Filmová historie: Nezávislý filmRychlokurz

Co dnes dávají v kině? Další drahé pokračování? Romantickou komedii? Superhrdinský film? Asi to poslední. Hollywood často ženou trendy. Úspěch jednoho filmu a žánru spustí vlnu napodobenin, a proto máme samé předělávky a dystopická fantasy. To se stalo po 2. světové válce. Diváky hollywoodské filmy unavovaly, měli je za umělé, naduté a neautentické.

Italové ve 40. letech, Francouzi v 60. letech a i dnešní nezávislí režiséři zkoušeli zpochybnit klasický hollywoodský model a vytvořit zvučné a neotřelé filmy. Pojďme dát řeč o italském neorealismu, francouzské nové vlně a nezávislém filmu. Budeme mluvit o Žralokonádu, Nicku? - Ne. - Dobře, super. NEZÁVISLÝ FILM Významná americká filmová studia mezi 30.

a 50. lety zdokonalila styl filmu, kterému říkáme klasický hollywoodský film. Byl cudný, konvenční a většinou pozitivní. Hodní téměř vždy vyhráli a manželé nemohli ani sdílet postel. Filmy se točily na postaveném place nebo před kulisami a nejčastější bylo ploché, obecné high key osvětlení, díky kterému byl obraz dobře vidět. Studiový systém vytvořil skvělé filmy, ale Hollywood chrlil 600–800 filmů ročně a vévodil světovému filmovému trhu. Diváci v půlce 40. let chtěli něco nového. První ujaté hnutí po 2.

světové válce byl italský neorealismus. Filmaři Roberto Rossellini a Vittorio de Sica byli před válkou režiséry a po ní začali opět točit. Po válce chtěli syrovější a ryzejší styl, než kterým byl klasický hollywoodský film. Filmových nástrojů bylo poskrovnu. Římské filmové studio Cinecittà těžce zasáhla válka, zařízení bylo poškozené nebo pryč a film byl vzácný. Italští mazáci ale tyto nevýhody proměnili ve styl, který odrážel všudypřítomnou krutou realitu.

Roku 1945 Roberto Rossellini natočil první neorealistický film Řím, otevřené město. Film je zasazen do italského hlavního města po válce a vypráví tragédii pár postav žijících pod nacistickou okupací. Rossellini mísil neherce s hvězdami a používal skutečné zdevastované budovy. Film má velmi drsný vzhled, zápletku vinoucí se mezi postavami, šokující úmrtí a dvojaký konec. Není to žádný klasický Hollywood, a to z něj udělalo hit. Rosselliniho následovali další italští neorealisté s příběhy odhalujícími utrpení prostých lidí.

O téměř 20 let později jiné filmové hnutí zkusilo problém vyřešit jinak. Jak v autentičnosti a neúctě překonáte Hollywood? Ve Francii začala koncem 50. let skupina milovníků filmu psát pro filmový časopis Cahiers du cinéma. Tehdy mainstreamoví francouzští filmaři chystali nenápadité literární adaptace ve stylu klasického Hollywoodu. Poznamenané mládí Jean Delannoye a válečné Zakázané hry Reného Clémenta.

A ti kritici je nesnášeli. V roce 1959 si jeden z těch nejvýznamnějších, Jean-Luc Godard, podal 21 velkých francouzských režisérů. Zde je výňatek stížnosti. „Pohyb kamery je ošklivý, neboť námět je špatný, herci hrají hrozně, neboť dialog je hrůza. Zkrátka nevíte, jak udělat film, protože už nevíte, co to je.“ Au. Kritici hlavně říkali, že studiové systémy jak v USA, tak Francii krmily diváky jako děti a podceňovaly jejich intelekt.

Tito kritici ale obdivovali některé filmaře, kteří tehdy v Hollywoodu dělali. Johna Forda, Howarda Hawkse, Orsona Wellese a Alfreda Hitchcocka. A to ještě nebyl „Hitchcockem“. Tehdy byl spolehlivý tvůrce komerčních thrillerů. Úspěšný, ale ne geniální. Francouzští filmoví kritici ale viděli filmaře s naprostou kontrolou nad příběhem, filmem i střihem. Obdivovali i dobové francouzské filmaře jako Alaina Resnaise a Agnès Vardu.

Varda využívala neherce, dokumentární realismus a nepoužívala kulisy, takže vznikl živý a osvěžující francouzský film. Na konci 50. let zanalyzovali tuny dobových filmů a chtěli začít točit vlastní filmy. Čtyři představitelé zažili roku 1959 celovečerní debut. Jean-Luc Godard s U konce s dechem, Jacques Rivette s Paříž patří nám, Claude Chabrol s druhým filmem Bratranci, ​​François Truffaut s Nikdo mne nemá rád. Truffaut svůj film promítl na festivalu v Cannes, kde vyhrál cenu za režii.

Najednou byli tito mladí kritici za významné filmové hvězdy a francouzská vlna byla tu. Tento styl byl o rychlém natáčení filmů, malém štábu a lehkém vybavení. Jako u WheezyhoWaitera. Já vlastně nikoho nemám. Díky vylepšování kamer a rychlé tvorbě filmů mohli točit s přirozeným osvětlením a nemuseli ho uměle vytvářet. Děj byl často spontánní a absurdní, měl odbočky, ležérní a neuctivý humor, upřímnou sexualitu a někdy nejasné filmové odkazy a vtipy.

Mourej na kino, to je šleha. Stále divákům připomínali, že sledují film. Pohrávali si s iluzí reality. Byly tu skokové střihy a postavy mluvící do kamery. Jako WheezyWaiter. Sami ale chtěli natočit skutečnost poválečné Evropy. A i když italský neorealismus a francouzská nová vlna měly fajn jména, v jiných zemích nezaháleli.

