Zpět na seznam4.0 (58 hodnocení)
ElTigrePublikováno: 5 let
Načítám přehrávač...
Taika Waititi a Stephen Merchant rozebírají scénu z Králíčka Jojo
11:43
4.5K zhlédnutí
ElTigreKrálíček Jojo byl jedním z úspěšných filmů roku 2019, a dokonce obdržel Oscara za nejlepší adaptovaný scénář. Ve videu od Vanity Fair vystupuje jeho režisér Taika Waititi a herec Stephen Merchant, který si ve filmu zahrál roli agenta gestapa, a společně rozebírají jednu z jeho zábavných i znepokojivých scén.
Viděli jste Králíčka Jojo? Jak se vám film líbil?
Ahoj, nevšiml jsem si vás. - Jsem Taika Waititi. - A já Stephen Merchant. A rozebereme scénu z filmu Králíček Jojo. - Tohle jsou… - …Poznámky o scéně. Poznámky o scéně! POZNÁMKY O SCÉNĚ S TAIKOU WAITITIM A STEPHENEM MERCHANTEM Tento projekt začal vznikat roku 2010, když jsem přečetl Nebe v kleci od Christine Leunens.
Je to bolestný příběh chlapce, který vyrůstá v nacistickém Německu za druhé světové války. A zjistí, že jeho matka u nich v podkroví schovává dívku. Měl jsem pocit, že je nutné, abychom si neustále připomínali události druhé světové války a vlastně všech válek jako něco, čemu se musíme vyhnout. A pokud si přestaneme takové příběhy vyprávět, hrozí, že události druhé světové války zapomeneme, a co hůř, že by se některé z nich mohly opakovat.
Má prvotní reakce na scénář byla: Ach ne, zase další scénář o klukovi a jeho imaginárním Hitlerovi. Těch už jsem četl! Ale nakonec se zdálo, že tento zaujímá svěží přístup k tak ohranému příběhu. A každý vysoký Angličan je jednou požádán, aby ve filmu hrál nacistu.
Těšil jsem se na velký prachy, které mi tenhle film nepřinesl. - Já je dostal. - Zaplatili mi vůbec? Podíváme se na scénu, ve které má postava, agent gestapa, - kapitán Deertz… - Jako vážně? …vstoupí do domu Králíčka Jojo. Je to strašidelné, lstivé, děsivé, jak to gestapo umí. Heil Hitler. - Tady je ten záběr!
- Tady ho máme, chlapáka! Steve. Pracháč. Chtěl jsem, aby něco narušilo vztah mezi Jojem a Elsou. A není nic lepšího než gestapácká šťára. Tady je Jojo. Dovolte mi se představit. Jsem kapitán Herman Deertz z falkenheimského gestapa. Se mnou je tu Herr Mueller, Herr Junker, Herr Klum a Herr Frosch. Můžeme dovnitř?
Děkujeme mnohokrát. - Heil Hitler. - Heil Hitler. Dělat film na pomezí komedie a dramatu je vždy výzva. Své filmy ale vždy nechávám otestovat diváky, pak film upravuji a někde pár vtipů uberu a někde přidám na patosu. Musíme to znovu a znovu testovat, dokud nemáme pocit rovnováhy, abychom nezlehčovali ten vážnější obsah a aby to nebylo totální drama.
A to ve filmu chcete. Chcete napětí, chcete konflikt a chcete, aby se diváci o postavy báli a měli pocit, že je mnohé v sázce. Ale říkal jsem si, jestli musí říkat heil Hitler pokaždé? Zdá se, že to museli dělat pořád a že jim všechno muselo dlouho trvat. Zvlášť když je jich tam tak třicet. Objeví se a říkají: Rychle, musíme jít a udělat to! Počkat, heil Hitler, heil Hitler… Přijde mi, že něco takového by vymysleli Monty Python, kdyby dělali skeč s agenty gestapa.
