Filmová historie: Nezávislý film

Co dnes dávají v kině? Další drahé pokračování?
Romantickou komedii? Superhrdinský film?
Asi to poslední. Hollywood často ženou trendy. Úspěch jednoho filmu a žánru
spustí vlnu napodobenin, a proto máme samé předělávky
a dystopická fantasy. To se stalo po 2. světové válce.
Diváky hollywoodské filmy unavovaly, měli je za umělé,
naduté a neautentické.

Italové ve 40. letech, Francouzi
v 60. letech a i dnešní nezávislí režiséři zkoušeli zpochybnit klasický hollywoodský
model a vytvořit zvučné a neotřelé filmy. Pojďme dát řeč o italském neorealismu,
francouzské nové vlně a nezávislém filmu. Budeme mluvit o Žralokonádu, Nicku? - Ne.
- Dobře, super. NEZÁVISLÝ FILM Významná americká filmová studia mezi 30.

a 50. lety zdokonalila styl filmu,
kterému říkáme klasický hollywoodský film. Byl cudný, konvenční
a většinou pozitivní. Hodní téměř vždy vyhráli
a manželé nemohli ani sdílet postel. Filmy se točily na postaveném place
nebo před kulisami a nejčastější bylo ploché,
obecné high key osvětlení, díky kterému byl obraz dobře vidět.
Studiový systém vytvořil skvělé filmy, ale Hollywood chrlil 600–800 filmů ročně
a vévodil světovému filmovému trhu. Diváci v půlce 40. let
chtěli něco nového. První ujaté hnutí po 2.

světové válce
byl italský neorealismus. Filmaři Roberto Rossellini a Vittorio
de Sica byli před válkou režiséry a po ní začali opět točit. Po válce chtěli syrovější a ryzejší styl,
než kterým byl klasický hollywoodský film. Filmových nástrojů bylo poskrovnu. Římské filmové studio Cinecittà
těžce zasáhla válka, zařízení bylo poškozené nebo pryč
a film byl vzácný. Italští mazáci ale tyto nevýhody
proměnili ve styl, který odrážel
všudypřítomnou krutou realitu.

Roku 1945 Roberto Rossellini natočil první
neorealistický film Řím, otevřené město. Film je zasazen do italského
hlavního města po válce a vypráví tragédii pár postav
žijících pod nacistickou okupací. Rossellini mísil neherce s hvězdami
a používal skutečné zdevastované budovy. Film má velmi drsný vzhled, zápletku vinoucí se mezi postavami,
šokující úmrtí a dvojaký konec. Není to žádný klasický Hollywood,
a to z něj udělalo hit. Rosselliniho následovali
další italští neorealisté s příběhy odhalujícími
utrpení prostých lidí.

O téměř 20 let později jiné filmové hnutí
zkusilo problém vyřešit jinak. Jak v autentičnosti a neúctě
překonáte Hollywood? Ve Francii začala koncem 50. let
skupina milovníků filmu psát pro filmový časopis
Cahiers du cinéma. Tehdy mainstreamoví francouzští filmaři
chystali nenápadité literární adaptace ve stylu klasického Hollywoodu. Poznamenané mládí Jean Delannoye
a válečné Zakázané hry Reného Clémenta.

A ti kritici je nesnášeli. V roce 1959 si jeden z těch
nejvýznamnějších, Jean-Luc Godard, podal 21 velkých
francouzských režisérů. Zde je výňatek stížnosti. „Pohyb kamery je ošklivý,
neboť námět je špatný, herci hrají hrozně,
neboť dialog je hrůza. Zkrátka nevíte, jak udělat film,
protože už nevíte, co to je.“ Au. Kritici hlavně říkali,
že studiové systémy jak v USA, tak Francii krmily diváky
jako děti a podceňovaly jejich intelekt.

