Filmová historie: Prolomení ticha

Čau, nazdar. Slyšíme se? Slyšíme. Dobře. Poděkujte za to synchronnímu zvuku. Moje slova se nahrávají a poté se shodují s videem, takže můj hlas je synchronizovaný s obrazem, když mluvím, mluvím, mluvím. Tato samozřejmost ale během počátků filmové historie neexistovala. Kina musela vytvářet zvuk a vyprávět fonografy a živými herci. A když nebylo zbytí, filmaři nechali herce artikulovat a poté vložili cedulky neboli mezititulky do scény, aby si diváci přečetli dialog.



Roky se hádalo, koumalo a experimentovalo, aby film zněl jako dnes. Ale když přišel zvuk, navždy to změnilo jeho výrobu a sledování. Co? Díky tomu teď slyšíte, že říkám „Co?“. PROLOMENÍ TICHA Nic neotřásalo základy filmového průmyslu jako příchod zvuku. Studia v polovině dvacátých let chrlila samé filmy, systém hvězd šlapal a film se stal nedílnou součástí populární kultury. Aby umělci a technici sladili zvuk a film, museli překonat pár velkých překážek.



První a nejdůležitější byla synchronizace. Jak dokážete sladit obraz a zvuk? Tehdy se obraz a zvuk nahrával a přehrával pomocí různých neslučitelných zařízení. Zadruhé, mikrofon byl dost primitivní. Zvuk byl špatný a mikrofony se kvůli velikosti neskryly. Zatřetí, nahrávání a přehrávání zvuku obvykle chtělo elektřinu, takže produkční společnosti potřebovaly více vybavení, štábu a energie. A nakonec nastal problém zesílení. Reproduktory nebyly dost hlasité na velké kino.



A řešení problému se hledalo už v 80. let 19. století. Roku 1889 asistent Edisona, W. K. L. Dickson, dosáhl hrubé synchronizace fonografu a kinetoskopu. Nakonec přišel s kinetofonem, který k propojení používal systém kladek. Ale měl dost vad. Vše muselo být tip ťop, jinak se to rozpadlo. Naštěstí i jiní vynálezci v Evropě a USA pracovali na synchronním ozvučeném filmu. Na světové výstavě v Paříži roku 1900 byla tři různá synchronizační zařízení, ale ani jedno nebylo ono.



Mezi těmito prvními pokusy byl fonograf. Ten přehrával zvuk doprovázející film. A všechno se hodně těžce synchronizovalo, lidi. Pokud jehla přeskočila nebo film uvízl, což se dělo pořád, nešlo je zase synchronizovat a jelo se od znova. A fonograf se spoléhal na válce a disky, takže hrál pouze čtyři nebo pět minut. S rokem 1905 byly všechny filmy delší než pět minut. Protože fonograf byl slepá ulička, technici zkoušeli zvuk nahrát fotograficky.



Co? Chtěli převést zvukové vlny na světelné stopy, které by nahráli na pás filmu. Této technologii říkali zvuk na filmu, což není kreativní jméno, ale fungovalo to. V roce 1910 začal Eugène Augustin Lauste, který pracoval pro Dicksona, zkoušet zvuk a úspěšně ho u filmového obrazu zaznamenal. V roce 1919 přišla trojice německých vynálezců s tzv. procesem Tri-Ergon. Fotoelektrická buňka převáděla zvukové vlny na elektrické impulsy, které byly převedeny na světelné vlny a fotograficky nahrány na film.



A hlavně vylepšili setrvačník projektoru, takže se neměnila rychlost. Mechanismus byl mnohem lepší než ostatní a jeho patent neprůstřelný, takže každý platil autorské honoráře tvůrcům Tri-Ergonu. Mezitím americký vynálezce Lee de Forest vyvinul svůj systém zvuku ve filmu. Byl velmi podobný procesu Tri-Ergon, ale de Forest vyřešil problém zesílení. Když pracoval roku 1907 na rádiovém vysílání, patentoval si zesilovací elektronku audion 3.



Mé jméno na střední. Vakuová trubice zesílila zvuk a poslala ho do reproduktoru, jako když objektiv projektoru pořídí obraz a zvětší ho na plátno. V roce 1919 si de Forest uvědomil, že může vytvořit synchronní zvuk, a roku 1922 svůj proces komerčně otestoval. Založil De Forest Phonofilm Company a začal točit první synchronní filmy. Říkal jim fonofilmy. Šlo o hudební vystoupení, estrády a projevy k předvedení technologie, ale pár bylo výpravných. V 20.



letech sto provozovatelů ve východních USA, Británii a Kanadě upravilo kinosály, aby promítlo de Forestovy fonofilmy. Ale Hollywood na to ještě nebyl připraven, protože studia dělala němé filmy dobře. A nehodlala změnit jejich výrobu a promítání, jen aby byly se zvukem. „Mluvící obrázky“ nebo „kecálky“ byly prý jen přechodnou módou. Roku 1925 ale dceřiná společnost AT&T představila systém vitafon. Místo zvuku na filmu byl vitafon proces zvuku na disku, který vyřešil problém s délkou nahráváním zvuku na více disků. Geniální. Zpočátku si studia vitafon přehazovala.