A pak se dají do práce. Začnou obracet dům naruby. Hledají informace. Film natočil Mihai Malaimare. Je to skvělý rumunský kameraman a je zodpovědný za to, jak skvěle ten film vypadá, spolu s úžasnou výpravou. Měli ukázat, že na to dostali peníze.
Okolnosti jsou v takových filmech často ponuré. Ale z bádání víme, že Německo bylo tehdy velmi barvité místo. Němci se zajímali o nejnovější trendy, módu a textil a design. Německé fasády byly barevnou oslavou toho, v co doufali, že vstupují do budoucnosti, světlé budoucnosti, zatímco za fasádou se všechno rozpadalo na kousky. Ahoj, Jojo.
Čau, chlapi, rád vás vidím. Přichází Sam Rockwell. Píchla mi guma, tak jsem kolo musel nýst. Kapitáne Klenzendorfe, heil Hitler. - Heil Hitler. - Heil Hitler. Nic neděláme, jen se díváme. Fascinuje mě to. Je to fakt dobrý. Všimněte si, že říkají heil Hitler. Podle mě to je možná rekord.
31krát za jednu minutu. Gratuluju. Říká se to? Jo, díky. Nikdo jiný mi nepogratuloval. A heil Hitler se tam opakuje tolikrát, protože to je nejenom docela vtipný, ale chtěl jsem tím poukázat na to, jak směšní nacisté byli. Protože byli tak posedlí pravidly, která si pro sebe vymysleli, což byla pravidla, která podle mě velmi brzy přehodnotili. Proč jsme takovou hloupost vymýšleli?
To si rád myslívám o Hitlerovi. Brzy poté, co nasadil knírek, se rozhodl, že ho nechce. Ale to už se s ním proslavil, takže se ho nemohl zbavit. Tak to bylo. Myslíš, že předtím experimentoval s jinými? Třeba zkoušel ten klasický mohutný knír. - Nebo takový. - Vypadal by asi… - takhle. - Jo. A pak takhle. Měl by takový.
Jednou jsem někde slyšel, že si nechal narůst tak dlouhý knír, že sahal až na zadní stranu jeho hlavy… - Páni. - …a pak nahoru. To celé byl knír. - To celé byl knír? - Jo, a pak si to svázal do mašličky. A byl na to moc pyšný. A pak se ten knír oddělil k obočí. - K obočí? - K obočí. A ta se spojila.
To musel být ráno po probuzení vždycky docela záhul. - No jo, jen aby udělal mašličku. - Proto si nakonec nechal jen ten malý. Víš co, nechám si jen takový maličký pod nosními dírkami, který vypadá jako dva černí slimáci, co mi vylezli z nosu. - Freddyho Finkela znáte. - Heil Hitler. Většinou si scénář nekreslím, ale tohle jsem si asi nakreslil, protože je tam tolik lidí. Ale pak mě je přestalo bavit kreslit do tak malého obdélníčku.
- Proto je ve filmu nakonec o tolik méně lidí? - Jo, přesně. Nerad si scénář kreslím. Rozhodl ses, že v každé scéně budou jen dva lidé, chytrý. Přišel jsem o něco? Ne, jen jsme se s chlapcem heilhitlerovali, pak jsme se heilhitlerovali s vámi a pak se heilhitlerovali s Freddym. A nyní jsme uprostřed rutinní prohlídky. Můžeme zmínit Samovo oko.
Jeho oko je mrtvé. Není skleněné, je mrtvé. Sakra, trochu jsem to tu postříkal. Ale to je docela pěkný, ne? Dvě růžové tečky na Alfiem. Pár teček mu ještě přidám. Docela to jeho postavě sedí. Úžasný náhled do filmařského procesu. Zpět k Samovu oku. Museli jsme přijít na to, proč by ho nehnali do boje na frontu.