Tito kritici ale obdivovali některé filmaře,
kteří tehdy v Hollywoodu dělali. Johna Forda, Howarda Hawkse,
Orsona Wellese a Alfreda Hitchcocka. A to ještě nebyl „Hitchcockem“. Tehdy byl spolehlivý tvůrce komerčních
thrillerů. Úspěšný, ale ne geniální. Francouzští filmoví kritici
ale viděli filmaře s naprostou kontrolou nad příběhem, filmem i střihem. Obdivovali i dobové francouzské filmaře
jako Alaina Resnaise a Agnès Vardu.

Varda využívala neherce, dokumentární
realismus a nepoužívala kulisy, takže vznikl živý a osvěžující
francouzský film. Na konci 50. let zanalyzovali
tuny dobových filmů a chtěli začít točit vlastní filmy. Čtyři představitelé zažili
roku 1959 celovečerní debut. Jean-Luc Godard s U konce s dechem,
Jacques Rivette s Paříž patří nám, Claude Chabrol s druhým filmem Bratranci,
​​François Truffaut s Nikdo mne nemá rád. Truffaut svůj film promítl na festivalu
v Cannes, kde vyhrál cenu za režii.

Najednou byli tito mladí kritici
za významné filmové hvězdy a francouzská vlna byla tu. Tento styl byl o rychlém natáčení filmů,
malém štábu a lehkém vybavení. Jako u WheezyhoWaitera.
Já vlastně nikoho nemám. Díky vylepšování kamer
a rychlé tvorbě filmů mohli točit s přirozeným osvětlením
a nemuseli ho uměle vytvářet. Děj byl často spontánní a absurdní, měl odbočky, ležérní a neuctivý humor,
upřímnou sexualitu a někdy nejasné filmové
odkazy a vtipy.

Mourej na kino, to je šleha. Stále divákům připomínali,
že sledují film. Pohrávali si s iluzí reality. Byly tu skokové střihy a postavy
mluvící do kamery. Jako WheezyWaiter. Sami ale chtěli natočit
skutečnost poválečné Evropy. A i když italský neorealismus
a francouzská nová vlna měly fajn jména, v jiných zemích nezaháleli.

Mladí filmaři po celém světě začali
zpochybňovat klasický hollywoodský styl. Nové vlny vznikly v Brazílii, Anglii
a Španělsku, v poválečném Japonsku. Vzniklo i postkoloniální hnutí
třetího filmu v Africe a Jižní Americe. V dalších dílech podrobněji
prozkoumáme světový film. Mezitím v USA protimonopolní soudní spor
z roku 1948, který už znáte, USA versus Paramount Pictures Inc.,
donutil studia vzdát se svých řetězců kin. Trh byl najednou teoreticky
otevřen všem filmům, nejen těm,
které chtěla největší studia.

Studia však nehodlala přijít
o své peníze a kontrolu nad vlnou drzých mladých filmařů,
kteří se prohnali světem. Na počátku 60. let
se ale ocitla v pořádné šlamastice. Můj ty Tondo. Když přišla o řetězce kin,
objevila se konkurence v podobě televize. Koncem 60. let dospěli baby boomeři,
válka ve Vietnamu byla v plném proudu, americká politika byla nejdravější
od občanské války a filmy studií nedržely tempo.

Prodej lístků klesal
a velká studia panikařila. Manažeři studií rádi peníze. Na konci 60. let se řada filmů rozhodla
zcela napadnout studiový systém. Dva newyorští autoři časopisů, David Newman
a Robert Benton, napsali Bonnie a Clyde. Byl o dvojici charismatických
lupičů z dob krize. Chtěli film ve stylu francouzské nové vlny
a málem ho režíroval i François Truffaut. Režíroval ale Arthur Penn
a hráli tam Warren Beatty a Faye Dunaway, a když si získal kritiky,
stal se trhákem.