Mladí filmaři po celém světě začali zpochybňovat klasický hollywoodský styl. Nové vlny vznikly v Brazílii, Anglii a Španělsku, v poválečném Japonsku. Vzniklo i postkoloniální hnutí třetího filmu v Africe a Jižní Americe. V dalších dílech podrobněji prozkoumáme světový film. Mezitím v USA protimonopolní soudní spor z roku 1948, který už znáte, USA versus Paramount Pictures Inc., donutil studia vzdát se svých řetězců kin. Trh byl najednou teoreticky otevřen všem filmům, nejen těm, které chtěla největší studia.

Studia však nehodlala přijít o své peníze a kontrolu nad vlnou drzých mladých filmařů, kteří se prohnali světem. Na počátku 60. let se ale ocitla v pořádné šlamastice. Můj ty Tondo. Když přišla o řetězce kin, objevila se konkurence v podobě televize. Koncem 60. let dospěli baby boomeři, válka ve Vietnamu byla v plném proudu, americká politika byla nejdravější od občanské války a filmy studií nedržely tempo.

Prodej lístků klesal a velká studia panikařila. Manažeři studií rádi peníze. Na konci 60. let se řada filmů rozhodla zcela napadnout studiový systém. Dva newyorští autoři časopisů, David Newman a Robert Benton, napsali Bonnie a Clyde. Byl o dvojici charismatických lupičů z dob krize. Chtěli film ve stylu francouzské nové vlny a málem ho režíroval i François Truffaut. Režíroval ale Arthur Penn a hráli tam Warren Beatty a Faye Dunaway, a když si získal kritiky, stal se trhákem.

Svou nesmlouvavou sexualitou, ležérním humorem a překvapivou brutalitou byl Bonnie a Clyde v americkém filmu zlomový. Vyrobilo ho Warner Brothers, ale úspěch filmu vedl k nezávislým filmům, filmům mimo hlavní studiový systém. V roce 1969 Dennis Hopper a Peter Fonda natočili motocyklovou road movie s rokenrolovým soundtrackem. Nízkorozpočtová Bezstarostná jízda se stala finančním a kulturním hitem. Tyto dva filmy a Absolvent z roku 1967 a Půlnoční kovboj z roku 1969 nastartovaly éru osobního, výstředního amerického filmu a dokázaly, že originální filmy mohou také vydělávat.

I Dustin Hoffman. Tehdy starší vedoucí studií začali odcházet do důchodu. Určitě ale byli v pořádku. Dožili někde na hezké pláži. Místo nich přišli noví činitelé, které utvářely stejné společenské síly jako mladší filmaře: vzestup kontrakultury a politika Watergate. Filmaři s originálními vizemi a odvážnými příběhy mohli být financováni velkými studii.

A dodnes se nic nezměnilo. Ne. Martin Scorsese, Francis Ford Coppola, Brian de Palma a Robert Altman byli takto financováni a natáčeli filmy pro diváky, kteří toužili vidět něco nového. Této tvůrčí kontrole a experimentování se říkalo nový hollywoodský film a trval přibližně mezi lety 1967–1980. Narazil ale na velké problémy.

Mnoho nových filmařů dostávalo větší rozpočty, takže úspěch byl podmíněný výdělkem. Na každou Apokalypsu – předpovídanou katastrofu, která sklidila úspěch – tu byla Nebeská brána – sázka na jistotu, která propadla a zničila studio. Filmaři jako Steven Spielberg a George Lucas natočili Čelisti, Hvězdné války a Dobyvatelé ztracené archy. Znáte je? Filmy nebyly o sociálně-politických nepokojích v 60. a 70. letech, ale nabízely únik, čistší formu zábavy, která oslovila širší publikum.

Byly to první letní trháky. Jejich nečekaný úspěch byl odklon od osobních filmů předchozího desetiletí. Mezitím velké nadnárodní korporace kupovaly studia, což změnilo jejich fungování. Mě žádná nadnárodní společnost nikdy nekoupí. Doby, kdy se šéfové s doutníky rozhodovali, které filmy se budou točit, byly pryč. Akcionáři se měli uspokojit, marketingová oddělení poradit a zvážit případná rizika. Velmi firemní.

Žeru, když můžu hodnotit rizika. Film byl vždy směsicí umění a obchodu, ale toto období trháků a podnikové kultury to změnilo. Studia strávila většinu 80. let natáčením velkofilmů, které oslovily co nejvíce lidí. E. T., Návrat do budoucnosti, Smrtonosná past a Hříšný tanec. Neobvyklé filmy musely shánět finance jinde. V 90. letech se objevila nová řada nezávislých filmařů a malých studií. Spike Lee, Steven Soderbergh, Paul Thomas Anderson a Quentin Tarantino natáčeli filmy pro nezávislá studia Miramax a New Line Cinema.

Není náhodou, že mnoho těchto tvůrců je z dob nového hollywoodského filmu. A i když neměly prostředky velkých studií, filmy jako Jednej správně, Sex, lži a video a Pulp Fiction dokázaly, že diváci stále rádi originální americké filmy, který jsou tu dodnes. Dnes jsme viděli poválečná filmová hnutí, která šla proti klasickému filmovému stylu, vliv italského neorealismu a francouzské nové vlny na nové filmaře ze 70. let a vzestup trháku 80. let a oživení nezávislé filmové tvorby v 90. letech. Příště bude domácí video a to, jak Netflix a Hulu ovládly nedávnou historii filmu.

Překlad: Kara www.videacesky.cz