Napadlo mě, že by nemusel mít nohu. To by byl dobrý důvod, jak se vyhnout boji. Nebo ruku. Ale nevěřím tomu triku s rukou strčenou za zády, nevypadá to přesvědčivě. Tak mě napadlo, že mu bude chybět oko. A tak to oko vzniklo. A co se s těmi tečkami stane, když kliknu na play?
Teď jsou na zdi. - Zvýraznil jsi můj nos. - No jo. A co sem přivádí vás, kapitáne? Jen jsme šli kolem a napadlo nás, že tu klukovi necháme pár letáků. Pracuje pro nás. Tady využívám své výšky pro komický efekt. Klasické dominantní shlížení. Tím jsi proslavený.
Jak shlížíš těma pronikavýma modrýma… - Teď jsi to udělal mně. - V této scéně je důležité… Dávej pozor, tohle je pro mladé filmaře důležité. Bylo pro mě důležité, aby ta postava byla směšná, ale také děsivá. Vězelo to ve stylu přednesu, v té neformálnosti… Je to ošidné, protože jsem se bál, že to bude klasická gestapácká scéna. Ale je odzbrojující, a tvá postava je o to děsivější, že je takový nenucený.
Podle mě byli muži v gestapu často jen drobní úředníčci, které ostatní neměli v takové úctě, byli to možná ředitelé bank nebo účetní, ne že by všichni byli nacisté. Nejsou nacisté. Jen tvrdím, že to byli obyčejní lidé, kteří najednou dostali tohle postavení a nad lidmi měli moc. Sami nedělali ta zvěrstva, ale dovolovali, aby se děla. A o to víc jsou opovrženíhodní a odpudiví, protože jsou to takoví nevýznamní ubožáci, ale dostali odznak, který jim dal moc.
Přesně tak. Pokud si na to pamatuješ, už tak jsem bizarně vysoký, vyšší než kdokoliv, s kým jsem pracoval, a ty jsi mě ještě postavil na bednu. - To je fakt. - Takže tam stojím na bedně. To je Samovo ucho. Na tom jsme utratili všechny prachy. Na jeho levém uchu.
Proto ho z tohoto úhlu ve filmu vidíte tolikrát. - 10 babek? 106 babek! - 106 dolarů za to ucho. Víte, jak to je. Každý den nám někdo volá: Haló, je to gestapo? Za ledničkou se mi schovává komunista. Jdeme to prověřit a je to jenom plíseň. Takže ne tak daleko od pravdy. Je to součást práce.
Podle mě patří do dlouhé tradice filmů, které s humorem satirizovaly Hitlera, které sahají až do samotných 40. let, kdy byl Hitler stále u moci, třeba Chaplinův Diktátor, Být či nebýt Ernsta Lubitsche, samozřejmě slavný Mel Brooks v 60. letech. Přijde mi zvláštní, že o 80 let později máme strach, že si z tohoto tématu nemůžeme dělat legraci. A to téma, Hitlerova nesmyslná ideologie a absurdita takovýchto přesvědčení, jakmile do nich začnete šťourat, začnou se vám v rukou rozpadat.
A to jsi zdramatizoval s tím klukem. Jakmile začne zpochybňovat své názory, protože ho k tomu někdo donutí, uvědomí si, že jsou to vzdušné zámky. A myšlenka, že si z toho nelze dělat legraci nebo to rozebrat, mi přijde zvláštní. - To mě vlastně pohoršuje. - Jo, mě taky. Pohoršil jsem tě? Ne, pohoršují mě lidé, kteří si myslí, že o tom nemůžeme točit.
Mě dopaluje to… Miluju slovo dopalovat. Mě dopaluje to, když lidé říkají, že komedie je neúčinný nástroj nebo něco, co bychom neměli brát vážně jako uměleckou formu. Ale je to jeden z nejmocnějších nástrojů, jak bojovat proti útlaku, zaslepenosti předsudky a nesnášenlivosti. A jak jsi říkal, šťourat se v těchto názorových proudech a vysmívat se jim a těm lidem, co šíří nenávist. Jako bychom my, co děláme do komedie, byli pořád obviňováni, že nejsme vážní.