Svou nesmlouvavou sexualitou, ležérním
humorem a překvapivou brutalitou byl Bonnie a Clyde
v americkém filmu zlomový. Vyrobilo ho Warner Brothers,
ale úspěch filmu vedl k nezávislým filmům, filmům mimo hlavní studiový systém. V roce 1969 Dennis Hopper a Peter Fonda
natočili motocyklovou road movie s rokenrolovým soundtrackem. Nízkorozpočtová Bezstarostná jízda
se stala finančním a kulturním hitem. Tyto dva filmy a Absolvent z roku 1967
a Půlnoční kovboj z roku 1969 nastartovaly éru osobního,
výstředního amerického filmu a dokázaly, že originální filmy mohou
také vydělávat.

I Dustin Hoffman. Tehdy starší vedoucí studií
začali odcházet do důchodu. Určitě ale byli v pořádku.
Dožili někde na hezké pláži. Místo nich přišli noví činitelé, které utvářely stejné společenské síly
jako mladší filmaře: vzestup kontrakultury
a politika Watergate. Filmaři s originálními vizemi
a odvážnými příběhy mohli být financováni
velkými studii.

A dodnes se nic nezměnilo. Ne. Martin Scorsese,
Francis Ford Coppola, Brian de Palma a Robert Altman
byli takto financováni a natáčeli filmy pro diváky,
kteří toužili vidět něco nového. Této tvůrčí kontrole a experimentování
se říkalo nový hollywoodský film a trval přibližně mezi lety
1967–1980. Narazil ale na velké problémy.

Mnoho nových filmařů
dostávalo větší rozpočty, takže úspěch
byl podmíněný výdělkem. Na každou Apokalypsu – předpovídanou
katastrofu, která sklidila úspěch – tu byla Nebeská brána – sázka na jistotu,
která propadla a zničila studio. Filmaři jako Steven Spielberg
a George Lucas natočili Čelisti, Hvězdné války
a Dobyvatelé ztracené archy. Znáte je? Filmy nebyly o sociálně-politických
nepokojích v 60. a 70. letech, ale nabízely únik, čistší formu zábavy,
která oslovila širší publikum.

Byly to první letní trháky. Jejich nečekaný úspěch byl odklon
od osobních filmů předchozího desetiletí. Mezitím velké nadnárodní korporace
kupovaly studia, což změnilo jejich fungování. Mě žádná nadnárodní společnost
nikdy nekoupí. Doby, kdy se šéfové s doutníky rozhodovali,
které filmy se budou točit, byly pryč. Akcionáři se měli uspokojit, marketingová
oddělení poradit a zvážit případná rizika. Velmi firemní.


Žeru, když můžu hodnotit rizika. Film byl vždy směsicí
umění a obchodu, ale toto období trháků
a podnikové kultury to změnilo. Studia strávila většinu 80. let natáčením
velkofilmů, které oslovily co nejvíce lidí. E. T., Návrat do budoucnosti,
Smrtonosná past a Hříšný tanec. Neobvyklé filmy musely
shánět finance jinde. V 90. letech se objevila nová řada
nezávislých filmařů a malých studií. Spike Lee, Steven Soderbergh,
Paul Thomas Anderson a Quentin Tarantino natáčeli filmy pro nezávislá studia
Miramax a New Line Cinema.

Není náhodou, že mnoho těchto tvůrců
je z dob nového hollywoodského filmu. A i když neměly prostředky
velkých studií, filmy jako Jednej správně,
Sex, lži a video a Pulp Fiction dokázaly, že diváci stále rádi originální
americké filmy, který jsou tu dodnes. Dnes jsme viděli poválečná filmová hnutí,
která šla proti klasickému filmovému stylu, vliv italského neorealismu a francouzské
nové vlny na nové filmaře ze 70. let a vzestup trháku 80. let a oživení
nezávislé filmové tvorby v 90. letech. Příště bude domácí video a to, jak Netflix
a Hulu ovládly nedávnou historii filmu.

Překlad: Kara
www.videacesky.cz