Říkali si: „Nikdy! Bum!“ Pak přišli Warneři. Tehdy byli jen malé studio, které chtělo hrát první ligu, a rozhodli se být prvním studiem, které vytvoří a promítne synchronní filmy. Pronajali si práva na vitafon a jeho pronajímání jiným studiím a začali kina upravovat pro zvuk. Původně nechtěli začlenit do zvuku dialog. Chtěli ho pro hudbu a zvukové efekty. Jejich první počinem byl Don Juan z roku 1926, honosné kostýmní drama s Johnem Barrymorem.



Před ním hráli hodinu synchronních kraťasů, včetně hudebních vystoupení a vzkazu Willa Hayse, prezidenta Amerických producentů a distributorů filmů, uvádějícího éru zvuku. Tohle je úryvek z jeho řeči. Moji přátelé… žádný příběh, který byl kdy napsán pro film, není tak dramatický jako příběh samotného filmu. Lidé byli unesení.



Říkali si: „Co? Ten chlap mluví! “ Don Juan bořil rekordy tržeb napříč městy. Filmoví kritici ocenili systém vitafonu. Fyzik z Kolumbijské univerzity o Haysovi řekl: „Věda nikdy nebyla blíže ke vzkříšení.“ Příchod zvuku se ale nehodil všem. Dosud se herci učili, aby ve filmu gestikulovali. Náhle měl dialog, nemluvě o vaší řeči, skutečné důsledky a ne každá hvězda přechod zvládla. Buster Keaton byl pro stoický výraz známý jako Kamenná tvář bez ohledu na situaci jeho postavy.



Pak přišel zvuk, a když Keaton promluvil, jeho kouzlo mrtvolného ticha zmizelo. Jako když promluvím já. Zvukové filmy ohrožovaly živý hudební doprovod v kinech a přizpůsobit produkční studia a kina nebylo levné. Avšak v roce 1927 bylo vymalováno. Přicházel zvuk a velká studia to už nezastavila. Tentýž rok „Velká trojka“ – MGM, Famous Players a First National – přijala vitafon a začala upravovat svá kina.



Warner Brothers mezitím dokončil zvukové studio a začal točit film Jazzový zpěvák. Film měl být s hudbou, ne dialogy, ale když Al Jolson zaimprovizoval, studio je nechalo. Na rozdíl od mých improvizací. Máti, máti, nech toho. Ty rošťando. Máti, teď si zazpívám, jako když půjdu na pódium.



Zazpívám v rytmu jazzu. Jen poslouchej. Nebe se na usmívá na mě. Mě. Mě. Mě. Nevidím nic než modré nebe. Ne, ne. Ne, ne. Ne. A tak tento improvizovaný dialog opravdu diváky uzemnil. Vždy jste slyšeli u filmu hudbu, ať už od živých hudebníků, nebo fonografu, mluvilo se v projevech a vystoupeních, jako u Hayse či de Forestových fonofilmů, ale nikdy jste neslyšeli běžný dialog u postav ve světě filmu!



Najednou diváci poslouchali příběh a díky dialogu se zdál skutečnější. Synchronní zvuk tak dovršil iluzi reality, která začala před 30 lety prvními filmy. Brzy se objevily nové žánry. Přišly muzikály a taneční filmy. Disney vedl v animaci celovečeráků a krátké a hrané filmy měly slova a písně. Gangsterky a příšery byly oblíbenější, protože zvukové efekty a hudba napínaly. Do módy přišly i novinové filmy, protože Titulní strana a Platinová blond měly akční a vtipně škádlivé reportéry. Tak vznikly klasiky jako Hawksův Jeho dívka Pátek a i velký Občan Kane.



Neznám. I staré žánry se změnily. Komedie sázely na dialog, ne jen na fyzický humor. Technicky změnil příchod zvuku i kariérní příležitosti pro ženy. A ne k lepšímu. Před zvukem ženy stříhaly více filmů než muži. Tehdy byl střih za podřadnou práci a pečlivé spojování kousků filmu. Se zvukem se ale technické požadavky práce zvětšily a téměř přes noc filmové střihačky sestavovaly nejen obrazy, ale i efekty, hudbu a dialogy.



A takto ženy ve střižnách skončily. Nahradili je muži, kteří se měli za lepší techniky. Střihačky v Hollywoodu ale vrátily úder. Thelma Schoonmaker, střihačka Martina Scorseseho od Zuřícího býka, i Lisa Lassek, střihačka Avengers Josse Whedona. Mluvili jsme o překážkách a průlomech, které vedly k příchodu synchronního zvuku. Zjistili jsme, jak studia váhala s příchodem zvukových filmů, dokud nezvítězila divácká poptávka.



A probrali jsme, jak zvuk změnil studia, filmy a životy těch, kteří je točili, což nás hezky přivádí k další věci: pravé zlaté éře Hollywoodu. Uvidíme se tam. V kině! Překlad: Kara www.videacesky.cz