„Tohle téma není pro vás, protože ho nebudete brát vážně.“ Ale jsme velmi vážní. Aspoň já jsem hodně vážný. - Jak jde poznat z tónu mého hlasu. - A z toho, jak na mě zíráš. Nahání ti to strach? Jo, jsme velmi vážní lidé. Takhle vypadám já, když jsem vážný. Hele, jsem vážný. Jsem vážný. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz
Je to bolestný příběh chlapce, který vyrůstá v nacistickém Německu za druhé světové války. A zjistí, že jeho matka u nich v podkroví schovává dívku. Měl jsem pocit, že je nutné, abychom si neustále připomínali události druhé světové války a vlastně všech válek jako něco, čemu se musíme vyhnout. A pokud si přestaneme takové příběhy vyprávět, hrozí, že události druhé světové války zapomeneme, a co hůř, že by se některé z nich mohly opakovat.
Má prvotní reakce na scénář byla: Ach ne, zase další scénář o klukovi a jeho imaginárním Hitlerovi. Těch už jsem četl! Ale nakonec se zdálo, že tento zaujímá svěží přístup k tak ohranému příběhu. A každý vysoký Angličan je jednou požádán, aby ve filmu hrál nacistu.
Těšil jsem se na velký prachy, které mi tenhle film nepřinesl. - Já je dostal. - Zaplatili mi vůbec? Podíváme se na scénu, ve které má postava, agent gestapa, - kapitán Deertz… - Jako vážně? …vstoupí do domu Králíčka Jojo. Je to strašidelné, lstivé, děsivé, jak to gestapo umí. Heil Hitler. - Tady je ten záběr!
- Tady ho máme, chlapáka! Steve. Pracháč. Chtěl jsem, aby něco narušilo vztah mezi Jojem a Elsou. A není nic lepšího než gestapácká šťára. Tady je Jojo. Dovolte mi se představit. Jsem kapitán Herman Deertz z falkenheimského gestapa. Se mnou je tu Herr Mueller, Herr Junker, Herr Klum a Herr Frosch. Můžeme dovnitř?
Děkujeme mnohokrát. - Heil Hitler. - Heil Hitler. Dělat film na pomezí komedie a dramatu je vždy výzva. Své filmy ale vždy nechávám otestovat diváky, pak film upravuji a někde pár vtipů uberu a někde přidám na patosu. Musíme to znovu a znovu testovat, dokud nemáme pocit rovnováhy, abychom nezlehčovali ten vážnější obsah a aby to nebylo totální drama.
A to ve filmu chcete. Chcete napětí, chcete konflikt a chcete, aby se diváci o postavy báli a měli pocit, že je mnohé v sázce. Ale říkal jsem si, jestli musí říkat heil Hitler pokaždé? Zdá se, že to museli dělat pořád a že jim všechno muselo dlouho trvat. Zvlášť když je jich tam tak třicet. Objeví se a říkají: Rychle, musíme jít a udělat to! Počkat, heil Hitler, heil Hitler… Přijde mi, že něco takového by vymysleli Monty Python, kdyby dělali skeč s agenty gestapa.
A pak se dají do práce. Začnou obracet dům naruby. Hledají informace. Film natočil Mihai Malaimare. Je to skvělý rumunský kameraman a je zodpovědný za to, jak skvěle ten film vypadá, spolu s úžasnou výpravou. Měli ukázat, že na to dostali peníze.
Okolnosti jsou v takových filmech často ponuré. Ale z bádání víme, že Německo bylo tehdy velmi barvité místo. Němci se zajímali o nejnovější trendy, módu a textil a design. Německé fasády byly barevnou oslavou toho, v co doufali, že vstupují do budoucnosti, světlé budoucnosti, zatímco za fasádou se všechno rozpadalo na kousky. Ahoj, Jojo.
Čau, chlapi, rád vás vidím. Přichází Sam Rockwell. Píchla mi guma, tak jsem kolo musel nýst. Kapitáne Klenzendorfe, heil Hitler. - Heil Hitler. - Heil Hitler. Nic neděláme, jen se díváme. Fascinuje mě to. Je to fakt dobrý. Všimněte si, že říkají heil Hitler. Podle mě to je možná rekord.
31krát za jednu minutu. Gratuluju. Říká se to? Jo, díky. Nikdo jiný mi nepogratuloval. A heil Hitler se tam opakuje tolikrát, protože to je nejenom docela vtipný, ale chtěl jsem tím poukázat na to, jak směšní nacisté byli. Protože byli tak posedlí pravidly, která si pro sebe vymysleli, což byla pravidla, která podle mě velmi brzy přehodnotili. Proč jsme takovou hloupost vymýšleli?
To si rád myslívám o Hitlerovi. Brzy poté, co nasadil knírek, se rozhodl, že ho nechce. Ale to už se s ním proslavil, takže se ho nemohl zbavit. Tak to bylo. Myslíš, že předtím experimentoval s jinými? Třeba zkoušel ten klasický mohutný knír. - Nebo takový. - Vypadal by asi… - takhle. - Jo. A pak takhle. Měl by takový.
Jednou jsem někde slyšel, že si nechal narůst tak dlouhý knír, že sahal až na zadní stranu jeho hlavy… - Páni. - …a pak nahoru. To celé byl knír. - To celé byl knír? - Jo, a pak si to svázal do mašličky. A byl na to moc pyšný. A pak se ten knír oddělil k obočí. - K obočí? - K obočí. A ta se spojila.
To musel být ráno po probuzení vždycky docela záhul. - No jo, jen aby udělal mašličku. - Proto si nakonec nechal jen ten malý. Víš co, nechám si jen takový maličký pod nosními dírkami, který vypadá jako dva černí slimáci, co mi vylezli z nosu. - Freddyho Finkela znáte. - Heil Hitler. Většinou si scénář nekreslím, ale tohle jsem si asi nakreslil, protože je tam tolik lidí. Ale pak mě je přestalo bavit kreslit do tak malého obdélníčku.
- Proto je ve filmu nakonec o tolik méně lidí? - Jo, přesně. Nerad si scénář kreslím. Rozhodl ses, že v každé scéně budou jen dva lidé, chytrý. Přišel jsem o něco? Ne, jen jsme se s chlapcem heilhitlerovali, pak jsme se heilhitlerovali s vámi a pak se heilhitlerovali s Freddym. A nyní jsme uprostřed rutinní prohlídky. Můžeme zmínit Samovo oko.
Jeho oko je mrtvé. Není skleněné, je mrtvé. Sakra, trochu jsem to tu postříkal. Ale to je docela pěkný, ne? Dvě růžové tečky na Alfiem. Pár teček mu ještě přidám. Docela to jeho postavě sedí. Úžasný náhled do filmařského procesu. Zpět k Samovu oku. Museli jsme přijít na to, proč by ho nehnali do boje na frontu.
Napadlo mě, že by nemusel mít nohu. To by byl dobrý důvod, jak se vyhnout boji. Nebo ruku. Ale nevěřím tomu triku s rukou strčenou za zády, nevypadá to přesvědčivě. Tak mě napadlo, že mu bude chybět oko. A tak to oko vzniklo. A co se s těmi tečkami stane, když kliknu na play?
Teď jsou na zdi. - Zvýraznil jsi můj nos. - No jo. A co sem přivádí vás, kapitáne? Jen jsme šli kolem a napadlo nás, že tu klukovi necháme pár letáků. Pracuje pro nás. Tady využívám své výšky pro komický efekt. Klasické dominantní shlížení. Tím jsi proslavený.
Jak shlížíš těma pronikavýma modrýma… - Teď jsi to udělal mně. - V této scéně je důležité… Dávej pozor, tohle je pro mladé filmaře důležité. Bylo pro mě důležité, aby ta postava byla směšná, ale také děsivá. Vězelo to ve stylu přednesu, v té neformálnosti… Je to ošidné, protože jsem se bál, že to bude klasická gestapácká scéna. Ale je odzbrojující, a tvá postava je o to děsivější, že je takový nenucený.
Podle mě byli muži v gestapu často jen drobní úředníčci, které ostatní neměli v takové úctě, byli to možná ředitelé bank nebo účetní, ne že by všichni byli nacisté. Nejsou nacisté. Jen tvrdím, že to byli obyčejní lidé, kteří najednou dostali tohle postavení a nad lidmi měli moc. Sami nedělali ta zvěrstva, ale dovolovali, aby se děla. A o to víc jsou opovrženíhodní a odpudiví, protože jsou to takoví nevýznamní ubožáci, ale dostali odznak, který jim dal moc.
Přesně tak. Pokud si na to pamatuješ, už tak jsem bizarně vysoký, vyšší než kdokoliv, s kým jsem pracoval, a ty jsi mě ještě postavil na bednu. - To je fakt. - Takže tam stojím na bedně. To je Samovo ucho. Na tom jsme utratili všechny prachy. Na jeho levém uchu.
Proto ho z tohoto úhlu ve filmu vidíte tolikrát. - 10 babek? 106 babek! - 106 dolarů za to ucho. Víte, jak to je. Každý den nám někdo volá: Haló, je to gestapo? Za ledničkou se mi schovává komunista. Jdeme to prověřit a je to jenom plíseň. Takže ne tak daleko od pravdy. Je to součást práce.
Podle mě patří do dlouhé tradice filmů, které s humorem satirizovaly Hitlera, které sahají až do samotných 40. let, kdy byl Hitler stále u moci, třeba Chaplinův Diktátor, Být či nebýt Ernsta Lubitsche, samozřejmě slavný Mel Brooks v 60. letech. Přijde mi zvláštní, že o 80 let později máme strach, že si z tohoto tématu nemůžeme dělat legraci. A to téma, Hitlerova nesmyslná ideologie a absurdita takovýchto přesvědčení, jakmile do nich začnete šťourat, začnou se vám v rukou rozpadat.
A to jsi zdramatizoval s tím klukem. Jakmile začne zpochybňovat své názory, protože ho k tomu někdo donutí, uvědomí si, že jsou to vzdušné zámky. A myšlenka, že si z toho nelze dělat legraci nebo to rozebrat, mi přijde zvláštní. - To mě vlastně pohoršuje. - Jo, mě taky. Pohoršil jsem tě? Ne, pohoršují mě lidé, kteří si myslí, že o tom nemůžeme točit.
Mě dopaluje to… Miluju slovo dopalovat. Mě dopaluje to, když lidé říkají, že komedie je neúčinný nástroj nebo něco, co bychom neměli brát vážně jako uměleckou formu. Ale je to jeden z nejmocnějších nástrojů, jak bojovat proti útlaku, zaslepenosti předsudky a nesnášenlivosti. A jak jsi říkal, šťourat se v těchto názorových proudech a vysmívat se jim a těm lidem, co šíří nenávist. Jako bychom my, co děláme do komedie, byli pořád obviňováni, že nejsme vážní.
„Tohle téma není pro vás, protože ho nebudete brát vážně.“ Ale jsme velmi vážní. Aspoň já jsem hodně vážný. - Jak jde poznat z tónu mého hlasu. - A z toho, jak na mě zíráš. Nahání ti to strach? Jo, jsme velmi vážní lidé. Takhle vypadám já, když jsem vážný. Hele, jsem vážný. Jsem vážný. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář