube, Vimeo a HD kamery s editačním softwarem umožňují velice rychle produkovat a distribuovat dokumenty.
Dokumenty po vzoru experimentální tvorby ovlivnily hrané filmy a byly jimi ovlivňovány. Mockument vypráví vizuální a narativní technikou dokumentu fiktivní příběh. Obvykle s veselým výsledkem. Nebo děsivým. Hraje skupina Spinal Tap Roba Reinera si dělá legraci z rockových dokumentů. Christopher Guest se proslavil i mimo žánr filmy Čekání na Guffmana a Nejlepší show. V roce 1999 Daniel Myrick a Eduardo Sánchez mockumentárním stylem vystrašili celou generaci diváků filmem Záhada Blair Witch.
To nebylo skutečné, Nicku? Ne. Ale bylo. A Jezero Mungo, psychologický thriller z roku 2008 z Austrálie, pomocí rozhovorů odhaluje příběh rodiny, která se vyrovnává s utonutím dcery. Dokumenty si půjčují i techniky hraných filmů, kdy je propojí s rozhovory a dokumentárními záběry. Dokumentarista Errol Morris natočil roku 1988 Tenkou modrou linii o nevinném muži v cele smrti.
Jeho filmová rekreace zločinu byla první dokusérií o skutečných zločinech. Dnes existuje řada filmových dokumentů, jako Do pekla Wernera Herzoga, pohlcující film Zrod saké z roku 2015 a srdcervoucí Požár na moři o evropské uprchlické krizi roku 2016. Roku 2017 opět okouzlilo diváky pokračování ohromující série od BBC Planeta Země. Ať je vidíme na velké, či malé obrazovce, dokumenty i dnes dokáží informovat, bavit a značně na nás zapůsobit.
Probrali jsme experimentální film jako alternativu k běžnému narativu. Zkoumali jsme, jak experimentální filmy něco sdělují a předávají myšlenky a emoce. Nakousli jsme historii dokumentů a to, jak ovlivnily hrané filmy a byly jimi ovlivněny. Příště poznáte produkci hraných filmů, počínaje scénářem a scenáristou. Tím vás provede moderátorka, herečka a úžasná lidská bytost Lily Gladstone. Takže tedy sbohem, vousomilové. Překlad: Kara www.videacesky.cz
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář